Proudy Želesa – 5. část

Železný prales, zkráceně též Želes, je divoký, opuštěný a neprostupný hvozd na březích řek Hodry a Cholše, který se vyznačuje dokonalým, a tudíž velmi nebezpečným splynutím fauny a flóry s kovy. Spisovatel Jiří Mazurek do tohoto prostředí zasadil román Želes, jehož volné (tedy určené i pro ty, kteří první díl nečetli) pokračování vychází v listopadu a prosinci rozdělené na šest částí exkluzivně na Fantasy Planet. Přejeme pěknou zábavu.

Kapitola XIV. Jehla v kupce sena

V nestřežené chvíli jsem opustil své kovové druhy a vydal se na opuštěný venkov, do kraje slunečnicových lánů a obilí, které nikdo nesklízel, a usadil se v ruinách jakéhosi hradu…

(vyprávění Abrahama Robinsona)

Ráno mě vzbudilo tlumené světlo, které zřejmě imitovalo svítání. Se zívnutím jsem se posadil. Minulý večer mi nezbyla síla na zkoumání nového příbytku, a to jsem nyní hodlal napravit…

Včera jsem si všiml, že jedna ze stěn měla jinou barvu, a když jsem jí zlehka dotkl ukazováčkem, rozsvítila se jako plazmová obrazovka. Zároveň s obrazem prostovlasé ženy jsem uslyšel její hlas: „Přinášíme vám ranní zprávy o osmé…“

Vida, některé stereotypy přetrvaly věky!

Moderátorka ranních zpráv vyjmenovala všechny novinky, které se udály během večera a noci. Nejzajímavější z nich se týkala zvýšení produkce řas nahrazujících špenát o patnáct procent.

Zívl jsem a nedopatřením se dotkl křišťálové koule na nočním stolku. Kabinu zaplavila vůně macešek.

No tohle!

Další dotek, tentokrát na jiném místě koule, vyvolal vůni růží. „Takové zařízení v mých časech nemáme,“ zamumlal jsem ohromeně.

Ozvalo se zaklepání. To mě potěšilo. Další známá věc, která přetrvala věky…

Otevřel jsem a na prahu přešlapoval Jerome v očividně dobré náladě. „Jak ses vyspal?“

„Výborně,“ odtušil jsem. „Ale nezdály se mi žádné sny. Jsou snad sny na Auroře zakázané?“

Jerome předstíral, že přemýšlí. „Záleží na tom, jaké,“ zavtipkoval.

Něco jsem zabručel.

„A co večeře, byla výborná?“ dotazoval se dál Jerome s šibalským jiskřením v očích.

Vzpomněl jsem si na zelenou nepopsatelnou hmotu a maličko se mi zvedl žaludek.

„Hm…“

Jerome se dál tlemil na celé kolo. „No roštěná to nebyla. Zvykneš si…“

„Kdy mě zavedeš do Sálu časových projekcí?“ změnil jsem téma.

„A máš něco konkrétního za lubem?“ vyzvídal Jerome jako malé dítě.

„Ano. Chci se naučit používat Proudy a najít v nich Jolanu, tvou mámu.“

Jeromovův optimistický výraz se nezměnil, jen jeho víčka prozradila bolest při vyslovení jména.

„Tak pojďme.“

Rytíř, jehož dlouhé německé příjmení jsem okamžitě zapomněl, nás postavil před šestiúhelníkový stojan. Stojan byl holografickým projektorem, který po zapnutí naplnil místnost neuvěřitelně rozsáhlou a komplikovaná pavučinou složenou z miliónů třpytivých vláken.

„Páni!“ žasl jsem.

Jerome se kratičce usmál. „Ta silná vlákna nazýváme Proudy. Většinou jimi cestuje více lidí, zvířat nebo jiných bytostí zároveň. Máme je bezvadně zmapovaná. Malé proudy se nazývají vlákna a přesouvají se jimi jednotlivci. Vláken je obrovské množství a bohužel dodnes existují tisíce, které nejsou prozkoumány.“

„A někde mezi těmi neprobádanými je i ta Jolanina?“

Jerome přikývl a pak se jeho pohled stočil mezi milióny jasných bodů připomínajících souhvězdí na nočním nebi. „Někde tu je,“ řekl. „Ztracená jako pověstná jehla v kupce sena. Podnikli jsme několik pokusů o nalezení její trajektorie, ale nebyli jsme úspěšní. Nemáme vůbec nic.“

„Tak začněte se mnou,“ navrhl jsem. „Vystopujte můj proud od letecké havárie zpět do Redstone, kde by se měl setkat s Jolaniným vláknem.“

Německý rytíř si nasadil hranatou helmu posázenou elektronikou a spintronické rukavice. Pak stiskl dlaně v pěst, vlákna uprostřed holografické koule se rozzářila barvami.

„Modré proudy vedou od nás, z Aurory“ vysvětlil Jerome. „Stříbrné generuje Želes. A červené pocházejí přímo od Železného pána.“

Všiml jsem si několika úzkých vláken, která vystupovala z modrého uzlu a procházela přímo do červeného.“

Ukázal jsem na ně prstem. „Tam jsem i já?“

„Ano, pane,“ odpověděl místo Jeroma rytíř v helmě. „Dokonce vícekrát.“

Vícekrát??

„Jste si jistý?“

„Jawohl. Víceméně,“ utrousil rytíř.

„Hmm. A co ty šedé proudy? Ty patří komu?“

„To nevíme, ty jsou neprobádané,“ řekl rytíř. „Každou hodinu se objevují nové a nové proudy, které teprve čekají na svou klasifikaci. A tady,“ uprostřed pavučin se jedno vlákno náhle rozsvítilo jasněji než jiné. „Je vás časoproud z letecké havárie.“

Rytířovy prsty v rukavicích se začaly pohybovat, jako když se z vřetena odmotává příze. Doslova a do písmene rozmotával mou historii! Moje stopa však mizela ve ztracenu, její konec nevedl nikam. Sebejistota německého rytíře utrpěla první ránu.

„Zdá se, že toto vlákno nemá konec,“ zamumlal.

„Všechna vlákna mají dva konce nebo jsou uzavřená do sebe,“ namítl Jerome. „Tvrdí to Robinsonův okrajový teorém.“

„Jistě, pane,“ neochotně souhlasil rytíř a stále více se zamotával do chuchvalců vláken a proudů, které sám vytvářel.

Začínalo mi ho být líto. A pak mě to napadlo! Ale byla to taková hloupost!

Jak by to spolu mohlo souviset?

„V Lese jsem se potkal s… ehm… mluvícím ptákem.“

Jerome se zatvářil nechápavě. „Myslíš s papouškem?“

„Ne. Ten pták nejen mluvil, on i myslel. Skoro jako člověk.“

Jerome na mě zíral, jako bych byl sám Ptágem.

„Zkrátka,“ řekl jsem. „Hledejte neobvyklý impuls mezi Redstone a havárií letadla.“

Operátor proudů se pustil do nového hledání s německou zarputilostí.

„Mám to!“ ohlásil po chvíli. „Jeden menší impuls, velikostí odpovídá dítěti!“

„Skvělé! Kdy se objevil?“

„Hned na začátku. Prakticky ve stejném okamžiku, kdy jste se ocitl na palubě letadla, pane.“

„Nemohl Ptág nějak překrýt Jolanin impuls? Zamaskovat ho?“

Jeromovy oči se rozšířily. „Prověřte to!“

Trvalo to ještě několik minut, ale výsledek potvrdil má dřívější podezření a vrhl nové světlo na Ptágovu existenci. Jolanino vlákno se skrývalo za tím Ptágovým! A vlákno Ptága se vinulo rovnou z Železné věže! Naše setkání po havárii letadla nebyla náhoda, ale záměr pocházející z Pánovy mysli…

To už ale německý rytíř rozplétal Jolanino vlákno. Začínalo v Redstone, vlnilo se kolem okrajů Želesa a pak zamířilo do jeho středu.

Polkl jsem.

Vlákno se otřelo o Věž a poté se proťalo s několika dalšími tenkými Proudy.

„Co jsou zač ty další časoproudy?“ zeptal se Jerome. „Zkus je identifikovat.“

Německý rytíř pohodil hlavou. „Ta vlákna nemají identifikátory,“ oznámil po minutě. „Nevím, jestli se mi podaří zjistit, komu patří.“

„Zkus to.“

Napětí rostlo.

A pak rytíř zavrtěl hlavou. „Nejde to. Nedají se určit. Tedy až na jednu výjimku…“

„A to?“ Jeromův hlas se zachvěl novou nadějí.

„Jedno z těch vláken je natolik specifické, že se domnívám, že nepochází od nikoho z nás ani ze Želesa. Myslím, že je stvořil sám Abraham Robinson poté, co opustil Auroru. To vlákno pochází z jeho Ztraceného období.“

Robinson?!

„To nedává smysl,“ vyhrkl jsem. „Proč by se Jolana setkávala s Robinsonem?“

„Kam pokračuje Jolanino vlákno?“ zeptal se Jerome, jako by mě neslyšel. „Vrací se do stejného místa a času, tedy do Redstone roku 2247?“

„Potvrzuji,“ rytířovy dlaně strnuly vysoko před obličejem na jediném bodě. „Vidím konec vlákna. Je v Redstone. Tím je proud uzavřen z obou stran.“

„Skvělá práce, Ditrichu.“

Rytíř si sundal helmu a rukavice. Jeho krátké světlé vlasy byly zpocené až za ušima. „Díky,“ zabrblal a nechal nás s Jeromem o samotě.

„Posunuli jsme se o krok vpřed,“ uvažoval nahlas Jerome. „Máme část vlákna Abého i Jolany.“

Jolana se setkala s Robinsonem. Byla to náhoda, nebo záměr? A proč se vracela zpátky do Redstone?

„Ale o moc moudřejší z toho nejsem,“ uzavřel jsem.

Kapitola XV. Výlet do historie

V noci mě trápily sny, ačkoli lidokovi nikdy nespí. Zdálo se mi o té tváři z obrazu…

(vyprávění Abrahama Robinsona)

Usazený v pohodlné sedačce jediného kina na Auroře jsem se slastně zabořil do měkkého opěradla.

Světla pohasla a Jerome se pustil do vyprávění provázené velkoplošným obrazem.

„Šestnáctého června 2291 se Prales pohnul na svém jihozápadním cípu. Za první den se rozšířil směrem na východ k úpatí Malé Fatry, na jih k okraji Brna a na západ k Pardubicím. Přitom spolykal vše živé i neživé, co mu stálo v cestě. Na prstech jedné ruky by se dali spočítat ti, kteří z Želesa vyvázli ten den živí. Nastala obrovská panika. Lidé utíkali z Brna do Prahy, ale příliš si nepomohli, protože následujícího dne švihl Želes svým jižním ramenem, a tisícileté město přestalo existovat během necelých dvou hodin. Mezitím nás ve Valném shromáždění OSN nařkly téměř všechny Evropské státy z vyvolávání neopodstatněné paniky a doporučily nám, ať to nepřeháníme s ochranou přírody a rozšiřováním chráněných území. O den později, když zaniklo celé Polsko, Rakousko a většina Německa, už politici mluvili jinak. Celosvětová krize byla na spadnutí.“

„A to se nikdo nepokusil s Želesem bojovat?“

„Ano, ale výsledek byl ještě horší.“

„Jak to?“

„Když Němci nasadili proti Želesu tanky, ty se při kontaktu s Lesem proměnily v obrovské kovové bestie zabíjející vše okolo.“

„A co letectvo?“

„Bombardování invazi jen zpomalilo. A téměř všechny letouny byly ztraceny v akci. Armády se rozsypaly stejně jako civilní obyvatelstvo.

Trochu to zkrátím. Želes pohltil Evropu během jediného týdne, jako poslední postihla železná přeměna Norsko a Kypr. Za další týden se Želes uchytil na Kanárských ostrovech a přeskočil do Karibiku, na východě pak překročil Kavkaz a na jihu zrezivělo vše v Maroku a Alžírsku. Lidé ani neměli čas ani místo, kam uprchnout. Poslední odolávala Austrálie, ta vzdorovala skoro tři týdny. Ale po devadesáti sedmi dnech od začátku Expanze Želesa už nebyla ani píď souše volná.“

Sledoval jsem postup Želesa zemským glóbem na animaci. Planeta se před mýma očima barvila do oranžova.

„Podařilo se přežít ještě někomu, kromě vás? Museli přece pochopit, že když Prales nezastaví, jediným řešením je útěk.“

„Ano. My, a tím myslím Evropskou Federaci, jsme měli situaci ulehčenou v tom, že Aurora již v podstatě fungovala před rozšířením Želesa. Byla to vědecká stanice zaměřená na výzkum oceánské kontinentální desky. Stačilo ji jen rozšířit a upravit. Panasijská unie vedená Čínou a Indií neměla tolik štěstí. Postavila ve Žlutém moři narychlo podmořskou základnu Naději podobnou Auroře, ale těsně před dokončením ji zničilo zemětřesení. Čína pak narychlo vyslala na Maovu měsíční základnu alespoň tři stovky svých obyvatel, aby tento velký národ nezanikl. Ostatní Asiaté měli smůlu…“

„A co Američané?“

„Ti vsadili na únik do vesmíru. Z Floridy a Kalifornie startovala jedna kosmická loď za druhou. Šlo o největší exodus lidstva v moderních dějinách. Američanům se podařilo evakuovat kolem čtyřiceti osmi tisíc osob, významné politiky, podnikatele a vědce. Většina zamířila na Armstrongovu lunární základnuMoři Ticha, která tak musela pojmout sedmkrát více obyvatel, než činila její plánovaná kapacita. Asi tisícovka ostatních se rozhodla zůstat na orbitálních stanicích kroužících kolem Země, Měsíce nebo v Lagrangeových bodech. Dvě lodě s dvěma stovkami převážně vědců opustily sluneční soustavu a nabraly kurs k naší nejbližší hvězdě, Alfě Centauri, kde v té době již sto padesát let existovala malá kolonie na obyvatelném měsíci jménem Pandora.“

„Takže lidstvo má ve vesmíru odhadem asi padesát tisíc lidí?“

Jerome přikývl. „Ano. Pokud se od té doby, a je to už více než šedesát let, něco nepředvídaného nestalo.“

To mě překvapilo. „Vy neudržujete spojení s ostatními?“

„Dříve jsme se o to snažili. Vysílali jsme na hladinu bóje, protože jak jistě víš, elektromagnetické vlny nepronikají přes hladinu. Jde o stejný komunikační problém jako u ponorek. Bóje nám zprostředkovávaly informace o světě nahoře asi pět let, než se Rada Aurory rozhodla s vypouštěním bójí a vůbec s jakýmkoli vysíláním přestat, abychom Želesu neprozradili svou polohu. Měli jsme podezření, že některé incidenty z té doby mohly souviset s naší aktivitou nahoře.“

Jerome si pohrál s ovladačem. Rozsvítilo se stropní světlo a plátno zhaslo.

„Pořád mi ale některé věci nejdou na rozum.“

„Jaké?“

„Proč expanze Želesa začala zrovna toho dne. A proč k ní vůbec došlo?“

„To nikdo neví.“

„Kdy se v Želese objevila Železná věž? Před expanzí nebo po ní?“

Jerome se zatvářil, jako by polkl citrón. „Ty máš otázky. Objevila se někdy v době expanze, ale jestli to bylo předtím nebo potom, to taky nevíme.“

„Jak vlastně ta věž vznikla? Kdo ji postavil? A za jakým účelem?“

Jerome si otřel pot z čela. „Jak vznikla věž… no… Prostě tam najednou byla. A postavil ji Železný pán. A věž je jeho sídlem. “

„Děláš si ze mě legraci? To mají být fakta?“

„Víme, že Železná věž se skládá ze tří částí. Její vnější skelet je ze železa, následuje magická vrstva a pod ní je opět železo. Její výška je 202 metry, rozumí se nad zemí. Co je pod zemí, to nevíme.“

„Magická vrstva?“

„Ano, bez ní by se Věž zhroutila. Naši inženýři vypočítali, že bez tohoto vlivu je její stabilní konstrukce nemožná.“

„Takže jediné, co znáte, je její výška a že stojí díky magii?! To je všechno, co jste zjistili? Co jste proboha celou tu dobu dělali!?“

To už jsem křičel. Do sálu nakoukl zřízenec se znepokojeným výrazem v obličeji.

„Všechno je v pořádku!“ zavolal na něj Jerome a chlapík se ztratil.

Položil mi ruku na předloktí. „Uklidni se, prosím. Pochop, že lidé tady na Auroře nejsou jako ty! Viděl jsi, jak jsou neustále vystrašení? Ustaraní? Odevzdaní? Oni nejsou jako ty. Nikdy nebyli v Želese, nebojovali o svůj život se spoustou kovových příšer, nepronikli do Železné Věže, neutkali se s Pánovými poskoky a démony, nepřežili pád letadla, necestovali v Proudech… Pěstují své hydroponní rostliny. Recyklují vodu. Uklízejí společné prostory. Dohlížejí na děti. Ve volném čase vyšívají a dívají se na staré filmy. Věnují se duchovnímu životu. Věří v Boha i v magii. Co jiného jim zbývá. Připravují se na konec světa, který nadejde za rok a čtvrt…“

Sklonil jsem hlavu.

„Nás, rytířů,“ pokračoval Jerome. „Kteří převzali odpovědnost za zachování lidstva zde na Auroře, je jen kolem dvou stovek. Naše síly jsou tak nicotné, že jsme za padesát let uskutečnili jen několik větších výprav do Želesa, ale ani jedné se nepodařilo dostat až ke Věži. Ti, co to dokázali, byli jednotlivci, naivkové a blázni, co se už nikdy nevrátili a nemohli se se svými objevy podělit s ostatními.“

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Ale já tam byl,“ řekl jsem. „A vrátil se.“

Jerome přikývl a v jeho očích zahořelo něco, co jsem tam ještě neviděl.

Pýcha?

„Ano. Tys to dokázal,“ řekl.

Možná jsem aurořanům křivdil. Oni si přece svou zoufalou situaci nezavinili sami. Kdyby nebylo Želesa, žili by poklidně někde na Moravě nebo třeba předměstí Paříže.

Nebýt Železného pána…

„Kdo je vlastně Železný pán?“ přerušil jsem ticho. „Co o něm víte?“

„Chceš standardní životopis? Datum narození, vzdělání, kariéru, rodinný stav a koníčky?“

Zasmál jsem se. „To asi ne.“

„Všechny indicie nasvědčují tomu, že Železný pán byl původně člověkem, který zmizel v Želese, a Pánem se stal teprve později nám neznámým procesem. Sestavili jsme v minulých desetiletích seznam osob, které jsou v Lese pohřešovány od dne následujícího po jeho vzniku až po expanzi. Ten seznam čítá tisíc sto třicet jedna položek a téměř jistě není kompletní.“

„Železný pán je někdo z té tisícovky?“

„Pravděpodobně.“

„A kdo je nejžhavější kandidát?“

Jerome se poškrábal na bradě. „Opravdu to chceš vědět?“

„Ano.“

„Vycházeli jsme i z tvého vyprávění…“

„Nerozumím.“

Jerome zhasl světlo a na plátně se objevila dlouhá listina jmen. Na prvním místě stálo:

Adam Tichý
Datum narození: 13.5.2230.
Místo narození: Nolomouc.
Ztracen v Želese: září 2247.
Poznámky: Podle očitých svědectví se proměnil v železného muže – Železníka.

Srdce mi vyskočilo až do krku. „Adam?!“

Rozrušením jsem vstal a začal bezcílně přecházet řadou mezi sedadly. „To nemůže být pravda, nemůže! Adam takový nebyl!“

Před očima mi prolétl obraz nevychovaného teenagera, třídního šaška, kuřáka trávy a příležitostného konzumenta tvrdého alkoholu, ale také obětavého kamaráda a dobrosrdečného člověka, který by mouše neublížil.

Zastavil jsem se čelem proti jménu. „Kdo je druhý?“

Jan Rajdl
Datum narození: 8.4.2198.
Místo narození: Praha.
Ztracen v Želese: říjen 2242.
Poznámky: Biolog, do Želesa pronikl nejméně šestnáctkrát a podle svědectví spolupracovníků neutrpěl nikdy žádné zranění.

To mě uzemnilo. Klesl jsem na nejbližší sedadlo a zabořil se do něj zadkem hodně hluboko.

Bože! Jolanin táta!

Nevím proč, ale začaly se mi třást dlaně. Raději jsem je schoval do kapes.

„Chápu, že je Adam na prvním místě vašeho seznamu, protože v Želese se z něj stal železný muž,“ začal jsem. „Ale to neznamená, že Adam je Železný pán. Znal jsem Adama. On se nemohl stát vládcem ani tyranem. To je prostě vyloučené. A to samé platí i pro Jolanina tátu!“

„Nicméně u Tichého jde o jediný zaznamenaný případ transformace lidské bytosti do železného těla, když nepočítám lidokovy,“ namítl Jerome.

Pokrčil jsem rameny. „Svůj názor jsem ti řekl.“

Jerome přikývl. „Věřím tvému úsudku,“ zamračil se. „Pak je nejpravděpodobnější variantou ta, které jsem se bál nejvíc.“

Na stěně se rozsvítily nacionále Jana Rajdla.

„Proč zrovna on?“ chtěl jsem vědět.

„Podnikl do Želesa několik výprav v době, kdy se všichni ostatní lidé báli k němu jen přiblížit. Svědectví jeho blízkých a přátel vypovídají o tom, že byl lesem přímo posedlý. Dokonce kvůli němu opustil svou práci i rodinu. Nedůvěřoval lidem, byl tajnůstkářský a …“

„Ale to není zločin!“ přerušil jsem ho. „Nedůvěřovat lidem a zajímat se o Les. Byl přece vědec! Biolog!“

„To ano. Ale ty víš sám nejlíp, jak je Želes nebezpečný. Naši svědci nezapomněli na jeden detail – Rajdl se vždy vracel ze svých výprav bez jediného škrábnutí. Jako by nad ním Želes držel nějakou neviditelnou ochrannou ruku.“

„Ale Jolana popisovala tátu jako hodného člověka! Jak by se mohl stát Železným pánem!?“

„Každý vrah byl nejdříve roztomilým batoletem.“

Jen jsem rezignovaně zavrtěl hlavou. „Adam ani Rajdl to nejsou. Koho dalšího máš na listině?“

Na stěně se objevilo třetí jméno.

Abraham Robinson
Datum narození: 27.12.2273
Místo narození: Santiago de Chile.
* Ztracen v Želese: prosinec 2309*
Poznámky: Génius, tvůrce časových Proudů, ke konci života duševně onemocněl

„Génius, který stvořil Proudy? Proč ten?“

„Napovím ti. Jeho iniciály jsou A.R.“

A. R.

Moje kobka v Železné věži obsahovala stejné iniciály. Robinson byl génius. A také šílenec. Dokonale to do sebe zapadalo!

Odkašlal jsem si. „Pokud bych měl rozhodovat mezi těmi třemi,“ zachraptěl jsem. „Hlasuju pro Robinsona.“

„Víš, že to není otázka hlasování.“

„Ano, to vím!“

„Proč se rozčiluješ?“

„Protože to je sakra osobní, takhle nařknout Adama a tvého dědu!“

„Jen se snažíme o racionální hodnocení.“

„Racionální? Vy? Nechápu tu vaši víru v Pánovu magii, váš pseudorytířský řád, vaši opožděnou vědu, nesmyslné domněnky a nemožné jídlo…“ valilo se to ze mě jako voda z protržené hráze.

Jerome mě nechal, a tak to šlo všechno ven, až jsem se nakonec vyčerpal a svalil se zpátky na sedačku.

„Nejsme dokonalí, a ani Aurora není dokonalá,“ začal pomalu Jerome a bylo na něm znát, jak moc se přemáhá. „Jak bys racionálně vysvětlil vznik Želesa? Jeho náhle rozšíření po celé planetě? Nebo existenci Železného pána, který mu vládne? Jak bys rozumně vysvětlil smrt osmi miliard lidí a zánik veškerého pozemského života, který jsi znal? Posmíváš se těm lidem venku, ale podívej se na ně! Podívej se pořádně! Vidíš jejich odhodlání přestát všechny útrapy? Vidíš jejich vůli žít? Vidíš jejich každodenní starosti o děti a blízké? Nemají nic z toho, co jsi měl ty, a přece chtějí žít a být šťastni! Kdo ti dává, u všech čertů, právo být jejich soudcem!?“

Na to se nedalo nic říct.

Ale poprvé jsem měl pocit, že lidem na Auroře rozumím. Jerome to asi poznal, protože se stáhl. Vstal a tichým hlasem se se mnou rozloučil. „Běž na oběd. Odpoledne tě čeká lekce manipulace s Proudy…“

Kapitola XVI. Skok do minulosti

Na venkově jsem strávil několik zim. Během té doby jsem se naučil pozorovat přírodu, malovat i sochařit.

(vyprávění Abrahama Robinsona)

Po obědě, který se skládal z nějaké fialové kaše říznuté fazolemi, jsem si šel na chvíli zdřímnout. Myšlenky se mi toulaly po všech koutech Aurory i Vnějšího světa. Nemohl jsem vyhnat z hlavy fantaskní představy Adama a Jana Rajdla jako vtělení Železných pánů, a zároveň jsem uvažoval nad tím, zda-li jsou na Auroře kostely a jak tu probíhají svatby a pohřby a co se dělá s mrtvými těly a kolik je tu dětí a jestli taky chodí do školy a dostávají známky a chodí na zmrzlinu …

„Můžeme se cestou zastavit ve škole?“ zeptal jsem, když mě Jerome doprovázel do Sálu časových skoků.

„Co tě to napadlo?“ podivil se můj syn.

„Zajímá mě, jak vypadají vaše školy. A rád bych viděl Adélku.“

Jerome to chvíli zvažoval. „Dovnitř nás asi nepustí, ale můžeš tam nahlédnout zvenčí přes průhlednou stěnu. Nejbližší škola je právě ta, kam chodí i Adélka.“

Došli jsme na křižovatku a Jerome ukázal doprava. „Je to jen sto metrů.“

Škola opravdu měla stěny z nějakého průhledného materiálu, ale sklo to nebylo. Děti seděly v kruhu na koberci a před nimi stála paní učitelka a všichni společně hráli nějakou hru.

Na stěnách visely mapy a anatomické kresby, ale nejvíce mě zaujal atlas, ve kterém místo mě známých geologických období stálo: Prvokovy, druhokovy, třetikovy…

„O čem se teď baví?“ zeptal jsem se a ukázal na učitelku, která právě zadala dětem nějakou otázku a ke stropu se zvedl les rukou.

„Mají hodinu náboženství,“ řekl Jerome.

„To znamená křesťanství?“

„Ne tak docela.“

„Aha. Jde o nějaké vaše náboženství?“

„Ano,“ připustil neochotně Jerome.

„A o čem se děti učí?“

„Například o tom, jestli se duše lidokovů dostanou do nebe.“

„Dostanou?“

„Ne. Jejich železné duše jsou příliš těžké, a proto nevystoupají tak vysoko.“

„Děláš si srandu…“

„Nedělám.“

„Mohl bych si s Adélou promluvit?“

„Obávám se, že to nepůjde.“

„Proč ne?“

„Ona si tě už nepamatuje.“

„Ale jak to? Vždyť to není tak dávno.“

A najednou jsem pochopil…

Musel jsem se opřít o stěnu, protože jsem pocítil závrať. Adélka na druhé straně právě diskutovala s učitelkou a ta ji za správnou odpověď pohladila po vlasech.

„Vy jste jí vymazali paměť…“ zašeptal jsem. „To je zločin.“

„Bylo to nutné,“ stál na svém Jerome. „Vymazali jsme jí z paměti pouze traumatický zážitek z Prahy, jen těch pár hodin, kdy na ni zaútočil lidokov a Praha byla zničena. Je to tak pro ni lepší, věř mi.“

Udeřil jsem hlavou do zdi. „Manipulujete lidmi, jak se vám zlíbí! Přetváříte jejich duše. Co ještě kromě mazání paměti umíte? A kdo o tom rozhoduje?“

„Nikým nemanipulujeme! To je odporné obvinění, tati!“

„Ale pravdivé!“

„Zase nás soudíš! Jen proto, že se na nás díváš jinýma očima, očima někoho Zvenčí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nechci vás soudit. Ale na některé věci si nikdy nezvyknu.“

Především na Auroru si nezvyknu…

Jerome to pochopil i beze slov a v očích se mu objevil smutek. „Půjdeme dál?“

Mlčky jsem přikývl.

Na rozdíl od rozlehlého Sálu časových projekcí byl Sál časových skoků sotva větší než moje kabina.

„Ke skokům do Proudů nepotřebujeme tolik místa,“ vysvětlil Jerome. „Z bezpečnostních důvodů je dobré mít kolem sebe dva metry volného prostoru. Věci blíže k tobě by mohly odcestovat s tebou a při průchodu Proudem tě zranit.

„Rozumím.“

„Na cestu proudy potřebuješ jen časonátor, ale stačí i tvůj archaický generátor. Každý průchod proudy je samozřejmě přísně monitorován a musí být schválen Radou. Až na několik výjimek, ovšem.“

„A já jsem jedna z nich,“ uhádl jsem.

„Ano. Tebe se Rada neodváží nijak omezovat. Máš tu stejné postavení, jako měl kdysi Abé Robinson. Jsi nedotknutelný. Važ si toho.“

Myslím, že jsem zčervenal.

„Cestovat vlákny už umíš,“ pokračoval Jerome. „Ale jen těmi nejmenšími a naslepo. Neumíš je řídit a korigovat tak, aby tě zanesly na místo a čas, který si předem vybereš. To tě naučím. Časonátor je pouze pasivní zařízení, které tě zanese na zadané místo a čas pomocí proudu, který byl do něj vložen pomocí transferenu. To je ta helma, kterou měl na sobě Ditrich v Sálu časových projekcí. Transferenem vytvoříš časový proud a uložíš jej do časonátoru. Spuštěním časonátoru cestuješ. Je to jednoduché.“

„Ale co když do časonátoru nezadám žádný Proud a spustím jej?“

„V tom případě máš velký problém. Ve starších typech by tě časonátor přenesl v čase náhodně vygenerovaným Proudem. A zpět už by ses nedostal. Novější typy mají pojistku, pokud není vložen žádný Proud, nespustí se. Navíc každý nový časonátor má v paměti uložený zpětný Proud, který vede na Auroru.“

„A můj generátor?“

„Funguje jako kombinované zařízení s časonátorem a transferenem, ale být tebou, moc bych ho nepoužíval. Nevíme, do jaké míry je po těch letech ještě spolehlivý.“

„Takže mým úkolem bude naučit se pracovat s tou helmou?“

„Přesně tak.“

„A čím začneme?“

„Tvorbou individuálních vláken.“

Jerome se dotkl jedné ze stěn, panel se pod tlakem otočil dovnitř a odhalil řadu háčků s přilbami, jaké měl na sobě německý rytíř v Sálu časových projekcí.

„Nasaď si jednu z nich.“

„Budu potřebovat i rukavice?“

„Ne, helma stačí.“

Helma si sedla na hlavu překvapivě pohodlně. „A co teď?“

„Teď mě budeš bedlivě poslouchat, ty nedočkavče.“

Něco jsem zabručel.

„Zavři oči. Se zavřenýma očima se člověk lépe soustředí.“

Poslechl jsem.

„A teď si přivolej Proud.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jak to mám udělat?“

„Představ si místo a čas, kam se chceš dostat. Spintronika v helmě přečte tvé myšlenky a sama vygeneruje vhodný proud.“

„A nemůže se to spustit?“

„Ne. Na to je zapotřebí aktivovat časovou spoušť.“

„Fajn.“

„Až si to místo představíš, uvidíš své vlákno.“

Představil jsem si Nolomouc, náš dům a zahradu, rodiče… A najednou obraz pohasl a místo něj se v temnotě objevila tenká stuha.

„Vidím vlákno.“

„Výborně. Zkus s ním zahýbat.“

Soustředil jsem se na tenkou linku, a ta se najednou prohnula a zakřivila sama do sebe a zanikla.

„Ztratil jsem ho.“

„To se stává,“ uklidnil mě Jerome. „Když se soustředíš příliš. Manipuluj s vlákny zlehka, netlač na ně tolik svou vůlí.“

Zkusil jsem to znovu, a tentokrát se mi povedlo s vláknem zahýbat všemi směry a dokonce jsem je stočil do smyček jako pružinu.

„Myslím, že už mi to jde.“

„Dobře, tak se podívej na konec vlákna.“

Začal jsem vlákno posouvat před zavřenýma očima jako hodně dlouhou špagetu, až jsem se dostal na konec.

„Co vidíš?“

„Konec vlákna.“

„Jak vypadá ten konec?“

„Je…“ zaváhal jsem. Tenká linie se na konci třepila do drobných chuchvalců. „Vypadá to jako roztřepený konec utrženého lana.“

„Tak poznáš nefunkční vlákno,“ vysvětlil Jerome. „Vybral sis místo a čas, do kterého nelze vstoupit.

Škoda…

„A jak končí to funkční?“

„Konec je hladký a zduřelý jako tuřín.“

„O.K.“

„Další problém, který tě může potkat, jsou Nástrahy. V některých proudech se vyskytují překážky, kterým říkáme Peřeje, na jiných místech můžeš přejít z jednoho proudu do druhého, taková místa nazýváme Brody. Pozná je jen zkušený cestovatel. Některé proudy se uzavírají samy do sebe, a pokud jimi cestuje člověk, stane se z něj Bludička a uvázne v nich navěky. Teoreticky byla prokázána existence takzvaných Uzlů, kterými by se člověk mohl dostat do hypotetických paralelních Želesů.“

Paralelní Želesy?!

Ta představa mi nahnala husí kůži. Znal jsem Everettovu teorii mnoha světů, ale aplikovat ji na světy ovládané Želesem mě ani nenapadlo.

„Největším nebezpečím jsou ale Fantomové, které do Proudů vysílá Železný pán. Fantomové číhají na svou oběť skrytí v nepatrných vláknech ukrytých těsně vedle Proudu. Pokud se s nimi střetneš, zemřeš.“

„Existuje proti nim obrana?“

„O žádné nevíme.“

„Hmm.“

Zasvrbělo mě ve vlasech. Zapomněl jsem, že mám na hlavě přilbu a zkusil se poškrábat, ale místo toho mé prsty narazily na něco oblého, to něco cvaklo, nic kovového ani plastového, jen něco v mých mozkových synapsích, a cvaklo to krátce, zlověstně a neodvratně.

Do háje! Zapnul jsem přemísťování Proudy!

Zasvrběl mě palec u levé nohy. Následovalo zašimrání na chodidlech, jako bych se brouzdal trávou po dešti, pak pohlazení motýlích křídel za pravým uchem. Vidění se mírně rozostřilo jako při čtení přes příliš silné dioptrické brýle. Ucítil jsem tlak, který nepřicházel odnikud zvenčí, ale přesto mě unášel pryč, někam mimo stěny sálu, mimo sebe sama…

Zakřičel jsem, ale nevím, jestli mě někdo zaslechl. Před očima se mihla něčí vyděšená tvář, snad Jeromova…

Padl jsem na kolena. Zatmělo se mi před očima, nohy se natáhly jako žvýkačka, až se ztratily v ohromné dálce. Snažil jsem se odolávat, ale strhávalo mě to pryč, stěny Sálu se vzdalovaly, už jsem nepoznával nic kolem sebe, a pak zdi zmizely docela a s nimi celá Aurora, už jsem neviděl zhola nic, svět se nafoukl do bleděmodré bubliny, v níž přestaly existovat tvary i zvuky. A pak se z bubliny stal tunel s úzkým černým hrdlem a hladkými stěnami, letěl jsem gigantickým tobogánem do nicoty…

Stěny tobogánu se kroutily, svíjely a šlehaly z nich výtrysky, které mi způsobovaly žahavou bolest. Občas se v proudu vyskytla podivná překážka připomínající zátku v tubě, kolem které se můj pád zrychlil a nabral na turbulencích, snad to byly ony Peřeje, jak popisoval Jerome. Brod jsem žádný nezahlédl, a jen moje ostražitost mě ochránila před posledním nebezpečím.

Z pravé stěny pode mnou najednou vyrazila do tubusu dravčí tlama a já padal přímo do jejího chřtánu…

Kopal jsem nohama a házel rukama, ale moje trajektorie stále mířila přímo mezi otevřené čelisti. Na poslední chvíli mě z vražedného kurzu vyhodila jedna drobná peřej, přeskočil jsem hladovou tlamu, která se po mně ohnala, ale to už jsem mizel za zatáčkou…

Prostor a čas se tu zakřivil natolik, že jsem si viděl vlastní záda, zatímco nohy mizely za rohem v trychtýři, který musel být těsný i pro králíka. Propadl jsem tou dírou pro trpaslíky, odřel si přitom lokty a vzápětí se tunel svinul jako podzimní list, takže jsem teď viděl své vlastní tělo na druhé straně, a hned poté na rubu i na líci, a to tak, že v místě ohnutí na sebe obě části nenavazovaly…

Kupodivu jsem necítil žádnou bolest. Vlastně jsem necítil vůbec nic… Měl jsem být už dávno mrtvý, takovou gymnastiku nevydrží žádné tělo, pokud není z gumy. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Už jsem si všiml, že se Proud mění podle toho, do jakého času a prostoru vstupuji. A právě jsem vstupoval do nějakého dynamického času. V Proudu se vynořily tisíce trpících, zmučených obličejů, a nářek těchto osob se vinul Proudem zesílený tisícerou ozvěnou.

Procházel jsem časem, v němž Želes během jediné noci hrůzy pohltil nic netušící obyvatele Moravy…

Kapitola XVII. Zrod Želesa

Pokoušel jsem se nakreslit tvář té ženy z obrazu, ale výsledek nedosahoval kvalit originálu. Mé kovové prsty nebyly dostatečně citlivé na vystižení jemných rysů, linií a barevných tónů. Své výtvory jsem pokaždé roztrhal…

(vyprávění Abrahama Robinsona)

I tak jednoduchá věc, jakou je otevření očí, mi působila nepopsatelnou bolest. Ale světlo se dralo skrze má víčka jako příliv, kterému nešlo odolat…

Nade mnou bylo nebe bez mráčků, a OBR.

Obr? Jsem v zemi obrů?

Obr byl červeně přeškrtnutý.

Správně. Obři nejsou.

Ležel jsem v příkopu pod archaickou dopravní značkou označující konec obce DOBRÁ. Zvedl jsem pravou ruku. Nebyla na ní ani památka po čelistech. I zbytek těla držel pohromadě.

Aspoň něco.

Z úvah na téma „Co teď?“ mě vytrhl rachot čtyřtaktního motoru. Zvedl jsem hlavu nad okraj příkopu. Na slunci se tu leskla asfaltová vozovka. A pak kolem profrčelo historické vozidlo na čtyřech kolech zřejmě poháněné motorem na fosilní paliva. A hned po něm tři další.

Že by sraz veteránů?

Jedna z těch vínově metalizovaných starožitností zastavila přímo přede mnou. Z výfuku se vyvalil černý dým, který mě přiměl k alergickému zakašlání. Vepředu se skvěl emblém výrobce: Ford.

Dveře se otevřely a vyhlédl z nich, jak se mu jen říkalo…

Řidič!

Růžolící muž středního věku se silnými brýlemi svíral rukama volant a přitom se na mě přívětivě usmíval. „Kam chcete hodit?“

„Hodit?“

„Jedu do Frýdku-Místku, chcete svézt?“

Vybavily se mi historické statistiky úmrtnosti.

Při jízdě automobilem zahynulo na celém světě více lidí než za první světové války.

Ale copak může taková drobnost odradit někoho, s kým spadlo letadlo? A do Želesa? Ještě jsem neodpověděl, a už mě nohy nesly k automobilu. Najednou jsem věděl, co musím udělat.

Mé oblečení, rifle a kombinéza, naštěstí nebudilo příliš velkou pozornost ani ve druhé polovině jedenadvacátého století. Co ale vzbudilo mou pozornost, byl obsah mých kapes. Našel jsem v nich identifikační průkaz zvaný občanka, a několik papírků s ciframi od 1000 do 5000, v nichž jsem poznal peníze, archaické platidlo, které se v mé době nepoužívalo už dobrých sto let…

Řidič, chlapík asi čtyřicetiletý, zapnul rádio a naladil zprávy. Rakušané postupovali ku Praze, Temelín II byl zničen, ale nic nebylo ztraceno, protože vláda plánovala na večer odvetu – vypálení biologických zbraní na Vídeň.

Zamrazilo mě.

Dnes v noci vznikne Želes!

„Grázli německý,“ zanadával můj dobrodinec za volantem. „Všechny bych je zavřel do jeskyní. Co jim vadí na našich elektrárnách?!“

Souhlasně jsem zamručel.

Nechal jsem se vysadit v centru Frýdku. Nebo snad Místku? Nikdy jsem nevěděl, která část města je která.

Na úřadě to proběhlo bez potíží. Založil jsem firmu Redstone s.r.o., se sídlem ve Studénce a jediným jednatelem – mnou. Složil jsem kauci, na kterou mi tak akorát stačily peníze, podepsal zakládací listinu společnosti, přesně tu, kterou mi o téměř tři století později ukáže Jerome. Maličko se mi přitom chvěla ruka…

Odpoledne jsem strávil ve městě. Poseděl jsem na náměstí a sledoval obyčejné lidi v jejich obyčejném dni, až na mě padla nostalgie. Prošel jsem se kolem řeky a v osm večer jsem vyrazil posledním autobusem, což je dopravní prostředek podobný magnetickému vznášedlu až na to, že se nevznáší a nikde v něm nenajdete elektromagnety, zpátky do Dobré. Tu příležitost jsem si nemohl nechat ujít.

Stál jsem na místě, kde se měl za pár minut probudit k životu nejstrašnější ekosystém, jaký kdy Země poznala.

Na noční obloze se rozsvítilo světlo.

Raketa!

Ze světla se stala šmouha, která během jediného mrknutí prolétla čtvrtinou obzoru a vzápětí se asi sto metrů daleko ozvala rána jako po výbuchu granátu.

Tohle rozhodně nebyla raketa!

Bylo to hodně malé, asi jako míč. Možná šlo o úlomek rakety.

Nebo meteorit.

Zamířil jsem k místu dopadu puzený zvláštní zvědavostí. Uprostřed oraniště zel asi půl metru hluboký a metr široký kráter. Ze dna se ještě kouřilo, ale to mě neodradilo, abych si ve svitu baterky tu věc pořádně neprohlédl.

Vida, tak tohle raketa nebude…

Hlavou mi prolétly mé chabé znalosti o meteoritech. Věděl jsem, že se dělí na křemičitanové chondrity a železoniklové siderity, českou specialitou jsou vltavíny a že jeden z nich o velikosti asi pěti kilometrů před 65 milióny lety vyhubil dinosaury. V Praze jsem kdysi dokonce navštívil i výstavu meteoritů.

Ale tenhle šutr byl jiný. Neměl žárem spečený povrch. Neměl nepravidelný tvar a dokonce se mi zdálo, že nepatrně načervenale světélkuje.

Opatrně jsem překročil okraj kráteru a svezl se mokrou hlínou dolů. Ohromením jsem ztuhl. Kameny byly dva. Ten větší měl velikost lidské pěsti, menší se podobal slepičímu vejci. Nevím proč, ale sáhl jsem po tom menším. Jeho povrch byl tvrdý a příjemně hřál na dotek. Sevřel jsem jej do dlaně.

Opět následoval příjemný pocit, vnitřní klid kombinovaný s pocitem neobyčejné síly, najednou jsem přestával cítit únavu, i stres byl ten tam.

Působí jako talisman.

To jsem ještě nevěděl, že držím v dlaních osud lidstva. A to doslova. A kdybych býval vzal větší z obou kamenů…

Ale na to jsem v té chvíli nemyslel. Vložil jsem kamínek z vesmíru do kapsy a obrátil zrak k obzoru. Důležitá událost, pád rakety, měl teprve přijít.

Bože, jak jsem se tehdy mýlil!

Nad západním obzorem se rozžalo dlouho očekávané světlo. Pohlédl jsem na hodinky. 23:15:08.

Želes se zrodí přesně za šedesát osm sekund.

Šedesát sedm.

Šedesát šest…

*Jako jediný pozemšťan spatřím na vlastní oči událost, která změní chod dějin… *

Dopad rakety vypálené naši chrabrou armádou byl jiné kafe než pád nějakého kosmického smítka…

Na Dobrou se řítilo těleso o velikosti dvou kamiónů rychlostí třikrát převyšující rychlost zvuku. Do očí mě udeřil třesk při překonání rychlosti zvuku a zacloumala mnou tlaková vlna, takže jsem sebou praštil do bláta.

A to mi zachránilo život.

Následný výbuch totiž rozmetal zeminu a kovové úlomky do vzdálenosti stovek metrů. Na bundu mi zabubnoval hroudy vlhké půdy a drobné kamínky. Vyplivl jsem z úst kousek trávy, očistil špinavé rukávy a nohavice, a vydal se k místu dopadu.

Neodvážil jsem se k samotnému epicentru blíž než na nějakých tři sta metrů, ale i tak jsem se ocitl natolik blízko, abych mohl jako jediný člověk v historii sledovat první okamžiky Želesa. Trvalo zhruba minutu, než do šumění větru a šustění trávy zaznělo první nesmělé kovové zacinkání…

Vítr přivál novou vůni, která mi připomněla rezavé zábradlí u nás doma. Pole ožívalo. Zem se zvedala jako pod náporem armády krtků, ke hvězdám se začínaly pnout tenké proutky, ze kterých jednou vyrostou stometrové ocelkvoje. Mezi proutky jsem zahlédl nějaký pohyb. A vzápětí se ozvalo zapípání. Přímo přede mnou prolétlo sotva dvacet centimetrů dlouhé novorozeně flajhoře. Želes mi sahal už ke kolenům. Zatím nevypadal nebezpečně, ale za hodinu už to bude ten nejdravější a nejsmrtonosnější ekosystém ve známém vesmíru.

Na okraji Želesa se proti hvězdám objevila silueta člověka. V žádném případě jsem netoužil po kontaktu s místními zvědavci. Sáhl jsem na hruď pro generátor. Na rozdíl od Jeroma jsem téhle věcičce naprosto důvěřoval.

Je nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu.

Kapitola XVIII. Návrat na Auroru

Jednoho dne jsem nakreslil štíhlou věž stočenou jako stuhu…

(vyprávění Abrahama Robinsona)

Přenos zpátečním Proudem proběhl klidně. Odstranil jsem z cesty pár příšer, několikrát se zkroutil o tři sta šedesát stupňů, přehopsal pár Peřejí, až jsem nakonec dopadl na dlaždice s pěticípým vzorem v Sále časových skoků.

Než jsem se stačil zorientovat, čísi silné paže mě objaly.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se známý hlas.

„Myslím, že ano.“

„Měli jsme o tebe obavy!“ rozčílil se Jerome. „Ztratil ses z monitorů. Kam tě to zaneslo?“

Poškrábal jsem se za uchem. Vidění se mi zvolna zaostřovalo. Jerome se nade mnou neskláněl sám. Byl tu přinejmenším půltucet vyjevených rytířů, včetně toho německého, jak jen se jmenoval…

„To mi nebudete věřit,“ řekl jsem. „Ale nejdřív bych si dal trochu vody k pití…“

Pomalu jsem usrkával lahodnou citrónovou šťávu z vysoké sklenice. Jerome přímo zářil nadšením. „Jsem tak rád, že tě vidím! Tvoje cesta změnila dějiny!“

Polil mě pot. „Jak?“

„K lepšímu! Želes je poloviční!“

„Zabírá jen půlku zeměkoule?“ nechápal jsem.

„Ale ne. Je poloviční ve dni svého vzniku! Každá změna minulosti se šíří časoprostorem jako vlnky na vodě. Malé změny jsou v krátkém čase utlumeny, a čas se změní v klidnou hladinu. Ty jsi ale svým skokem do minulosti provedl změnu makrohistorické důležitosti! Podařilo se ti zmenšit velikost a moc Želesa, zachránil jsi půl milionu lidí!“

„Aha.“

„Co jsi udělal?!“

„Založil jsem Redstone.“

„Ano, to už všichni víme.“

„A pak už nic.“

„Jak nic?“

„No procházel jsem se po městě, pozoroval lidi a přírodu: řeku, stromy, ptáky a tak.“

Jerome zaraženě mlčel.

„A večer jsem zajel na místo zrodu Želesa.“

„A?“ zeptal se s novou nadějí Jerome.

„Přesně podle historických záznamů ve 23 hodin a 16 minut dopadla na zem raketa s biologickou náloží, asi půl kilometru ode mě. „Asi minutu se nedělo nic a pak jsem zaslechl první zvuky a spatřil stíny rostoucí k nebi.“

Jeromovy zorničky se rozšířily. „Ty jsi slyšel a viděl, jak se rodí Želes?“

„Ano. Slyšel jsem, jak rostla tráva a stébla o sebe železně cinkala. Některá mi sahala až ke kolenům. Déle jsem se neodvážil zůstat na místě.“

„A co bylo pak?“

„Aktivoval jsem svůj starý generátor proudů a doufal, že mě přenese zpět k vám pomocí zpětného přesunu.“

„A opravdu jsi neudělal něco výjimečného? Zvláštního?“

Srdce mi zavibrovalo v hrudi.

Vzal jsem ten kámen! Neměl jsem nic brát s sebou! Porušil jsem pravidlo, které mi Jerome vtloukl do hlavy už v Praze!

Meteorit mě tížil v kapse jako tunové závaží.

„Bohužel…“ zalhal jsem.

„Nevadí,“ Jerome se opět široce usmál. „I tak jsi prokázal lidstvu obrovskou službu! Tvé změny se šíří časem s neztenčenou intenzitou. Před chvílí jsem dostal zprávu, že Želes je poloviční i v roce 2084. Tvoje změna má neobvykle vysokou prostorově-časovou rezistenci. Je možné, že až dojde k expanzi Lesa v roce 2291, nepohltí celý svět…“

Začínal jsem se cítit nesvůj.

Jen aby nezjistili, co jsem doopravdy provedl.

„Potřebuju si odpočinout,“ řekl jsem s předstíranou únavou. „Ty skoky mě vyčerpaly.“

„Jistě!“ Jerome vstal. „Pojď, doprovodím tě.“

Jen co jsem v kabině osaměl, prozkoumal jsem její interiér. Tentokrát nebyla předmětem mé prohlídky estetická ani funkční stránka mého nového bydlení, ale ochrana soukromí.

Je možné, aby mě sledovali nebo odposlouchávali?

Na stropech ani stěnách žádné viditelné kamery nebyly, ale nezapomínal jsem na to, že technologie čtyřiadvacátého století mohou být rafinované.

Co když tu někdo chodí, když jsem pryč, a prohlíží si mé věci?

Nic tomu nenasvědčovalo, ale nebyl jsem detektiv, abych to mohl stoprocentně posoudit.

Musím být opatrný.

Nemohl jsem generátor ani meteorit nechávat v kabině. Jediným řešením bylo nosit je neustále s sebou v kombinéze. Což mohlo ve zdejším teplém klimatu působit jako určité podivínství.

Ale co mi zbývalo? Ať už byla Aurora sebelepším světem, jedno jsem věděl jistě.

Věčně tu nezůstanu.

Následující den jsem se jen tak potuloval po stanici a přitom se vyhýbal Rytířům.

Svědomí ale dokáže člověka potrápit…

Rozhodl jsem se více koukat po ženách, abych přišel na jiné myšlenky, ale aurořanky mi připadaly bledé, tiché, bez života a temperamentu. Nespatřil jsem žádnou vysloveně ošklivou nebo vyloženě neforemnou, ale také žádnou krásnou nebo čímkoli zajímavou. Všechny nosily stejné splývavé tuniky světlých odstínů, které je zahalovaly od šíje ke kotníkům a neponechávaly žádný prostor nenechavým mužským pohledům. Chovaly se pozorně a vstřícně přesně podle pravidel, které se pro mě nacházely na nějakém cizím světadílu. Abych to zkrátil, aurořanky mě nijak nepřitahovaly.

Moje procházka nakonec skončila před Jeromovou kabinou. Krátce jsem zaklepal na dveře.

„Něco tě trápí?“ odhadl můj syn, sotva jsem překročil práh.

Jo, kruci! A jak!

„Trápí mě, kam se podělo patnáct let mého života,“ přiznal jsem jednu ze strastí, která zrovna dnes vyplavala na povrch.

„To se při přesunech Proudy občas stává. Říkáme tomu Brewsterova amnézie podle prvního rytíře, který se stal její obětí.“

„Ten Brewster ztratil několik let svého života?“

„Třicet dva let.“

„Fíha. A to si na nic nevzpomněl? Ani později, po letech?“

„Bohužel ne.“

Když Jerome postřehl, jak se tvářím, položil mi konejšivě ruku na rameno. „Ale ty nemáš Brewsterovu amnézii. Ze ztracených let si pamatuješ francouzštinu, je to tak?“

„Je. Vybavuju si i detaily nejrůznějších technických zařízení, jako bych byl povoláním inženýr. Ale na studium si nepamatuji.“

„Možná opravdu jsi inženýr. A pravděpodobně jsi prodělal i nějakou formu vojenského výcviku.“

Pokrčil jsem rameny. „Snad. Ale štve mě, že si nepamatuji tebe ani Jolanu.“

„Pokud bys o to opravdu hodně stál, je tu možnost podstoupit transhypnózu, novou, ale stále riskantní neuropsychologickou metodu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nechci nic hnát do extrémů.“

Jerome se rozesmál. „No od tebe takový výrok opravdu sedí!“

„Nesměj se!“

Ale ani mě se nepodařilo zůstat vážným.

Jerome se přestal smát a podivně zjihl. „Tome, i když víry smazaly část tvé paměti, nikdy nevymažou to, že jsi můj otec…“

A s tím mě objal.

Byl už večer, osvětlení sláblo a jen z velké dálky zaznívalo slabé hučení vzduchových agregátů. Jerome připravil výbornou večeři z kuřecího masa a jako přílohu jsme měli opravdové brambory! Nechali jsme rozsvícené jen luminofory nad jídelním stolem. Tak jsem si na jídle nepochutnal už dlouho…

Večeřeli jsme téměř jako rodina. Jenže k úplné rodině patří oba rodiče.

„Povídej mi o mámě,“ řekl jsem. „Pokud ti to nevadí…“

„Nevadí,“ nenechal se dvakrát pobízet Jerome. „Bydleli jsme s mámou nedaleko Studénky v řadových domcích v bývalé hornické kolonii. Na své dětství si moc nevzpomínám, ale do první třídy jsem chodil rád, měl jsem tam spoustu kamarádů, učení mě bavilo a o víkendech jsme vždycky vyráželi někam do přírody, ať už pěšky nebo na kolech. Bylo mi teprve šest, když jsem viděl mámu naposled. Jeli jsme tehdy na výlet do Studénky. Jolana mě zavedla do nějaké místnosti, kde byly jen holé zdi, a pak se najednou jedna z těch zdí rozzářila jako holovize…“

Jeromův hlas zněl klidně a vyrovnaně, ale mě z něj běhal mráz po zádech.

Jolana ho vzala v Redstone do stejné místnosti jako mě!

Jerome si mého výrazu nevšiml a pokračoval: „Na stěně se objevila fotografie mladého muže. Jolana mě pohladila po vlasech a řekla: ´To je tvůj tatínek, Jerome.´ Nikdy předtím jsem tátu neviděl. Vpil jsem se do té tváře, snažil jsem se zapamatovat každý její rys, každičký vlas…“ Jerome se odmlčel.

„A co bylo dál?“ zeptal jsem se staženým hrdlem, i když mi už svítalo, jak tenhle příběh skončí.

„Máma povídala něco o tom, že v budoucnosti dojde k obrovské pohromě a skoro všichni lidé zemřou, ale že existuje místo, kde budeme oba v bezpečí, a kde se potkáme s mým tátou. Podala mi takový černý váleček a řekla mi, že až zmáčknu tlačítko na tom válečku, přenese mě to právě tam. Zeptal jsem se jí, jestli má taky takový váleček. Řekla, že ano, ale že musím jít první, aby měla jistotu, že jsem se tam bezpečně dopravil. Pak mě objala, strašně dlouze a silně, až mě z toho luplo za krkem. Nakonec mě pustila a já zmáčkl to podělané tlačítko…“

Nevěděl jsem, co na to říct. Nedokázal jsem si představit, jaké to pro něj bylo, když ze dne na den ztratil mámu. Jolana ho poslala na Auroru, a sama zůstala ve svém světě.

Proč?

V dětských očích se tím samozřejmě dopustila neodpustitelné zra­dy.

Ale musela mít k takovému zoufalému činu přece nějaký důvod!

„I když jí nerozumím, určitě udělala to nejlepší pro vás oba,“ řekl jsem konejšivě. „Jsem si tím jistý, Jerome.“

„Dřív to bylo horší, teď už se na ni nezlobím. S tou katastrofou měla pravdu a Auroru jsem si opravdu zamiloval. A potkal jsem tebe, tati…“

„Při našem rozloučení mi máma podrobně popsala, jaká katastrofa nastane. Musela se to od někoho dozvědět. Od někoho z budoucnosti…“ uvažoval Jerome. „Když Ditrich našel její vlákno, které se křížilo s Robinsonovým, všechno do sebe zapadlo. Máma se z Redstone dostala nedopatřením na jiné místo Želesa než ty, a tam se setkala s Abém. To od něj se dozvěděla o nadcházející expanzi Želesa a o Auroře. Proto mě na ni poslala, jakmile jsem byl dost velký na to, abych se protloukl i bez ní…“

„To zní logicky, ale kam pak zmizela?“

„Myslím, že mě opustila proto, aby se pokusila odvrátit rozšíření Želesa. Chtěla zachránit nejen mě, ale dalších osm miliard lidí, kteří měli zemřít.“

„Ale to šílené! To nemohla dokázat!“

„Naopak. Její šance byly lepší než u kohokoli jiného.“

„Jak to?“ nechápal jsem.

„Pokud se věci odehrály tak, jak si myslím, Robinson nemůže být Železným pánem, a ty tvrdíš, že jím není ani tvůj přítel Adam. Kdo nám potom zbývá?“

Bože!

Jolana měla pádný důvod se domnívat, že uspěje.

Pokud byl Železný pán jejím otcem…

Jerome odešel a já se celou noc převaloval z boku na bok. Jolanin příběh teď skutečně měl svou logiku. A mimo jiné z něj vyplývalo, že jsem se stal Jeromovým otcem té báječné a neskutečné noci, kdy Jolaně odcestovala babička a my se nazítří vloupali do centrály Redstone…

Stal jsem se otcem v pouhých sedmnácti letech.

Ale potom, co všechno jsem zažil v posledním roce, mě už nemohlo nic překvapit. Ani to, že jsem za pár měsíců zestárnul o patnáct let…

V Sále časových projekcí už nás čekal Ditrich. „Moc si od toho neslibujte,“ zamručel. „*Verstehen Sie*?“

Přikývl jsem. Stále jsem cítil mrazení v zádech.

Jolana se vydala za Železným pánem…

Ale chyběl nám důkaz. A s každou nalezenou odpovědí vyvstávaly nové otázky. Želes dále existoval beze změny, což znamenalo, že Jolana na své rodinné misi neuspěla. Ale co se s ní stalo? Najdeme někde její další proud? Nebo zůstala ve Věži? A je vůbec ještě naživu?

„Jolanin proud, který se proťal s Robinsonovým, jsme zmapovali, ale další jsme bohužel nenašli,“ přerušil mé myšlenky Jerome.

„Proč ne? V čem je problém?“

„Znáš Heisenbergův princip neurčitosti?“

„Ano. Čím přesněji známe polohu nějaké částice, tím větší je nejistota v určení její rychlosti.“

„Přesně tak. A pro Proudy platí podobný princip: Čím menší je časoprostorový proud, tím větší je nepřesnost v určení, kam vede. A máma cestovala těmi nejmenšími možnými proudy…“

Na obrazovce se objevily stříbrné trajektorie Proudů různých tvarů a velikostí. Ditrich zručně vybral jedno drobounké vlákénko, tenké sotva jako vlas. Pak se obraz začal zvětšovat a vlákno rostlo, zároveň se však rozostřovalo a třepilo, až z něj zbyla pouhá šmouha. A ta šmouha se náhle vlévala do gigantického klubka dalších vláken, z něhož vycházely desítky tisíc dalších stužek všemi směry a časy.

Klubko představovalo Auroru. To mi stačilo. Najít mezi tou změtí jedno jediné vlákno bylo zhola nemožné.

Ztěžka jsem si promnul čelo.

Takhle ji nikdy nenajdeme…

„Chceš to zkusit sám?“ nabídl Jerome.

Ditrich na to reagoval ukřivděným výrazem. Zřejmě se považoval za největšího experta v prohledávání Proudů. A určitě jím taky byl.

„No tak jo,“ souhlasil jsem neochotně.

Helmu už jsem na hlavě měl, ale na spintronické rukavice jsem si musel zvykat. Byly zvláštně přilnavé a těsné, a vyvolávaly nelibé svrbění na kůži.

„Sleduj co nejtěsněji Jolanino vlákno,“ radil mi Jerome.

Ono se to snadno řekne, když se před vámi rozzáří univerzum s miliardami vláken a vy chcete sáhnout na jedno, a v dlani vám jich zůstane deset tisíc.

Za zády jsem zaslechl tlumený Ditrichův smích.

Uvidíme, kdo se bude smát naposled!

Neměl jsem nejmenší šanci najít správné vlákno manuálně, Ditrich měl pravdu. Vzpomněl jsem si na svůj záhadný generátor Proudů, který mi po havárii letadla předal umírající rytíř. Byl jsem si jistý, že nejde jen o zastaralý model generátoru s časovačem. Rytíř by neobětoval svůj život, aby mi předal nějaký muzeální kousek. Ta černá věcička mě zachránila při pádu z Věže, když mě přenesla do Prahy. Teď jsem ji nosil v levé kapse kombinézy, protože v pravé jsem schovával červený meteorit a vyboulení na jedné straně by vypadalo podezřele.

Kde je vlákno Jolany Rajdlové, narozené 25.11.2229, která zmizela v oblasti Studénky dne…?

Chvíli se nedělo nic. A pak se jedno vlákýnko rozzářilo tak slabounce, že jsem nevěděl, jestli mě nešálí smysly. Uchopil jsem je nejopatrněji, jak jsem byl schopen, a odvíjel ho dál a dál, až mi vlákno zmizelo v malé ohraničené oblasti prostoročasu, kam nevedla žádná jiná vlákna a která tvarem připomínala zahradní nálevku.

„Kde to, sakra, jsem?“ zamumlal jsem.

Ditrich se už za mými zády nesmál.

„Tys to našel!“ vykřikl Jerome. Měl na hlavě stejnou helmu jako já, aby mohl sledovat mé pátrání. „Jsi skvělý!“ Objal mě takovou silou, až mi luplo v šíji.

„Neblbni, ztratím ho!“ křikl jsem. „Je v té prázdné šedé oblasti.“

„Ano, vidím ji!“

„Víš, kde to je?“

Jerome mě pustil. „Ano!“

Sundal jsem helmu a rukavice. Ditrich na mě zíral s respektem v očích. Jerome sáhl k projektoru a místo Proudů se před námi rozsvítila trojrozměrná Země s oním vláknem, které jsem našel jen díky obsahu své levé kapsy…

Vlákno vystupovalo mimo původní hranice Želesa a mířilo někam na západ. Země se před námi otáčela osvícená neviditelným Sluncem, prolétli jsme nad Atlantikem až k malému ostrůvku v Karibiku. Jerome přiblížil obraz. Čas se mezitím také posunul a Země se pokryla rzí.

Sbohem, Modrá planeto…

Želes Jolanu tedy nakonec přece jen dostihl a polapil. Ale ostrov, kde končilo její vlákno, zrezivělý nebyl! Jeho barva byla temně šedá až černá.

Co to sakra je?

„Je v Ďáblově palci,“ řekl Jerome. „To je neuvěřitelné.“

„Ďáblově palci?“ zopakoval jsem.

„Ano. Na celém světe jsou jen čtyři podobná místa, která připomínají otisk prstu, a dohromady tvoří obrys dlaně, která svírá Zeměkouli v hrsti.“

„Čtyři?“

„Ďábel má na rozdíl od lidí jen čtyři prsty,“ ozval se Ditrich. „To ví každé malé dítě na Auroře.“

„Aha.“

Jerome se na rytíře zamračil. „Je to samozřejmě jen metafora. Nikdo ani netuší, co se v nich nachází, nevede tam jediný Proud, jediné Vlákno. Možná je tam Železný les, možná něco jiného.“

To se mi nelíbilo. „A máte nějakou představu nebo teorii, co by se tam mohlo nacházet?“

Jeromovy oči hleděly do prázdna, než se ke mně otočil, překvapený, že stále stojím vedle něj. „Což o to, máme spoustu teorií na spoustu různých věcí,“ řekl trochu záhadně.

„Dostaneme se tam?“

„Nikomu se to zatím nezdařilo.“

„Ale nemožné to není?“

„Ne, není. Máš rád nové výzvy, že?“

„Ne. Mám rád tvou mámu, Jerome.“

„Promiň. Bude to obtížné a bezpochyby riskantní, ale můžeme to zkusit.“

Usmál jsem se. „To je řeč.“

„Můžeme tam strávit hodinu, ale taky zbytek života…“

„Výborně. Co si mám sbalit?“

„Víš, že jsi cvok?“ Jerome se usmíval. „Proviant beru já.“

„A co zbraně?“

„Tobě bude stačit zápal pro věc,“ setřel mě, „Já si vezmu dýku. Palné zbraně tu nevedeme a nůž se dá použít k více účelům.“

„Na cestu k Ďáblu,“ vložil se do hovoru Ditrich, „Se vám bude hodit především pomoc Boží.“

Jerome se něj neradostně zamračil a pak se otočil ke mně. „Vyrazíme zítra v devět.“

Kapitola XIX. V Ďáblově Palci

Kreslil jsem tu věž znovu a znovu, až jsem si byl jistý, že ji odněkud znám, a že nějak souvisí s mým vlastním osudem…

(vyprávění Abrahama Robinsona)

V noci jsem nemohl spát.

Zítra se možná dozvíme, co se stalo s Jolanou…

Sanžil jsem se odolávat planým nadějím, že bychom ji mohli v Dáblově palci najít. Přesto jsem tentokrát věnoval ranní hygieně zvýšenou péči.

Komu se chceš líbit? dotíralo mé skeptické já. Měděvlkům nebo Železným démonům?

Promnul jsem si hladké tváře. Dospěl jsem setsakra rychle… Muž za zrcadlem měl střapaté vlasy, které už začínaly na spáncích šedivět, propadlé tváře a oči tak hluboké a vážné, že by se za ně nemusel stydět ani Hamlet.

Dobře se prohlédni, dneska se vidíš naposled…

Praštil jsem holicím strojkem do obruby umyvadla. Bílým porcelánem se k výpusti spustila kapka rudé krve.

Bože, co jsou to za myšlenky!

Nastříkal jsem ukazováček náplastí ve spreji a vysušil obličej ručníkem. Bylo 8:24.

V 9:00 nás čekal rozhodující Skok.

  • Je čas jít…*

Očekával jsem těžkosti, ale přesun Proudem proběhl hladce.

V Ďáblově palci byla naprostá tma, na obloze nezářila jediná hvězda. Jerome rozsvítil baterku. Stáli jsme na chodníku posypaném pískem, po obou stranách se táhly nízké dřevěné ohrady. Nasál jsem vůni zdejšího vzduchu a ucítil v ní padající rosu, trávu, stromy a pyl kvetoucích květin.

Proti sterilnímu vzduchu na Auroře to byla úžasná změna.

„To je nádhera,“ slastně jsem zavzdychal. A pak mi to došlo. „Tady není Želes!“

„Nadechni se ještě jednou,“ zašeptal Jerome. „A chovej se tišeji.“

Hluboký nádech…

A bylo to tam. Ta železitá příchuť, rezavý pach, kovové svrbění v chřípí…

Tak přece! Želes je i tady!

„Ale tohle kovové není,“ ukázal jsem na dubové palisády.

„Ne, to ne,“ souhlasil Jerome a světlo jeho baterky se dalo do pohybu. „Trochu se tu porozhlédneme.“

Světlo opsalo široký kruh. Vpředu se objevil obrys nějaké budovy. V dálce zakrákala vrána. Obyčejná vrána. To mi výrazně zvedlo náladu.

Ani Želes nedokázal úplně zničit tohle místo!

„Tam začneme,“ ukázal Jerome k budově. „A pak se uvidí.“

Budova byla jen boudou sbitou z prken, a uvnitř, za drátěným pletivem, se na nás upíraly dravčí oči.

„Vlk,“ zašeptal Jerome a jeho slova vzápětí potvrdilo smutné zavytí.

Přesunuli jsme se dál. Minuli jsme lišky, kuny, jezevčíky a soboly, až jsme se zastavili u výběhu zeber.

„Tohle je…“ užasl jsem.

„*Zoologická zahrada*,“ dokončil Jerome.

„Ano! Ale vůbec nerozumím tomu, co tu dělá.“

„Myslím, že vím, k čemu by mohla sloužit,“ řekl pochmurným tónem Jerome.

To mě přimělo zastavit. „K čemu?“

„Přemýšlej.“

„Nevím,“ zakroutil jsem hlavou.

„Želes vyhubil všechnu původní faunu a nahradil ji svou vlastní, je to tak?“

„Je.“

„Fajn, ale co kdyby se ti někdy v budoucnu hodilo nějaké původní zvíře?“

Začínal jsem pozvolna chápat. A poznání to bylo více než mrazivé.

„Takže tohle všechno je v podstatě jen zásobárna genů, banka zvířat?“

„Jistě. A bude hůř.“

„Jak hůř?“

„Co ještě bylo v Želese kromě zvířat a rostlin?“

To mě omráčilo. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Slabé světlo baterky sotva stačilo na rozehnání tmy u našich nohou. Ale i tak jsem věděl, co najdeme na konci téhle ZOO. Vlastně jsem to už slyšel, ten slabý nářek, nesený nočním vánkem.

Nářek člověka…

Pokračování příště

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *