NEDĚLNÍK: Dobří ParCoňáci se vracejí

A máme tu další neděli, a s ní pravidlený nedělník.
Tentokrát na trochu nostalgické vlně – na ParCon 2018 vzpomíná Zuzana Hloušková.
Ale rozhodně nečekejte fotky – je to nedělník, žádná reportáž! (No dobře, my ty fotky prostě nemáme a trochu se stydíme)
A pokud nám chcete také poslat nějaký svůj srdcebol, lamentaci nebo pochvalu, kterou můžeme uveřejnit v rámci nedělníku, adresa redakce@fantasylanet.cz je vám plně k dispozici.

Jindy poklidné malé městečko náhle ožilo podivými individui, křižujícími náměstí s největší vydlážděnou šachovnicí u nás a horlivě diskutujícími nad zápletkou jakéhosi nekonečného boje o trůny. Z kousků jejich debat jsou slyšet jen útržky, v nichž se často opakuje „kalí si“ nebo „sníh“ a vůbec není jasné, co by to tak dohromady mohlo znamenat. Mohli jste pozorovat, jak přes rozpálené dláždění spěchá drobná stařenka o holi a zároveň jedním okem studuje pečlivě bílou brožurku se dvěma mimozemšťany na obálce… Kroky všech nakonec vezmou stejný směr a všechna ta zvláštní individua mizí v útrobách bíloveckého zámku, který se místo na nějakém vyvýšeném místě nečekaně nachází dole pod náměstím. Jeho trojkřídlý půdorys působí jako vlídná náruč, která svým stínem přináší první úlevu…

Ano, tady právě začíná setkání milovníků literární, filmové, komiksové, herní a další všemožné fantastiky. Je čas dovolených, a přesto se u recepce tlačí malý dav. Protože všichni dobří fantazáci se rádi vracejí…  A věrní parcoňáci obzvlášť. Rozeznávám známé tváře. Dorazili snad téměř všichni, ti, co vědí, co pamatují, co stáli u zrodu fandomu i samotného Parconu, ještě když byl nejvyznamnějším conem u nás a co dokážou vysvětlit, co vyjadřuje to Par- v jeho názvu. To původní sci-fistické jádro (ještě než přišlo fantasy a všechno zkazilo J). Tady si to totiž oblíbili už dříve, avšak dosud regionálně pojímaný Bílcon se nyní stal dějištěm něčeho mimořádného. Proběhlo už mnoho Parconů, ale ten letošní v Bílovci byl opravdu vyjímečný. Čím? Atmosférou. Už samotné slavnostní zahájení na nádvoří nutně vyvolalo povznášející náladu. Na jednu stranu mi bylo trochu líto šermířů, kteří se tam v plné zbroji a zbrocení potem pokoušeli něco předvádět, na druhou bylo ale úžasné být u toho – především když se z opačného rohu nádvoří vynořila skupina Star wars troopers – to se opravdu dostavil nefalšovaný pocit úžasu, protože kde jinde můžete zažít setkání minulosti a budoucnosti v jednom okamžiku? Jakoby se probudil původní parcoňácký duch. Co k tomu přispělo? Jednoznačně dobrý program, výborná organizace, důstojné prostředí a počasí. Jo, počasí.  Zrovna ve dnech, kdy se letošní Parcon konal, panovala šílená vedra. Paradoxně však byla velkým přínosem – vedro se stalo kontaktním tématem č. 1 – prostě pomáhalo zapříst rozhovor s kýmkoliv, kdo šel okolo a vypadal sympaticky/osaměle/chytře/fanouškovsky/naprosto upoceně.

