Parcon je označován za ‚výkladní skříň Československého fandomu‘ a nemá stálé místo konání. Stěhuje se nejen mezi městy, ale i mezi republikami, v poslední době se potýká s nižší účastí (v zásadě závislé na tom, ke kterému conu je zrovna přičleněn) a veškeré debaty o jeho dalším osudu jsou plné emocí. Mnohým z vás na Fantasy Planet možná před dvěma týdny neunikl článek jeho letošního organizátora Vaška Pravdy (a také stovky rozlícených i podpůrných komentářů pod ním), který je pro dění okolo Fandomu v posledních letech dost typický. Rozebírat ho tu nebudu. Rád bych ten nešťastný požár spíš hasil, než abych ještě přiléval oleje do ohně… Hlavně proto, že si to Parcon jako takový rozhodně nezaslouží. Tehdy na počátku svedl spoustu lidí dohromady a fungoval tak tři celá desetiletí – bylo by smutné, kdyby najednou stál mezi nimi.

Ale dost vzdychání. Tohle vše se ostatně dělo hlavně předem. Samotný con pro mě jako pro neutrálního účastníka žádnými hádkami poznamenaný nebyl a připadalo mi to právě naopak. Přítomní zástupci obou „táborů“ si užívali akce, své názorové rozdíly odložili a někteří je snad už i vyřešili. Zvlášť se mi líbilo gesto Zdeňka Rampase, který během slavnostního sobotního večera udělil cenu prezidenta Čs. fandomu právě Vaškovi Pravdovi. Předpokládám, že to bylo myšleno jako příslovečné zakopání válečné sekery a příklad pro ostatní. Možná je to jen mé zbožné přání a po nějaké době se strhnou boje na jiné téma, ale méně vzájemných útoků a více oboustranného pochopení bych přivítal.

Teď už ale opravdu ke conu. Oficiální program probíhal ve čtyřech liniích (na literaturu a hosty zaměřený Parcon, literární a mýtický Avalcon speciál, seriálový Seriescon a futurologický Sci-fi & Future), neoficiální v baru, čajovně, u grilu, před „Hladovým voknem“ či ve „Vočích“. Obvykle už ‚navštěvuji‘ spíš tu neoficiální část, takže mě docela překvapilo, kolik různých přednášek jsem vymetl. A docela spokojeně. Někde jsem jen poslouchal (různá rozmýšlení Ondreje Herce), jindy do toho přechytrale kecal (povídání o lidské racionalitě Julie Novákové), pak se zase smál (talkshow UFOlněte se, prosím Silvie Šustrové), fascinovaně zíral (představení díla mladého hvězdného malíře Michala Ivana)… Ostatní přednášející prominou, že je nezmíním. Bylo vás hodně a díky.

Jasně. Také mi bylo líto, že někteří hosté z vážných důvodů nedorazili nebo se zpozdili (vím o Františce Vrbenské, Jarkovi Mosteckém a Tomášovi Němcovi). Krom toho se nevyskytovaly žádné celebrity ze zahraničí. Hm. Nepatřím k těm, kterým to zkazilo víkend. Tomu prvnímu se nedalo zabránit a to druhé je (dle mého názoru) na malých conech celkem zbytečné. Nic proti tomu, když se to povede. Setkání se slavnou osobností může být fajn zážitek – ale při rozpolcenosti dnešní fandomové scény se buď zavděčíte jen hrstce lidí, nebo za skutečně známou celebritu vypláznete tolik, co za celý zbytek akce. V řeči politiky se tomu říká „odvážný čin“.

Jak jsem už řekl, zažil jsem fajn víkend. Buď se mi program vzácně trefil do noty, nebo ty čtyři linie udělaly své – každopádně jsem se sotva stihl najíst. K večeru jsem si na chvilku odpočinul v herně deskových i počítačových her (spíš ‚retroherně‘: Worms, Warcraft, Duna 2… asi nemusím pokračovat), zatleskal vítězům i nominovaným během tradičního vyhlašování Ceny Karla Čapka a neméně tradičně se opět dozvěděl, že Kočas znamená Kolejní časopis. Místo koncertu skupiny Dálach (irská hudba) jsem naneštěstí měl vlastní přednášku, takže vám o něm nepovím, ale aspoň ho tímto zmiňuji. Od půlnoci se kecalo a popíjelo, panovala příjemná atmosféra, poznávání nových lidí i shledání se starými známými, ve tři čtvrtě na čtyři ráno přemlouváme Vaška Pravdu, že ještě nejsou čtyři, tak ať nezavírá bar… na okamžik zmizí, pak se s potutelným úsměvem vrátí, nástěnné hodiny najednou ukazují velitelský čas čtvrt na pět… nezlomeni se přesouváme před kulturák a vyzbrojeni lahváčem či dvěma pokračujeme až do svítání…

