Prohrábnout svoji knihovnu se občas vyplatí

Nejlepší způsob, jak si doma uklidit, je buď vyhořet, nebo se přestěhovat. Naštěstí se mi stala ta druhá možnost a já konečně odešel do většího. Splnil se mi také sen mít v obýváku reprezentativní knihovnu, do níž bych uložil všechny svazky, na které jsem opravdu pyšný.

Pak jsem si uvědomil, do jakého průšvihu jsem se namočil.

bookshelf 2

Navzdory velikosti obýváků jsem dostal povolení jen na jednu knihovnu, tedy šest poliček zhruba po metru na délku každá. Má-li se z toho stát výkladní skříň intelektuální roviny naší rodiny, nemohu do ní narvat knížky do dvou řad, naležato, nastojato, hlavně, aby se to tam nějak vešlo. Začala krutá selekce.

Prohrabováním knížek v bednách po stěhování a doma u rodičů jsem strávil možná celý den. Ke každé z nich se totiž váže nějaký příběh, jak jsem ji získal. Třeba vydání Zrcadlovek z roku 2000 na mě doslova spadlo v hradeckém antikvariátu a neměly ani jeden ohnutý list, poškrábaný přebal, nic. Ostatně, v tomto krámu jsem vyhrabal i první české vydání Zaklínače vůbec. Když jsme u toho Sapkowského, v domácí bibliotéce na mě při přebírání vykoukla jeho sbírka povídek Věčný oheň, podle jejíž obálky jsem začal psát první povídku. Usmívám se nad tou nostalgií, probírám knížky dál a nořím se do vzpomínek lépe, než kdyby mi někdo promítal diapozitivy.

Najednou vytáhnu Stříbrné prameny od R. A. Salvatora. Je to už nové vydání od Fantom Printu, ale za ním se schovává ještě původní svazek vydaný Návratem v roce 1997. Maně vzpomínám, jak tuto knihu odněkud přitáhl spolužák na základce. Všichni jsme ji hltali, protože to bylo hustý fantasy, a vůbec nám nevadilo, že to je druhý díl trilogie a my nemáme vůbec ponětí, kde by se daly sehnat zbylé knížky. Přeci jenom na sklonku 90. let ještě nebylo moc internetů a knihovnice o tomto žánru věděla akorát to, že je to v poličce tamhle v rohu. Planina ledového větru tak zaujala místo v mém obýváku také.

Aby byl můj výběr skutečně reprezentativní, nemohu opomenout Pána prstenů. Společenstvo prstenu, to první „hezké“ vydání od Mladé fronty s obrázky od Alana Lee, mi koupil táta, když jsme šli z promítání Jacksonovy adaptace a na následující dva roky měl o dárek pod stromeček postaráno.

V sekci humorné literatury nesmí chybět krom povídek Šimka a Grossmana také Děravý úřad od Davida Langforda. (Rovnou jsem ji s chutí znovu přečetl.) Tuhle knížku jsem koupil za pár kaček v Levných knihách a od té doby mi přirostla k srdci. Přeci jenom na příběh o chlapíkovi, co se nechá vyhecovat a jeho obývák se stane naprosto neuvěřitelným omylem nukleární velmocí, nejde jen tak zapomenout. Autor s typicky britským humorem ne nepodobným Terrymu Pratchettovi vymýšlí jednu eskapádu za druhou, neboť krádeží jedné atomovky to celé teprve začíná. Ta legrace se spustí v momentě, kdy se ji chudák úředníček pokusí vrátit.

Kousek vedle ní hrdě stojí Bludný Holanďan od Toma Holta. Tahle povedená záležitost má podobný osud. Taky jsem na ni narazil v Levných knihách a během četby plakal smíchy. Holt tu představuje vlastní, a dozajista pravdivější, verzi jinak už klasického příběhu o Bludném Holanďanu. Ten je sice nesmrtelný, ale tak strašně smrdí, že musí brázdit širé moře. Na tomto základu postavil autor příběh o nešťastném kapitánovi a ještě nešťastnějších úrocích z úroků.

Moje nová knihovna tak vlastně není jen polička na knížky, kterými dávám najevo, jak sofistikovaný čtenář fantastiky to jsem. Je to moje bibliotéka i biografie zároveň. Jen s tím rozdílem, že nikdo neví, odkud se bere ten zasněný úsměv, když si prohlížím hřbety jednotlivých knížek.

A co vy? Máte v knihovně nějakou milovanou knížku, na kterou jste si dlouho nevzpomněli?

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

17 komentářů

  1. Já svoji knihovnu obletuji vcelku často, protože už druhým rokem řeším nedostatek prostoru. Pravidelně tak každého půl roku přeskupuji, přeskládávám a přeorganizovávám, abych někde vyhrabala místo pro nové knihy, do té doby skladované na okně. Zatím se s úspěchem daří, byť je otázkou, kdy to police vzdají. Pokaždé to ale bolí duševně, protože si uvědomím, kolik knih bych chtěla přečíst znovu a jak na to vůbec není čas.

  2. Mám v knihovně spoustu milovaných knížek, na které si často vzpomenu a řeknu si „to si musím znova přečíst“… bohužel tam mám i poměrně značné množství knih, o kterých si říkám, že si je musím už konečně přečíst. To je ten věčný boj důvěrně známého a neobjevených končin. A nakonec většinou zůstane jen u zbožného přání v obou případech, protože život má tu nepříjemnou vlastnost, že se mi plete do čtecích plánů 🙂

  3. Díky
    To je pěkný článek, Vaníček mi udělal velikou radost, a určitě si přečtu Děravý úřad od Langforda a Bludného Holanďana od Holta a kouknu na Stříbrné prameny od Salvatora. Takže zítra utíkám do knihovny. Díky.

  4. Jsem zrovna před stěhováním, takže se zatím mentálně připravuju na plnění banánovek. Už jsem se smířil s tím, že to bude znamenat selekci a něco málo pošlu dál nějaké dobré duši. A vždycky zůstanu zamyšleně hledět na Eddingsovy knihy. Asi už to nikdy číst nebudu (ne že bych úplně nechtěl, ale stejně vždycky skončím u něčeho nového, co jsem ještě nečetl), ale zbavit se toho nějak nejde. Je za tím kus společného života a vzpomínky, přesně jak Lukáš píše.

  5. Stěhování mám za sebou cca rok a stejně dlouho se snažím přimět k nějakému smyslupnému zorganizování knihovničky. Momentálně vypádá spíš jako bitevní pole něž jak vykladní skříň a navíc část knih mám stále uskladněnou u rodičů. A poklady, který bych rád znovu přečetl jsou mraky nemlluvě o stále rostoucím štosu věcí dosud nečtených…

  6. a co se týká milovaných knížek, pozvalna začínám oprašovat Foglarovky…

  7. Něco podobného jsem řešil v zimě 2013, jenže jsem to vyřešil jinak:

    V létě 2013 jsem přestal knihy kupovat (nakladatelé prominou), probral si knihovou, co jsem měl doma dva a více roků a zatím jsem to nečetl (tedy kupováno s vidinou „jednou si přečtu“), jsem prodal a začal číst zbytek knihovny.
    Jaké to bylo příjemné překvapení, když jsem zjistil, že knihu, kterou jsem 10 let nečetl a předtím jsem jí četl pouze 1×, si defakto vůbec nepamatuji = jako nově koupená.

    Od té doby už papírové knihy kupuji pouze velmi velmi výjimečně, musí to být fakt něco. Čtu to co mám, každý rok na vánoce dělám další očistu knihovny a každý leden odnáším další knihy do antiku. Vyléčil jsem se z majetnického syndromu a pseudo-pocitu „že tohle je fakt vzácné a má hodnotu“. Bohužel, má to hodnotu jen pro mě a když jsem zkoušel prodat totálně vyprodané knihy typu DragonLance tak to nikdo nechtěl ani za 50 Kč. Jak se člověk zbaví toho bloku v hlavě, že to má hodnotu, tak se dokáže zbavit všeho a pak přijde duševní úleva.