A příležitostí někoho potkat bylo hodně, protože se program odehrával paralelně v několika liniích a bylo nutné se přesouvat mezi zámkem, knihovnou, letním kinem a muzeem. Přesto vše klapalo a je nutno říci, že organizační tým Klubu literární fantastiky Ostrava odvedl opravdu dobrou práci. Ano, teď namítnete, že tak úplně všechno dokonalé nebylo (protože to snad ani nejde). Třeba to stravování moc ideální nebylo, restaurace na náměstí vařila jen pro lektory a vzácné hosty a ostatní (plebs) museli jinam, kus pěšky do kopce– pod žhnoucím kotoučem na nebi se za guláškem s knedlíkem do třetí cenové nikomu moc nechtělo. A no dobře, souhlasím, že s odřeknutím účasti Andrzeje Sapkowského ztratila akce trochu na svém lesku (to musely být setsakra zlé zdravotní důvody!), ale štafetu nejvýznamnějšího hosta hbitě převzal Jarek Nohavica a nezklamal očekávání ani jako vypravěč. Jeho přednáška „Překlad je jako žena“ přilákala enormní účast posluchačů, takže do jinak pohodlného divadelního sálu se snažilo vecpat asi dvě stě lidí (a mnohým se to ani nepovedlo – ti museli vzít za vděk sousední zámeckou kavárnou a přes zeď si užívat salvy smíchu těch úspěšnějších). Překlad jako takový byl také ústředním tématem letošního Parconu a většina přednášejících se ho držela (nebo to aspoň zdárně předstírala).

Motto „Bez překladu to nejde“ se skvělo na všech propagačních materiálech, včetně hodně povedených triček, a je fakt, že u některých přednášek to platilo dvojnásob (jen mít po ruce nějakého tlumočníka, který by překládal J). A vůbec tím nenarážím na to, že někteří hosté mluvili anglicky, slovensky či polsky, s tím by si člověk ještě poradil, ale nesrozumitelná řeč občas zazní i ve vlastní mateřštině. Inu, komu by se občas nehodil by překladatel z češtiny do češtiny, ať už se jedná o dopis ze soudu, lékařskou zprávu nebo návod na sestavení kuchyňského robota? Na trable se slovy, které mnohdy spíš překáží než pomáhají, upozornila ve své přednášce Františka Vrbenská, na úskalí překladatelského chlebíčku zase Joanna Czapliǹska nebo Dana Krejčová. Bez překladu to sice nejde, ale někdy je to fakt lepší bez něj – jistě znáte mnoho příkladů, kdy raději sáhnete po originálu, než číst (či poslouchat v případě filmů a seriálů) nesmysly (dodnes nechápu, jak mohlo projít taková blbost, kdy se ptá Darth Vader svých poskoků, zda „zkrátili“ na Millenniu Falconu obvody – to bych teda chtěla fakt vidět!). Jenže nikdo není neomylný, že…

O podobných kiksech se diskutovalo na mnoha místech i po skončení přednášky a chvílemi měl člověk opravdu pocit, jakoby se vrátily staré časy, kdy šlo všem o to se něco dozvědět, rozšířit si obzory a třeba se i zhádat o podstatu zahozeného šroubku na vrakovišti hvězdoletů v padesátém díle třetí série dnes již dávno zapomenutého velkodíla nedoceněného banátského autora… Pamatuji si, že přednášky a besedy, které se daly vystíhat (všechny samozřejmě ne, protože ten šílený nápad, kdy program jede v několika liniích a ty nejzajímavější kousky běží paralelně, má už dlouholetou tradici), byly v dřívějších dobách takové všechny. Pro přednášejícího to tehdy i dnes to znamená hodiny příprav a hledání zajímavého nápadu, kterým všechny překvapí. Efekt však za to stojí a řada prezentátorů to ví a podává skvělý výkon. Za takový považuji třeba exkurz do světa právníků z úst Daniely Kovářové nebo zajímavý arteterapeutický výlet do říše praobrazů, kterým nás provedla Jana Richterová. Nefalšovanou erudici předvedl Ivan Adamovič, když se pokusil přiblížit projekt Eden i další představy o skvělé budoucnosti z dob komunistické éry. V závěru své přednášky nás namlsal na téměř zapomenutý český film Byla jednou jedna budoucnost (1965) o jedné povedené reportážní mystifikaci (ještě v noci jsem si ho musela dokoukat). Zatímco perličky z internetových diskusí, ve kterých nezkušeným autorům „radí“ stejně nezkušení brouci Pytlíci, s mírně ironickým komentářem Haniny Veselé, vyvolaly spíš úsměv, tak matematické vzorce, uplatňované Vilmou Kadlečkovou při stavbě příběhu, způsobily přítomným spíš šok. Ale proč ne – přesně o tohle jde – a je ohromný rozdíl, pokud má daný pořad hlavu a patu, nějakou myšlenku či vizi, nebo je to jen bohapustá improvizace, založená na tom, že „já jsem úžasný, takže stačí, když se tu před vás vyvalím v pohodlné póze a budu mluvit páté přes deváté, však si z toho něco vezmete, protože já jsem přece borec a vy máte to neopakovatelné potěšení posedět chvíli v záři mého ega“. Inu, z takových člověk prchá pár minut po začátku, a ještě dlouho poté ze sebe sundavá patlavé cosi, jiným očím sice neviditelné, ale naprosto reálné. „Fuj, blé, to nejím,“ říká jedna z postav dětské knížky, a má pravdu.

Rychle na vzduch, nezbytné nahlédnutí do programu, povinný lok vody nebo čehokoliv (v tom vedru je pitný režim klíčový) a je-li pauza, šups na pivko do improvizovaného výčepu pod zámkem (pardon, v podzámčí), užít si těžké deky z vedra a vzít pak s povděkem prohlídku dolních prostor zámku s barem Mos Eisley nebo výstavu Fanziny ve fandomu, u které můžete nadšeně výskat, když objevíte nějaký známý kousek: „Jé, tohle přece znám, to jsem četla před… patnácti lety!“ nebo „Jé, na tuhle ilustraci si pamatuju, když jsem byla ještě mladá na vejšce!“ nebo „No jo, vždyť tenkrát se ještě výtisky množily na cyklostylu!“ ). Člověk se na materiály může dívat očima Zdeňka Rampase, ale taky úplně cizíma, nezasvěcenýma. Hlavou vrtá pochybnost – dokážou si lidé narození po sameťáku z té přehršle artefaktů ještě něco vzít? Můžou pochopit tu nostalgii, význam každé maličkosti, která leží ve vitríně pod sklem? Nebo když zaslechnou, co říkám, tak si vážně myslí, že mluvím o jízdě na kole? Ne, stejně si ten povznášející pocit z toho, jakou cestu od prvopočátků fandomácké komunity jsme už ušli, nenechám vzít. Projít kolem exponátů bylo jako kráčet proti proudu času: „Co se dělo v osumdesátém šestém? Aha, to jsem si koupil první počítač… A v devadesátém druhém? To zrovna přišly mobily…“ Tak a dost! Hezky jsme si zavzpomínali na dobu, která se už nikdy nevrátí, a hurá zpátky do současnosti.

Slunce už se milosrdně sklání nad obzorem a Parcon je v tom nejlepším. Ještě tu máme koncert Vladivojny a samozřejmě vyhlašování vítězů CKČ! Amfiteátr letního kina dodává aktivitám na důstojnosti, jakou si zaslouží. Na pódiu se střídají skupiny oceněných, Pagi hezky čte ukázky a Lulu zdatně svou moderátorskou pohotovostí zachraňuje všechny nedostatky režie. Když pak za zesnulou Janu Rečkovou přebírá cenu Františka Vrbenská, celé kino povstává a odměňuje obě královny české fantastiky dlouhým potleskem. Dojatá Františka se dívá vzhůru na diváky, ale její pohled směřuje daleko za jejich záda a za konce všech tribun světa a možná tam mezi vycházejícími hvězdami vidí tu Janinu… Cožpak se člověk může ubránit, aby si z takového okamžiku neodnášel povznášející pocit a možná i nějakou tu slzu na krajíčku? Večer pomalu končí, můžete ještě zamířit na drink do katakomb, nebo kamkoliv chcete, třeba i spát pod širákem. Je stále horko, vládne tropická noc a voní opojně… S hlavou plnou žážitků a srdcem na dlani odcházím vstříc novému dni. V duchu si představuji, jak v poklidném Bílovci zavládne poklidná neděle a dláždění na náměstí bude dál a poklidně žhnout, zatímco já už budu daleko odtud. Ale v mysli se budu vracet, tohle už je totiž navždy.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď