Cesty k fantastice I. – Martin Fajkus

Vždy jsem toužil být skutečným hrdinou! Jako udatný rytíř v brnění potřísněném krví (bez přilby, aby vynikl můj sveřepý výraz tváře víc než jasně naznačující, že ONI neprojdou) kosit proklatě ostrým mečem hordy nepřátel, zatímco by mi záda kryla krásná, spoře oděná čarodějka, jež by si mezi vrháním ohnivých koulí a grilováním mých protivníků vždy našla chvilku, aby se na mě láskyplně usmála. Leč moderní doba hrdinským kouskům nepřeje, takže mi zatím nezbývá nic jiného než snít a číst fantasy…

Pár nezbytných slov úvodem…
…které měly být původně v perexu, ale protože si Martin vymyslel ten svůj tak pěkně, rozhodli jsme se, že nový projekt FP představíme až na tomto místě (a navíc by náš perex určitě přilákal méně očí 🙂 ). No ano, tohle je to překvapení, které jsme slibovali v srpnovém úvodníku na konec prázdnin. Ne vždy se všechno povede tak, jak si člověk naplánuje, a tak se s prvním dílem našeho nového seriálu setkáváte až nyní. Ovšem při skvělé příležitosti prvních narozenin obnovené FP. A to taky není k zahození, co myslíte?
První setkání s fantastikou…Knížka, u které tekly slzy, ať už smíchy, či dojetím… Nezapomenutelná setkání… Rozrůstající se knihovničky plné pestrobarevných obálek a čím dál hlouběji do kapsy…Hraničky časopisů, jejichž názvy neznalému připomenou tak akorát architekturu a staré řecké mýty… Sny plné jiskřící magie a urputných vesmírných bitev…
Cesty k fantastice bývají nevyzpytatelné… a snad vždy zajímavé a hodné vyprávění. Nejsme první (a určitě ani poslední), koho napadlo vytáhnout tyto příběhy z osobností české a slovenské fantastiky, a to nejen z těch, které zná každý, kdo někdy zakopl o regál s fantastikou v knihkupectví, ale chtěli bychom poprosit o příběhy i ty, jež stojí tak trochu v pozadí – redaktory, nakladatele, organizátory, publicisty, výtvarníky, překladatele…a v neposlední řadě třeba i opravdové celebrity, které fantastiku čtou (hudba budoucnosti, ale pracujeme na tom). Zjistili jsme, že jejich zástup je téměř nekonečný, že v naší fantastice spousta lidí zanechala pořádně hlubokou stopu. A tak trochu jako poklonu jejich práci, ale zároveň i jako pokus o zpestření obsahu FP jsme vytvořili tento projekt, s nímž se ovšem – na rozdíl od Výjevů – budete setkávat nepravidelně a nikdy neprozradíme, kdo vám odhalí svou cestu příště. A protože Cesty k fantastice jsou projektem celé redakce (ostatně jako vše, co na FP vidíte), každý redaktor si své osobnosti navrhuje a oslovuje sám a vždy k nim připíše i pár vět, v nichž jeho/ji představí a zmíní se i o tom, proč si vybral právě toho kterého člověka.
Užijte si první díl Cest a podělte se s námi o vaše názory v komentářích, naše uši budou jako vždy připravené na jakoukoliv kritiku i chválu. 🙂
Pavla Lžičařová

Martin Fajkus – vybírala Pavla Lžičařová

Martin je spolehlivý, ochotný a nakloněný jakékoliv skopičině, ale to zdaleka nejsou jediné důvody, proč jsem si pro otevření první z našich Cest vybrala právě jeho. Martin Fajkus vyryl svou stopu do fantastiky svou profesionalitou, pečlivostí, aktivitou a především láskou a nadšením k žánru. Z jeho recenzí a článků pro Pevnost, Ikarii či web Fantasya voní všechny tyto ingredience, namíchané v tom správném poměru. Z jeho lásky k fantasy vzešla i antologie Legie nesmrtelných (Fantom Print, 2006), kterou Martin ve své Cestě ze skromnosti ani nezmínil, ovšem už jen svým pojetím (povídky českých, slovenských i zahraničních autorů) si zmínku určitě zaslouží. Teď už však dejme slovo Felčarovi…

Už když jsem dostal ten podivný email ohledně nového projektu Fantasy Planet od wiwi (šéfové tohoto webu), měl jsem takové neblahé tušení. Ovšem mé ego expandující do nebetyčných výšin z vědomí, že jsem byl vybrán do tohoto projektu jako první ze známých „osobností“ fantastiky u nás, všechny námitky šmahem odmítlo jako bezpředmětné a přinutilo mě souhlasit. Až mnohem později mi došlo, že jsem se tak vlastně pasoval do role jakéhosi pokusného králíka. To by ovšem ještě nebylo to nejhorší, ale pod onou tlustou vrstvou medu mi wiwi s notnou dávkou škodolibosti podala precizně naostřenou katanu, abych se s ní v dobré samurajské tradici sám stáhl z kůže a ještě vystavil na odiv. Přesně tohle totiž (naštěstí jen přeneseně) podle jejích představ mám v tomto článku udělat. Ale co se dá dělat, už je pozdě vycouvat. A slovo prý dělá muže…

„Hrdina“ se představuje

Nastává tedy čas, abych se představil. Jmenuji se Fajkus, Martin Fajkus, žiju v Ostravě, a už několik let se pokouším „dělat do fantasy“. Což v mém případě zahrnuje spoustu velmi příjemných věcí, mezi něž počítám zejména čtení fantasy knih všech druhů a subžánrů v jakémkoli množství, a věcí poněkud náročnějších, kam řadím psaní recenzí, článků, dělání rozhovorů s autory domácími i zahraničními atd. Pokud říkám náročnějších, nemyslím tím, že bych je nedělal rád nebo s chutí, ale protože většinou nejsem s výsledky své práce úplně spokojen. Nejraději bych je okamžitě po jejich odevzdání vzal zpět a začal znovu přepisovat. Díky tomu je tato činnost pro mě trošku stresující. Dlouhodobě také spolupracuji s nakladatelstvím FANTOM Print, což je, jak pevně doufám, výhodné pro obě strany. FANTOM Print totiž vydává knihy, které já velmi rád čtu, čímž mi dělá radost. No a já jim zase na oplátku doporučuji k vydání knihy, které bych si rád přečetl. Takže, jak už jsem uvedl výše – je to oboustranně výhodné cizopasnictví.

K fantasy je cesta dlouhá

K fantasy jako takové jsem se dostal oklikou. Ačkoliv to bude znít jako klišé nejhrubšího zrna, už od dětství jsem rád četl. (Opravdu!) Zejména historie mě vždy velmi zajímala, takže jsem četl i různá historické pojednání a romány. No a jednoho dne jsem narazil na otrhanou knížku, na jejíž obálce byl dřevoryt rytíře na koni a nápis Příběhy chrabrého rytíře Amadise Waleského. Byl to klasický rytířský román, jehož hrdina bojuje s nepřátelskými rytíři i nestvůrami a vykonává hrdinské činy pro lásku k panně Orianě, a já jej „zhltnul“ na jeden zátah. A začal jsem hledat knihy podobného ražení, což mě přivedlo k různým hrdinským zpěvům a bájím, ale i k Rukopisu nalezeném v Zaragoze, který je sice trochu jiným druhem čtiva, má ovšem i jisté prvky fantasy. Pak jsem plynule přešel na anglické gotické romány Ann Radcliffové jako Záhady Adolfa a upírské příběhy Josepha Sheridana Le Fanu v antologii Prsty ze záhrobí (Carmilla) a tak dál a dál… (Mimochodem, pokud někdo z vás vlastní v předchozím odstavci kurzívou označené knihy a chtěl nebo mohl by mi je věnovat, nechť tak učiní, budu mu vděčný, protože o svou sbírku jsem shodou nešťastných okolností přišel a v knihovnách si v poslední době své výtisky stráží jako oko v hlavě. Moje emailová adresa bude připojena ke konci tohoto výtvoru.) Ale abyste si nemysleli, že jsem byl úplně divný, četl jsem i Tři mušketýry a další příběhy Alexandra Dumase, Posledního mohykána, Ivanhoa nebo detektivky americké drsné školy.

Fantasy – láska na první pohled

Se skutečnou, pravou fantasy jsem se však setkal až v zeleném (pro mladší ročníky – během základní vojenské služby), kdy se mi do rukou dostal Pán prstenů, ten první u nás oficiálně vydaný s krémově bílou obálkou. Jen jsem přečetl prvních pár stran, okamžitě jsem věděl, že právě takové příběhy chci číst. A tak jsem v oné báječné době porevoluční, kdy se pulty knihkupectví plnily jednou peckou za druhou, objevoval světy Rogera Zelaznyho,Terryho Brookse, Michaela Moorcocka, Roberta E. Howarda, Davida Eddingse či Raymonda E. Feista. Jak léta ubíhala, objevovali se stále další autoři a přinášeli nové příběhy. A knihovnička se úhledně a později i naprosto neúhledně a chaoticky plnila a praskala ve švech. Postupně přibyla druhá, třetí a stále to bylo málo. Většinu z nových knih jsem si přinesl ze svých výprav do knihkupectví Geralt, kde pevnou rukou vládl Jiří Pilch, knihkupec, prodavač, nadšenec a fanoušek fantastiky v jedné osobě. (Je to neuvěřitelné a velmi smutné, že nás jen před pár týdny opustil navždy). A právě díky jeho téměř encyklopedickým znalostem a doporučením jsem si domů nakonec odnášel nejednu knihu, kterou jsem si původně ani koupit nechtěl. Jako třeba prvního Andrzeje Sapkowského (Pokud někdo má ty tři útlé, brožované knížečky a může nebo chce… viz o několik odstavců výše.)

Ze čtenáře „pisálkem“ pomalu a těžce

Geralt je pro mě památným i z jiného důvodu. Právě tady jsem se totiž poprvé setkal s Liborem Marchlíkem z FANTOM Printu. Neměl jsem však v ruce síťovku, jak tvrdí on, ale igelitku, a chtěl jsem po něm podpis do Štěstí ve stínech od Lynn Flewellingové, kteroužto knihu právě přivezl a já byl první, kdo si ji koupil. No a slovo dalo slovo (Jiří mě představil jako fanouška i čtenářského fanatika) a když Libor sháněl recenzenty do svého právě se rodícího Ramaxu, vzpomněl si i na mě. A tak jsem se stal literárním kritikem (přesně dle přísloví, že kdo umí, píše, a kdo neumí, alespoň do toho kafrá). Mé první pokusy byly naprosto příšerné, ale Jirka Popiolek to nějak přetrpěl a postupně mě svým vlivem přetvářel do mnohem přijatelnější podoby. V Ramaxu jsem také poprvé začal dělat rozhovory se zahraničními autory (první byl R. A. Knaak) a články o různých cyklech. Ačkoliv, když jsem poslal druhý z nich (byl o Dragonlance) na korektury Jiřině Vorlové, odepsala mi, abych jí už další radši ani neposílal… Když Ramax skončil, měl jsem štěstí, že mě oslovili kluci z Pevnosti, takže pro ně píšu dodnes. (Dovolte, abych na tomto místě pozdravil pana šéfredaktora Tomáše Němce – Ó BUĎ DLOUHO ŽIV VELKÝ ŠÉFE, PANE A VLÁDČE – tak ho totiž musíme titulovat.) Asi nejraději teď dělám rozhovory s autory. Díky nim jsem poznal spoustu skvělých lidí a zjistil, že naprostá většina známých spisovatelů fantastiky jsou příjemní a milí tvorové, jež vůbec nemají hvězdné manýry. Stačí jim jen napsat a zjistíte to sami.

Příběhy je lépe prožívat než jen číst

A teď se dostáváme do finální fáze mého „vyznání“. Proč vlastně čtu fantasy? Ani sám dost dobře nevím. Třeba proto, že mi nabízí spoustu nových světů k prozkoumání a v nich stovky nádherných i děsivých příběhů? Nebo proto, že díky ní unikám všednosti obyčejného života, v němž je příliš mnoho techniky? Či tak o sobě dává vědět alespoň takto onen archetyp muže-hrdiny? Prostě to neřeším, ke štěstí mi jenom stačí, když se při čtení skvěle bavím. Myslím si totiž, že k příběhům v knihám je možné přistupovat dvěma způsoby. Buď je jen číst, nebo je prožívat. Musím se přiznat, že jsem vždy tak trochu litoval ty, kteří jen četli, protože já jsem ty příběhy skutečně prožíval spolu s jejich hrdiny a dělám to dodnes. Takže můžu říci, že jsem stál na hradbách Dros Delnochu s Drusem Se sekerou, s Richardem Rahlem bojoval s Císařským řádem, s Nedem Starkem kráčel na popraviště, s Anitou Blakeovou zabíjel upíry i vlkodlaky či s Drizztem Do´urdenem hledal skutečné přátele a po boku Koniáše pátral po nepřátelích. A to je jen pár mých stálých společníků, kdybych je měl vyjmenovat všechny, asi bychom tu byli hodně dlouho. Možná, že se vám to bude zdát trochu pošetilé a hodně bláznivé, ale takto prostě fantasy vidím já. A nebojím se uronit slzu, když mí oblíbenci umírají…

Říkejte mi Felčare

A ještě k tomu začátku – tak trochu jsem kecal. Mnohem víc než rytířem jsem vždy chtěl být Felčarem, tím kronikářem z Černé legie od Glena Cooka. Už od onoho prvního setkání v románu Černá legie mě naprosto uchvátil. Voják, který je zároveň pragmatickým realistou, romantikem i snílkem a navíc miluje Paní… Takže, říkejte mi Felčare!

(Jak jsem slíbil, tady je můj email pro případné dárce knih: martin.fajkus@atlas.cz)

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Jednička podtžená, a ještě s vykřičníkem. Tohle je seriál přesně podle mého gusta, jen houšť a větší kapky

  2. To Fajkus: Sapkovského poviedky je možné bežne kúpiť v kníhkupectvách, dokonca v lepšej tvrdej väzbe.

  3. OFF TOPIC: tak p. Pilcha je mi opravdu líto – takhle nějak si představuji opravdového prodavače a nikoli jen “podavače”. 🙁 Nicméně to alespoň vysvětluje, proč jsem našel prodejnu Geralt před 2 týdny zavřenou a netušil proč.

  4. Alfimu: myslím, že tady nejde o lepší tvrdou vazbu, ale o archivní kousek prvního vydání do sbírky, což docela chápu: já své první vydání sapkwoského, tuším z roku 91 prostě z ruky nedám, aťsi je pevná vazba “lepší” 🙂

  5. Záhady Adolfa nééé, to byl hrad Udolfo.Cintát: “Toto, pravil rytíř, toto je Udolfo!” a ukázal rukou nad strž. Vůbec toho mme. Radclifová napáchala spoustu, ale česky to asi nevyšlo. Vůbec jsou Záhady príma čtení: zrada,láska, nepřející tetinka,potrestaná za svou pýchu, krásná panna, tajemnej hrad,dědictví a tak. Romantika jako krmný vepř a 100x lepší(alespoˇˇn mně se zdá), než u mnoha nových kněh nových pisatelek. žeby se hlásilo stáří – za mejch mladejch let byly hrušky ještě hrušky a né ten sajrajt, co prodávaj dneska, třeba.

  6. To Roggy
    no, sice koupit jdou, ale stojí to nekřesťanské peníze a hlavně pokud už ti doma v knihovně trůzní paperbackové vydání (ještě z první edice jako u mě), tak se ti i ty tři paperbacky budou líbit ještě víc, já jsem ty své vyhrabal v antikvariátu a musím se pochlubit, že jsem hrdým vlastnímkem těch úplně prvních tří sbírek povídek, které u nás od Sapkowského vyšly v roce 1992. Sice to bylo peklo sehnat, ale stálo to za to a je to fajn. Marine co se týše shánění knih, napadá mě Aukro popříadě strejda google…

  7. taky mám sapkovy povídky ještě v původním vydání. Sice dalo práci vzpomenout si po čase, komu jsem to napůjčovala (když jsem nadšená, chci, aby to se mnou sdílel celý svět:o)), ale povedlo se, a ty tři odrbané paperbacky mi zase zdobí knihovnu. Mám je moc ráda, vracím se k nim, a už je objevila i moje dcera.

  8. A já nemám žádné a zrovna o ně nestojím. Sklidem je oželím, romány mám všechny.

  9. Asi před třemi týdny se mi podařil úplně skvělý nákup knih v žatecké knihovně, která vyprodávala staré knihy a tak bych se s nimi teď ráda pochlubila.Z fantastiky jsem tam sehnala například původní vydání Zaklínače – Stříbrný meč (1992, Winston Smith) za, podržte se, 10 Kč a je až na jednu stranu v pořádku – někdo si tam vystříhl za kapitolou malinký obrázek – těm, co takhle ničí knížky, bych ty pařáty urazila..Když jsem tam tuhle knihu v regále našla, tak jsem nadskočila radostí skoro až ke stropu. Kdysi mi ji půjčil kamarád a měla jsem přání si tohle původní vydání sehnat a huráá – mám ho!!Další byly:Kníže mečů – Moorcock (1992, Laser) – 5 Kčantologie Lovci zlatých mloků (1988) – 5 KčTi, kteří létali – Carola Biedermanová – 5 KčNa pomezí Eternaalu – Vilma Kadlečková – 5 KčJednou bude tma – Vilma Kadlečková – 5 Kča ještě jsem neodolala Návratu Jediho – James Kahn – 5 Kč , když je to můj nejoblíbenější díl Star Wars… nemohla jsem ho tam nechat.A to už jsem radši odcházela, protože už doma nemám, kam ty knížky dávat…Jen pro inspiraci, kde jde co sehnat, protože tyhle tituly jsem v antíku nemohla a nemohla sehnat…A taky jsem se chtěla podělit o svou radost,kterou mám vždycky, když se na tenhle komínek knížek podívám… :-)Přeji všem, aby se jim taky vydařily takovéhle výhodné nákupy!!!

  10. 2 TNT:
    Já jsem dospívala na Sapkowského povídkách, romány už mě tolik nenadchly. A k Sapkowskému mě nepřivedl nikdo jiný, než Jiří Pilch (jen málokdy se seknul v úsudku, co se mi bude líbit). Nějak je na tom světě bez něj smutněji:-(.

Zveřejnit odpověď