Takhle pozdě jsem na conu šel spát už hodně dávno. Opravdu jsem se bavil – atmosféra mě strhla. Po dlouhé době zase bylo o čem mluvit a neopakovalo se to samé. Nebo možná ano, ale dostatečně jinak. Snad za to fajn ovzduší mohla menší než předpokládaná účast. Vím, že to organizátory finančně hodně zabolelo, ale zase se člověk neztrácel v davech. Žádné fronty, v posluchárnách (většinou) dýchatelno a dost místa k sezení, obsluhu na baru nepřepadala netýkavost z únavy a pivo mi vždy načepovala s úsměvem… V neděli jsem si domů odvážel velmi příjemný pocit. Pro žebrající organizátory chabá útěcha, to je mi jasné – ale ze sobeckého pohledu účastníka plus.

Jedním z deklarovaných cílů letošního ročníku byla oslava třicátých narozenin Parconu. Díky tomuto nosnému tématu nabrala celá akce poněkud slavnostnějšího rázu a brzy jsem se přistihl, že opravdu podléhám pocitu: „Stávám se svědkem historické události.“ Nemalou měrou k tomu přispěla beseda s Parcorány (Vlado Ríša, Zdeněk Rampas, Petr Konupčík a Ondřej Neff), na které se vzpomínalo a vzpomínalo – a z pohledu člověka, který zažil sametovou revoluci už jen jako čerstvě náctiletý, jsem jen… no, neřekl bych zrovna zíral, ale rozhodně jsem do té doby jen mlhavě tušil, jak to měli tehdejší průkopníci sci-fi těžké. Ono se vlastně ani nesmělo říkat sci-fi, ale jedině vědeckotechnická fantastika…

Kolem čtveřice zasloužilých, nikdy nevynechavších účastníků Parconů zářila přímo aureola vážnosti. I když vtipkovali, navzájem se špičkovali s rebelskými neParcorány (nejhlasitěji reprezentovanými Františkem Novotným) a vyprávěli dost zajímavé věci o těžkostech kolem pořádání prvních conů, mají tu nálepku už přišitou. Jednou z nich budou velební kmeti jedna báseň. Teprve díky nim jsem si najednou naplno uvědomil, že je Parcon skoro stejně starý jako já, a okamžitě k veteránovi pocítil silnou úctu. Ještěže se mi v Chotěboři líbilo. Sžíravě kritizující reportáž by se mi psala opravdu špatně.

Parcon má opravdu bohatou historii. Koho to zajímalo přímo na místě, mohl navštívit výstavu relikvií (plakátů, fotografií, placek, Kočasů, fanzinů a dalších věcí) ze všech ročníků jeho konání provázenou doplňujícími texty. Jejím hlavním organizátorem byl Zdeněk Rampas. Kdoví, jestli se někdy bude opakovat, ale pokud vás dějepis také zajímá, podívejte se na wiki pod heslo Parcon. Najdete tam odkaz na článek v Interkomu, který se minulými ročníky zabývá velmi podrobně.

Abych to už asi raději shrnul. Vašek Pravda chtěl uspořádat menší (na své poměry) con, který bude působit domácky, přiláká zpět dinosaury a současně uspokojí neofany, poskytne účastníkům vyšší komfort a více programu. To první se povedlo až příliš, ale mělo to své nepopiratelné klady. Například tu domáckost, vyšší komfort a bohatý program. Pár důkazů o nevyhynutí dinosaurů se tam taktéž potulovalo a nováčkům bylo umožněno na ně nábožně zírat. Prý jich však existovalo i mnoho dalších druhů a lidí se na ně také chodilo dívat víc. Inu, nemůžeme mít všechno.

Předčasným funusem bych Parcon 2011 zkrátka nenazval. Oslavili jsme jeho třicátiny důstojně a minimálně za sebe mohu říct, že na planině mé nevědomosti o jeho významu vyklíčil silný vztah. Parcon není jen další z mnoha conů.

Kéž neumírá.

Fotili Ján Žižka a Roman Randalf Kresta.