Po vcelku úspěšném debutu Luftwaffe 1946 ve formě létajících talířů se z tohoto soudku tentokrát podařilo vytáhnout něco poněkud „normálnějšího“, projekty stíhacích samokřídel firem Heinkel a Messerschmitt. Oba stroje byly projektovány pro pohon motorem HeS 011, oba měly být samokřídla a u obou byla předpokládána maximální rychlost kolem 1000 km/h a výzbroj 30 mm kanóny.

Zavedení použitelných proudových motorů a prvních „tryskáčů“ do výzbroje přineslo celou řadu problémů, zejména v oboru aerodynamiky pro oblast vysokých rychlostí. Situaci v Německu navíc komplikoval nedostatek kvalitních surovin, hlavně lehkých kovů a jejich slitin, konstrukci nových strojů bylo nutno řešit jako smíšenou s minimálním využitím deficitních surovin.

Úspěšná série článků o německých projektech nyní pokračuje dvěma dosti neobvyklými stroji – asymetrickým bitevníkem Blohm-Voss P.194 a netradičním přepadovým stíhačem Focke Wulf Triebflügel. Oba stroje svým vzhledem zaručeně upoutají pozornost jak odborníků, tak naprostých amatérů a Triebflügel zvou bizarností vyniká i v jinak pestrém „zvěřinci“ německých projektů.