Tvář naděje

Akční sci-fi povídka od mladé české spisovatelky Ivany Kuglerové, autorky fantasy knihy Stezky krve a slušného počtu povídek v českých sbornících.

Tvář naděje

 Bolest v boku. Štěkla další dávka ze samopalu. Přeskočila jsem ostnatý drát a svalila se za trosky auta. Uklidni se! Nadechnout se, na okamžik zadržet dech a pak pomalu vydechnout. Zamumlat prastarou mantru střelců. Opřela jsem hlaveň o zbytek kapoty. Ruce se mi konečně přestaly třást. Čekala jsem. Teď! Zahlédla jsem kousek hlavy, černé vlasy, a stiskla spoušť. Červená šmouha na betonové zdi znamenala zásah. Další mrtvý Čakagi. Zkontrolovala jsem pušku. Už jenom pět nábojů. A těch bastardů bylo víc, o hodně víc. Proč zrovna já? Kdybych se dneska ráno nevydala do jedné z černých zón hledat skladiště se zbraněmi, byla bych už dávno mrtvá, jako ostatní ze Zesenu. Jenže já byla pryč a vrátila jsem se právě na konec jatek, které Čakagi rozpoutali na naší základně. Možná přežil ještě někdo, utěšovala jsem se. Možná… Houby. Šikmoocí byli pěkní prevíti, ale neschopnost se jim vyčítat nedala. Byl Den příchodu, svátek, a nebýt toho, že jsem se rafla se svým klukem a vydala se na výpravu… Většina našich asi byla pěkně sťatá, když přišli. Nějak museli zjistit rozmístění hlídek a detektorů. Jak se jednou dostali přes obranou linii, nestálo jim už nic v cestě. Takže to bylo jasné. Někdo mluvil. A já toho bastarda chtěla dostat, nebo aspoň plivnout na jeho mrtvolu, než mě Čakagi sejmou. Stmívalo se. Nasadila jsem si brýle a svět se změnil v zelenočernou změť tvarů. Začala jsem se opatrně plížit podél trosek. Musím se nějak dostat zpátky do černé zóny. Našla jsem tam jedno zapečetěné skladiště, které se mi teď hodí. A pak, pochybovala jsem, že by se šikmoocí odvážili mě sledovat za hranici smrti, rozhodně ne v noci. Teď jsme se pohybovali v oranžové oblasti, ručička smrťáka zůstávala hezky v klidu a stejně už měli v kalhotech. Něco nalevo se pohnulo. Pečlivě jsem zamířila. Zásah. Už jenom čtyři náboje. Vedle se ozvalo tiché plesknutí. Kulka. K čertu, někde tady taky mají střelce. Naštěstí je to nováček, nikdo zkušený by neplýtval náboje, kdyby si nebyl jistý zásahem. Budu muset počkat. Trpělivost je život, učili mě. A já dovedla být hodně trpělivá.
 Napínala jsem a uvolňovala svaly. Nesmím ztuhnout. To bych pak ztuhla napořád. Tak už se pohni ty mizero! Musí se pohnout. Je nezkušený. Možná už se vypařil. Kdybych se pomalu… Ne! Právě na tohle čeká. Znovu jsem si zopakovala mantru. Snažila jsem se necítit. Teď nebyl čas na lítost, zoufalství nebo vztek. Zhluboka jsem dýchala. A čekala. Konečně! Záchvěv na okraji zorného pole, pomalu se vysunující ruka s hlavní a dalekohledem. Stiskla jsem spoušť. Dalekohled se rozletěl na kusy a oko za ním snad taky. Ještě chvíli jsem počkala. Nic se nedělo. Pohnula jsem jednou nohou. Druhou. Silueta vpravo. Vyskočila jsem a pleskla sebou o pár metrů dál. Na místo, kde jsem před chvíli ležela, dopadla sprška kulek. Odkutálela jsem se za betonovou zídku a zamířila. Tenhle se schovávat neuměl. Můj výstřel mu provětral mozek. Už jenom dva náboje. A za chvíli bude svítat. K čertu! Bylo na čase trochu riskovat. Zajistila jsem pušku a prohlédla si terén. Támhle k tomu náklaďáku, pak přes zbořeniště, tam je úkrytů dost, a pak pár metrů volného terénu a jsem v uličkách černé zóny. Když budu mít štěstí, stihnu to. A kdo nemá štěstí, nezaslouží si žít, to je Zesenské heslo. Teda spíš bylo. Než nám to štěstí došlo.
 Rozběhla jsem se. Kolem zapleskaly kulky. Ty ale mají nábojů. Kde to sebrali? V našem skladu, došlo mi. To už jsem kličkovala mezi zbytkama stěn. A teď půjde o všechno. Vysprintovala jsem na volné prostranství. Žádné triky, prostě jen rychlost a štěstí. Něco mě šlehlo přes rameno. Běžela jsem dál. Noha mi sklouzla. V kotníku se ozvalo ošklivé lupnutí. Skočila jsem. Ze stěny nade mnou se snesla sprška omítky. Udýchaně jsem se odvalila za roh. Dokázala jsem to! Kdybych neupadla, už bych byla mrtvá. Na druhou stranu, ten kotník hnusně bolel a co není může být. Opatrně jsem si zula botu. Nejsem žádný doktor, ale na zlomeninu to nevypadalo. Aspoň něco. Zalovila jsem v lékárničce. Pružné obinadlo udělalo své. Nebyla to sice žádná sláva, ale jít jsem mohla. Šrám na rameni byl jenom povrchní, tak jsem to stříkla dezinfekcí a vydala se na cestu. Než se rozední, musím být ve skladišti. Cítila jsem se jako ve snu. Věci kolem byly neskutečné a rozmazané. Někte v koutku mého vědomí začala klíčit hrůza. Zahnala jsem ji. Čakagi si to pěkně vypijou.

 Noha se hojila docela dobře. Ne že bych jí mohla stoprocentně důvěřovat, ale mírnou zátěž zvládala. Naštěstí jsem našla fungující syntetizátor a tak jsem měla co jíst a pít. Taky se mi povedlo objevit pár skoro bezpečných oblastí v černé zóně. Smrťákova ručička tam zůstávala jenom kousek nad nulou. Jasně že to nebylo zrovna zdravé, ale že se s představou dětí můžu rozloučit mi řekl doktor už dávno, takže o co vlastně šlo? Brzo budu dost fit, abych se mohla vrátit a natřít to šikmookým. A dál? Dál jsem nemyslela. Dál totiž nebylo nic. Jenom obrovské prázdno, které se objevilo, když jsem viděla mrtvé Zeseny. Jsem poslední. Chodící mrtvola. Pomstím se a… K čertu! Co to do mě zase vjelo. To je tím tichem. V černých zónách je vždycky ticho. A těsně před svítáním je to ještě horší. Posadila jsem se na své provizorní posteli. Cítila jsem se tak… Sama. Nikdy jsem nebyla sama dýl než pár dní a teď už uběhly dva týdny. A nikdy to nebude jiné. Objala jsem si kolena. Přece nebudu řvát. To se pro střelce nehodí. Začala jsem potichu recitovat mantru. Trochu mě to uklidnilo. Ale stejně… Ve skladišti byla spousta zbraní a nábojů, ale do mé pušky nic, tak jsem musela vyměnit zbraň. To se občas stává, ale teď to působilo nějak osudově. Podívala jsem se na novou pušku, kterou jsem měla opřenou vedle hlavy. Byla to hezká věcička, lehká a přesná, jenže…
 Výkřik. Zvedla jsem hlavu, popadla zbraň a zaposlouchala se. Nic se nedělo. Možná jsem se prostě zbláznila. Slyšela jsem, že se to může lidem stát, když jsou moc dlouho sami. Vtom se to ozvalo znovu. Lidský hlas. Mohl to být nějaký čakagský trik. Jenže já už měla plné zuby čekání. Vlastně jsem měla plné zuby všeho. Té věčné prázdnoty. Zžíravé bolesti někde uvnitř. Snů, ze kterých jsem se probouzela zpocená hrůzou. Snů plných mrtvol. Občas nepomohla ani mantra a já se rozplakala. Pak se mi zdálo, že se samým zoufalstvím zadusím. Jednou jsem to dokonce chtěla skončit. Ale to byla jenom chvilka slabosti. Pomsta je má. Kde jsem to jenom slyšela? Nenávist mě držela při životě.
Kotník by už měl něco vydržet. Hodila jsem si na záda batoh se zásobama, připnula tu trochu výzbroje, kterou jsem byla ochotná s sebou vláčet, a vyrazila na cestu. Slunce už vylezlo nad obzor a odráželo se ve zbytcích skla a kovu, který ještě nestihl zrezavět. Cesta přes černou zónu není nic lehkého. Musíte si dávat zatracený pozor. Koukat se všude kolem sebe a přitom pořád sledovat ručičku smrťáka. Ale já v tom měla praxi a velký kus terénu jsem už znala. Námaha mi pomáhala. Zaháněla bolest vzpomínek. Šlo to docela dobře, až k poledni jsem dorazila do neprozkoumané oblasti. Jestli to křičeli Čakagi, tak si pěkně zašli. Teď už jsem postupovala hodně pomalu. Přelézala jsem vratké hromady trosek, protahovala se pod zhroucenými zdmi a krok za krokem si probojovávala cestu džunglí. Tohle slovo prý kdysi znamenalo oblast porostlou stromy. A měla tam žít zvířata a růst liány, i když nevím, co ty liány měly být. Jenže to taky mohla být jedna z vypravěčských pohádek. No, pro mě byla džungle tohle, hromady šrotu, betonu, skla a dalšího svinstva.
 Zastavila jsem se. Tady někde to muselo být. Kolem se tyčily vysoké zdi budovy. Sloupy a řady sedaček. Čert ví, co to mohlo být. Smrťákova ručička sebou vztekle škubala. Celé to místo působilo nějak… Jako žebra obrovské mrtvé stvůry. Moc dlouho tady zůstat nemůžu. Rozhodla jsem se trochu zariskovat.
„Héj!“ zařvala jsem.
Ozvěna mi to zběsile vrátila. Chvíli se nic nedělo. Pak jsem zachytila nějaký zvuk. Takové to tenké sténání lidí na pokraji zhroucení. Našpicovala jsem uši a opatrně vyrazila k troskám zdi. Smrťák úplně šílel. K čertu, tohle byl pěkně nebezpečný flek.
„Hej, kde seš?“ zkusila jsem to tentokrát potichu.
Zase to zakňučení. Trochu jsem zrychlila. Obešla jsem hromadu kamení a pokrouceného plechu. Pak jsem ho uviděla. Ležel na zemi a přes nohy měl pořádnou traverzu. Asi se pokoušel po ní vylézt a celé to s ním sletělo. Popošla jsem blíž. Nejen že žil, ale dokonce byl při vědomí, což bylo v téhle oblasti dost divné, na to, jak dlouho tady musel ležet.
„Zdáš se mi. Jsi jenom sen,“ zachrčel a já skoro vzala nohy na ramena. Měl hluboký, divný hlas.
Vyndala jsem flašku s vodou a sklonila se k němu. „Nemluv a pij.“
Překvapeně se na mě podíval, ale když se voda dotkla jeho rtů, začal polykat. Musel mít strašnou žízeň, ale perfektně se ovládal a pil jenom malé doušky. Po chvíli přestal.
„Díky. To zatím stačí. Myslíš, že dokážeš zvednout tu traverzu?“
Podívala jsem se na zrezavělý kus kovu. „Můžu to zkusit nadzvednout. Ale budeš muset vylézt sám.“
Olízl si rty. „Zkusím to. Jestli si to bude Pán přát…“
Zastavila jsem se: „Hele, kdo vlastně seš?“ Skoro bych zapomněla na základní pravidlo přežití. Každý, kdo není Zesen, je nepřítel. Takže každý, kromě mě, pomyslela jsem si hořce. No, nevypadal, že by dokázal někomu ublížit. A pak, neměl zbraň.
„Jmenuju se Petr.“
„Petr odkaď?“ Musel přece patřit k nějakému klanu. Každý patřil k nějakému klanu.
„Prostě jen Petr.“
„No fajn, mě se svěřovat nemusíš,“ odsekla jsem. Trochu mě naštval. Vleču se sem celý den a on mi pak ani neřekne, odkud je. Vztekle jsem popadla traverzu a zabrala. Nejdřív se nedělo nic, ale pak se kov pohnul. Jenže to nestačilo. Petr zaúpěl. Znovu jsem se do toho opřela. Pořád málo. Otřela jsem si pot z čela. Petr mě pozoroval planoucíma očima. Zářilo v nich zvláštní světlo.
„Možná bys měla jít pryč,“ zamumlal. „Je to tady nebezpečné a já… Stejně umírám.“
Asi měl pravdu. Jenže já už byla moc dlouho sama a potřebovala jsem si s někým aspoň popovídat. „Ještě žiješ,“ řekla jsem mu, „Takže tě tady nehodlám nechat.“
Rozhlédla jsem se kolem. Konečně jsem našla příhodnou tyč. Když ji tady zapřu a zaberu… Zkusila jsem to. Kov skřípl o kov, něco zapraskalo a pak se traverza nadzvedla. Zasténala jsem námahou. Petr se začal plazit pryč. Viděla jsem, jak mu po bledé tváři stékají pramínky potu. Muselo ho to šíleně bolet. Svaly na rukou a zádech se mi začaly ozývat. Zaťala jsem zuby.
„Dělej,“ zavrčela jsem na něj.
Nezdálo se, že by mě slyšel. Prostě jenom lezl a táhl za sebou nohy. Měl rozdrcená obě kolena. To se mu už asi nezahojí, uvědomila jsem si. Konečně byl venku. Pustila jsem tyč a uskočila. Traverza se zaduněním dopadla na zem. Zvedl se oblak prachu.
„Tak, a co teď s tebou?“ otočila jsem se k Petrovi. Snažila jsem se mluvit drsně, ale pohled na něj ve mně probouzel všechnu tu bolest a smutek z předešlých dní.
Ležel se zavřenýma očima a přerývavě dýchal. Nebyl zrovna nejmladší a vypadal dost křehce, ale stejně musel vážit víc než já.
Vytáhla jsem obvaz a pokusila se mu aspoň provizorně ošetřit nohy. Ani to moc nekrvácelo. Ale z kousků kostí, zaříznutých do masa, se mi dělalo zle. Spěchala jsem. Být tady někdo z doktorů, dokázali by ho možná zachránit. Takhle neměl šanci. Sklonila jsem se a hodila si jeho ruku přes ramena. Zaúpěl, ale pokusil se zvednout. Vydali jsme se na cestu.
 Bylo to peklo. O každý metr jsme museli bojovat. Petr byl mimo. Občas omdlel, jindy se pokoušel jít, s rozdrcenýma kolenama a nepříčetným pohledem. Blouznil. Vykřikoval cosi v řeči, kterou jsem neznala, pak zase mluvil o nějakém bohu a spasiteli. Všimla jsem si, že má na krku řetízek s křížkem. Začínala jsem tušit, kdo to je. Vypravěči o nich občas mluvili. Říkali jim kněží. Byli to prý vyznavači nějakého starého náboženství. Pokud vím, bylo dost divné. Tihle lidé nenosili zbraně a neměli žádný klan. Prostě blázni. Skrz obvazy začala prosakovat krev. Setmělo se, tak jsem si nasadila brýle. Vlekli jsme se pořád dál. Nebo spíš já jsem vlekla Petra. Ztratil vědomí. Táhla jsem ho po zemi a jeho nohy nechávaly krvavé stopy. Místa, která jsem cestou sem přelezla, jsem teď musela obcházet. Pohybovali jsme se pomalu. Těsně před svítáním jsem nakonec našla relativně bezpečné místo. Položila jsem Petra na zem, strčila mu pod hlavu svůj batoh a přikryla nás pokrývkou. Usnula jsem okamžitě.

