Je otázkou, zda kniha Malý vetřelec Sarah Watersové patří do ranku fantastického žánru. Mezi dobrou literaturu však náleží nepochybně. Příběh staré šlechtické rodiny nejprve čtenáře ukolébá téměř herriotovským popisem anglického venkova, aby ho postupně, pomalu a neúprosně stahoval pod hladinu, kde o zrádné víry nebo o střepy skryté v kalu na dně není nouze.
S jednou z neúspěšnějších britských spisovatelek poslední doby se vracíme v čase – a to nejen dobou, ve které se její prózy odehrávají (v tomto případě krátce po druhé světové válce), ale především způsobem vyprávění. Příběh se neřítí vpřed v rychlých střizích, nepracuje metodou kontrastů a absurdit, autorka se nebojí lineárního, pozvolného vyprávění, starosvětských popisů, a o ikonu současné fantastické prózy, totiž o Akci, zavadíme jen občas. Vyprávění tak daleko spíš připomíná Janu Eyrovou od Charlotte Brontëové, než McEwanovu Betonovou zahradu.
Nenechte se ale zmýlit: v chátrajících chodbách rodového sídla Ayresových autorka rozehrává témata stejně zásadní jako smrtící. Co zbývá lidem, jejichž svět přestává zvolna existovat? Co zbývá lidem, kteří přestávají zvolna rozumět světu okolo sebe?
Pomaličku se rozvíjející příběh sledujeme očima lékaře z blízkého městečka, dr. Faradaye, racionalisty do morku kostí. Po válce se společnost mění a anglická venkovská aristokracie musí přijmout nová pravidla hry. Toho ale stará šlechtická rodina Ayresových není schopna. Především matka jakoby neviděla (nechtěla vidět), že se nerozpadá jen jejich rodové sídlo, ale zejména předivo vztahů a zvyklostí staré doby. To naopak vidí její dvě děti: stárnoucí, osamělá a nepohledná dcera Caroline i syn Roderick, bojující navíc s následky válečného zranění. Ani jeden z nich se však nedokáže – a možná ani nechce – z přediva rodových povinností, které začínají připomínat spíš stále se utahující smyčku kolem krku – vyvázat.
Smyčka se zvolna utahuje i okolo samotného domu: kdysi zámožná rodina musí rozprodávat pozemky, aby vůbec přežila, z rozlehlého parku za zámeckou zdí je staveniště domků „pro plebs“, místo početné armády služebnictva zbyla jediná čtrnáctiletá dívka a pokoj za pokojem kdysi výstavného sídla se zavírá a pustne.
Expozice pro podivné, nevysvětlitelné jevy je připravena. A je jen na čtenáři, jakému pohledu dá přednost. Může číst knihu v duchu anglických duchařských příběhů – a nebude zklamán. (Mimochodem, Stephen King knihu zařadil mezi deset nejlepších hororů roku.) Anebo může dát přednost racionálnímu pohledu a vše zahrnout pod stále sílící duševní labilitu členů rodiny – a zklamání se také nedočká. Čeho se však nedočká vůbec, to je jasné vysvětlení. A díky autorce za to.
V téhle dvojznačnosti připomíná román výbornou Levinovu knihu Rosemary má děťátko – i ten si můžeme číst buď jako vynikající satanistický horor, anebo jako brilantně vystiženou neurózu těhotné ženy ve velkoměstě.
Sečteno a podrženo: román Sarah Watersové si uschovejte pro dlouhé zimní večery, nejlépe ke krbu starého domu, ve kterém slyšíte za oknem hvízdat meluzínu. Anebo si ho vezměte sebou na dovolenou. Chce totiž dost času a vaše neuspěchané naladění. Odvděčí se vám výbornou, stále více dusící atmosférou, několika hororovými scénami a průhledem do společnosti, která už neexistuje – a právě o jejím umírání kniha mluví především.
Martina Šrámková (redaktor)
msramkova@centrum.cz
Jen drobná poznámka – syn není Ray ale Roderick. Kdo má rád knihy, kde je pomalu a postupně budována atmosféra napětí a strachu s nejednoznačným koncem, tomu vřele doporučuji.
Jsem rád, že se tady objevila recenze na tuto skvělou knihu! Vřele pak doporučuji jestě román Zlodějka, kterou sice v prodejnosti předčila “Špičkou jazyka”, ale to je určitou reklamní masírkou a pochopitelně také jistou pověstí amorálnosti (čemuž napomáhá úprava obálky). Ovšem Zlodějka je srdcovka. Aneb jak si autorka krásně hraje se čtenářem.