    Dostávám se tak postupně do situace, kdy mám doma už jen pro mě AAA tituly momentálně je to 98 knih.

    Navíc před každou koupí si rozmyslím „Chci to číst vícekrát, nebo je to jen spotřebka na jedno použití?“…spotřebku kupuji už jen elektronicky, stojí polovinu a nezabírá místo.

  8. Fantastiku silně probírám a redukuji.

    Taky se zbavuji starších paperbacků. Velkou očistu tohoto žánru v knihovně jsem dělal v létě. Něco jsem rozdal a něco hodil i do antiku. Ještě teď tam některé moje kousky mají. Vždycky se nad tím tiše zasměju.

    Cenu to má teoretickou pokud najdeš kupce.

    Ovšem když jsem si minulý týden koupil v antikvariátu Časopisu Musea Království českého – svázaný ročník 1864/5 za devadesát korun, tak podle toho skutečná cena takového porevolučního paperbacku bude někde kolem pětikoruny.

  9. to Herne
    Neodvratně se blíží to, co prorokoval staříček Jemlichaj od nás ze vsi: Papírové knihy budou luxusní zboží pro sběratele, na běžnou četbu postačí elektronické. Tletu neviditelnou ruku trhu prostě nikdo nepřechytračí!

  10. Jo, ono se to řekne, přebrat knihovnu. Když já se vždycky začtu. 🙁

  11. a už se vám povedlo zdědit knihovnu po tatíčkovi knihomaniakovi? je tam fešcko-fšecinko. je to trága

  12. Herne
    Ano, dědictví knihovny je problém do doby, než zavoláte do svého oblíbeného antikvariátu a domluvíte se na likvidaci pozůstalosti s tím, že mají-li zájem o vzácnější tituly, tak pod podmínkou, že to odvezou všechno. Antiky rádi pomohou, ale musí je člověk trochu tlačit, protože by zobali jen to nejlepší a s „pětikorunovkami“ se jim nechce tahat.

    Jinak do knihoven jde nosti taky mraky knih a rádi je příjmou do fondu. Člověk jen musí překousknout majetnický syndrom a nechat to grátis.

  13. Přiznám se, že jsou knihy, které bych do těch kamen taky nejraději hodil. Zachraňuje je skutečnost, že nemáme kamna. Měli jsme krb, ale v tom teď stojí akvárko. Můj dědeček kamna měl a s oblibou využíval k zatápění stránky z Dějin VKS (b) a samohonku z předkapu. Byla to osvědčená kombinace, která spolehlivě podpálila i zvlhlé piliny.

  14. To chce kompromis. Třeba k jedné nově koupené knize si přečíst jednu starou, nebo tak nějak.

  15. Alexi
    Alexi : tak, tak. Knihovna každého kdo sem tam něco koupí, nebo navštíví antik je nejcennější zdroj kvalitní literatury. Taky jsem došel do fáze, kdy jsem přestal nakupovat a začal číst. Kupodivu mě sem tam baví i ty starý srágory, co jsem četl za mala. Konkrétně Dragonlance jsem našel nedávno někde u popelnic, tak jsem přečetl celé kroniky a legendy znovu a bylo to celkem fajn, takový roztomile přiblbý, ale fajn. Víc už bych z toho ale asi nedal. Důležité je přesně to co píše Herne. Vzít rozum do hrsti a vracet se i k tomu co si člověk myslí že zná. Taková Barkerova Imagika je v patnácti a ve třiceti dost jiná kniha. Je zajímavé pozorovat svůj vlastní vývoj na textu který se nemění. Na tom „hodnotném“ i „brakovém“. V obojím se najde nadčasová literatura i věci, které si zaslouží zapomnění.

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *