Na břehu jezera

Povídka skončila na 11. místě v letošním ročníku literární soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera. Do sborníku Drakobijci se nedostala, autor se ji tedy rozhodl poskytnout exkluzivně serveru Fantasy Planet 🙂

 

     Toho večera již byla příliš unavená, neměla sílu pokračovat ve své cestě za tmy, a tak se musela porozhlédnout po vhodném místě k přenocování.

     Náhodou spatřila v dálce, kde travnatou jednotvárnost stepi přerušoval břeh Togského jezera, osamělou jurtu, typické obydlí dunarejských kočovníků, tvořené dřevěnou kostrou, zakrytou vrstvou kůží. Nedaleko od ní stoupal k modrému nebi útlý proužek dýmu, právě on Arsaginu přesvědčil, že nežli trávit chladnou noc na pláni zahalená do pláště, bude lepší riskovat a následovat volání ohně. Ohně, který hřeje, který se s lidmi dělí o své teplo docela jinak než lhostejný magický plamen, jenž by si dokázala vyčarovat. Ano, rozhodla se, pojedu tam. Na tom, že by to setkání mohlo být nebezpečné, nezáleží. Stejně pojedu. Otočila svou klisnu a rozjela se směrem k rozlehlé vodní ploše.

     Jurta stála na malém písčitém poloostrově, omývaném línými vlnkami velkého jezera. Pár kroků od ní se v chatrné ohradě tísnilo několik desítek bílých ovcí, které začaly při jejím přiblížení sborově bečet, oznamujíce celému okolí své znepokojení nad nečekanou návštěvnicí. Dvojice chundelatých stepních koníků, pasoucí se opodál, pro změnu ani nezvedla hlavy od své večeře, zřejmě tím vyjadřovala pohrdání ovčím povykem. A stejně tak se ze zamyšlení nenechala vytrhnout ani postava, sedící nehybně u skomírajícího ohýnku.

     Byla již jen pár metrů od koženého příbytku, když zpoza něj náhle vyrazil obrovský dunarejský vlčák. Velké zvíře se zastavilo dva tři kroky před ní a výhružně zavrčelo. Arsaginina černá klisna, ač se obvykle nenechala ničím vyvést z míry, teď poděšeně zafrkala, psovy vyceněné tesáky vypadaly vskutku nebezpečně. Čarodějka v jejím sedle se však ani nehnula. Jen pohlédla zvířeti přímo do očí a to náhle znejistělo, ustoupilo o krůček zpět a jeho hrdelní vrčení změnilo tón.

     „Galandune, zpátky!“ Velitelský hlas donutil psa stáhnout ocas a vyhledat úkryt za jurtou. Urostlý mladý muž se konečně zvedl od ohně a s lehkým údivem si ji prohlížel. Arsagina si všimla, že má stejně jako ostatní příslušníci jeho národa snědou pleť, tmavé nakrátko ostříhané vlasy a zádumčivé oči téže barvy. Čarodějka bedlivě studovala jeho tvář, měla pozoruhodný dar odhadnout lidi na základě rysů obličeje. Nikdy však nezůstávala na povrchu, vždycky se snažila strhnout masku a odkrýt to, co se schovává pod ní. Proniknout do lidského nitra, přečíst si ty nejtajnější myšlenky. Totéž dělala i nyní. A potěšilo ji, že při svém pozorování nenarazila na sebemenší stín nepřátelství.

     „Osamocená žena, projíždějící stepí na koni,“ řekl pomalu. „Ještě před chvílí bych takové setkání nepovažoval za možné. Pocházíš jistě z daleka, jak usuzuji podle tvého zvláštního oblečení. Vítej tedy v mém skromném domově, vždycky jsem rád, když se u mého ohniště objeví nějaký host.“

     „Máš vskutku bystré oči, nomáde,“ poznamenala Arsagina sarkasticky. Obratně seskočila ze své klisny a udělala několik kroků směrem k Dunarejci. Mladík si obdivně prohlížel její kaštanově hnědé vlasy a oči modré jako hladina Togského jezera. Skutečně ho však zaráželo její oblečení. Dlouhý černý plášť, na němž slabounce zářila tajemná písmena, vyšitá rudou nití. Přiléhavá kazajka, rovněž černá, pozoruhodně zvýrazňující jisté křivky jejího těla. Jezdecké boty z šupinaté kůže neznámého zvířete. Ne, nic takového se v Dunareji nenosilo. Potom ovšem musela ta žena pocházet z nějakých vzdálených končin, snad až z tajuplné černokněžnické říše na jihu, opředené mnoha legendami. Pak bych se jí tedy měl bát, napadlo ho. Vždyť se o té zemi vypráví tolik hrozných věcí, a navíc se v poslední době objevuje ve stepích stále více a více služebníků zla. Přesto ale necítil strach, ba naopak, ta žena přitahovala jeho oči jako magnet.

     „Pro tebe jsem Chazaldun, Nikdo,“ prokázala Arsagina obstojnou znalost dunarejského jazyka. Její hlas zazněl ostře, během řeči se dívala mladíkovi přímo do oči a ten pohled nebyl ani trochu příjemný. „Neptej se mě na mou pravou totožnost, stejně tak ani já nechci znát tvé jméno. Potřebuji jen nocleh. Ráno budu znovu pokračovat ve své cestě. Poskytneš mi to, o co tě žádám?“

     Dunarejec se lehce zachvěl, najednou se mu zdálo, že tu krásnou ženu obklopuje jakási podivná aura nebezpečí. To kvůli ní se mu zatočila hlava, to ona mu dokonale paralyzovala hlasivky, takže se zmohl na pouhé přikývnutí. Na to, že by odmítl, vlastně ani nepomyslel. Některé žádosti prostě odmítnout nelze. Tahle patřila mezi ně.

     „Děkuji ti,“ řekla Arsagina tiše. Pocit ohrožení, visící ve vzduchu, zmizel stejně náhle, jako se objevil, a mladík si oddechl.

     Chtěl pomoci tajemné ženě odsedlat koně, ale ta ho pohybem ruky zarazila. „Vystačím si sama, nomáde.“

     Když Dunarejec odešel, aby se zabýval večeří, pošeptala Arsagina své klisně do ucha několik slůvek magického zaklínadla. Očarované zvíře tichounce nesouhlasně zařehtalo, ale čarodějka tomu nevěnovala žádnou pozornost. Hlavní pro ni byla jistota, že se klisna v noci nikam nezatoulá, a právě to si svým svazujícím kouzlem pojistila. Teprve poté jí sundala sedlo a postroj, které položila na zem u kožené stěny jurty. Pravděpodobnost, že by je v této pustině někdo ukradl, se rovnala nule.

     Pomalu vykročila k ohni. Mladík právě pokládal na dřevěný tácek dvě čerstvě upečené kukuřičné placky. Zaslechl ji přicházet a otočil se. Nedokázal na ni přestat myslet. Byla tak chladná a tak strašlivá, ale přitom tak krásná! Pohybovala se s kočičí pružností, s jakou se u dunarejských žen nikdy nesetkal.

     Rozložila na zemi u ohniště svůj černý plášť a usedla na něj se zkříženýma nohama, jak byla zvyklá sedávat při meditacích. Dunarejec k ní přišel s horkou plackou na malé dřevěné destičce. „Nic lepšího nemám, lov mi v poslední době moc nešel,“ řekl omluvně, ale Arsagina jen přikývla na znamení své spokojenosti, vzala od něj jeho pekařský zázrak a zběžně poděkovala. Mladík jí za chvíli přinesl i kovový pohárek plný průzračné vody z jezera, poté se rovněž usadil k ohni. Začali večeřet.

     Šeřilo se. Arsagina opatrně ulamovala kousíčky horké placky a zapíjela je vodou z nádobky. Prostší jídlo snad ani nemohlo existovat, přesto si nestěžovala. Lepší tohle než nic, věděla to dobře, vždyť na svých výpravách musela často hladovět. Ale bylo tu něco, co se jí vůbec nezamlouvalo. Po celou dobu večeře totiž cítila, že na ni mladý muž čas od času upírá pohled. Po několika minutách toho měla dost. Prudce zvedla hlavu. Dunarejec už dojedl a teď tiše seděl na druhé straně ohně s kovovým pohárkem v ruce. Jakmile mu došlo, že se sám stal terčem jejího pohledu, ihned sklopil oči a předstíral, že se zrovna chce napít.

     „Proč mě pořád pozoruješ?“ zeptala se mrazivým hlasem a přerušila tak dlouhotrvající ticho.

     „Nedíval jsem se na tebe,“ zalhal a snažil se nehledět do jejích očí, chladných jako dva kousíčky ledu.

     „Poslyš, nomáde,“ řekla čarodějka pochmurně. „Třeba sis myslel, že ti osamělá žena přinese vítané rozptýlení. Třeba sis myslel, že nebude schopná se bránit a že by sis tedy mohl užít úplně beztrestně. Ale já tě varuji, nomáde. Nejsem člověk, se kterým je radno si zahrávat. Už jsem to dokázala jiným a s radostí předvedu svou moc i tobě.“

     „Při všech bozích, kteří jsou nade mnou, přísahám, že na něco takového jsem ani nepomyslel!“ téměř vykřikl Dunarejec a vyskočil ze země, jako kdyby ho do zadku bodla vosa. Sice tušil, že by ho ta žena mohla zabít jediným pohybem ruky, ale nehodlal se nechat urážet.

     Arsagina se proti své vůli lehce pousmála. Její hostitel jí najednou připadal jako neprávem nařčené dítě, které má slzy na krajíčku. I přes ten jeho rozhořčený postoj cítila, že se jí bojí. A nebyla na něj příliš tvrdá? Nebylo to snad tak, že pouze dala průchod své nepříliš dobré náladě? No nic, pokusí se to alespoň trochu napravit.

     „Posaď se, nomáde, a uklidni se,“ řekla po chvíli napjatého mlčení. „Omlouvám se ti, nechtěla jsem tě urazit, ale mám špatné zkušenosti s určitým typem mužů.“

     „Aha.“ Mladík se opět váhavě posadil na zem.

     „Vlastně jsem změnila názor ohledně tvého jména. Ráda bych ho znala. Nelíbí se mi, když tě musím oslovovat nomáde. Zní to skoro jako nějaká nadávka.“

     „Dangur,“ představil se Dunarejec tiše.

     Tma houstla a mladík hodil do ohně ještě pár suchých větví, které nasbíral v řídkém lese na břehu jezera dvě nebo tři míle odsud. Plameny se do nich lačně zahryzly a Dangur se znovu vrátil na své místo. Oba mlčeli, Dunarejce napadlo, že si vlastně nemají co říci. Byli každý z jiného světa a propast mezi nimi se nedala překlenout. No tak, říkal si, ona tu přece jenom přenocuje a hned zítra odjede pryč. A potom bude všechno znovu jako dřív. Určitě. Pohlédl na svou společnici. Zatraceně! Nic už nebude jako dřív…

     Zdálo se, že čarodějka snad vystihla tok jeho myšlenek. „Proč žiješ tak sám, Dangure?“

     Trhl sebou. Takovou otázku nečekal.

     „Otce zabili goblini během velkého nájezdu na Dunareju. Byl jsem ještě malý, když přepadli náš tábor, a špatně si na to vzpomínám. Vím jen, že matka odvedla mě a mou sestru do rákosí u jezera, kde jsme ten útok přečkali. Otec s námi nešel, chtěl bránit svůj domov…  O něco později, asi před čtyřmi lety, se zase objevila horká nemoc a po celé zemi opět umírali lidé. Tehdy jsem přišel o matku. A sotva epidemie odezněla, našla si sestra manžela ve vzdáleném táboře. Takže jsem tu zůstal sám. Tohle všechno je nyní jen moje: jurta, ovce, poníci, pes Galandun…“

     Šedivé zvíře mohutnější než vlk zřejmě zaslechlo své jméno a znovu opustilo úkryt za jurtou, tentokrát však pro změnu přívětivě vrtělo krátkým ocasem. Lehlo si na zem vedle svého pána a položilo mu hlavu na kolena. Po očku však stále sledovalo Arsaginu, zřejmě jí pořád ještě zcela nedůvěřovalo a chtělo se ujistit, zda nechce jeho majiteli nějak ublížit.

