Tajemství Minarijské pouště

Další díl pravidelného sobotního čtení. Tentokrát se vrátíme do hájemství tradiční fantasy a ocitneme se v povídce Kosti Šindeláře upřostřed vyprahlé pouště, kterou právě putuje karavana. Jak napovídá název, poušť má svá tajemství, která budou osudná všem, kteří se nechají zlákat vlastní lidskou chamtivostí…

Žhavý sluneční kotouč se zvolna blížil k západnímu obzoru. V marné snaze přemoci houstnoucí šero ještě vrhal na zem poslední paprsky, ani ty však nedokázaly vylepšit dojem, kterým ponurá krajina Minarijské pouště působila. Byla tak jednotvárná… Písek, štěrk a jen zřídka černé a holé skály. Vyprahlá pustina, volající po dešti, jenž nikdy nepřijde. Kraj bez života, mrtvá země…
Vlastně ne tak docela.
Malá karavana se zastavila k odpočinku u studny na okraji obchodní stezky. Studna. Stará dobrá práce ještě z těch dob, kdy minarijská kupecká cesta měla větší význam a kdy po ní do Goforu putovaly stovky koní a mezků naložených zbožím všeho druhu. Teď ale studna chátrá, stejně jako sama stezka. Kamenná zídka je celá popraskaná, dřevěná stříška úplně chybí. Ale pořád tu je vědro, kovové vědro na vodu uvázané na dlouhém laně, které se dá spustit do hlubin. A hlavně samotná voda, drahocenná tekutina, se stále ještě skrývá v podzemí. Je jí málo, méně než kdysi, ale je tam a spolu s ní i život.
Karavana sestávala ze šesti mezků obtížených měchy s vodou, potravinami a nejrůznějším zbožím. Doprovázela je trojice mužů v cestovních šatech z levného sukna, na hlavě měl každý z nich klobouk se širokou střechou, chránící svého majitele alespoň trochu před palčivými slunečními paprsky. Všichni byli mladí, ani tomu nejstaršímu nemohlo být více než pětadvacet let. Typická malá karavana poslední doby. Zatímco velké výpravy nebyly schopny pouští kvůli nedostatku vody projít, menším skupinkám podnikavců to nečinilo obtíže. Nemuseli putovat dlouhou oklikou podél Ohnivých hor, prostě rychle dorazili do Goforu, se ziskem prodali své zboží a vrátili se zpět do Yryllhonu. Dobré a výnosné podnikání.
Aldagar, Ulveron a Gordik se po celodenní pouti cítili velmi unavení. U srdce je však hřálo vědomí, že to bude jejich poslední noc strávená v nehostinné poušti. Zítra již před sebou spatří věčně zasněžené vrcholky Trollijských hor a pod nohama ucítí zelenou trávu. Už zítra…
Spustili vědro do studny a když ho vytáhli, bylo plné průzračné tekutiny. Uhasili první žízeň a naplnili i prázdné měchy, aby jim vystačily na zítřejší pochod. Aldagar s Gordikem poté napojili rovněž soumary a sňali z nich náklad, vždyť i zvířata si potřebovala odpočinout. Uvázali je k několika kůlům, vkopaným zde za tímto účelem do popraskané půdy. Pak jim vysypali poslední zbytky obroku z velkého pytle a nechali je blaženě přežvykovat.
Ulveron mezitím rozdělal oheň. Dřevo si vezli s sebou, Minarijská poušť byla totiž mrtvá, dokonce i v okolí studen rostlo jen pár trsů zežloutlé trávy. Snědli skrovnou večeři. Sušené maso a tvrdé placky jim už začínaly lézt krkem, ale nikdo si nestěžoval. Koneckonců, dnes jí v poušti naposledy. A vpředu je očekává bohatý a pohostinný Gofor.
Noc již zahájila svou vládu a přikryla pustý kraj svým tmavým pláštěm. Ochladilo se, oheň však vyzařoval příjemné teplo, takže to trojici cestovatelů příliš nevadilo.
Několikrát si hodili mincí, aby rozhodli pořadí hlídek. Gordikovi připadla ta nejhorší, prostřední, kdy je spánek rozdělen na dvě poloviny. Nejmladší z trojice se s tím nechtěl smířit.
„Musíme vůbec držet hlídky?“ zeptal se ostatních podrážděně. Tahle otázka jej trápila už docela dlouho, teprve nyní ji však vyslovil nahlas. Zpočátku o nutnosti nočních hlídek nepochyboval, koneckonců, jeho společníci měli s pustinou více zkušeností než on a jistě věděli, co dělají. Ale když už se tolik dní nic nestalo… „Poušť je přece úplně pustá, nic tady nežije. Tak proč nejdeme všichni v klidu spát?“
„Tak to by nešlo,“ zamračil se Aldagar. „Minarijská poušť je pustá, to ano. Ale dějí se tady občas divné věci. A dokud mi někdo nevysvětlí, proč se dějí, tak hlídkovat budeme.“
„Těmi divnými věcmi myslíš co?“ Pro Gordika to byla první výprava a ještě toho o poušti mnoho nevěděl. Aldagar neodpověděl. Sám přešel mrtvou pustinu již několikrát, nikdy by se však neodvažoval tvrdit, že zná její temná tajemství. Místo toho pohlédl na Ulverona. Tmavovlasý muž žil na pomezí Minarijské pouště po celý svůj život, znal příběhy, které se o ní mezi hraničáři po nocích vyprávěly v bezpečí za zamčenými dveřmi vesnických stavení. Ať tedy promluví ten nejpovolanější.
Ulveron si odkašlal. „Neřeknu toho mnoho. Jen to, že ne všechny karavany, které do Minari vkročily, ji také na druhé straně opustily. Některé zmizely… Mnozí říkají, že sama poušť si je vzala.“ Významně se odmlčel. „Víte, povídá se, že je poušť živel, prastarý živel s vlastním rozumem, který nenávidí člověka. Nechápe prý jeho hrabivost, jeho neustálou honbu za penězi, za bohatstvím. Nevím, proč tomu tak je, nevím, proč by jí to mělo vadit, ale… Vždyť koneckonců i my jedeme do Goforu něco si vydělat, také nám jde především o mamon…“ Usmál se mírnému úleku v Gordikově tváři. „Ale to je samozřejmě jen jedna z mnoha povídaček, co v Yryllhonu kolují o Minarijské poušti.“ Povzdechl si. „Jen bohové by snad mohli říci jaké síly tady působí… No, na druhou stranu jsem tuto zem proputoval křížem krážem, ale nikdy jsem nic podezřelého neviděl. Třeba nejsem hrabivý a vůbec mi nejde o výdělek,“ usmál se mdle.
Kolem ohně se rozhostilo napjaté ticho. To přerušil až po chvíli neodbytný Gordik.
„Tak co si přece jen myslíte, že se těm karavanám stalo? Že by orkové nebo divocí horalé sestoupili z Ohnivých hor a přepadli je? Nebo je zabila nějaká písečná bouře?“
„Nemyslím,“ řekl Aldagar. „Je málo pravděpodobné, že by orkové a horalé vyměnili bezpečí hor za tuhle pustinu. A bouře? I slabý vítr je zde vzácností…“
Ulveron ucítil v hlasech svých přátel rostoucí obavy. Již nejen Gordikův obličej vyjadřoval znepokojení, zakabonila se i Aldagarova dosud klidná tvář.
„Ale no tak, co vás to popadlo,“ snažil se Ulveron své společníky uklidnit. „A zrovna teď, když už jsme poušť skoro překročili. Povídám vám, že jsem tady nikdy nic zlého neviděl. Na ten můj proslov klidně zapomeňte, nejspíš to všechno bude jen nějaká divná náhoda. Nevím jak vy, ale já budu dnes v noci spát klidně.“ S těmito slovy popadl svou houni a rozložil ji na zemi. Ulehl a zachumlal se do přikrývky, aby dokázal, že svá slova mínil vážně.
„Má pravdu, Gordiku,“ řekl Aldagar. „Asi se bojíme zbytečně. Ale stejně budu hlídat. Raději si jdi lehnout a já tě vzbudím, až nastane tvůj čas.“
Mladý muž ho poslechl. Byl unavený, usnul hned poté, co zavřel oči…

Aldagar seděl sám u ohně. Vůkol panovala tma a žádné zvuky, krom klidného oddechování jeho přátel, nerušily mrtvé ticho Minarijské pouště. Spali i mezci, uvázaní ke kůlům, předchozí den je rovněž velice vyčerpal.
