Elegie pro ovečku 3

Třetí díl Elegie pro ovečku plynule a bez sáhodlouhých rekapitulací předchozích událostí navazuje na předcházející díl. Ten končil typickým cliffhangerem (1), popsaným v úvodu, takže čtenáři se nudit rozhodně nebudou. Narozdíl od jiných sérií se třetí díl z celkových sedmi neutápí v minulosti hlavních hrdinů, ale posunuje děj ve čtenářově „přítomnosti“. Nevýhodou tohoto přístupu je pro čtenáře prakticky nemožnost „naskočit do rozjetého vlaku“, tedy pochopit děj třetího dílu bez znalosti předchozích dvou. Jedním z důvodů je – kromě komplikovanosti vztahů jednotlivých postav – řada detailů a scén, které dostávají svůj smysl až dodatečně (třeba vysvětlení, kde přišel Minase ke své jizvě, nebo význam scény, v níž malá Chizuna drží mrtvé kotě).

Manga dále rozvíjí osudy hlavních i vedlejších postav. Iluze o dosavadním životě se bortí už v tomto díle, protože hlavní hrdina Kazuna se chová jako idiot a odhání od sebe všechny své blízké (a že jich už tak moc neměl). Yaegashi ustupuje do pozadí téměř okamžitě po vyřešení úvodní krize a hlavní pozornost se soustředí na manžele Edovy, kteří Kazunu vychovávali jako náhradní rodiče a o dědičnou chorobou sužovaném rodu Takashiro nejspíš neměli ani ponětí. Jejich plány na adopci Kazuny berou za své poté, co se na scéně objeví Chizuna, dlouho nezvěstná Kazunova sestra a druhá hlavní postava celé mangy.Mimochodem, právě její zásahy do života svého bratra rozhodně nejsou vedeny čirým altruismem a starostí o jeho zdraví, jak se zdálo v prvních dílech. Chizuna je nejen katalyzátorem Kazunových potíží, ale zároveň se jedná o psychicky nejvíce narušenou postavu, která bude děj celé Elegie pro ovečku i nadále výrazně ovlivňovat. Naproti tomu Kazuna je ve třetím díle ještě pasivnější než předtím (částečně je to dáno tím, že nějaký čas stráví v nemocnici), nicméně tato pasivita mu nejspíš nevydrží věčně. Třetí díl totiž jen zdánlivě končí klidně a pozornějším čtenářům neujde další cliffhanger.

Vztahy hlavních i vedlejších postav nejsou – snad až s výjimkou Yaegashi – zcela normální. Kazuna je ve vleku své starší sestry, která v něm vidí náhradu za jejich mrtvého otce (přičemž ani původní vztah Chizuny a jejího otce nebyl zcela normální). Chizuna dokonce přiměje Kazunu, aby žili spolu, a cíleně ho odstřihne od jeho dosavadního života. Do toho se promítá narušený vztah náhradních rodičů a Chizunina přítele Minaseho, který oběma sourozencům pomáhá, ale jeho motivace je složitější než jen citová náklonnost k Chizuně. Stručně shrnuto, autor zatížil postavy tu suicidními, tu incestními sklony a nepříliš veselou, mnohdy doslova tragickou minulostí. Některé vztahy se zhroutí, jiné teprve vznikají, nicméně všechny postavy se pomalu mění, nejsou statické, což je jedině dobře. Flashbacků z minulosti je ve třetím díle minimum, jediný delší obsahuje další díl skládačky vztahu Chizuny a Minaseho.

Co se týká výtvarné stránky, oproti prvnímu dílu se kvalita kreseb ještě zlepšila, což je patrné především na obličejích postav a na detailech pozadí. Linie mi přijdou o něco jistější, uhlazenější než předtím, ale možná je to jen můj subjektivní dojem. Mimochodem, na obálce třetího dílu je Chizuna, což naznačuje její význam pro děj tohoto dílu (2). Ani třetí díl mangy neobsahuje fanservis, chibi nebo superzdeformované „odlehčovací“ scény, autor i nadále pokračuje v budování atmosféry beznaděje, smutku a lítosti nad zmařeným životem. Narozdíl od jiných japonských komiksů se však Elegie pro ovečku dokázala vyhnout lacinému citovému vydírání.

Konkurence je dobrá věc, protože nutí vydavatele, aby urychlili produkci svých titulů. Důkazem toho je právě Elegie pro ovečku, jejíž první díl vyšel již před více než rokem, zatímco odstup mezi druhým a třetím dílem nejsou ani tři měsíce. Na kvalitě jednotlivých dílů však toto urychlení není poznat, čtenáři se tedy nemusí bát překlepů, lacinějšího překladu (3) nebo špatně oříznutých stránek a grafických chyb. Nic z toho třetí díl Elegie pro ovečku neobsahuje (4), takže si čtenáři mohou plně vychutnat další díl nepříliš radostné mangy o moderních japonských upírech.

Mangaka Kei Toume pokračuje v líčení osudů moderních upírů, kteří se zcela vymykají zavedeným evropským klišé. Upíří choroba je však jen záminkou pro rozehrání příběhu o nesnadném dospívání, což je téma, které v literatuře sice již bylo použito mnohokrát, ale na druhé straně je každému čtenáři důvěrně známé. Pokud se vám líbily první dva díly Elegie pro ovečku, pak vás nezklame ani třetí.

1) Cliffhanger je běžný postup v naprosté většině seriálů s ucelenou dějovou linií, kdy se sledovanost dalších dílů zajišťuje tím, že na konci každého dílu to má jedna nebo více postav „nahnuté“.
2) Postavy na obálkách jednotlivých dílů nejsou vybírány náhodně, vždy se jedná o postavu, která má pro konkrétní díl zásadní význam. Tedy alespoň tak mi to připadá.
3) Přeloženy jsou téměř všechny zvuky, ale jen výjimečně byly japonské znaky nahrazeny přímo.
4) Je pravda, že na straně 108 přetekl text mimo bublinu, ale nad tím se dá mávnout rukou.

• scénář a kresba: Kei Toume
• překlad: Martin Boček
• vydal: Talpress, 2010
• počet stran: 212
• cena: 269 Kč

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz