Anihilace: Děsivé literární blues vzdává hold žánrovým klasikům

Když se po odvysílání první řady neo-noirového seriálového opusu Temný případ rozpovídal jeho scenárista a duchovní otec Nic Pizzolatto o důležitosti prostředí, kterému neváhal přiřknout obecnou nálepku klíčového faktoru úspěchu, dostalo se mu mohutného přikyvování – souhlasného, ale nesmělého. Bezútěšnost bažinaté Louisiany sice brala dech, při vzpomínce na velkolepé herecké výkony Woodyho Harrelsona a Matthewa McConaugheyho ale nejednoho napadlo, zdali podobné výroky nejsou přeci jen lehce nadsazené. Poté, co na tuzemský knižní trh vtrhla Nebulou oceněná Anihilace Jeffa VanderMeera, se zdá, že se hypotéza konečně dočkala svého nevyvratitelného důkazu.

Americký autor, který se v našich končinách dostal do povědomí především ve spojení s neformálním a v rámci fantastiky obrozeneckým hnutím new-weird, zavádí čtenáře do záhadné Oblasti X, pásma severoamerického pobřeží, které zůstalo po blíže nespecifikované události odříznuto od zbytku kontinentu. Neurčitou hranici podléhající přísné kontrole tajné vládní agentury Jižní zóna zatím překročilo jedenáct expedic. Zatímco první se navrátila se svědectvím o panenské a lidmi nedočtené krajině, ty následující již podobné štěstí nečekalo. Účastníci druhé spáchali sebevraždu, třetí ukončila krvavá přestřelka a takto by se dalo pokračovat dále jako v dětské kolovrátkové odrhovačce o deseti malých černoušcích. Nyní do nevyzpytatelného ekosystému vstupuje velice kusými informacemi vybavená dvanáctá expedice, která je však záhy redukována na pouhopouhou jednu členku, bioložku, jejímiž deníkovými záznamy je děj posouván kupředu.

O ten tu ale tak úplně nejde, půvab Anihilace spočívá malinko jinde. Jelikož opakování je matkou moudrosti, tak ještě jednou dám vzpomenout na již vyřčené a napovím, že tady se do popředí dere hutná atmosféra a samotné prostředí. Takřka za geniální se dá označit způsob, jakým se VanderMeer zhošťuje jeho slovní kompozice. Nevytváří svébytný svět vzletné imaginace miévillovského typu, naopak po vzoru zdánlivě reálných snů zručně kombinuje obrovskou dávku skutečného s kapkou lehkého surreálna. Namísto pomyslné prvoplánově futuristické, ohromující a cize působící stavby předkládá čtenářům fádní místnost, jejíž stěny však svírají úhly odporující fyzikálním zákonům. Mistrovsky podané nesmělé prolnutí důvěrné známého a neuchopitelného připomíná moment, kdy dítěti sdělujete, že Mikuláš je jen opilec z druhého patra a touto na první pohled nevýznamnou informací rozebíráte jeho dosud známý a na pevných základech vystavěný vesmír na jednotlivé atomy, jejichž opětovné poskládání je bolestivou a nejistotou prosycenou léčebnou kúrou. Uvedené vyvolává neustálou přítomnost příjemně děsivého tření, navíc podpořeného jistou emocionální odměřeností hlavní hrdinky, které se stává hlavním trumfem celého románu.

Ten tak uchovává čtenáře v neměnném stavu svíravého mrazení, k čemuž ale nepotřebuje využívat pomoci laciných lekaček a explicitního zobrazení tušených hrozeb. Tam, kde jiní v bezradnosti zahazují pera a vytrhávají poslední tlačítka svých klávesnic, VanderMeerovi postačuje opuštěný maják, na zdi vyvedené nápisy neznámé povahy a špetka staré dobré paranoie.

Tohohle čajového dýchánku se však kromě až lovecraftovsky chladné nezaujatosti účastní i objevitelské nadšení jako vystřižené ze Setkání s Rámou, tedy žánrového kultu, který nám dělal společnost v době, kdy jsme v rámci fantaskní literatury teprve přicházeli o panictví a ztráta toho skutečného pro nás byla jen jednou vzdálenou galaxií. Román s důmyslnou pečlivostí předhazuje před čtenáře střípky nových tajemství, a těm pak nezbývá, než se jimi po vzoru Jeníčka a Mařenky nechat vést klikatou lesní stezkou, v níž se pocity skličujícího děsu bijí s nefalšovaným vzrušením z nepoznaného.

Když už se však zmíní A, sluší se nezapomenout na B. Anihilace je pouze první částí trilogie, předkládá tak celou řadu otázek, ke kterým však neposkytuje uspokojivé odpovědi a jejich hledání tak přetavuje do podoby marného boje psa honícího se za na provázku uvázanou kostí. A přestože jsou data vydání českých překladů zbývajících dvou dílů prozatím věcí hvězd, byla by škoda Anihilaci minout. Jedná se o strhující kousek, který však nesedne každému. Vyznavači vymazleného popíku plného efektních hymnických refrénů by se měli držet dál, tady se hraje špinavé, atmosférické a pachem cigaret nasáklé blues. A tohle VanderMeerovo hrábnutí do literárních strun je zatraceně silnou záležitostí.

90%
  • Jeff VanderMeer: Anihilace
  • Vydal: Argo
  • Překlad: Petr Kotrle
  • Počet stran: 180
  • Cena: 238 Kč
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. Doufám, že další díly vyjdou (a ideálně co nejdřív:-) ). Anihilace zaujala, tak jsem zvědav jak to celé bude pokračovat a kolik otázek bude zodpovězeno. 🙂

Zanechat odpověď