Také Aldagar pociťoval ospalost. Únava a příjemné teplo ohně ho začínaly stále silněji nutit ke spánku. Pevně se však rozhodl, že se nepoddá.
Vstal a promnul si oči. Jedině krátká procházka a studený noční vzduch ho zbaví touhy usnout. Pohlédl na hvězdné nebe. Do konce jeho hlídky už zbývala necelá hodina.
Protáhl se a vydal se k nedalekému skalisku, které ve tmě vyčnívalo ze země jako obrovský zkažený zub z dásně. Ano, dojde jen ke skále a zpět. To bude stačit, aby zahnal spánek ze ztěžklých očních víček.
Udělal sotva pár kroků a náhle se zastavil. Zdálo se mu to, nebo opravdu zahlédl nějaký pohyb, tam, mezi těmi kameny? Podíval se pozorněji. Ano, zrak ho nešálil.
Uslyšel tichounké cupitání drobných nožek, jak se k němu blíží. Pak zahlédl i jakéhosi drobného tvora, který rychle kráčel jeho směrem. Co to může být zač? Na okamžik zaváhal, jestli nemá vzbudit své přátele. Potom v něm ale zvítězila zvědavost.
Tvoreček už byl skoro u něj a Aldagar si jej udiveně prohlížel. Vysoký byl jen pár coulů, jemu asi tak po kolena. Kůže měla ochrannou písčitou barvu. Tvarem těla se podobal člověku, jen ruce měl nepřirozeně dlouhé a opatřené drobnými drápky. Tvář byla neobvyklá, oči jako dvě úzké škvírečky a ústa s nosem srostlá ve zvláštní zobák. Podivné stvoření, nebezpečně však nevypadalo.
„Nakrm mě, nakrm mě! Prosíím!“ zapištěla potvůrka. Musela skoro křičet, aby jí bylo rozumět.
„Ále, ty umíš mluvit,“ podivil se Aldagar. „Co jsi vůbec zač?“
„Hladovíím, hladovíím, nakrm mě! Prosíím!“ Tvoreček se snažil křičet ještě hlasitěji.
„Proč bych ti dával jídlo, vždyť ses mi ani nepředstavil.“
      „Najííst, najííst. Poklad ti já přinesúú,“ vypísklo stvoření v odpověď.
      Legrační potvůrka. A proč jí koneckonců nedat najíst? Vždyť toho nejspíš ani moc nesní. A pak ta hloupá povídačka o pokladu…
      „Ty máš opravdu poklad?“ zeptal se skepticky.
      „Ano, ano, anóóó!“
     „Tak pojď za mnou,“ řekl Aldagar s úsměvem. Zábavné, jak věří, že má poklad. Taková milá potvůrka.
Tiše, aby nevzbudil své přátele, vytáhl z vaku proužek sušeného masa a ječnou placku. Malý hladovec se ihned do masa zakousl a téměř bez žvýkání ho spolykal. Placky se však ani nedotkl.
      „Děkujúú, děkujúú,“ špitnul, když s jídlem skončil. Natáhl svou dlouhou paži, jako by Aldagarovi chtěl něco podat. Ten mimoděk nastavil dlaň. Zvláštní, pomyslel si, opravdu mi něco podal. Podíval se na tu věc zblízka a zatajil se mu dech. V jeho dlani ležel nádherný rubín, zajisté velice cenný.
      „Ráno vííce přinesúú. Ale teď neříkej nikomúú.“ Aldagar se podíval zpět na svého hosta, ale ten zmizel. Udiveně se rozhlédl, ale okolní krajina byla opět pustá a tichá. Jako by se propadl do země… A vrátí se opravdu ráno, jak slíbil?
 Poklad, ten by se mu hodil, čert to vem. Už by nemusel běhat přes poušť sem a tam, nemusel by se handrkovat s goforskými obchodníky o ceně dovezeného zboží. Vrátil by se na školu, kterou musel opustit, protože mu už jeho rodina jednoduše nedokázala zaplatit studia. Vrátil by se tam a dokončil ji. A stal se architektem, přesně jak si to vždycky přál. Dobrá profese. Výnosná. Ale…
     Pohlédl na své spící přátele. Nemá jim říci o této příhodě? Potom pomyslel na krásný rubín ve své dlani. Ne, to má čas. Jistě, řekne jim to. Až bude vhodnější doba. Ráno, nebo možná o něco později. Ale řekne, určitě.
      Posadil se zpět k ohni.

Gordikovi se rozhodně nechtělo vstávat a Aldagar s ním musel dlouho třást, než ho konečně probudil. Nakonec mladík rozespale otevřel oči. „Co je?“
      „Máš hlídku, ta moje zrovna skončila,“ řekl Aldagar.
      Gordik se posadil a zívnul. „Dělo se něco zajímavého?“
„Ani ne. Vlastně vůbec nic,“ odpověděl Aldagar, ale do očí se příteli nepodíval.

Gordik seděl sám u ohně a kolem něj vládla takřka neproniknutelná tma. Pozoroval své spící přátele. Ulveron ležel klidně, ale Aldagar se neustále převaloval z boku na bok. Asi má špatné sny, myslel si Gordik.
Nehybně seděl a zíral do plamenů. Jen občas přiložil do ohně klacík z hromádky po svém boku. Přemýšlel. Přemýšlel o tom, co ho očekává v Goforu. Prodají své zboží, několik gristovských koberců, keramiku a levné šperky. Vydělají dost peněz a on se bude moci po návratu konečně usadit. Vlastně to chtěl udělat už dávno, usadit se, mít rodinu, děti… Jenže který otec by dal ruku své dcery takovému chudákovi jako je on? Ale kdyby měl peníze…
Náhle ho ze zamyšlení vytrhl zvuk tichých zvolna se přibližujících kroků. Okamžitě vyskočil, ruku na jílci tesáku. Nemá pro jistotu vzbudit své přátele? Ale ne, raději ne. Co když to bude jen planý poplach? Vyčkával.
Do prostranství osvětleného ohněm náhle vstoupil tvor. Vysoký mohl být asi jeden sáh, Gordikovi přibližně po pás. Světlo vrhané plameny mu hrálo na písčitě zbarvené kůži. Ruce měl neuvěřitelně dlouhé a zakončené drápky. Obličej s uzounkýma očima a velikým zobákem na místě nosu a úst… Prazvláštní to tvor.
     „Kdo jsi a co tady pohledáváš?“ zeptal se Gordik stále připravený k obraně.
    „Pššt. Mluv tiše abys nevzbudil své kamarády.“ Tvor měl vysoko posazený hlas, bylo mu však celkem obstojně rozumět. „Jsem jen zbloudilý poutník, cestovateli. Žiji osamoceně kousek odtud, u východního úpatí velké Trollie. Poslední z celé své rasy… Včera jsem zašel příliš daleko do pouště a zabloudil jsem. Celý den jsem chodil touto pustinou, až se mi nakonec podařilo k večeru určit správný směr. A cestou domů jsem narazil na váš oheň.“
     „Co po mně chceš?“ Gordikův hlas byl nejistý. Vzhled toho stvoření sice důvěru příliš nevzbuzoval, jen stěží však mohl odmítnout pomoc bytosti v nouzi.
      „Mám žízeň. Mohl bys mi dát trochu vody? Nemám sílu, abych si ji načerpal ze studny, a vy máte plné měchy.“
      Gordik stále váhal.
      „Zaplatím, bude-li třeba,“ dodal tvor.
      „A čím?“ otázal se mladý muž nedůvěřivě.
     Stvoření k němu natáhlo dlaň s něčím zeleným a lesklým. Smaragd! Gordik si prohlížel úžasně vybroušený drahokam. Nádherný!
     Beze slov podal nočnímu návštěvníkovi měch s vodou. Tvor pil hltavě, ale velmi tiše, tak dlouho, dokud nezbyla ani kapka. Pak si otřel zobák hřbetem ruky.
      „Díky. Hned se cítím lépe. Ale nikomu o našem setkání neříkej.“
      „Proč ne?“
    „Můj domov už není příliš daleko. A tam mám pokladů mnohem víc. Ráno ti je přinesu. Jenom tobě.“
      Vtom zvláštní tvor zmizel. Gordik nemohl pochopit, jak to dokázal. Jen na malou chviličku se zadíval jinam, když se však znovu otočil, byl už jeho host pryč.
      Mladík se opět posadil na zem. Neměl by říci svým přátelům, co se právě stalo? V jednom okamžiku byl už zpola připraven to udělat, náhle se ale zarazil. Co když jim obchody v Goforu nepřinesou takový zisk jaký očekávali? Co když zůstane i po návratu do Yryllhonu stejně chudý jako předtím? V takovém případě by se mu poklad celkem hodil. Chce ho přece pro dobrou věc.
     Vždyť já jim o všem řeknu, pomyslel si, řeknu a rozdělím se. Ale ne hned. Až potom. Seděl u ohně a zamyšleně si pohrával se svým smaragdem. Hlavou se mu honila jediná otázka. Vrátí se ráno ten tvor?
    Seděl a noc kolem něj plynula. Jediný krátký pohled na hvězdnou oblohu ho přesvědčil, že jeho hlídka je u konce. Ne, zatím jim to neřekne, rozhodl se konečně.
      Vstal a vydal se probudit spícího Ulverona.

Ulveron seděl sám u ohně a noc halila okolní poušť. Oba jeho přátele se ve spánku neklidně převalovali. Za to může to nevlídné okolí, řekl si v duchu, také mi dříve nedávalo spát, ale nyní jsem si již naštěstí zvykl… Hodil do ohně pár suchých klacíků z hromady, která se přes noc řádně zmenšila.
    Všude panoval klid, nádherný klid. Ulverona napadlo, že vlastně přes poušť neputuje kvůli zisku a ani kvůli dobrodružství. Je zde, aby vychutnal onen pocit svobody, ten jedinečný klid, jenž mu mezi lidmi tolik scházel. Někdy si přál vydat se sám na dalekou cestu. Po pevnině, po moři, to je vedlejší. Hlavní je samota. Jenže pro takovou výpravu jsou zapotřebí peníze a těch on nikdy neměl nazbyt. Ale kdyby je měl…
      Kroky.
    Někdo se blížil k tábořišti. Ulveronovy smysly, vycvičené dlouhým životem na pomezí divočiny, ihned postřehly, že bytost, která kráčí jeho směrem, má přibližně velikost člověka. Ale bylo tu ještě cosi jiného… Vyskočil na nohy a tasil tesák. V této pustině je každý příchozí potenciální nepřítel. Nemá vzbudit své přátele? Ale co, je snad nějaký slaboch, aby si s možným nebezpečím neporadil sám?
    Pak noční host náhle vystoupil na světlo. Měřil doopravdy tolik co člověk, ale tělo pokryté písčitě zbarvenou kůží nebylo lidské. A ani nestvůrně dlouhé ruce, či spíše pařáty zakončené drápy. Podivným byl i obličej s malýma lesklýma očima a zobákem, nahrazujícím ústa a nos.
      „Co jsi zač?“ zeptal se Ulveron a pevněji sevřel v dlani jílec tesáku.
    „Ale no tak, cestovateli. Schovej tu zbraň a mluv tišeji.“ Tvorův hlas zněl skoro jako lidský, byl však příliš monotónní a bezvýrazný.
„Tak kdo jsi?“ opakoval Ulveron a přistihl se při tom, že již skutečně nemluví tak nahlas.
      „Cestovatel jako ty. Putoval jsem do Trollie, ale cestou můj kůň zapadl do jámy a zlámal si přední nohy. Od té doby již uplynula hodina, možná víc.“
   „Z jakého národa pocházíš?“ Ulveron byl stále nedůvěřivý a nebylo divu. Ještě nikdy se nesetkal s bytostí, která by vypadala tak… tak… Zvláštně.
      „Mordongi ze střední Trollie. Už nás zbývá málo, takže nejsme ve světě příliš známí. Ale já jsem odmalička chtěl cestovat…“
      Mordongiové, pověstmi opředený národ z hlubin Trollijských hor. Rasa, o jejíž podobě a zvycích v Yryllhonu nikdo nic nevěděl. Až do dneška je Ulveron považoval za pouhou součást dětských pohádek. Ale teď… „Dobrá, co tedy chceš?“
      „Potřebuji jednoho mezka, jsem příliš unavený, než abych mohl cestovat pěšky.“
     Ta odpověď Ulverona dokonale překvapila. „Ty ses snad zbláznil! My je také potřebujeme. Vezou přece náš náklad!“
      Návštěvníkův hlas byl stále stejně monotónní, když říkal to slovo.
      „Zaplatím.“
      „Čím bys mi ty mohl zaplatit za mezka?“ zeptal se Ulveron poněkud pohrdavě.
      „Tímhle.“
      Tvor mu cosi podal, ve světle plamenů se ta věc matně leskla. Ulveron se na ni podíval pozorněji. Bohové! Vždyť je to zlatý náramek ozdobený několika perlami! Za takovou věc by si mohl koupit třeba dvacet soumarů!
     Přesto se stále nemohl rozhodnout. Něco ho od toho odrazovalo, něco, nevěděl co, bylo špatně. Ten tvor se mu vůbec nelíbil. Ale ten krásný šperk…
      „Přemýšlej rychle,“ řekl noční host. „Má nabídka nemá věčného trvání…“
     No co, tak přijdeme o jednoho mezka, pomyslel si Ulveron. Stejně nesla polovina z nich potraviny, takže teď jdou nalehko. Nakonec asi můžeme jednoho postrádat. A přátelé budou mít radost, že jsme získali tak drahocenný předmět.
      „Pojď,“ řekl tiše svému návštěvníkovi.
     Došli ke kůlům, k nimž byli přivázáni spící mezci. Ulveron uvolnil jeden provaz a podal ho tomu zvláštnímu tvorovi. Mezek se probudil a vstal. Vrhl pohled nejprve na svého majitele, poté se upřeně zahleděl na bytost, která se zjevila ze tmy Minarijské pouště. Na chviličku se Ulveronovi zdálo, že v očích zvířete zadoutnal strach, že musí co chvíli ztropit povyk a probudit jeho přátele. Ale nestalo se tak. Noční host jen zlehka položil dlaň na mezkův čumák a zvíře strnulo na místě, aniž by ze sebe vydalo jediného hlásku. Ulveron nevěděl, jak to ten tvor dokázal, hlavou mu však blesklo podezření, že zde byla použita magie. Zaváhal. Ještě by si celý obchod mohl rozmyslet…
      „Ve vlastním zájmu bys o našem setkání neměl nikomu říkat,“ poznamenal tvor, který jako by snad zaslechl Ulveronovy myšlenky.
      „A proč ne?“
     „Protože bych se ti rád odvděčil. Udělal jsi pro mě víc než si myslíš. Dojedu k mému mrtvému koni a přivezu ti ráno mnohem větší poklad. Nejsem žádný chuďas a dokážu být vděčný. A ten poklad, ten bude jen tvůj.“
      „Proč si myslíš, že se nebudu chtít rozdělit s přáteli?“
      „Poklad není věcí, o níž se lidé rádi dělí…“ Tvor ze sebe vydal zvuk podobný smíchu.
      A poté zmizel. Spolu s mezkem se přímo vypařil ve vzduchu. Ještě před chviličkou tam stáli a hned na to už po nich nebylo ani stopy. Divné…
    Ulveron stál ještě několik minut na stejném místě, pak se pomalu vrátil ke skomírajícímu ohni. Povědět o tom přátelům nebo ne? Stejně musí, vždyť jak jim vysvětlí, že zmizel jeden mezek? Ale co jim třeba říci, že se zvíře náhle utrhlo a uteklo pryč, napadlo ho. Oni by mi přece věřili.
     Má jim však lhát? To nejde, jsou to jeho přátelé. Jenomže jemu by se na druhou stranu poklad hodil. Chce-li cestovat… Ne, ne. Řekne jim to. A rozdělí se s nimi. Ale až bude mít poklad pevně v rukou. Ráno. Až ráno…
      Ale stejně, vrátí se? Nelhal mu ten divný tvor?
      Seděl u ohně a jeho hlava byla plná nejrůznějších otázek.
      Odpovědi na ně mu však mohlo přinést až vycházející slunce.

Noc se pomalu začínala vzdávat svých práv. Na východě již vykukovaly první paprsky úsvitu. Ulveron zamyšleně seděl u dohasínajícího ohně.
     Ráno se kvapem blížilo a s ním i rozuzlení té zvláštní věci, která se mu v noci stala. Přijde ten tvor a přinese mu poklad? Ano nebo ne? Zatraceně! Kdyby to jen věděl!
     Podíval na své přátele a s překvapením zjistil, že Aldagar nespí. Seděl na své houni a zpytavě mu vracel pohled.
      „Proč ses probudil, ještě bys mohl klidně spát,“ řekl mu Ulveron.
      „Už nějak nemůžu usnout,“ odpověděl Aldagar tiše a při tom maličko klopil oči. „Jestli chceš, tak si jdi klidně lehnout, pohlídám za tebe.“
      „Ale ne, to je v pořádku, jen spi.“
    Aldagar se ovšem nenechal odbýt. Loudavě, snad aby zakryl nervozitu, vstal ze své houně a zaujal místo u ohně po Ulveronově boku. Dlouho pak seděli mlčky a dívali se do plamenů. Neměli si co říci. Vlastně měli, ale nechtěli ta slova vypustit z úst. Oba netrpělivě očekávali příchod rána. Rána a věcí s ním spojených…
      Čekali. A mlčeli.
      Gordik se náhle probudil a ihned vyskočil na nohy.
      „Co, už je ráno?“ zeptal se téměř vyděšeně.
      „Ještě ne, ale brzy bude,“ řekl Aldagar pochmurně.
      Za chvíli už seděli u ohně ve třech.

Nedokázali se jeden na druhého podívat. Nedokázali na sebe promluvit. Mohli jen sedět a čekat. Dost možná marně a zbytečně. Ale možná také ne…
      To strašlivé podezření si však již našlo cestu do srdce každého z nich. Co když i ti druzí vědí o pokladu? Co když se mi ho pokusí vzít? Každý zoufale přemýšlel, jak se co nejrychleji zbavit ostatních dvou. A velice zvolna, pomaloučku jako když se slizké monstrum z hlubin oceánu vynořuje na hladinu, se jim do myslí drala představa čepelí tesáků, zrudlých krví…
      „Co kdybyste šli spát?“ řekl zprudka Ulveron.
      „A proč my, sakra, proč ne ty!?“ utrhl se na něj Gordik.
     „Protože mám hlídku, ty idiote!“
     Gordik vyskočil a jeho oči zlostně zaplály. „Tak já že jsem idiot!?“ Nervy mu zcela povolily, popadl Ulverona za krk a vší silou stiskl. „Ty chceš můj poklad, že jo?“
    „Není tvůj, je můj!“ Ulveron chroptěl a snažil se vymanit z Gordikova sevření. Pravou rukou se pokoušel nahmatat jílec tesáku, jenž se mu houpal v pochvě za opaskem.
     „Nechte toho, oba dva!“ Aldagar úsilím vůle zahnal vražedné myšlenky, které se mu proháněly hlavou. Úderem pěsti srazil Gordika k zemi, druhou rukou odstrčil Ulverona. Oba soupeři to však zjevně nehodlali vzdát. Gordik se takřka okamžitě opět vydrápal na nohy a díval se na Ulverona s neskrývanou nenávistí. Jeho protivník si třel bolavý krk a výraz jeho tváře nevěstil nic dobrého. Nebýt svalnaté Aldagarovy postavy, která je od sebe oddělovala, jistě by se na sebe oba soupeři znovu vrhli.
      „Tak vám taky někdo slíbil poklad?“ zeptal se náhle Aldagar.
      „Taky?“ vydechli oba jeho druzi a rázem zapomněli na nepřátelství.
     „Ano. Nakrmil jsem takového malého skřítka. Slíbil, že mi ráno přinese poklad a jako zálohu mi dal rubín.“
      „To ten můj byl velký jako trpaslík a dal mi smaragd. Ale jinak vlastně říkal to stejné…“ zamumlal Gordik.
      Ulveron se chytil rukama za hlavu. „Zatraceně! Když přišel za mnou, byl už velký jako člověk! Chtěl po mně mezka. A dal mi za něj zlatou brož…“
     Nastala chvíle mrtvého ticha. Slunce pomalu stoupalo nad obzor a poušť již nebyla tmavá, ale jen šedivá.
      V Ulveronově hlavě vybuchl mnohabarevný ohňostroj vzpomínek. Všechny pověsti, všechny legendy a pohádky o Minarijské poušti, které kdy slyšel, mu proběhly myslí během několika vteřin. A pak se mu oči rozšířily hrůzou. Protože náhle pochopil. Pochopil celou bláhovost jejich počínání, pochopil, jak strašnou chybu udělali. Jak jen to mohl dopustit? On, který vždycky říkal, že mu o peníze vůbec nejde. A před chvílí na Gordika málem vytáhl tesák. Proč? Poklad není věcí, o níž se lidé rádi dělí…
„Co jsme to provedli?“ Ulveron nejdříve šeptal, čím déle však mluvil, tím byl jeho hlas silnější, a ke konci už skoro křičel. „Jak je možné, že mi to nedošlo dřív? Sama poušť nás přece svedla nabídkou bohatství a ona hrabivost nepromíjí… A ten tvor… Už vím co je to zač! A říkal, že se vrátí ráno… Rychle, musíme odtud vypadnout! Hned!“
      Těžké a dunivé kroky. Bylo už pozdě.
    K táboru se blížila obrovitá postava, přinejmenším dvakrát vyšší než člověk. Písčitě zbarvená kůže netvora byla zrohovatělá a pokrytá trnovitými výrůstky. Dlouhé ruce zakončené velkými pařáty vypadaly hrozivě. Oči v ranním šeru rudě světélkovaly a od monstrózního zobáku odkapával pramínek slin.
      Všichni poznali nočního hosta. Ale jak se zvětšil! Vypadal teď úplně jako nějaký…
      „Démon!“ zařval Ulveron. „Probudili jsme pouštního démona!“
    Monstrum se náhle zasmálo dunivým nelidským smíchem. Gordikovi úlekem vypadl z ruky tesák.
      „Vy lidští hlupáci,“ zařvala příšera. „Krmili jste mě, nechali napít vody i čerstvé zvířecí krve. A mysleli jste si, že vám ráno přinesu poklad. Ale místo bohatství vás teď čeká jen smrt.“
    Démon se vrhl vpřed a ohnal se po Gordikovi svými pařáty. Mladý muž nebyl schopen obrany. Ostré drápy mu rozervaly tvář na rudé cáry a odhodily jeho bezvládné tělo o několik sáhů zpět. Do písku pouště se pomalu vpíjely první kapky krve.
     Aldagar se skokem vyhnul dalšímu útoku stvůry. Ta se však bleskurychle otočila a stanula nad ním jako vysokánská hora.
      „Proč nás zabíjíš, vždyť jsme ti pomohli…“ vydechl Aldagar.
      „Pomoc z chamtivosti nestojí za nic. Navíc, stále ještě hladovím, človíčku.“
     Další úder gigantické paže. Lidské ruce zvednuté v chabém pokusu o obranu. Výkřik. A pak další krev, spousta krve na písku.
      V Ulveronovi na chvíli zvítězil pud sebezáchovy, snažil se využít chvilkové nepozornosti monstra a dostat se k hrůzou řičícím mezkům. Vyšvihne se na hřbet jednoho z nich, unikne zlobě pouště… Ne. Scházelo mu ještě takových deset kroků, když ucítil, že se na něj upírají oči planoucí hladem. Otočil se, v ruce tesák, v očích zoufalství. Dokázal si spočítat, jak dlouho by překonání té vzdálenosti trvalo jemu a jak dlouho bestii za jeho zády. Raději se tomu postavit tváří v tvář!
      Chvíli se na sebe dívali. Muž odsouzený k smrti a obří stvůra se zkrvavenými pařáty a zmrzačenými těly jeho přátel pod nohama.
 „Pomohli bychom ti, i kdybys nám žádný poklad neslíbil,“ zkusil to Ulveron.
 „To určitě,“ zasmál se démon a vykročil ke své oběti.
    
Slunce se pomalu šplhalo nad obzor a tma předávala vládu dennímu světlu. Poušť byla pustá a nikde se nic nehnulo. Jen tenoučký pramínek kouře stoupající z opuštěného ohniště ještě dokazoval, že se v Minari ztratila další karavana.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

Zveřejnit odpověď