     A čarodějka v sobě mezitím marně hledala důvod, proč položila Dunarejci takovou otázku. Samotnou ji překvapila, nevěděla, kde se vzala, prostě jí najednou sama přišla na jazyk. Zato si plně uvědomovala jinou věc. Že na svou otázku stále ještě nedostala uspokojivou odpověď.

     „Vlastně jsem chtěla vědět, proč nejsi ženatý, Dangure,“ upřesnila, hledíc přitom na mihotavý tanec plamenů.

     Mladík neodpověděl hned. Rovněž upíral zrak do ohně a zároveň bezmyšlenkovitě hladil šedivou srst Galanduna.

     „Vlastně nevím,“ řekl tiše. „Někdy si říkám, že se jednoduše pro manželství nehodím, že mám příliš rád tuhle samotu a nechci, aby mi do ní pronikl někdo cizí. Ale dost možná jsem jenom nenašel tu pravou. Nevím, opravdu nevím. Ale časem to snad zjistím.“

     „Tak to máš dost smutný život,“ pokyvovala zamyšleně hlavou Arsagina. Pořád sám a sám… Mimochodem,“ změnila téma rozhovoru jako na obrtlíku. „Nemohl bys mi podat svůj pohárek na vodu?“

     Dunarejec ucítil bodnutí zklamání, zvláštní omámení, jež ho obestřelo během předchozích Arsagininych slov, zmizelo do nenávratna. Chvíli si myslel, že by snad mezi ním a poutnicí, která mu neprozradila jméno, mohlo cosi vzniknout, několik minut se utápěl v té bláhové naději… Nyní bylo všechno pryč. Nic víc než divoký sen, ze kterého se prostě musel jednou probudit. A k tomu nepříjemnému probuzení došlo právě teď.

     „Jistě.“ Natáhl ruku a nádobku jí podal.

     Arsagina pevně sevřela pohárek v dlani. Druhou rukou nad ním opatrně provedla několik pomalých krouživých pohybů. Z úst jí sklouzla pro běžného smrtelníka nepochopitelná slůvka zaklínání, jednoho z těch, která v životě příliš často nepoužívala. Po chvilce soustředění se spokojeně usmála. Mozek jí zaplavil hřejivý pocit, byla si nyní jistá, že se poměrně náročné kouzlo zdařilo.

     Vrátila nádobku Dangurovi. „Tak a teď se napij,“ vybídla ho.

     Mladý muž nechápavě pokrčil rameny: „No dobře.“ Po prvním doušku mu ale došlo, že voda prošla určitou změnou. Napil se ještě jednou, aby pochopil, jestli se mu to nezdá. Nezdálo.

     „Ale to je přece víno!“ zvolal a vlčák zvědavě zvedl hlavu.

     „Samozřejmě, že to je víno,“ usmála se Arsagina. „Querkské víno, ročník sedmdesátšest nebo sedmdesátsedm. V tomhle si nejsem jistá, ale doufám, že mi to odpustíš.“

     „Jenže to není možné, viděl jsem přece, že v pohárku byla voda…,“ vyhrkl, ale téměř ihned se zarazil. „Ledaže bys přece jen byla čarodějka.“

     „Kdo říká, že nejsem?“ věnovala mu další úsměv. Celé kouzlo sice bylo jenom iluzí, snad jen bohové by dokázali stvořit víno z obyčejné vody, ale Dangur o tom přece nemusí vědět. „Chtěla jsem ti udělat radost. Napadlo mě, že kdo žije tak sám, a navíc pije jenom vodu, zajisté se musí časem stát mladým mrzoutem. A to by bylo smutné, ne?“

     Zbývaly-li Dunarejci ještě nějaké naděje, pak se nyní zhroutily jako domeček z karet. Již od samého začátku se ptal sám sebe, jestli nemá co do činění s osobou vládnoucí magií, nicméně si bláhově namlouval, že tomu tak určitě není. Po takové ukázce jejího umění však mohl přestat doufat. Pro čaroděje a čarodějky neznamenali obyčejní lidé více než obtížný hmyz. Věděl to a začal si uvědomovat, že celý rozhovor pro ni zřejmě nebyl ničím jiným než příjemným rozptýlením.

     Znovu se napil kouzelného vína. Napadlo ho, že dnešní den vlastně nebyl až tak špatný, když se mu podařilo ochutnat tak výborný nápoj. Poprvé v životě. Sakra, no a co, že zítra odjede? Je to koneckonců jenom dobře. Zmizí a všechno bude zase jako dřív. Podíval se na čarodějku a v mihotavém světle plamenů viděl její krásnou tvář. Ne, nic už nebude jako dřív.

     Noc se již plně přihlásila o svá práva. Odkudsi z velké dálky zaslechli zavytí šakala. Žádná odpověď se neozvala. Zvíře muselo být staré či nemocné, jeho smečka ho opustila a odsoudila k bloudění stepí a pomalé smrti hladem. Dangura náhle napadlo srovnání. Strašně hloupé, jistě, nicméně se mu neustále točilo v hlavě. Srovnání jeho života s tím šakalím. Také on byl přece sám, všemi opuštěný, také on si nemohl najít společnost. Zjevila se mu jeho osamělost v celé své tíži a jedna pochmurná myšlenka začala hlodat jeho mysl. Snad také nezemře tak sám? Sám jako ten šakal uprostřed stepi?

     Seděli u ohně a mlčeli, oči upřené do plamenů. Už si neměli co říci. Ona byla čarodějka, on dunarejský nomád. Žádná naděje.

     Vstala jako první. „Strávila jsem s tebou hezký večer, Dangure. Tvůj život opravdu není veselý, snad jsem ti ho alespoň trochu zpříjemnila.“ Hloupá slova, uvědomila si, neuvěřitelně hloupá na čarodějku. Ale nic lepšího ji prostě nenapadlo.

     „Dovolíš mi, abych přespala ve tvé jurtě?“ zeptala se, spíš aby nějak zamluvila předchozí dvě věty, neboť jinak byla tato otázka celkem zbytečná. Po dřívější panovačnosti nezůstalo v jejím hlase ani stopy.

     „Samozřejmě,“ řekl. „Můj příbytek je teď celý tvůj. Já se vyspím venku.“

     „Nemusíš se kvůli mně nějak omezovat,“ prohlásila Arasgina. „Uvnitř je snad místa dost, nebo ne?“

     „Budu spát venku,“ trval na svém Dangur. „Ostatně to nedělám poprvé. Nemusíš se bát, letní noci jsou teplé a se psem po boku určitě nezmrznu. Napadnout mě také nikdo nemůže. Tenhle pes,“ řekl a podrbal psa za ušima. „Tenhle pes by dokázal zahnat třeba smečku vlků.“

     „Dobře, budu se řídit pravidlem, že má hostitel vždycky pravdu,“ pokrčila lehce rameny. „Já spím uvnitř a ty venku, když to říkáš. Díky za všechno a dobrou noc, Dangure.“

     „Dobrou, čarodějko. Umíš vykouzlit opravdu báječné víno.“

     Byla už na odchodu, ale teď se k němu opět otočila a na jejích rtech zahrál úsměv. Nepříliš veselý. „Zvládám i mnohem lepší zaklínadla, ale jsem ráda, že ti chutnalo. Nic čarodějku tolik nepotěší jako pochvala. Ale teď už opravdu dobrou noc.“

     Dunarejec ji sledoval ve světle dohasínajícího ohně, jak pomalým krokem zamířila k jeho obydlí. V tu chvíli myslel na její krásu, na její tichý melodický hlas, na eleganci, s jakou se pohybovala… Blázne, ozvalo se v něm. Tohle je čarodějka! S takovou si nic nezačínej! Dokonce i kdyby to sama chtěla, ani tehdy ne! Přesto dál hleděl na svou návštěvnici, jak odhrnuje houni, sloužící jako dveře jeho přenosného koženého domu, a ze svého omámení procitl až tehdy, když žena zmizela ve tmavém vchodu a znovu jej za sebou uzavřela.

     Tak to by bylo, pomyslel si, teď bych se měl chystat ke spánku zase já. Ale ještě než následoval příkladu velikánského psa, který už dávno usnul s hlavou na jeho klíně, přinutilo ho cosi, aby pohlédl na místo, kde ještě před chvílí seděla u ohně čarodějka. Strnul. Černý plášť zůstal ležet v trávě. I přes nespokojené vrčení probuzeného Galanduna vstal a udělal pár váhavých kroků. Pak se sehnul a vzal do rukou měkký černý materiál. Krásný plášť, proběhlo mu hlavou, takové se skutečně v Dunareji nevyrábějí. A je jistě také drahý, musí jí ho vrátit. Ale ne teď, objevila se nečekaná myšlenka. Až později, až ráno. Připadal si dost trapně, nicméně znovu rozložil černou látku na zemi, tiše zavolal psa a ulehl. Vlčák k němu poslušně přiběhl, žuchnul do trávy po jeho boku a olízl mu tvář. Je to dobrý pocit mít přítele, říkal si Dangur, když hladil jeho hustou šedou srst. V myšlenkách ale dlel u čarodějky. Zítra odjede a jeho život se vrátí do starých kolejí. Všechno, všecičko bude jako dřív. Vybavil si její tvář. Ne, nic už nebude jako dřív.

     Zavřel oči, ale usnout nedokázal. Připadalo mu, že skrze plášť se mu do hlavy derou myšlenky na jeho majitelku. Snažil se je zapudit, leč marně.

     Tak tam ležel, přemýšlel a kolem něj plynula noc.

 

     Vnitřek jurty tvořila jediná kruhová místnost. Celou podlahu pokrývaly měkké zvířecí kůže, stydlivě pod sebou schovávající vlhkou hlínu. Většina z nich patřila ovcím, své zastoupení však měli rovněž vlci a bizoni, dokazujíce tak, že majitel není nijak špatným lovcem. Nábytek úplně chyběl, ostatně při kočovném způsobu života Dunarejců by byl pouhou přítěží. Jako lůžko proto Dangurovi sloužila medvědí kožešina, jeho největší pýcha a plod jeho dosud nejúspěšnější výpravy do severních lesů. Místo přikrývky zastávala ovčí houně a bez polštáře se mladý muž docela klidně obešel. Kromě provizorního lůžka byl v jurtě k vidění ještě krátký jezdecký luk opřený o stěnu, toulec se šípy, poloprázdný pytel s kukuřicí a pár kusů neuměle vyřezávaného nádobí. Arsaginu to vlastně ani příliš nepřekvapilo. Stejně neočekávala žádný palác.

     Čarodějka nerozuměla zmatku, který zachvátil její duši. Dangur byl přece pouhý kočovník, nomád, nic pro ni neznamenal, nikdy pro ni nic nemohl znamenat. Ale pocit, který měla, když s ním rozmlouvala… Byl to zvláštní pocit, pocit, jenž už řadu let nezažila.

     Ale no tak, napomenula se. Vždyť ten člověk se mě bojí. Měl ze mě strach od samého začátku a tento strach se po zjištění, kým ve skutečnosti jsem, ještě prohloubil. A mohu se mu  divit? Když jsem se hned po příjezdu začala chovat s takovou arogancí, když jsem mu jakoby mimochodem předvedla své schopnosti? Nemohu. Ostatně, na to, že se lidé bojí tajemných magických sil, bych si už měla dávno zvyknout. Vždyť s tímto cejchem vyvržence žiji takřka od narození.

     Ale Dangur se jí líbil, to nedokázala popřít. O tom, že se ona líbí jemu, ani na okamžik nezapochybovala. Běžně takto působila na muže, zvykla si nevšímat jejich obdivných pohledů, zvláště když byl ten obdiv doprovázen jakousi posvátnou bázní. Tady se s ní však dělo něco jiného. Ten Dunarejec ji přitahoval, přitahoval tak silně, že venku u ohně musela vynaložit mnoho úsilí, aby nedala najevo svou nervozitu.

     Zula si boty z orlohadí kůže, které vzbudily v Dangurovi takový údiv, sundala si kazajku i jezdecké kalhoty a nahá ulehla na medvědí kožešinu. Přikryla se teplou ovčí houní, zavřela oči a snažila se usnout. Marně. Na mysli jí totiž znovu vytanul on.

     Byl osamělý a ona věděla, co je to osamělost. Znala ji už od dětství a osaměle vkročila i do období dospělosti. Byli si podobní. Dost možná jsem jenom nenašel tu pravou, vzpomněla si na jeho slova. Bohové, jak dlouho už ona hledá toho pravého! A také ho dosud nenašla. Byli si podobní…

     No a co! Snažila se rázně zakročit proti směru, jakým se ubíraly její myšlenky. Zítra ráno přece vsedne na koně a navždy opustí toho osamělého muže. Už zítra. Všechno bude zase jako dřív, jen co odsud odjede… Zatraceně! Nic nebude jako dřív… Bez něj.

     Najednou otevřela oči. Zdálo se jí to nebo doopravdy zaslechla nějaký šramot tam venku před jurtou? Zaposlouchala se. Ne, nezdálo. Šramot se ozval znovu, nyní ho ale doprovázel tichý hlas: „Čarodějko, čarodějko, spíš?“

     „Dangure?“ zeptala se. „Děje se něco?“

     „Tvůj plášť,“ zazněl hlas zvenku. „Zapomněla sis ho u ohně. Já… chtěl jsem ti ho vrátit. Prostrčím ho vchodem dovnitř.“

     „Počkej, neblázni,“ řekla. „Klidně s tím krámem pojď dál. Snad tě pohled na mě nezabije.“

     Dunarejcova ruka odsunula houni a dala do jurty proniknout nočnímu vzduchu, který nebyl zdaleka tak teplý, jak ho Dangur předtím popisoval. Mladý muž váhavě vstoupil, černý plášť nesl tak opatrně, jako kdyby snad byl vyroben ze zlata. Připadal si neuvěřitelně trapně již od okamžiku, kdy se uprostřed noci z ničeho nic rozhodl donést onu pozoruhodnou věc její majitelce. Musím jí ho vrátit, povzbuzoval sám sebe. Třeba to bude naposledy, co ji uvidím. Musím, musím…

     „Klidně ho hoď na podlahu,“ poznamenala. Posadila se na medvědí kožešině, halíc své tělo do přikrývky.

     „Ale počkej, takový hezký plášť…“ Dangurovi to najednou připadalo jako svatokrádež.

     „Zdá se ti hezký? Tak si ho nech. Alespoň na mě budeš mít pěknou památku,“ řekla čarodějka.

     A vtom se Dunarejec konečně rozhodl. Teď nebo nikdy. Pokud ta slova nevyřkne nyní, bude se až do smrti nenávidět. To nechtěl a navíc měl pocit, že by na sebe smrt nenechala dlouho čekat.

     „Jedinou památku na tebe si budu nosit ve svém srdci,“ řekl pomalu.

     Nečekal, že mu odpoví. Položil plášť na podlahu a otočil se, aby odešel, nechtěl již hledět do její tváře. Otočil se a měl pocit, že skončilo něco strašně krásného. Ale to byl skutečně jen pocit. Nic přece nemohlo skončit, když předtím ani nic nezačalo.

     Ale v Arsagině se při těchto slovech něco zlomilo. Také se rozhodla a bylo to rozhodnutí pevné a nezlomné. „Neodcházej ještě,“ zašeptala.

     Tázavě se k ní otočil. S tělem stále skrytým za ovčí přikrývkou vstala a přistoupila k němu. Bezmocně se díval do jejích modrých očí a zdálo se mu, že se v nich topí.

     „To, co jsi řekl o památce ve svém srdci, jak to mám chápat?“ zeptala se tichounce.

     Zavřel oči, aby nemusel hledět do jejích. Třeba ho teď nechá zemřít krutou smrtí, upálí ho v magickém ohni nebo promění v ropuchu. Klidně, úplně klidně to snese. Ale musel, prostě musel ze sebe těch několik slov dostat.

     „Chápej to tak, že tě miluji, čarodějko, miluji tě od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil. Ještě nikdy, nikdy jsem to tak necítil, jako právě teď.“

     Se zavřenýma očima očekával zásah bleskem nebo nějakou jinou smrt, kterou mu mohla připravit vynalézavá magie. Jenže se pořád nic nedělo. Opatrně tedy znovu zvedl oční víčka a ihned se mu zatajil dech. Stála těsně u něj, jejich rty se téměř dotýkaly. Pokusil se ještě něco říct, ale položila mu prst na ústa.

     „Neříkej už nic, Dunarejče, už jsi toho navykládal dost. A pokud jde o mou odpověď…“

     Náhle nechala přikrývku sklouznout na zem, objala ho a přitiskla svá ústa k jeho. Splynula v jedno během nekonečně dlouhého vášnivého polibku, který prolomil všechny zbylé bariéry a rozehřál jejich těla, zkřehlá dlouhou samotou.

     „Sundej si kalhoty, nomáde,“ řekla konečně trochu udýchaně. „Pochybuji, že je dnes v noci ještě budeš potřebovat.“

 

     „Čarodějko?“

     „Jmenuji se Arsagina, už se mi to nechce skrývat.“

     „Arsagina. Hezké jméno.“

     „Díky.“

     „Arsagino?“

     „Ano, Dangure?“

     „Pořád ještě chceš odjet zítra ráno pryč?“

     „Je mi to líto, Dangure. Musím.“

     „Proč?“

     „Mám svůj úkol. Určitě tě při pohledu na mé oblečení napadlo, že pocházím z Černé říše v Ohnivých horách. Má země se dostala do konfliktu s Východními královstvími a nejkratší cesta k jejich hranicím vede právě přes Dunarejskou step.“

     „Snad se na našich pláních nechystáte válčit?“

     „Tomu bych ráda zabránila. Na svých cestách jsem rozmlouvala s mnoha dunarejskými náčelníky a ujistila je, že naše tažení není zaměřeno proti nim. Černá armáda tudy jen projde, nikdo se nemusí ničeho obávat. Ostatně, pověsti o naší krutosti se takřka nikdy nezakládají na pravdě.“

     „A kdy sem vaše vojska dorazí?“

     „Za tři dny by měla být v Ghárském průsmyku.“

     „Tři dny?“

     „Ano. Proč se na to ptáš?

     „Napadlo mě, že bych tě mohl navštívit.“

     „Víš, Dangure, raději ne. Moji nadřízení by asi nebyli příliš nadšení z toho, jak jsem konala svou povinnost. Přijdu za tebou sama, až tohle všechno skončí.“

     „Opravdu?“

     „Nevěříš mi?“

     „Samozřejmě že ano. Jen jsem se chtěl ujistit…“

     „Dangure?“

     „Ano?“

     „Nezdá se ti, že už mluvíme nějak dlouho? Neměli bychom zase přejít k jiným věcem?“

     „Plně s tebou souhlasím.“

 

     Arsagina se na své černé klisně rozplynula v dálce, utichl dusot koňských kopyt a travnatá step, zalitá paprsky ranního slunce, se opět ponořila do svého zádumčivého klidu, rušeného jen občasným zabečením ovce v nedaleké ohradě. A teprve nyní si Dangur, stojící před jurtou, dovolil jeden ze svých vzácných úsměvů. V duchu se ovšem smál na celé kolo. Povedlo se mu to! Povedlo, povedlo, povedlo!

     Pro splnění náročného úkolu byl vybrán špionážním ústředím zčásti díky svému dunarejskému původu a zčásti kvůli mimořádné odolnosti, kterou projevoval vůči magickému čtení myšlenek. Věděl, že do něj Východní království vkládají velké naděje, a pevně se rozhodl, že je nezklame. Ten úkol nicméně vskutku nebyl ani trochu jednoduchý. Vždyť vypáčit životně důležité informace z nejlepší agentky Černé armády prostě nemohl být žádný med. Ale dokázal to. Asi se v něm jednoduše skrýval obrovský herecký talent. Nebo byl jenom natolik neodolatelný?

     Díky průzkumným magickým sondám, vysílaným čaroději Východu, se dozvěděl o jejích přibližných pohybech. Zjistil, že se zřejmě chystá k návratu zpět do černokněžnické říše, a tak si vytipoval ideální místo pro realizaci svého plánu. Osamělou jurtu s osamělým majitelem na břehu jezera Tog. Nebohý nomád musel být bohužel odstraněn, stejně jako jeho příliš dotěrný pes, ale to s pomocí luku, dvou šípů a přesného míření nepředstavovalo žádný velký problém. Těla spolklo jezero a Dangur zaujal se svým vlčákem nebožtíkovo místo. A propos. Vlčák. Ten se k němu jako na zavolanou připojil během jeho cesty Dunarejou. Zvíře v něm z nějakého důvodu našlo zalíbení, dostalo místní jméno Galandun a stalo se součástí pasti, do níž vlákal Arsaginu. A ta past sklapla dokonale. Vždyť se dozvěděl čas, kdy bude Černá armáda procházet Ghárským průsmykem. Východní vojska ji v té úzké soutěsce rozdrtí jediným rozhodným úderem. A nadřízení jistě nezapomenou, že se tak stalo jen díky němu. Čeká ho odměna, povýšení… Usmál se. Tomu se tedy říká oběť ve jménu vlasti. Nepochyboval, že se jeho brilantní plán dostane do učebnic dějepisu.

     Nyní však bylo načase, aby vyrazil na cestu. Pojede jen pár hodin, pak dorazí k místu, kde ho již jistě očekává ochočený orlohad, jenž ho rychle dopraví za hranice Východních království. V duchu se pokochal představou svého triumfálního návratu, potom hvízdl na poníka, pasoucího se opodál ve společnosti svého druha, jenž patříval mrtvému Dunarejci. Ten se bez pána neztratí, pomyslel si při pohledu na zvíře, ale ty ovce v ohradě pojdou hlady. Pustil bych je, kdybych měl čas. Ale nemám ho, takže bohužel.

     „Galandune!“ zavolal na vlčáka, ale žádná odpověď se neozvala.

     Zkusil to ještě jednou, avšak jeho hlas, jenž byl pro psa obvykle rozkazem, se tentokrát minul účinkem. Kde jen to psisko vězí, pomyslel si. To loví ve stepi myši nebo co? No dobře, řekl si po chvíli marného volání. Ten chlupatý darebák mě dohoní cestou, bude-li se mu chtít. A pokud ne, jeho chyba. Čekal by ho na Východě celkem příjemný život.

     Nasedl na svého věrného poníka a rozjel se východním směrem. Na opuštěnou jurtu se ani neohlédl. Neměl ostatně proč. Ničeho přece nelitoval. Vše, co učinil, bylo jen součástí pečlivě připraveného plánu. Povedeného plánu. Plánu, který vykonal pro svou vlast.

 

     Černá klisna se řítila stepí s větrem o závod. Tohle na ní měla Arsagina opravdu ráda, nohy toho skvělého zvířete snad neznaly únavu. Milovala rovněž rychlost, jakou klisna dokázala vyvinout. S vlajícími rozpuštěnými vlasy se nechala unášet do dáli, vychutnávajíc ten nádherný pocit. A smála se.

     Jak si jen mohl ten hlupák myslet, že neodhalí jeho pravou totožnost? Jistě, měl mysl mimořádně odolnou vůči telepatii, pro čarodějku jejího formátu však nepředstavovalo žádný problém prolomit tuto překážku a poznat pravdu. Během rozhovoru u ohně i v jurtě, ba dokonce i při milování musela zápasit se smíchem, když viděla, jak pečlivě před ní Dangur hraje svou roli chudého nomáda. Ale dokázala se ovládnout. Koneckonců byla rovněž skvělou herečkou. A jako pracovnice armádní rozvědky věděla, co je v takové situaci potřeba učinit. Podstrčit nepříteli falešné informace.

     Její nový známý si nyní myslí, že se Černá armáda objeví v Ghárském průsmyku až za tři dny. Skutečnost je ale poněkud jiná, můj drahý. Vždyť vojska černokněžníků z jihu už jsou dávno za průsmykem, dokonale chráněna před magickým odhalením vlastní čarovnou clonou. Takže než Východ připochoduje na Dangurem označené místo, bude dost času na přichystání vlastní pasti. Co potom? Skvělé vítězství přece. A její zásluhou. Povýšení a odměna za výtečně odvedenou práci ji jistě nemine.

     Co bych jen neudělala pro vlast, pomyslela si s poněkud samolibým úsměvem a zatáhla za otěže, aby se klisna příliš neunavila. Měla teď koneckonců dost času. Dost času na to, aby dokončila svou cestu. Cestu, na jejímž konci ji očekává vítězství.

 

     Velký šedivý vlčák, kterého Dangur z neznámého důvodu nazýval Galandunem, běžel po travnaté pláni. Dostal se již na vzdálenost dvou nebo tří mil od jurty, nebylo tedy divu, že volání svého pána neslyšel. Ale i kdyby ano, přece by na ně nereagoval. Vždyť to stejně nebyl žádný jeho pán. Byl to jen parchant, který chladnokrevně zabil Dunarejce. A zaplatí za to. Už brzy.

     Nacházel se ve vysoké trávě, takže se mohl proměnit v člověka bez obav z toho, že by ho někdo zpozoroval. Potřeboval si ulevit, ale ačkoliv metamorfózu zvládal bezchybně, některé biologické funkce psího organismu dosud neuměl používat. Během chviličky stál proto skryt za zelenou hradbou zcela nahý hubený muž se šedivými vlasy a spokojeně zaléval okolní rostlinstvo žlutým pramínkem.

     Agbat ovládal tělesné transformace jako málokterý dunarejský šaman, proto byl právě on pověřen Sněmem stařešinů, aby sledoval každý krok toho odporného špiona Východních království. Nikdo ale netušil, že bude mít takové štěstí. Že se s velkým předstihem dozví o místě střetu mezi Černými a Východňany. Ghárský průsmyk, no výborně. Jen ať se tam obě armády pobijí navzájem, stateční dunarejští jezdci si klidně počkají a pak zničí vyčerpaného vítěze. Tak to musí být. Jinak by obě velmoci učinily z Dunareji jedno velké bitevní pole, i kdyby jejich čelní představitelé třeba stokrát slibovali opak.

     Jistě, naslouchání s uchem u stěny jurty se mu nezdálo být příliš slušným. Navíc byly mezi zajímavým povídáním dlouhé nudné pasáže, které ctihodného muže jeho věku nutně pohoršovaly. Nicméně snesl to všechno s vědomím, že to dělá jen pro svou vlast. A ta si prostě žádá oběti.

Dokončil to, co nezbytně musel, znovu se změnil ve vlčáka a běžel dál směrem k táboru odhodlaných stepních válečníků. Chtěl jim co nejdříve sdělit svou velkou novinu a u srdce ho hřálo vědomí, že hlavně jeho zásluhou získá Dunareja znovu svůj ztracený klid.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Chyba?
    Proč je ten poslední odstavec tak velkým fontem? Není to nějaký omyl…?

  2. To udělal redakční systém. On si s těmi odstavci (alespoň u mne) občas hraje, velice rád mění hlavně velikost písma (za to ale nejspíš může to, že sem ty texty kopíruji z Wordu). Jdu to zkusit opravit, jestli teď už ten odstavec vypadá normálně, tak se mi to nejspíš povedlo…

  3. pro Kolju
    Kdyz vkladas text, zkopiruj ho z Wordu do NotePadu a teprve odtamdud ho zkopiruj do naseho editoru. Text tak zustane zarucene v poradku. Word je mrcha.

  4. nco mi tu chybí
    Mě se zdá (a ty to Koljo víš, píšu to jen, aby si toho všimli i ostatní :-), že ta poslední část, kdy se najednou ukáže, kdo je kdo, je moc “násilná”. Najednou si každý myslí něco, co je v rozporu s jeho předchozími myšlenkami. Trochu mi to vadí, ale jinak je to super slaďárna 🙂 A i ten konec je až na tu moji výtku super.

  5. No, ta poslední část je DOST násilná. Myslím, že tahle rozpolcenost povídce hodně uškodila. Napřed je to taková romantika o osamělosti výjimečných postav s příměsí erotiky a náhle se to změní v něco, co až hraničí z parodií. Ale musím říci, že ta první část je na autora píšící spíš dračákoidní témata překvapivě dobrá… škoda toho konce…

  6. Nejsem si jistý, jestli opravdu píši spíše na dračákoidní témata, Michale (koneckonců jsi z mých povídek četl jen ty, co se objevily v Drakobijcích, takže můžeš jen těžko soudit). Nicméně, ta povídka, co se letos dostala do Drakobijců, skutečně podle DrD byla a o tuto hru se, věř mi nebo ne, opírala úmyslně. Já jsem totiž Doupě hrával velice rád a docela mě štve, jak si z něj lidé pořád dělají legraci. Také jsem chtěl dokázat, že podle něj lze napsat celkem slušnou povídku. No, a s tím, že se právě do tohoto bodu opřou recenzenti (viz Ramax nebo Nakorova recenze na FP), se holt prostě muselo počítat…

  7. Ahoj, Koljo! Musíš pochopit, že kritici Tě budou pojímat podle toho, co Ti vyšlo, případně co četli. Četl jsem Tvé příspěvky posílané do Trollslayera a proto mohu soudit jen podle nich. To, co máš v šuplíku, neznám a tak Tě podle toho ani nijak soudit nemohu. A upřímně řečeno, příští generace literárních kritiků taky ne. Počítá se prostě jen to vydané.
    Jinak já taky hrával Doupě docela rád a posměchu (na Doupě) jsem si nikdy moc nevšímal. Nicméně právě já jsem propagátor myšlenky, že literární texty napsané podle Doupěte nejsou ve vší obecnosti dobré, že je to slepá ulička. Tobě se to podařilo prolomit, ostatně jsem Tě za to v Drakobijcích III vyzdvihoval, nicméně mě to o opaku stejně nepřesvědčilo…

  8. No, pak jsem měl ještě nějaké povídky v Dechu draka (které nebyly podle Doupěte), ale mám takový dojem, že věci, uveřejněné v tomto časopise, vůbec nikdo nečte 🙁
    Co se psaní povídek podle DrD týče, stále si myslím, že se podle něj dají napsat i povídky literárně alespoň trochu hodnotné (dokonce i bez použití nadsázky – moje Spoušť v letošních Drakobijcích se rozhodně nedá brát vážně). Proto do příštího Trollslayera nejspíš zase pošlu jednu “dračákovskou” povídku – a pak pro všechny případy taky jednu “normální” 🙂

  9. Ke své profesionální ostudě přiznávám, že povídky v Dechu draka nečtu. Na svou omluvu mohu říci jen tolik, že jsem pět let zajišťoval veškeré obchodní fungování Altaru a nový DD pro mne tedy znamenal dávku potu při roznášení. Asi jsem si vypěstoval trvalou fóbii… Nemohu tvrdit, že podle Doupěte nelze napsat nic hodnotného, ale spoustu mladých autorů svádí na strašlivá scestí (či spíše bezcestí), kdy jejich povídky vesměs pojednávají o tvaru chodeb v místech, kudy družina prošla, a obsahu kapes nestvůr, které pobila…

  10. Rád bych si někdy takovou “předračákovanou” povídku přečetl, jen tak pro pobavení a odstrašení. Ale když ony nikde nevycházejí 🙁
    Povídky v DD občas čtu (před jsem se například rozhodl přelouskat všechny ty Koljovy, protože chtěl vědět, co si o nich myslím) a musím říct, že mě většinou příliš nezaujmou (až na vyjímky). Zkrátka je to fakt spíš herní časopis.

  11. No, pravdou je, že úroveň povídek v Dechu draka poněkud upadá (to bude asi tím, že jsem tam už dva roky nic neposlal :-). Ale na druhou stranu se tam v poslední době objevují povídky ze světa Asterionu, prvního oficiálního světa DrD (pokud nepočítám Almir). Tyto povídky se mi zdají být když ne zrovna skvělými, pak alespoň ucházejícími “dračákovskými” příběhy.
    A Borine, hledáš-li nějaké povídky podle DrD (tím myslím ty OPRAVDU klasické, s popisem tvaru místností a tak), pak se podívej na stránku Nurnské družiny (http://www.2b.cz/Horned_Rat/nurn.htm). A jsou tam, tuším, i nějaké další odkazy na podobné stránky.

  12. Když se podívám do starších čísel, tak vidím kvalitní povídky, jako byly: Synové bronzového zvonu, Balmgund, nebo třeba Noc v Giduru 🙂 A když se tam podívám teď, vidím jen hodně nekvalitní “dračákovské” příběhy, jejichž jména ani nestojí za zapamatování. Škoda, že se J. Štefan nestal kmenovým autorem DD, tak jak předpovídal M.Bronec v loňských Drakobijcích.

  13. Rogue, nebyla to náhodou ta povídka, jak vždycky vyzváněli něčí smrt a nakonec vyzvonili smrt toho ostrova? Ta byla fakt super!
    Jinak se mi ale už asi dva roky v DD taky povídky moc nelíběj…

  14. Josef Štefan
    Mrzí mě, že jsem byl špatný prorok, ale Bouchi opět i letos při hodnocení dokázal, že má pro povídky Josefa Štefana slabost. Popravdě řečeno by se bez něj Vampyra do Drakobijců III nedostala. Budu se ho muset zeptat, zda (a proč) ho ještě nekontaktoval…

  15. Předračákované povídky
    Pokud si chcete přečíst, jak vypadá taková “předračákovaná” povídka, jak tento “subžánr” nazval Kolja, přečtěte si článek Jak nepsat od Cyrila Broma (je zde na FP).

  16. Ten jsem četl, když vycházel v DD a fakt se mi líbil a byl to právě on, kdo mě zlákal k přečtení si předračákovaných povídek.

  17. Jo, taky jsem to četla dávno.
    Borin: přesně ta. Ale teď už se žádné nedají číst, měli by s tím něco dělat.

  18. Nějak tady upadla ta debata o DrD povídkách. Co si třeba myslíte o ranějších povídkách Pavla Housera (Z dob říše…)

  19. no, nemam ani sajnu o com tu tocite vy ostatny, ale mne sa to pacilo. ten zaver bol zvlastny, ale netvrdim ze zly. proste sa mi to pacilo.

Zveřejnit odpověď