 Nejdřív jsem nevěděla, kde jsem. Celé tělo mě bolelo. Musela jsem asi odněkud spadnout. Zvedla jsem se na loktech… A na všechno si vzpomněla. Únava a vypětí udělaly svoje. Smutek se prodral na povrch. Rozbrečela jsem se. Neměla bych, střelci nepláčou, ale já nemohla přestat. Slzy mi po obličeji rozmazávaly prach a teklo mi z nosu. Viděla jsem je. Zesen, celý Zesen, můj klan, celý můj život byl pryč. Lidi, se kterými jsem vyrůstala, které jsem milovala a občas skoro nenáviděla. Ti všichni byli pryč a nikdy už se nevrátí. Byla jsem sama. Úplně sama. A pomsta na tom nic nezmění. Něčí ruka mě pohladila po rameni. Potřebovala jsem se k někomu přitisknout, nějak zahnat tu strašnou prázdnotu. Brečela jsem jako malé dítě. Nakonec jsem se trochu sebrala.
„Promiň,“ pousmála jsem se na Petra. Vypadal jako obraz smrti. Bílou kůži skoro trhaly ostré kosti, světlé vlasy měl slepené potem a špínou a pod modrýma očima obrovské kruhy.
„To nic,“ zkusil se taky usmát, ale vypadalo to spíš jako škleb. „Nechceš mi říct, co se stalo?“
Tak jsem mu to všechno řekla. O Čakagi a o něčí zradě. O svém životě v černé zóně. O tom, že už nemám klan. Nejsem nic. A on celou tu dobu poslouchal, jako by mu na tom doopravdy záleželo.
 Moc toho nesnědl. Říkal, že už na tom stejně nezáleží a asi měl pravdu. Ještě jednou se mě pokusil přesvědčit, abych odešla, ale když jsem řekla ne, nechal toho. Dost trpěl a já neměla nic, co bych mu mohla dát proti bolesti. Kdybych mu tak mohla sehnat doktora. V jednu chvíli mě napadlo, že bych mohla poprosit Čakagi, ale nakonec mi došlo, že to nemá smysl. Vím, jak to chodí v klanech. Nejdřív by zabili mě a pak Petra. A navíc bych to nestihla. Zbýval mu den, ne víc. Nejsem už dítě. Poznám, když někdo umírá. Měl vysokou horečku a často blouznil. Dost mluvil o bohu. Prý zachrání svět. Nevím, co na světě stojí za zachraňování, ale znělo to hezky. Taky říkal něco o tom, že naděje je na východě. Nevěřila jsem mu. Který bůh by nenechal člověka takhle trpět? Ne, bozi, jestli nějací jsou, se o lidi nezajímají. Asi taky vedou své klanové války a na nás nemají čas. K čertu! Proč musí lidi, na kterých mi záleží, pořád umírat?
 Byl to tichý zvuk, ale pro mě byl jako úder gongu. Cvaknutí pojistky. Přikrčila jsem se za zeď. Někde blízko byli lidé. Čakagi, kdo jiný to mohl být. Podívala jsem se na Petra. Zdálo se, že spí. Opatrně jsem vyrazila k vyvýšenému místu v troskách. Odtamtud budu mít dobrý výhled. Na pozorovatelnu jsem se dostala bez problémů. Zalehla jsem do prachu a čekala. Pak jsem je zahlídla. Šikmoocí. Museli se dostat do zóny ze Zesenského teritoria. Nevypadali na válečníky. Spíš dva průzkumníci a střelec. Ale nemuseli být sami. Měla jsem je jako na dlani a tak jsem se rozhodla dát jim ještě trochu času. Pohybovali se ostražitě, připravení na všechno. Taky jsem tak chodívala. Zalomcoval mnou vztek. Co tady chtěj? Proč za mnou pořád lezou? Prst na spoušti se zachvěl. Střelec sebou plácl na zem a odkulil se stranou. Průzkumníci zmizeli v troskách. Zaklela jsem. Nestávalo se mi často, abych minula. Teď už si budou dávat pozor. A jestli je ten střelec trochu co k čemu, ví, kde jsem. Nemohla jsem zůstat na místě. Začala jsem se plížit do další pozice. Slunce pálilo a prach se mi lepil na zpocený obličej. Opatrně. Konečně jsem mohla vyhlédnout zpoza nízké zídky. Skvěle, jednoho průzkumníka jsem měla přímo na mušce. Tentokrát jsem neminula. Tichý zvuk výstřelu mě uklidnil. Pootočila jsem se, abych obhlédla situaci. A strnula. V mém tábořišti stál Čakagi a mířil na Petra. Zdálo se, že kněz pořád není při vědomí. Nesmím minout. Teď ne! Ale mantra mi tentokrát nedokázala pomoct. Vzpomněla jsem si na Petrovy oči. Šikmooký se pohnul. Zadržela jsem dech. Pootočil se směrem ke mě. Jako by věděl, kde jsem! Už jsem nemohla čekat. Na okamžik jsem zavřela slzící oči. Znovu je otevřela. A vystřelila. Muž se zapotácel a sesunul se k zemi. Dobrá rána.
 Ležela jsem a pekla se pod paprsky poledního slunce. Petr se probral a se zděšeným výkřikem se začal plazit pryč. Nemohla jsem mu dát vědět, že jsem v pořádku. Ještě tady pořád byl ten střelec. A byl zatraceně trpělivý. Kněz znovu omdlel. A já čekala. Pořád. Něco se ozvalo. Padající kamínky. Prudce jsem se otočila. Stál asi padesát metrů ode mě a ruce měl zvednuté vysoko k nebi. On se vzdává? Nemohla jsem tomu uvěřit. Chvíli jsem ležela a váhala. Pořád tam stál. Tak jsem se zvedla taky. Škubl sebou, ale to bylo všechno. S puškou připravenou jsem se vydala k němu. Nemohl být o moc starší, než já. Možná mladší, u šikmookých se to poznává špatně. Třásl se a i přes tmavou pleť byl bledý. Všimla jsem si krvavé skvrny na jeho rameni. Tak přece jsem ho trefila. Pocítila jsem chmurné uspokojení.
„Ahoj, ty bastarde,“ oslovila jsem ho. Nemohl mi rozumět, jenom mluvčí znali jejich jazyk, ale stejně jsem si to nedokázala odpustit.
Taky něco řekl. Zdálo se, že má strach.
Asi bych ho měla zastřelit. Byl to nepřítel. Čakagi. Jenže on se vzdal. To se mi ještě nikdy nestalo. Stáli jsme a zírali na sebe. Možná bych ho mohla držet jako zajatce. Ale co potom. Nebo ho pustit. Jenže to by mě prozradil ostatním. Slunce se začalo sklánět k západu. Nemůžu takhle zůstat celou věčnost. Nakonec jsem se rozhodla. Možná proto, že dívat se na něj znovu probouzelo bolest. Nevím. Ukázala jsem směrem k území Čakagi a mávla rukou. Stál a zíral na mě.
„Tak jdi! Seš úplně blbej, nebo co!“ zařvala jsem na něj a strčila mu do ramene hlavní pušky. Ve tváři se mu objevila bolest. Podíval se naznačovaný směrem. Pak se znovu otočil ke mě. Kývla jsem. Udělal dva kroky. Ohlédl se. Pořád jsem tam stála a čekala. Věděl to nebo ne? Skoro jsem to vzdala. Něměla jsem sílu, už ne… Stiskla jsem zuby. Copak mám na vybranou? Zatracený svět!
Nakonec vyrazil. Šel pomalu. Doufala jsem, že se aspoň pokusí schovat, nějak se pojistit, že třeba začne utíkat… Ale on jenom šel. Proti slunci vypadal jako černá silueta. Dvacet metrů. Třicet. Čtyřicet. Zvedla jsem pušku a stiskla spoušť. Na okamžik se zdálo, že se vůbec nic nestalo. Že prostě půjde dál. Ale pak se pomalu zhroutil k zemi. Odvrátila jsem se. A pak jsem se, stejně jako když jsem zabila svého prvního člověka, prostě pozvracela.

 „Petře?“
Otevřel oči. Měl v nich to zvláštní světlo. Nezdálo se, že by mě viděl. Vypadal jako kostra, potažená kůží. Vypadávaly mu vlasy. Všude měl obrovské, černofialové skvrny. Nechtěla jsem ho ztratit, ale dneska večer jsem prosila toho jeho boha, aby ho nechal umřít. Tohle si nikdo nezasloužil. Nepřála bych to ani Čakagi, a to byli nepřátelé. Při vzpomínce na střelce se mi znovu zvedl žaludek.
„Co se stalo?“ zasípěl Petr.
„Čakagi,“ odpověděla jsem stručně. Mrtvého zvěda jsem odtáhla stranou hned jak jsem se vrátila.
Kněz se nejistě rozhlédl kolem: „Viděl jsem…“
Pokrčila jsem rameny. „Chtěli nás zabít.“ Možná chtěli spíš přežít, pomyslela jsem si hořce. Ale pochybnosti jsem si nemohla dovolit. Ne v tomhle světě. I když já si žádný jiný stejně nedokážu představit. Řeči vypravěčů jsou pro mě jenom… Řeči.
Petr se zachvěl a na rtech se mu objevila krev. Chytil mě za rukáv a oči měl najednou jasné. Zkoušel něco říct. Sklonila jsem se k němu. „To už nemusíš. Zabíjet. Jdi na východ. Tam… Najdeš… Naděje,“ vyrážel přerývavě. Pravačkou vzal svůj křížek, „Vem si… Půjdeš… Slib mi… Slib…“
Záleželo mu na tom. A já stejně neměla kam jít. Nic jsem neměla. Nic jsem naznamenala. Bez klanu. „Slibuju. Slibuju, že půjdu na východ.“
Najednou jako by se propadl sám do sebe. Všechno světlo, co v něm bylo, zmizelo. Byl mrtvý.

 Nanosila jsem na Petrovo tělo kameny a úplně nahoru položila kříž ze dvou ocelových trubek. Nevěděla jsem, jestli by to tak chtěl, ale něco jsem udělat musela. Čakagi jsem nechala kde byli. Měla jsem toho plné zuby. Všeho. Řetízek jsem si vzala. Trvalo mi týden, než jsem posbírala všechno potřebné. Zbraně, potraviny, léky. Ne že bych ten slib myslela vážně, ale stejně jsem neměla kam jít. A o další mrtvoly jsem už nestála. Ne po tom všem. Vypravěči říkali, že někde existuje místo, kde je samá voda. Oceán. A za ním je jiná země, kde rostou stromy a tráva a to všechno, co růst má. Nevím. Dřív jsem si myslela, že jsou to pohádky pro děti. Ale teď… Nic už nebylo jisté. Vůbec nic. Vykašlala jsem se na Čakagi. I na Zesen. Nebyl už žádný Zesen. Ještě jsem se zašla podívat k Petrovu hrobu a pak jsem vyrazila. Na východ.
 K večeru jsem se dostala z černé zóny. Terén se stal průchodnějším. Přesto jsem nezrychlila. V oranžových ještě většinou nikdo nežil, ale lidé se v nich často potulovali. Utábořila jsem se na hranici se zelenou. Druhý den ráno jsem do ní vstoupila. Mohla jsem ji obejít, ale já nechtěla. Možná jsem toužila po tom, někoho vidět. Ne potkat, to ne, na to jsem si dávala pozor. A taky na bezpečnostní zařízení a hlídky. Byla jsem připravena se základně, ať už byla číkoliv, vyhnout. Ale na nic jsem nenarazila. Na nic a na nikoho. Prošla jsem napříč zelenou oblastí a nikdo tam nebyl. Jediný člověk. Zastavila jsem se a ohlídla. Možná je taky někdo pozabíjel. Ale ne, to bych našla aspoň stopy. Tady nikdo nežil už dlouho. To znamená… Co vlastně? Nikdy jsem si neuvědomovala, že svět je víc než Zesen a Čakagi. Věděla jsem to, samozřejmě, ale… Když jsem byla malá, žil nedaleko od nás ještě jeden klan, ale ten naši válečníci zničili. A teď už nebyl ani Zesen. Vždycky jsem si myslela, že jinde je to stejné. Klany a válka. Nic jiného nebylo. Ale Petr… Ten do toho nezapadal. Přinutil mě vzpomenout si na staré příběhy vypravěčů. O jiném světě, někde dávno. Přinutil mě začít doufat.

 Uplynulo pár dní. Našla jsem syntetizátor a zničený sklad. Nespěchala jsem. Nebylo kam. Teď jsem se pohybovala v oranžové zóně. Všechno kolem bylo jiné, cizí. Ne, nelišilo se to od toho, co jsem znala. Ta cizota byla spíš ve mě. Vylezla jsem na hromadu trosek a rozhlédla se. A pak jsem ho uviděla.
„Petře!“
Otočil se.
Rozběhla jsem se dolů. Sjela jsem po betonové desce, zvedla oblak prachu a… Nebyl to Petr. Podobal se mu, to ano. Neměl zbraně, světlé vlasy mu povlávaly ve větru a dokonce taky nosil na krku křížek. Ale oči měl jiné. Šedé, s veselýma jiskřičkama někde v hloubce.
„Vítám tě, krasavice,“ usmál se a napřáhl ke mě ruku.
Takhle se lidé kdysi zdravili. Když ještě cizí člověk neznamenal smrt. Ale copak teď znamená? Neohrabaně jsem mu potřásla rukou.
„Ty znáš Petra?“ zeptal se, „Kde je? Už ho hledám celý měsíc.“
„Ty ho hledáš?“
Sklopil oči a rýpnul špičkou boty do hromádky prachu, „No jo. Trochu jsme se pohádali a on odešel ve zlém.“ Zvedl hlavu a vesele se ušklíbl: „Tak jsem se mu chtěl omluvit.“
Ucítila jsem, jak mě v očích pálí slzy. „Je mrtvej,“ řekla jsem chraptivě a odvrátila se. Vyrazila jsem pryč. Muž se mě nepokusil zadržet.

 Našel mě večer. Přišel potichu a posadil se vedle mě.
„Jmenuju se Daniel,“ ozval se po chvíli. „Petr byl můj dobrý přítel. Povíš mi, co se stalo?“
Podívala jsem se na něj. Zdálo se že plakal. Šílená představa, vidět muže plakat. Ale já už věděla, že možné je všechno. Tak jsem začala vyprávět. Daniel mě poslouchal se sklopenou hlavou.
„Můžeš mi ukázat ten křížek?“ poprosil mě, když jsem skončila.
Stáhla jsem řetízek z krku a podala mu ho. Dlouho si ho prohlížel.
„Nech si ho, jestli chceš.“
Zavrtěl hlavou: „Ne, dal ho tobě.“ Vrátil mi křížek. „Takže ty teď jdeš na východ?“
Pokrčila jsem rameny: „Tak nějak.“
„Říkal, že ho něco volá. Že musí jít. Nevěřili jsme mu. Znělo to moc absurdně. Nakonec řekl, že půjde sám. Chtěl jsem ho zastavit, ale pohádali jsme se. Kdybych šel s ním…“
„Mohli jste být mrtví oba. Nebo taky ne. Osud nezměníš,“ řekla jsem.
Podíval se na mě. „Možná. Možná máš pravdu.“ Pak se znovu rozplakal.
Fascinovaně jsem na něj zírala. Nikdy jsem neviděla dospělého člověka brečet. Bylo v tom něco… Skoro neslušného. Odešla jsem do tmy. Nerozumněla jsem tomu. Už jsem nerozumněla ničemu.
 
Když jsem se vrátila, byl už v pořádku.
„Promiň,“ zamumlal tiše.
Neřekla jsem nic.
Povzdechl si. „Rád bych viděl Petrův hrob. Ale ty asi spěcháš jiným směrem, co?“
Opravdu spěchám? „Dovedu tě tam.“
Podíval se na mě. Usmál se a v očích se mu zase objevily ty veselé záblesky. „Děkuju.“
Tak rychle se měnil. Nechápala jsem ho.

 „Tak poběž!“ zavolal na mě a se smíchem přeskočil z jedné zídky na druhou.
„Dávej si pozor! Nejsi na výletě,“ sykla jsem na něj. Ale jeho smíchu se ubránit nedalo. Byl tak nakažlivý. A já už se dlouho nesmála. Chovali jsme se jako dva blázni. Honili jsme se mezi troskami, schovávali se a házeli po sobě kamínky. Kdyby nás někdo chtěl zabít, nedělalo by mu to žádné potíže. Možná to bylo tím, že jsme se vraceli cestou, kterou jsem už znala. Ale spíš zato mohl Daniel. On prostě nedokázal být opatrný. Ne že by byl nemehlo. Pohyboval se džunglí s jistotou člověka, který v ní vyrůstal a přežil. Občas jsem dokonce musela obdivovat, s jakou samozřejmostí se proplétá nejtěžšími místy. Ale nedával pozor! Rozhlédla jsem se. Kde zase je? Najednou jsem něco zaslechla. Prudce jsem se otočila.
„Hej, nemusíš mě hned zastřelit,“ zašklebil se.
Ruce se mi třásly. Idiot. „Tohle už nikdy, nikdy nedělej!“
Zvážněl. „Tak promiň. Pořád zapomínám, že ty nosíš tohle,“ strčil do pušky.
„Tohle mi už párkrát zachránilo život.“
Byl blízko. Cítila jsem jeho pot, viděla smích v jeho očích… Slunce mu zbarvilo vlasy do zlatova. Najednou jsem zatoužila se ho dotknout. Přitisknout se k tomu pevnému, svalnatému tělu, mít aspoň na okamžik pocit bezpečí. Potřásla jsem hlavou. Blbost! Nedokázal by ochránit ani sám sebe, natož mě!
„Jdeme,“ otočila jsem se a přervala tak kouzlo okamžiku.

 Seděli jsme a já si opřela hlavu o Danielovo rameno. Hladil mě po vlasech.
„Jsi ja ko divoká kočka, víš to?“
„Co je to kočka?“
„To je takové zvíře. Moc krásné zvíře. A taky nebezpečné.“
Usmála jsem se na něj: „Jo, to sedí.“
Naše tváře se skoro dotýkaly. Už se to nedalo vydržet. Bylo to jako palčivá bolest. Touha překročit tu propast samoty. Jeho dech mě šimral na rtech. Bála jsem se. Měla jsem strach, že mě odstrčí, že se otočí pryč a odejde, že… Co se to děje? Tohle mě přece nikdy netrápilo. Brávala jsem si, co jsem chtěla. Ale teď… Objal mě. Zamrazilo mě. Páteří proběhl horký zášleh touhy. A pak se naše rty konečně setkaly.

 Na Petrově hrobě se nic nezměnilo. Jenom všudypřítomný prach pokryl kameny a trubky tenkou vrstvičkou. Daniel se pomalu svezl na kolena. Nechala jsem ho. Jsou chvíle, kdy člověk potřebuje být sám. Vydala jsem se do rozvalin a pečlivě se vyhýbala místům, kde zůstaly mrtvoly Čakagi. Usadila jsem se na velkém balvanu a položila si pušku přes kolena. Přemýšlela jsem. Daniel byl milý. Něžný. Ale to, co se stalo včera večer, bylo… Byl to jen okamžik. Uvědomila jsem si to, když jsem dnes uviděla Petrův hrob. Strašně moc jsem se bála zůstat sama. Ale ještě víc mě děsila představa, že znovu uvidím umírat někoho, na kom mi záleží. Ne, bylo to krásné, ale už to skončilo.
„Tam si žila?“
Trhla jsem sebou. Vůbec jsem neslyšela Daniela přicházet. Další důkaz toho, že je čas se rozejít. Neopatrnost znamená smrt.
„Co chceš dělat teď?“ posadil se vedle mě.
„Půjdu na východ.“
„Ale proč?“ Nevypadal, že by se zlobil. Ani překvapeně. Jako by to čekal.
Pokrčila jsem rameny. Copak já vím?
Mlčel. Možná čekal, že ho požádám, aby šel se mnou.
„Mám jít s tebou?“ zeptal se tiše.
Zase mimo. Opravdu jsem mu nerozuměla. Podívala jsem se na něj. „Ne, Danieli. Vrať se domů.“
„Mohla bys tam taky najít domov.“
„Nevím. Možná že mohla. Ale spíš ne. Já jsem střelec, Danieli. A nepřestanu být.“
„Přesto…“
„Ne.“
Sklopil hlavu.

 Tu noc jsme ještě strávili spolu. Bylo to jiné. Ještě krásnější, jestli je to vůbec možné. Jako by jsme na okamžik strhli všechny hráze a otevřeli se vášni. Ráno jsme se rozloučili. Nebylo moc co říkat.
„Vždycky můžeš přijít,“ napřáhl ke mě Daniel ruku.
Stiskla jsem ji. „Kdo ví. Třeba jednou přijdu.“
„Na shledanou.“
Přikývla jsem. Poslední lež. Otočila jsem se a vyrazila. Daniel tam ještě nějaký čas stál. Zamával mi, než jsem přešla hřeben trosek. Zvedla jsem pušku v pozdravu střelců. Nevím, jestli věděl, co to gesto znamená. Ne, nebyl střelec. Ale měla jsem pocit, že mu tenhle poslední projev úcty a přátelství dlužím.

 Někdo mě sledoval. Všimla jsem si toho už včera. Musel se na mě přilepit někde na okraji černé zóny, kolem poledne toho dne, kdy jsem se rozloučila s Danielem. Byl dobrý. Nevšimla bych si ho, nebýt toho, že jsem se ještě jednou ohlídla, abych dala definitivně sbohem své minulosti. Obláček prachu byl víc než výmluvný. Zatím se držel z dostřelu. Jestli to byl Čakagi, tak si dost zašel. Párkrát jsem na něj zkusila počkat, vylákat ho blíž, ale dával si pozor. Zřejmě už taky tušil, že o něm vím. Nakonec jsem si na jeho tichou přítomnost zvykla. Na noc jsem si hledala krytá místa a přes den se vyhýbala otevřeným prostranstvím. Žádná změna. Bylo to skoro jako hra. Kdo z koho. Začala jsem si představovat, kdo by to mohl být. Možná taky nějaký osamělý tulák, jako já. Zřejmě byl střelec, podle stylu sledování, volby terénu a vzdálenosti kterou udržoval. Bylo na tom něco povědomého. Docela mě to bavilo. Nepřipadala jsem si tak sama, když jsem o něm věděla. Dokonce jsem mu nechávala značky, kde jsem našla syntetizátory. Čas utíkal a já šla pořád na východ. A můj neznámý společník byl se mnou.
 Byl to on, kdo udělal chybu. Zřejmě mě ztratil v prostoru černé zóny a teď se bál, že by mě už nemusel dohnat. Spěchal. Ležela jsem, přitisknutá k zemi, a čekala. Slyšela jsem chřestění kamínků, skřípnutí kovu… Konečně se objevil. Pohyboval se rychle a hbitě. Šaty měl pokryté vrstvou prachu a přes rameno nesl pušku. Měla jsem pocit, že je na něm něco povědomého. Jako bych ho už někdy viděla. Možná je to jenom tím dlouhým pronásledováním. Říká se, že to lidi sbližuje. Mohla bych ho zastřelit, kdybych chtěla. Ale o něco takového jsem nestála. Nechtěla jsem vidět další krev. Nechala jsem ho přijít ještě blíž.
„Ahoj,“ křikla jsem a zvedla se s namířenou zbraní.
Prudce se otočil.
Zapotácela jsem se. I přes širokou jizvu na tváři, i přes uštvaný výraz v očích a špinavé slepence vlasů jsem ho poznala. „Simone,“ zašeptala jsem. Simon. Můj kluk. Ten kvůli kterému jsem o Dni příchodu nebyla ze svým klanem. „Ty žiješ,“ řekla jsem a uvědomila jsem si, že zároveň vynáším rozsudek. Bylo to horší, než nůž v zádech. Existoval jen jediný způsob jak mohl přežít.
Mlčel.
„Řekni mi, že to není pravda.“
Pomalu zavrtěl hlavou. „Šel jsem tě hledat. Ale chytili mě. Nedalo se to vydržet. Nedalo…“
Měla bych cítit nenávist. Přede mnou stál zrádce. To kvůli němu zahynul Zesen. A kvůli tobě, řekla mi ta zvláštní, cizí část mého já. Kdybys neutekla, nehledal by tě. A kdyby… Samé kdyby. Osud nezměníš. „Co tady chceš?“
„Oni… Dovedli mě tam. Všude byli mrtví. Samí mrtví. Chtěl jsem, aby mě zabili. Ale jenom se smáli. Když jsem nenašel tvoje tělo, začal jsem doufat, že snad… Procházel jsem celou černou zónu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem tě zahlídl…“
„To není odpověď. Ptala jsem se, co chceš.“
Roztřásl se. Zahlédla jsem v jeho tváři záblesk šílenství. Trhaně hladil svou pušku. „Přišel jsem… Jdu za tebou. Já… Miluju tě.“
Bylo mi ho skoro líto. Čakagi ho měli zabít. Ale ani oni neznali milost pro zrádce. „Zmiz.“
„To… To nemůžeš!“ vykřikl.
Otočila jsem se k němu zády.
„Miluju tě!“
Šla jsem.
Ozval se vzlyk. A potom výstřel. Tupý zvuk kulky, drtící kosti. Kovové zařinčení, jak mu puška vypadla z rukou. A těžký náraz těla. Na okamžik jsem se zastavila. „Měls to udělat už dávno, Simone,“ zašeptala jsem troskám kolem. Neohlédla jsem se. Nechtěla jsem vidět dalšího mrtvého.

 Bylo to dávno. Strašně dávno. Možná měsíc. Možná pět. Už jsem si nedokázala vzpomenout. Jenom jsem šla. Na východ. Nevím proč, ale ta cesta byla to poslední, co mi zbylo. Naděje. Petr tomu říkal naděje. Jednou jsem narazila na území nějakého klanu. Utekla jsem. Nestála jsem o setkání. Už ne. Zvykla jsem si na samotu. A na cestu. Prošla jsem místy, proti kterým byla černá zóna, kde zemřel Petr, pohodlným výletem. A našla jsem taky pěkná území, skoro čistá. Ale nikde jsem nezůstala dlouho. Něco mě hnalo pořád dál. Tupá bolest, někde u srdce. Vítr měl už pár dní divnou chuť. Šimral v plicích a nutil mě ke kašli. Tady nikdo nežil. Musel by se dostat přes tu nejčernější ze všech černých zón, co jsem kdy viděla. Možná že se mi tam stalo něco s čichem a ten vítr je úplně normální. Proplétala jsem se mezi vraky aut a nějakých dalších divných věcí. Hromady šrotu, rzi a zešedlých barev. Slunce zapadalo. Budu si muset najít nějaké místo na spaní. Protáhla jsem se mezi hromadou trosek a… Stála jsem a zírala. Vzduch byl plný toho ostrého pachu a nějakého divného, dunivého zvuku. Uvědomila jsem si, že ho slyším už nějakou dobu. Cítila jsem svíravou bolest ve vnitřnostech. Svět přede mnou se utrhl a zmizel v nějaké šílené, šedomodré dálce. Kus skály, pár vraků a pak… Nic. Obrovské nic. Točila se mi hlava. A před tím nekonečnem stál kříž. Stejný, jako mi dal Petr. Černá silueta. Udělala jsem krok. Ještě jeden. Teď už jsem to viděla jasněji. Kříž? Ne, jenom změť plechu. Zrezavělé hřeby a ostnatý drát. Tak tohle je tvoje naděje, Petře? Vykřikla jsem. Nevím proč. Jenom jsem nějak musela říct světu, že ho nenávidím. Že je to strašný podvod. Ta největší zrada. Nakonec jsem se zhroutila na zem. Vítr skučel. Stulila jsem se do klubíčka a tiše vzlykala. Pak jsem se propadla do temnoty.

 Probudilo mě teplo a bolest. Tělo jsem měla celé ztuhlé. Vyšlo slunce. Zdálo se, že nekonečná, vlnící se, modrá plocha zrudla krví. Bylo v tom něco osudového. Tak tohle je oceán. Konec cesty. Rozmazala jsem si slzy a prach po tváři. Zvedla jsem se na loktech. A pak jsem se znovu rozbrečela. Poznala jsem ji okamžitě, i když jsem ji nikdy neviděla. Vypravěči o ní mluvili. Bílé lístky a střed, zlatý jako slunce. A zeleň. Vypadala tak křehce. Kytka. Tady, na kraji světa, rostla kytka. A tamhle další. Vstala jsem. Teď, když jsem se podívala pořádně, našla jsem i jiné známky života. Nějaké hebké, zelenošedé polštářky. Zaslechla jsem výkřik. Dlouhý a táhlý. Tohle nebyl lidský hlas. Po obloze se něco pohybovalo. Cosi bílého a krásného. Vzpomněla jsem si na slovo z legend. Pták. A ve vodě určitě žijou ryby! Rozesmála jsem se. Zvedla ruce nad hlavu a tančila. Bylo to… Nevím. Petr by tomu asi říkal znamení. Já těmhle věcem nerozuměla. Ale když jsou květiny, ptáci a ryby, tak tam, na východě musí být… Země, o které mluvili vypravěči. Překonala jsem toho už hodně. A vím, že ani oceán mě nezastaví. Protože mám naději.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Příběh toho zpočátku slibuje mnohem více, než ve skutečnosti obsahuje. Kulisy postapokalyptického světa jsou popsány vynikajícím způsobem, navíc je styl vyprávění nádherně (je tohle to správné slovo?) ponurý a zvláštně rytmický. Problém je ale v tom, že je celá povídka založena prakticky pouze na atmosféře. Akční scény na mě nepůsobily příliš věrohodně a některé dialogy mi přišly jako vystřižené z některých amerických postkatastrofických filmů. Konec je takový neslaný nemastný, nenabízí výraznější pointu, nějaké výraznější odhalení. Přesto se mi ale povídka celkem líbila. Hodnotím ji tedy jako “dobrý článek”.

Zveřejnit odpověď