Rytíř bez titulu: Nesnadný obchod

První povídka za cyklu o rytíři bez titulu – Roggeveevovi. Roggeveev má neodkladné poslání, pro které je nezbytné jak jeho mistrovské ovládání čepele, tak jeho chladná hlava v každé situaci. Bude to jen výprava za zabitím trolla nebo se za tím skrývá něco jiného?

“A když sejdeš po tom schodišti, potkáš tam takovou ohavnou nestvůru. Vypadá skoro jako chlap, ti říkám, chlap jako hora. Ale je divnej. Nemá žádný chlupy, jeho kůže je jako kámen. Jo, přesně tak vypadá, ta jeho kůže, jako kámen. Na severu takovým tvorům říkají trollové, mám dojem.”
Hostinský přinesl vypravěči, místnímu sedlákovi, pivo. Vesničan vypil korbel bez jediného nadechnutí a hned si poručil další.
“A co je za těmi dveřmi?” zeptal se Roggeveev a podrbal se na několikadenním strništi. Doufal, že se vesničan ještě dneska dostane k tomu, na co se jej ptal.
“To nikdo neví,” pokrčil rameny sedlák. “Dveře jsou chráněny nečistou magií – kdo se jich jen dotkne, tak zemře. Vypaří se jak pára. Prý je tam obrovský poklad. Zlato, stříbro, drahé kamení. Ale taky se povídá, že tam je…,” vesničan se otřásl. “Že tam je netvor, obluda pekelná. Nejstrašlivější a nejohavnější na celém světě.”
Roggeveev si všiml, že na tvářích okolo stojících hostů se usadil strach, že se hostinskému třesou ruce, že hovor utichl a trpaslíci, kteří se před chvílí vrátili z dolů na stříbro, tiše zanadávali.
“Co je to za potvoru?” zeptal se Roggeveev klidně a v duchu se pousmál nad pověrčivostí místních lidí. Zadní buranov, řekl si v duchu. Co jiného od nich mohu chtít?
“Vždyť říkám,” osopil se na něj sedlák. “Má ohromnou držku plnou zubů ostrých jako dýky, oči krví podlité a slizkou kůži. V hnátech má takovou sílu, že rozdrtí kámen. Vraždí i když je nažraná, nic tě před ní neuchrání. Na mou duši, že je to tak. Sousedé, řekněte, že mám pravdu?”
Sousedé horlivě začali sedláka doplňovat. Každý si mlel svou a všichni se překřikovali, takže nebylo slyšet vlastního slova. Před Roggeveevem se objevila obluda velká jako dům, která dokáže zabít i pouhým dotykem a na koho pohlédne, tomu vypadají všechny vlasy a zuby.
Po chvíli ruch utichl. Všichni hleděli na hubeného válečníka a čekali, co teď řekne. Jeho slova všechny překvapila.
“Kdo mě k té obludě zavede?”
Všichni okolo něj ztichli a ticho se přeneslo i na opodál sedící hosty. Někteří odmítavě zavrtěli hlavou a jiní si poklepali na čelo. A do toho ticha zaznělo zvonění zlatých mincí, které dopadly na stůl.
“Dám i víc,” řekl tiše Roggeveev a přihodil další minci. Musel z měšce vytáhnout ještě další dvě, než z houfu vyděšených vesničanů vystoupil mladík, a tím přerušil ticho, které v hostinci zavládlo.
“Já tě tam dovedu, pane,” řekl.
“Jak se jmenuješ?” zeptal se Roggeveev a přisunul k němu mince. “Toto je samozřejmě jenom záloha.”
“Korum,” shrábl mladík mince do kapsy. Hovor se opět rozproudil a netvor byl zapomenut. Občas zalétl k Roggeveevovi posměšný pohled, ale jinak se o něj už nikdo nezajímal.
“Zítra ráno,” řekl Korumovi Roggeveev, “mě čekej před stájí, hned, jak se rozední. Až budeme na místě, dostaneš zbytek. Ale varuju tě – jestli mě podvedeš, nejdu tě a ty zemřeš.”

