Jak jsme slíbili, během října na Fantasy Planet postupně publikujeme sedm vítězných Cest k fantastice z naší Velké letní soutěže. Jako první přichází na řadu příspěvky Radka Doležela, který skončil na sedmém místě, a Jany Žižkové, která se umístila na místě šestém.
Cesta k fantastice Radka Doležela (7. místo, 19 bodů)
Toho chlapíka jsem znal už nějakých sedm let. Hnědé vlasy střižené podle hrnce, pod nimi stříbrný oblouk brýlí, stále zvídavý pohled. Zkrátka, byl to ten nejdrsnější typ, jaký můžete na cestách potkat, jako každý šesťák a jako i já.
„Dunžens en Dragons?“ snažil jsem se opakovat slova v zatím neznámém jazyce, která před chvílí použil. Můj protějšek zvedl hlavu ke stropu vozu, jako by ho už unavovala má nechápavost.
„Dungeons and Dragons,“ zopakoval znovu a začal vysvětlovat, co to vlastně je.
Jak mluvil dál, dostával jsem stále větší chuť vrhnout se do tohohle dobrodružství, i kdyby mě to mělo stát život. Jistě, draky, o kterých mluvil, jsem si dokázal tak nějak představit, ale ta spousta ostatních věcí se mi dostávala pod kůži jako neodbytný parazit.
Byli jsme skoro na konci cesty, když domluvil a podíval se na mě tím mrazivým pohledem přes skla brýlí, očekávaje odpověď. Tehdy jsem si myslel, že jsem na tu cestu dostatečně připravený, netušil jsem, do jakých koutů se vydám a co všechno zažiji, proto jsem jen zkontroloval vybavení ve svém rudém tlumoku s Rákosníčkem a odpověděl:
„Jdu do toho!
Všude kolem se rozléhal křik a nářek umírajících mužů, který se mísil s burácením vln. Vzduch sytil pach krve prostoupený slanou vůní moře. Torza lodí rozesetá po hladině připomínala zubatá skaliska, která se však pomalu nořila do hlubin.
Přímo přede mnou se objevil mohutný rudovlasý válečník – Kane. S čepelí v každé ruce se prosekával císařskými vojáky a za sebou zanechával jen chaos a smrt. Proběhl kousek ode mě, přesto si mě nevšiml. Ani nemohl. V tomto světě vytvořeném Karlem Edwardem Wagnerem jsem byl jenom pozorovatelem událostí. Jen jsem kráčel v Kaneových stopách, pozoroval všechno to utrpení či slávu, proplétal se bojujícími vojáky bez ohledu na šípy či ostré meče. Toto byl první z takových světů, které jsem navštívil poté, co jsem vstoupil do říše Dungeons and Dragons čili Dračího Doupěte, jak jsem později začal používat pohodlnější název.
Po Wagnerově světě následovalo ještě mnoho dalších. Putoval jsem skrz vyprahlou poušť Raraku, stál na hradbách Dros Delnochu, procházel se mezi drowy v Menzoberranzanu. Beze strachu, že se mi může něco stát, přesto však napjatý, procházel jsem skrze stovky míst a procházím se dodnes.
Když mi byla temná podzemní zákoutí příliš těsná, vylétl jsem až ke hvězdám, prolétl skrze prostor i čas, do budoucnosti, která je však stejně temná jako nejhlubší propasti Tartaru, do budoucnosti, kde není nic než válka.
Také jsem prošel světy, kde jsem já sám mohl měnit osud hrdinů, a nakonec jsem se z pozorovatele na chvíli stal tvůrcem a vdechl život několika hrdinům. Raději však procházím neviděn, nepozorován, a stále sleduji světy, které stvořili jiní, v nichž jsem nezranitelný, nesmrtelný.
Radek Doležel
Cesta k fantastice Jany Žižkové (6. místo, 19,5 bodů)
Milé děti, kdysi dávno, v zemi, kde zítra znamenalo včera, žili byli maminka s tatínkem a těm se narodilo děťátko, druhá dcera druhé dcery… což sebou překvapivě neneslo vůbec žádné speciální schopnosti. Trojice sudiček nad její kolébkou příliš neplýtvala zdroji a dala děvčátku do vínku vysokou postavu, trochu výtvarného talentu a ta třetí, nepozvaná, tedy řádně nakrknutá sudička, vštípila odpor k matematice.
Nejstarší vzpomínka holčičky patří noci, kdy pod vlivem pohádkové knížky „O princi s dřevěným mečem“ spatřila za červeným závěsem v obývacím pokoji siluetu zlého kouzelníka. Tehdy ještě neuměla číst, ale obrázky se jí velmi líbily, proto ilustrace v knihách vylepšovala fixy a pastelkami. Nejoblíbenější pohádky, například „Krása nesmírná“, dodnes nesou stopy těchto kreativních inovací.
Další dominantou raného dětství děvčátka byl malý hrad z betonu, součást prababiččiny skalky. Často zde museli opelichaní plyšáci zachraňovat panenku z područí zlého kouzelníka.
K nezapomenutelným zážitkům předškolního věku patří také kreslené filmy – například „Čaroděj ze země Oz“, „Král a pták“ a „Vodní děti“.
Když děvčátko dovršilo šestý rok, vydalo se do světa – škola byla za silnicí, proto muselo jít se svou starší (samozřejmě zlou) sestrou. Prokletí třetí sudičky se začalo naplno projevovat, ale holčička objevila i cosi zásadnějšího než hrůzu z matoucích čísel: naučila se číst, a tak se jí otevřel fantastický svět plný dobrodružství. A protože ji vysoká postava předurčila ke změně základní školy na výběrovou sportovní, spolužáci tedy nebydleli poblíž, trávila volný čas hluboce ponořena do smyšlených příběhů. Pokud zrovna nehltala pohádky (depky H. Ch. Andersena, Erbenovu „Kytici“) či edici KOD (v první řadě mayovky), vytvářela v tlusté červené kronice vlastní svět. Fascinována vesmírem, kreslila komiks, kde postupně dětské hrdiny nahradili svalnatí mariňáci a jejich krvavé půtky s obřím robotem i proradnými mimozemšťany (zelenými, jak jinak). Inspirace měla holčička nedostatek, pouze občas narazila v knihovně pro dospělé na sci-fi román či povídkovou sbírku. Milovala však také dobu středověku, zkonzumovala bichle jako „Ivanhoe“ a „Tři mušketýry“, učaroval jí anglický seriál „Robin Hood“, zcela ohromena byla fantasy knihou Astrid Lindgrenové „Ronja, dcera loupežníka“.
Když bylo děvčátku 12 let, nastal radikální zlom. Sametová revoluce! Euforická doba přinesla do dříve izolované zemičky nejen nevídané filmy plné napětí – „Terminátora“, „Predátora“, „Vetřelce“ atd., ale hlavně záplavu fantastických knih. Holčička si přestala kupovat svačiny a škudlila na návštěvy knihkupectví. Zpočátku se v množství cizích jmen orientovala těžce a vyhodila „svačinovné“ za spoustu krávovin s líbivou obálkou. Naštěstí brzy natrefila na specializované knihkupectví s úžasným panem Jiřím Pilchem, díky němuž v průběhu let vytříbila vkus a našla své literární bohy: D. Simmonse, G. R. R. Martina, S. Kinga, O. S. Carda, A. Sapkowskiho, C. Barkera, Ch. Miévilla a mnoho, mnoho dalších, bez nichž by život byl nepředstavitelně chudší.
A to je všechno, milé děti, pokud jste vydrželi číst až sem, vezměte si lízátko za trpělivost: citlivá holčička dospěla v jízlivou ochechuli, výtvarné vlohy dokázala zpeněžit i ve svém oblíbeném žánru a na fantastickou literaturu, ať už jde o sci-fi, fantasy nebo horror, nadále nedá dopustit. Zazvonil zvonec, jedné cestě za fantastikou stále není konec… a jestli děvčátko nezheblo z letního vedra, čte si v chaloupce za sedmero horami a sedmero řekami dodnes.
Jana Žižková
Přehled oceněných Cest a pořadí dalších příspěvků naleznete zde: /…etni-souteze. Příští čtvrtek čekejte na FP Cesty z pátého a čtvrtého místa.
