Festival Fantazie se opět konal v nezapomenutelném městečku prakticky uprostřed Česka, které se pravidelně rok co rok stává Mekkou všech pravověrných fanů i obyčejných fanoušků fantastiky. Mediální předehru mělo letos FFko skutečně velkolepou a motto Fantastická dovolená je velkým lákadlem, které mě nenechalo v klidu a donutilo vyrazit. Z práce prchám o půl pracovní doby dřív a vymlouvám se, že musím dělat escort service mému dědovi, aby skutečně dorazil k doktorovi a nezmizel někam do světa, jak to má ve zvyku. V hlavě mám sice připravené složité vysvětlování, proč jdu s dědou k lékaři a mám na zádech batoh, ze kterého trčí karimatka a spacák, ale šéfová má tolik práce, že po anglicku v klidu mizím. Sedám na vlak, hurá do Chotěboře.

Na cestu na festival se těším. Jízda osobákem je romantická, projíždíme desítky malebných vesniček zapadlé v krásné krajině. Pak se probudím těsně před Chotěboří. Evakuace z vlaku mě probouzí. Jsem na místě a nasávám známou atmosféru. Píše mi šéfredaktorka Pavla, ať dorazím do kulturního domu do baru. Už to začíná.

Ubytuju se, letos jsem zvolil nejméně náročnou variantu a bydlím v tělocvičně místní školy. Zasídluju v rohu místnosti, chvíli zkoumám program a dárky, které jsem dostal u registrace, a pak už vyrážím do víru fantastické atmosféry. Na plácku za sokolovnou se učí střílet z luku, o kus dál si hraje pán v tradičním samurajském obleku s nunchaky, okolo mě projde několik stormtrooperů z Hvězdných válek a za nimi pospíchá jedna anime postavička, kterou ani neznám. Dochází mi, že jsem na FF.

Razím se podívat na demonstrační hru Warhammer. Chvíli okukuji a kybicuji, než mi oba demonstrující doporučí i jiné programy. Vyrážím konečně směr bar za Pavlou. Ta se už přesunula ven na lavičku, kde potkávám redakční kolegy. Tam se rozsedím na další dvě hodiny. Už plně chápu, proč většina socializujících se fanoušků nepotřebuje chodit na přednášky.

Vedeme dokonale geekovskou debatu. Začínáme s blížícím se Harry Potterem a postupně sérií volných asociací končíme u problematiky otěhotnění Lois Laneové Supermanovým spermatem. Zastávám názor, že by jí asi prostřelilo hlavu. Tuto tematiku erudovaně rozebíráme dalších deset minut. Témat je tolik, že vystačí na soukromý pivní con. Jsem zcela šťastný, protože není jiného místa než na conu, kde by člověk řešil umělé otěhotnění se Supermanem a kde by kolemjdoucí, kteří tuto debatu zaslechnou, nepovažovali diskutující za blázny.

Večer je dlouhý a náročný. Sedíme v hospodě. Redakční kolega Pepa Horký mě tahá ven na supertajnou poradu ohledně supertajného nápadu. Jelikož je nápad v plenkách, potřebuje trochu rozvést. K tomu nám slouží zpola vypitá láhev kanadské whisky, se kterou jsme se seznámili již v průběhu dne. Brainstorming se daří, nápad se rozrůstá do gigantických rozměrů. Miluju takovéto vymýšlení nápadů, člověk je vždy na vrcholu blaha, když vidí úspěch prakticky před sebou, problémy ignoruje jako nepodstatné a naplno se tak může oddávat pocitům vlastní dokonalosti. Když supertajná porada končí, protože došel chlast, rozcházíme se. Mám dojem, že supertajný nápad supertajně vyposlechlo dalších padesát dalších individuí, která se kolem mihla. Ono dělat top secret poradu uprostřed chotěbořského náměstí má jistě mezery v utajení, ale nejsem již ve stavu, kdy se mi chce umlčovat padesát osob ve stylu KGB.

Razím zpátky do hospody všechno zapsat. A tady se projevuje družnost fanoušků. Jelikož okupuji jediný volný stůl, přisedají si ke mně dvě individua. Jména zapomínám po podání ruky. A už to jede, cože to píšu? Jsem novinář, pro koho? Fantasy Planet? Ten neznám. Uklidňuji se přechodem na jiné téma. Zjišťuji, že dotyčný hraje Dračí doupě. Další dvě hodiny padají historky, co se nám kdy stalo. Zmožen poradou, Dračím doupětem, whiskou a pivem odpadám a sotva se doplazím do svého koutku.

Ráno zjišťuji, že šéfredaktorka Pavla bydlí o spacák vedle mě. Náhoda. Připomíná mi, ať nezapomenu na turnaj ve fotbale, do kterého jsme přihlášení. Odfrkávám, že jsem nezapomněl, ale už přemýšlím, kde a hlavně kdy si dodělám dres. Nakonec ho u snídaňových toustů dokončuji. Prozíravě jsem si s sebou přinesl fixku, kterou pokrývám oranžové triko nápisy. Vypadá to efektně.

Turnaj začíná. Má epické rozměry. Loni se odehrál jen jediný zápas a letos se hlásí hned osm týmů. Některé s jasným cílem vyhrát (například tým Pevnosti), jiné se královsky pobavit (rozkošné Květinky), jiné přežít (třeba já sám). Úvodní hvizd zahajuje hru. Hraje se na krev, pot a slzy. Teploty s přibývajícím polednem stoupají. Týmy jsou různé, některé s vlastními dresy, jiné s pouhou nálepkou na triku. Dokonalost domu dodává tým Květinek, protože mančaft tvoří výhradně dokonalé dámy, které hrají div ne v podpatcích, sukni a kabelkách. Je vedro, člověk se potí při hře, a když na plac vyrazí hrát Květinky, člověk se potí ještě víc.

Tým Fantasy Planet jednou mocně remizuje s Pevností. Robert Pilch v brance je neustále v pohybu, Pavla v naší nadává na nudu. Jednou pohledem odvrátí míč a zase jen stojí. Gól ale nedáme. Lopaty, což je druhý tým, převálcujeme 2:0. Osobně dávám první branku a jsem z toho víc v šoku než soupeř. Nakonec ale ze základní skupiny nepostupujeme.

Zápas se docela táhne. Původně dvouhodinová záležitost přerůstá do obludných rozměrů, a tak mi utíká spousta zajímavých přednášek. Občas prchám z čekání na další zápas. Zpocený a udýchaný, ale třeba takového Ondreje Herce si nenechám ujít, ať mě ostatní v sále nenávidí sebevíc. Když pak sundávám dres, zjišťuji, že ten černý fix zase asi tak lihový moc nebyl, jak uvádí jeho etiketa – všechny popisy mi z trika mizí a zálohují se mi na holé tělo.

Jelikož jsem loni bojoval kung-fu, letos jsem měl chuť zkusit taky něco. Šermířský turnaj mě zaujal. Zpocený jsem už byl, a tak před odchodem do sprchy jsem se stavil na něm. Pereme se dřevěnými japonskými meči – katanami, jednou vyhrávám a podruhé si ruinuji pravou ruku tak, že s ní týden nemůžu hýbat. Krásný suvenýr z FF.

Večer fantazie ze soboty na neděli je pro mě zážitek. Ukázky bojového umění jsou klasické, při představení břišní tanečnice překonávám svůj rekord a pět minut nedýchám, a když na scénu naběhnou statisti v alternativě k Čajkovskému Labutímu jezeru pod názvem Kachňák, aplauduji. Jen škoda, že toho Aeronautila FP nevyhrává. Příště ale konkurenci převálcujeme s naším supertajným plánem, který Pavle na utěšení slibujeme, a já v tu chvíli doufám, že moje rukodělné poznámky půjdou aspoň trochu přečíst.

Večer končí v hospodě. Opět se mi potvrzuje pravidlo, proč běhat na přednášky, když přednášející po svém vystoupení zamíří do hospody. Když nás vyhání bouřka, vypadá to, jakoby i nebesa plakala nad tím, že FF už končí.

Ráno je krušné. Balit zavazadlo s kocovinou jsou muka první kategorie. Za dva dny jsem svými věcmi souvisle pokryl plochu dva metry čtvereční a nechápu, jak jsem je sem dokázal dovézt v tak malém zavazadle. Když pak opouštím Chotěboř, říkám si, že to byl fantastiky proflámovaný víkend.

Fotil Roman Randalf Kresta.

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz