Ne že by tyto prvky netvořily důležitou a zajímavou složku díla, ale prostě už tady byly a zase budou. Ale příběh rozehraný na 250 stranách, se čtyřmi prology (po okraj nacpanými informacemi o japonské mytologii), to tu prostě ještě nebylo.

Sakai vypráví historii slavného meče, jednoho z posvátných pokladů symbolizujících císařskou moc, který se před mnoha staletími ztratil a jeho znovunalezení hraje klíčovou roli ve spiknutí majícím navrátit moc císařovi na úkor šogunátu. Na scénu se dostává nejen Usagi, ale i nosorožec Gen, mladý lord Noriyuki, jeho ochránkyně Tomoe a démonický Jei. Prostě elita Sakaiova světa.

Mimochodem, zde si dovolím malou pochvalnou poznámku. I po dvanácti knihách Usagi staví na v podstatě třech až pěti postavách. Sakai nepodléhá moru zaplevelit své dílo hromadou charakterů a poté je všechny narvat do jednoho příběhu. Nejenže má tedy cit pro vyprávění pomocí kresby, ale i pro to, co který příběh potřebuje, aby byly všechny jeho dílčí zápletky v rovnováze.

Zpět k Ostří. Téměř padesát stran prologů dá čtenáři nejen potřebné informační zázemí, ale také ukáže, v čem je autorova síla. Jednotlivé příběhy jsou totiž působivější a působivější, jak se zvyšuje podíl lidských postav a vylíčení bitvy Dan-No-Ura patří k tomu nejlepšímu, co Sakai napsal. Žádné božstva, žádné formální exhibice, ale naprostá soustředěnost na psychologický profil samuraje, na nutnost žít podle kodexu válečníka a jít za každých okolností příkladem.

Will Eisner ve své předmluvě (které jsou ozdobou celé série – takřka pokaždé v těchto krátkých textech nalezneme několik zajímavých postřehů, nikoliv pouze oslavných řečí) připomíná, že Sakai dokázal západním způsobem vyprávět o Japonsku a jeho kultuře a vytvářet silné scény bez zbytečného nadsazování. Pod to se nedá než podepsat. Jen doplním, že nejen při čtení o bitvě Dan-No-Ura jsem si vzpomněl na jeden dávný divácký zážitek.
Někdy na začátku devadesátých let dávala česká televize cyklus samurajských filmů, z nichž si dodnes pamatuji jediné: scénu, v níž se jeden z hrdinů polije olejem, zapálí a vjede do houfu nepřátel, aby jeho druhové mohli splnit úkol. Neuvěřitelně působivá scéna pro mne byla vrcholem filmu a nejlepší doporučení, které mohu Usagimu dát je to, že Sakai podobné rozhazuje plnými hrstmi a v nejmenším nevadí, že v hlavní roli jsou zvířátka.

Usagi je důkazem, že realistická kresba neznamená vysoké umění (ostatně stejně jako realismus obecně) – ostatně ne nadarmo se k ní hlásily obě velké totalitní ideologie dvacátého století – karikatura či abstrakce a metafora občas realitu vystihne mnohem lépe a působivěji. Tato skutečnost na epickém příběhu, v němž se odvíjí několik souběžných linií, na sobě v podstatě nezávislých, přesto se ovlivňujících ještě vynikne.
Zároveň vynikne i fakt, že Sakai je nejen dobrý, ale i vtipný vypravěč – v podstatě celá první kapitola je jednou velkou, i když řádně temnou anekdotou – v níž se vrší omyly, náhody a zvraty štěstěny. A i když se v průběhu dalšího děje posune k tradičnější tragické poloze děje, jeho vtip tu a tam opakovaně vytryskne na povrch.
Nikdy se přitom nejedná o lacinou snahu pobavit. Vše je podřízeno požadavkům příběhu a duchu původních předloh. Ideálním příkladem je závěrečný rozhovor Tomoe s generálem Ikedou na téma nejlepší možné služby svému pánovi, nebo dočasné vyřešení otázky, co s posvátným mečem.

Ostří trav tedy co se kvality vyprávění týče za svými staršími bratříčky nijak nezaostává. A nezaostává ani co se výtvarné stránky týče. Jak už bylo řečeno, Sakai se nijak nepředvádí. I když se nebojí netradičního rozvržení panelů, většinou zůstává věrný tradiční kompozici do řádek a stejně tak je tradiční i v dalších prostředcích.
To však neznamená, že by byl jednoduchý – pouze si pečlivě vybírá, kde umístit něco, co vybočuje z řady. Kompozice, úhel pohledu, prostřihy, stylizace bublin… vše v jeho tvorbě nalezneme, ovšem v decentní podobě. Jeho komiksy tak mohou působit prostoduše, ale to je pouze zdání.
Pravdou je, že Sakai není žádným experimentátore, to ponechává jiným a raději piluje k dokonalosti svůj vlastní styl kresby založené nikoliv na formálních hrátkách, ale na sdělování emocí (viz např. s. 126) a ponechání čtenáři možnosti vlastní imaginace. Během vyprávění pak neváhá použít různé netradiční prvky, pokud si to příběh nebo nějaký motiv žádá.

Pro naše účely je však důležitý nikoliv rozbor estetiky, ale konstatování, že Sakai je pořád stejně dobrý, rozhodně ze svých standardů neslevující. A Ostří jistě potěší i ty, kdo preferují spíše kratší Usagiho příhody. Oblíbené postavy se chovají tak, jak jsou zvyklí, autorský rukopis je čitelný a jistý, příběh sám je uspokojivě uzavřený a i těch relativně samostatných příběhů se nám dostane.

Výsledné hodnocení bude samozřejmě vždy záviset na konkrétním fanouškovi, ale rozhodně si nemyslím, že by se našel nějaký, který by byl novým Usagim zklamán, píše naopak. Pro čtenáře Fantasy Planet navíc naskakují plusové body za zatím zdaleka největší podíl nadpřirozena (především čarodějka Ryoko). A posledním plusem jsou fotografie z nedávné Sakaiovy návštěvy v Praze. Takhle si představuji péči nakladatele o úspěšný a oblíbený projekt.

Byl vykován v nebi a je nazývaný Kusanagi, Ostří trav – ztracený meč bohů. * Tato legendární zbraň může narušit politickou rovnováhu, což by ocenilo tajné Spiknutí osmi, prahnoucí po ukončení šogunátu a obnovení moci císaře. S pomocí čarodějky a duší mrtvých válečníků chtějí spiklenci najít ztracený meč a svrhnout šóguna. Když osud vloží Ostří trav do rukou ronina Usagiho Yojimba, tento samuraj bez pána se ocitne přímo uprostřed vražedného boje o nabytí obávané čepele. To všem však bledne vedle možnosti, že by meč padl do rukou démonického válečníka Jeiho! * Ostří trav, za které dostal Stan Sakai v roce 1999 Eisner Award za nejlepší uzavřený příběh je dosud nejdelším a nejambicióznějším Usagiho příběhem. Jeden z nejslavnějších komiksových autorů exceluje v ohromujícím epickém dobrodružství. (anotace)

Boris Hokr (redaktor)

borishokr@seznam.cz