***

Před nimi, na nevysokém pahorku, se rozkládaly rozvaliny starého kláštera a jenom vysoká věž zůstala zachována a nezhroutila se jako většina ostatních budov. Tyčila se proti šedivému nebi, stála tam vyzývavě a výhružně. Vítala poutníky na tomto místě – dříve svatém a nyní prokletém.
Jak se Roggeveev od Koruma dozvěděl, klášter býval před lety slavný a bohatý. Sjížděli se sem lidé z celého světa, aby vzdali hold tomuto místu. Ke klášteru patřily rozsáhlé pozemky a důl na stříbro, odkud mniši získávali ohromné bohatství. Ale dnes jsou pozemky opuštěné a stříbro doluje místní trpaslický klan.
V dobách největšího rozkvětu kláštera přišel jakýsi poutník z Mab´denu, který dal mnichům darem zlaté vejce. Potom odešel a nikdo už o něm neslyšel. Mniši vejce opatrovali a dál bohatli z pozemků a dolů, avšak jen do té doby, než v klášteře došlo k sérii podivných úmrtí. Někteří mniši s opatem v čele klášter opustili a o ostatních se nikdo víc nedověděl. Protože mniši z kláštera utekli jen s tím nejnutnějším, v jeho zdech zůstalo všechno nahromaděné bohatství. Traduje se, že za všechno může ono tajemné vejce, jež někteří čarodějové určili jako dračí.
Někteří dobrodruzi si část tohoto pokladu odnesli, jiní se zděšeně vraceli a vyprávěli o strašlivé obludě a v pozdějších dobách každý, kdo prošel branou kláštera zmizel. Jeho zdi se zatím drolily a rozpadaly, jak do nich hlodal zub času.
“Proč vlastně chceš jít do kláštera, pane?” vytrhl Roggeveeva z myšlenek Korum.
“Hledám jistou věc a věřím, že ji v klášteře naleznu.”
“Co je to?”
“Až to najdu,” usmál se Roggeveev, “tak to poznám. Svůj úkol jsi splnil, chlapče. Tady máš slíbenou odměnu.” Korum váhavě vzal z jeho dlaně několik blýskavých mincí a obrátil se zpět k domovu. Roggeveev pokýval hlavou a obrátil se ke klášteru.
Na obloze se zablesklo a nad hlavou mu zahřměl hrom. Z mraků se snesly první dešťové kapky a vzápětí proudy vody bičovaly vyprahlou zemi. Než dojel k rozbořené bráně, mraky obklopily pahorek a krajinu zahalil stín.
Pršelo po zbytek dne, celou noc i následující ráno. Když se konečně vyjasnilo, Roggeveev vyšel na nádvoří. Přes rozbořené zdi vpravo uviděl široké údolí, na jehož dně tekla malá říčka. Na protější stráni se rozrůstal les, za kterým vycházel kouř z komínů chalup ve vesnici. Na levé straně se zvedaly vysoké hory pokryté čerstvým sněhem. Věž se tyčila před Roggeveevem a zastiňovala vycházející slunce.
Upravil meč u pasu, do ruky vzal hořící pochodeň a ráznými kroky vykročil k věži. Těžké dveře zavrzaly, když vstoupil dovnitř a pak už jej obklopila tma, kterou nedokázala ani slabá záře pochodně zcela zahnat

***

Odkudsi zdola sem zaznívaly podivné zvuky. Roggeveev pomalu sestupoval po schodišti, lepkavé pavučiny ho lechtaly po tváři, pod nohama se mu drolilo kamení. Ačkoliv jeho srdce bušilo jako o závod, zvědavost ho hnala dál a dál. Najdu tam dole to, co hledám? ptal se sám sebe.
Dole bylo světlo. Nejdříve si to neuvědomoval, protože jej oslepovala vlastní pochodeň, ale jak se blížil ke konci schodiště, temnota přestávala být temnotou.
Když stanul na posledním schodu, hleděl do nepříliš dlouhé chodby ozářené mnoha pochodněmi. Na konci této chodby stál troll.
Roggeveev odhodil pochodeň, teď mu již stejně nebyla k ničemu, a tasil meč. Troll se na vetřelce tázavě zadíval a potom vzal do ruky obrovský kyj pobitý železnými hřeby, který měl do té doby opíral o zeď. Roggeveev se poněkud zarazil. S mečem proti takové kládě?
Co jiného mu zbývalo. Bojoval už s všemožnou havětí, troll nemůže být takový oříšek. Možná je velký a silný, avšak Roggeveev byl obratnější a rychlejší.
Troll zamával kyjem a vyřítil se kupředu, z jeho hrdla se vydralo několik slov, která v trollím jazyce neznamenala nic lichotivého. Rytíř se do boje nevrhnul s horkou hlavou. Vystoupil po schodech o několik stupňů, takže velký strážce musel zpomalit. V té chvíli Roggeveev několikrát švihl mečem. Nic. Troll jakoby tušil, kam další rána padne, a vždy záhadně uhnul. Potom donutil Roggeveeva opět ustoupit, když se po něm ohnal svou zbraní.
Roggeveev znovu zaútočil. Konečně! Troll zařval a stáhl se, odběhl až na druhý konec chodby, skoro k těm dveřím. Z ruky, v níž kyj držel, mu odkapávala hustá krev. Rytíř využil příležitosti a vyřítil se do posledního útoku. Když se přiblížil k boji neschopné obludě, zarazil ho nějaký hlas.
“Ušetři ho. Je jenom hlídač, nerozezná nepřítele od obyčejného poutníka, kterým určitě jsi, pane.”
Před dveřmi na konci chodby stál mladý muž zahalený do dlouhého pláště. Když mu Roggeveev pohlédl do očí, na kratičký okamžik se v nich spatřil zablésk strachu. Přestal si všímat trolla, z něhož se stalo ustrašené zviřátko, a namířil hrot meče na mužovu hruď.
“Tak jsem tě konečně našel, Myrhne,” řekl tiše.
“Roggeveeve,” kývl muž poněkud toporně na pozdrav. “To jsou stále všichni přesvědčeni o mé vině?”
“Nedal jsi nikomu šanci přemýšlet o opaku. Potom, co jsi ukradl Písmo Xantránské a zmizel v Boevii, byl jsi jednohlasně uznán vinným.”
“Ach ano,” povzdechl Myrhn, jako by si teprve teď vzpomněl, o co se jedná. “Písmo Xantránské. Bylo to přesně tak, jak říkáš. Díky Písmu jsem získal moc a sílu a nyní patřím mezi nejlepší kouzelníky světa. Kouzelné formule a zaklínadla, které jsou obsaženy v Písmu mi otevřely brány do světa magie. Objevil jsem stará proroctví, tajemství, která mi umožnila nasát sílu země. mohu nahlížet do světa, který stvořil sám Gothan. Ale stejně nechápu, proč hledáš Písmo Xantránské zrovna ty, ubohý a slabý a proč neposlali někoho z Kruhu?”
“Dostal jsem zaplaceno,” pokrčil rameny Roggeveev. “Od kouzelníků, od druidů, od Xantránského krále. Dostal jsem hodně.”
“Jak hluboko jste klesli,” zasmál se opovržlivě Myrhn. “Povaleč a vrah má více moci než všichni kouzelníci světa. Pravý čas na ovládnutí světa.”
“Jsem totiž ten nejlepší,” dokončil hubený bojovník. “Co je za těmi dveřmi, Myrhne?”
“Víš to. Je tam Písmo Xantránské.”
“Chtěl bych ho vidět.”
Čaroděj se znovu zasmál. “Proč ne?” řekl.
Myrhn několika zaklínadly otevřel dveře. Za dveřmi bylo matné světlo od lampy, stůl, několik židlí a těžká železná truhla. Na stole stálo na drahokamy vykládaném podstavci zlaté vejce velikosti dětské hlavy. Myrhn vešel dovnitř, sáhl do truhly a vyndal zažloutlý svitek převázaný zlatou stuhou.
“Písmo Xantránské,” ukázal Myrhn pergamen. “Cíl tvé cesty. Kvůli tomuto papíru umírali lidé, Kruh přišel o svého nejlepšího kouzelníka a mniši museli opustit svůj klášter.”
“A zlaté vejce? Co netvor, který zde žije?”
“Iluze,” rozhodil ruce Myrhn. “Jednoduchá iluze. Žádný netvor ve skutečnosti neexistuje. Vidíš, jak málo stačí k tomu, abych dosáhl svého cíle.”
“Znám tě, Roggeveeve,” pokračoval po chvíli Myrhn. “Znám tě příliš dobře. Byla by škoda, kdybys měl zemřít. Nabízím ti spojenectví. Nechal bych ti království dle tvého výběru, mohl bys neomezeně vládnout… Nemáš zájem? Mohl bys mít tolik bohatství, kolik bys jen chtěl.”
“Nemám zájem. Nejsem takový hlupák, abych ti uvěřil.”
“Jo, jo. Někteří lidé jsou nepoučitelní. Měl jsi možnost.”
Než stačil Roggeveev cokoliv udělat, Myrhn svitek roztrhl vejpůl a obě poloviny vzplanuly zeleným plamenem. Zlatá stuha se pomalu snesla k zemi. Myrhn se začal hystericky smát a Roggeveev mohl jen zděšeně přihlížet.
“Co říkáš tomuhle,” chechtal se Myrhn. “Písmo Xantránské už neexistuje. Přišel jsi o vše. Zavrhl jsi možnost být po mém boku a od mých nepřátel už také nic nezískáš. Jsem vládcem světa…”
Zadrnčení dýky přerušilo jeho smích. Hořící listy papíru mu vypadly z ruky a on učinil několik kroků vpřed, než upadl na zem. Roggeveev stál v póze, ze které nůž vymrštil na kouzelníka a ani nedýchal.
“Proč?” zasípal čaroděj.
“Dostal jsem zaplaceno, abych tě zabil,” zašeptal do hrobového ticha. “Písmo Xantránské čaroděje nezajímalo, můj velký bratříčku, měl jsem tě zabít. Proč myslíš, že mi museli zaplatit tolik?”
Myrhn naposledy vydechl.

KONEC

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Mohlo to být delší a příběh taky trošku zajímavější. Ale jinak na krátkou povídku docela dobré. Jo aještě by to chtělo taky korekturu …viz:”..který měl do té doby opíral o zeď. …”
    Posílám nějaké Q-čka

  2. Jo byl to pekny pribeh ten Roggeveev je pekna swina ale je to pekny pribeh ja zase posilam naky grose…

Zveřejnit odpověď