Noc v bunkru

Odkládáš knihu a díváš se na hodinky. Je jedna po půlnoci. Vstáváš a zapínáš mrazící box. Přes den ho nepouštíš, aby vás svým tichým hučením neprozradil. Není sice pravděpodobné, že by si toho ti nahoře všimli, když neslyší tolik jiných zvuků, ale nechceš riskovat. Potom zhasínáš televizi.
Syn s dcerou se odebrali do svého pokoje už před desátou a žena usnula jako obvykle dřív, než skončil hlavní program. Třetí obytná místnost měla patřit rodině tvého zetě, ale zabral si ji pro sebe vnuk se svým děvčetem.
Ztlumíš světlo a stahuješ ženě sluchátka z uší. Je na to zvyklá. Zamumlá jen: “Pojď už spát, Zdeňku,” otočí se ke stěně a začne znovu pravidelně oddychovat. Pohladíš ji po vlasech. Kdysi bývala velmi hezká, a když jí slunce prozářilo plavé kadeře, připadala ti jako princezna se zlatou korunou. Mohl jsi na ní nechat oči. Teď je jí pětašedesát, ale stále ji vidíš jako ve dvaceti.
Nasazuješ si sluchátka a připojuješ je k mikrofonu, kterým odposloucháváš dění v domě. Venku je chladno, pouhých třiačtyřicet. Lidé se probouzejí k životu opatrnými větami.
Ze zkušenosti víš, že hovor bude postupně sílit a nejrušnější bude za svítání, kdy teplota klesne na třicet osm stupňů.
To uslyšíš hádky, rvačky a často i horší věci, které jsi ve svém domě předtím neznal.
Jenže ten dům už není tvůj. Patří lidem, co si ho vzali. Zprvu se do něho nastěhovalo deset, dvanáct rodin. Jejich počet se neustále měnil, protože se zabíjeli a znásilňovali, a když se náhodou mezi sebou domluvili, byli vyhnáni gangem jiných rodin. Takové zákony tam nahoře teď platily. A vy dole musíte být zticha, protože jste ztratili právo existovat. S výjimkou vnuka a jeho děvčete.
Jak dlouho už platí ty nové zákony? Které říkají, že každý, kdo vychová potomky schopné postarat se o sebe, ztrácí právo na život? A kolik měsíců se už schováváte v betonovém bunkru pod domem, který byl ještě docela nedávno rajskou oázou klidu na samotě za malou vesnicí v podhůří Jeseníků?
Přestal jsi to počítat. Protože na tom nezáleží. Nezáleží v podstatě na ničem, ti nahoře se řídí svými zákony a vy dole jinými. A kdybyste neměli rádio a televizi, nedokázal bys už spočítat, kdy k vám vtrhla první vlna vetřelců.
Vojáci je zastavili u Olomouce. Pro vás to bylo včas, protože jste se stačili uchýlit do bunkru a přerušit kontakty s vnějším světem. Pro dceru, co se vdala na jižní Slovensko, to bylo pozdě. Patrně se už nedozvíš, jestli se pokoušela utéci.
Po první vlně vetřelců přišla další. Ach ano, armáda se ji snažila zadržet, pálila do nich z kulometů, zasypávala je kaťušemi. Jenže i vetřelci měli zbraně. A taky zoufalou odvahu, protože nemohli zpátky. Kulkám se přece jen mohli vyhnout, ale hrůze, která je přiměla k pochodu, nikoli.
První vlna vždy prolamovala obranu. Za ní následovaly další, z mužů, žen a dětí. Nebyly jich desítky, stovky nebo tisíce, ale milióny. Vojáci do nich stříleli a stříleli a před nimi se vršily hromady mrtvol. Když vystříleli všechny náboje, museli se dát na útěk, protože proud vetřelců neměl konce. Mnozí mladí chlapci ve slovenských kopcích a na hanáckých rovinách z toho zešíleli.
Muži v domě se začali hádat. Padla sprostá nadávka, po ní druhá. Pak třeskl výstřel. Tlumené žuchnutí mrtvého těla a nepříjemné mrazení v zádech. Na ty bezdůvodné vraždy si pořád nemůžeš zvyknout, i když pro ty nahoře jsou součástí všedního života. A po každé vraždě ti proti tvé vůli bleskne hlavou imaginární představa vysokého komisaře pro výživu obyvatelstva, jak si mne ruce, neboť má opět o jeden hladový krk méně.
Odpojuješ sluchátka a ukládáš je na poličku nad televizí. Kdykoli někoho zabijí, ztrácíš zájem sledovat, co se tam nahoře děje. Každá vražda v tobě vyvolá depresi a pocit marnosti. Předvídal jsi, že na Zemi nastane peklo, předvídal jsi ho patnáct let předtím, než k němu došlo. Ale teď se ti zdá, že to peklo nikdy neskončí.
Po zvláště brutálních vraždách neodoláš nutkání a jdeš zkontrolovat zásoby potravin. Máte jich na deset, jedenáct měsíců. Při rozumném hospodaření a plném využití skleníku můžete vydržet i rok. Potom se budete muset rozhodnout – buď zemřete v bunkru hlady, nebo vyjdete na povrch a tam vás zabijí. I vnuka a jeho děvče, protože neměli právo vás schovávat.
Uléháš. Chvíli přemýšlíš, jestli by sis neměl poslechnout zprávy. Ale po tom, co se stalo nahoře, nemáš chuť. Nic se nezměnilo. Lidé se vybíjejí, aby jich bylo co nejmíň. Aby ti, co zbudou, měli co jíst a kde spát. Aspoň do doby, než přijde další vlna vetřelců.
Z vedlejšího pokoje se ozývá vrzání postele. Vnuk se miluje se svým děvčetem. Někdy se milují i několikrát za den. Ale jaké je to milování, když nesmějí mít děti ani se vzít za ruce, vyjít ven a nastavit tváře osvěžujícímu vánku? Nezbývá jim než čekat, až to všechno skončí. Jak to skončí, to vědí všichni. Ale ti dva mladí při milování aspoň na chvíli zapomínají na strašlivou realitu, která panuje venku.
Několik vzdechů a zase je ticho. A ty, místo abys spal, ležíš s otevřenýma očima a v myšlenkách se vracíš do minulosti. Do minulosti, která tu hroznou realitu způsobila.
Když ti bylo třicet, neuvažoval jsi o budoucnosti. Koupil jsi starou hájovnu za vesnicí poblíž Moravského Berouna a přestavěl ji na moderní rodinný domek. Měli jste zahradu, kus louky na krmení pro býčka a tucet králíků, taky pár slepic a hus.
Kolem dokola byly lesy. V létě plné borůvčí a v zimě zaváté i dvěma metry sněhu. Jedinými zvuky, které občas rušily váš klid, byly vzdálené výstřely tanků z vojenského cvičiště, které ještě ne tak dávno patřilo jiným vetřelcům. Jednou jsi dokonce viděl padat letadlo. Pilot se katapultoval a přistál na kraji vesnice, asi kilometr od vás. Prostor okamžitě obklíčili vojáci. Živého parašutistu jsi víckrát nespatřil.
Syn vyrostl a studoval na univerzitě. O třetích prázdninách přijel s děvčetem a s počítačem. Dívka byla milá a žena si ji rychle oblíbila. Tobě se také zamlouvala, ale víc tě zajímal počítač. Zvláště poté, co jsi objevil ten nešťastný program.
Syn tě varoval, abys ho neaktivoval. Pouštěl ti hry, některé hloupé a pro malé děti, jiné docela inteligentní. A čím víc tě od programu odrazoval, tím větší zvědavost v tobě probouzel. Naučil ses s počítačem pracovat. A když syn odjel se svou dívkou k moři, program sis pustil.
Neměl jsi to dělat. Kdybys býval poslechl, žil bys dál jako předtím. Bylo ti pětačtyřicet a nemusel jsi měnit způsob života. Mohl jsi setrvat v přesvědčení, že ve zdravém podhorském vzduchu to při troše štěstí dotáhneš do osmdesátky, a než odejdeš za svými předky, pohoupáš si na kolenou nejedno z pravnoučat.
Ten zatracený program všechno změnil. Dokázal ti, že život na naší planetě nebude tak dlouho existovat. Pravda, mohl jsi zadat počítači nesprávné údaje. Ale proč bys to dělal, když tě zajímala skutečnost? Dal jsi mu, oč tě žádal. A čím přesnější informace jsi do klávesnice vyťukával, tím byl obraz budoucnosti lidstva zřejmější.
A nebyla to hra. První záběry na obrazovce ukazovaly Zemi, jak vypadala v dávné minulosti. Podobala se Venuši, také měla hustou, žhavou a nedýchatelnou atmosféru. Přírodě trvalo stovky miliónů let, než uložila miliardy tun oxidu uhličitého do zemské kůry v podobě uhlí a ropy. Podobně tomu bylo se sloučeninami síry.
Člověk ten proces obrátil. Ve své slepé touze po moci a bohatství stavěl větší a větší elektrárny a spaloval stále nepředstavitelnější kvanta uhlí. Stále vyššími komíny vrhal do ovzduší tak gigantická množství oxidů uhlíku, síry, dusíku a dalších jedů, že záhy bylo nad možnosti přírody je likvidovat. A aby své ničivé dílo pojistil, kácel lesy a zamořoval oceány olejem.
Po několika dnech ti bylo jasné, že při současném trendu dojde ke katastrofě do dvaceti let. A o tom, že ten trend zůstane zachován, jsi nepochyboval. Existovala sice různá hnutí, která upozorňovala na blížící se nebezpečí a bojovala proti tomu či onomu. Dokonce se začaly realizovat určité projekty, třeba proti freonům a kyselým dešťům.
Všechny projekty skončily dřív, než dosáhly nějakých výsledků. Každý člověk měl totiž svůj kousíček moci, svou hromádku bohatství či svůj podíl na civilizačním pohodlí, a jakmile se mu na cokoli z toho sáhlo, obrátil jako na obrtlíku a protestoval ještě bouřlivěji než předtím. A na skutečně účinné projekty neměly vlády peníze, protože je utratily za zbraně.
Jen málokdo si uvědomoval, že nejméně polovina vyráběné energie se vyplýtvává na výrobu věcí, které člověk nepotřebuje. Nejméně polovina uhlí a ropy se pálila zbytečně, aby fungoval zavedený systém – aby chudí měli práci, bohatí zisky a mocní moc. Že za pouhá dvě desetiletí nebude mít nikdo nic, nikoho nezajímalo.
Když ses o hrozící katastrofě zmínil v hospodě u mariáše, starý Sedláček, co bydlel u obchodu, mávl rukou: “O té ekologii se teď mluví pořád. Straší nás, nic víc za tím není. Jen se podívej na lesy kolem, vždyť jsou pořád stejně zelené!” A všichni s ním souhlasili.
Dalších deset let jsi kopal bunkr. Komfortní a dokonale izolovanou podzemní jednotku, která byla stoprocentně nezávislá  na vnějším světě. Tři obytné místnosti. Kuchyně, komora, koupelna, záchod. Mrazící box, sklady, spíže, skleník.
Klimatizace, přívod pitné vody, generátor, utajená vodní elektrárnička poháněná vodou z potoka ve stráni. A další nezbytné věci. Syn ti při stavbě pomáhal. Byla to podle vašeho názoru jediná šance, jak hrozící katastrofu přežít.
Rok po dokončení bunkru poprvé uhodila šedesátistupňová vedra. Byli jste čtrnáct dní v bunkru a vyzkoušeli ho. Když horka opadla a byly odklizeny mršiny zvířat a mrtvoly lidí, zdvojili jste některá  zařízení. Nakoupili jste zásoby potravin a určili jejich koloběh. Čerstvé šly do bunkru, starší do kuchyně. A pokud byly peníze navíc, doplňovali jste zásoby konzervami, léky a užitečnými potřebami. To jste si už byli jisti, že klidná léta nebudou dlouho trvat.
Druhá šedesátistupňová vedra udeřila na jižní polokouli. Trvala dva měsíce a ledový krunýř svírající Antarktidu mizel před očima. Pobřeží přímořských států zaplavila voda.
Lidé prchali do vnitrozemí. Další migrační vlny vyvolaly obavy z nesnesitelných veder v tropickém a subtropickém pásmu. Popohnaly je invaze kobylek do oblastí, kam nikdy předtím nelétaly. Milióny hladových, zbídačelých a zoufalých lidí se vydaly na sever. Drancovali a zabíjeli, protože neměli jinou možnost, pokud chtěli zůstat naživu. A to chtěli všichni.
Schovali jste se před nimi do bunkru. Do bezpečného úkrytu, v němž jste měli šanci přežít. Přečkat ty kruté časy plné hrůzného zabíjení. Než zůstane na Zemi tak málo lidí, že nebude potřeba tolika elektráren, chemiček a vůbec všeho, co otravuje přírodu. S vírou, že člověk tento očistný řez zvládne rychle. A hlavně včas, protože jinak se stane, že vytváření skleníkového efektu už nebude možno zvrátit.
Proto také máte potraviny na necelý rok. Na tři sta třicet dnů strávených v bunkru několik metrů pod zemí, kam nedosahují vedra panující venku. Na tři sta třicet nocí, kdy ležíš s otevřenýma očima, díváš se do stropu a přemýšlíš o tom, jestli máte morální právo schovávat se v bunkru, když tam nahoře zabíjejí i děti. Také přemýšlíš o tom, jak bude vypadat svět, až ta hrůza skončí. Jestli to, co zbude, bude ještě lidská civilizace.
Pokud to ovšem skončí včas.
Chmurné myšlenky ti táhnou hlavou. Čím déle se jimi obíráš, tím jsou černější. A dobře víš, že ne v každé z těch dlouhých tří set třiceti nocí tě zachrání vysvobozující spánek.