Tanec pana Míly (rozhovor s Mílou Lincem)

Míla Linc patří k nepřehlédnutelným osobnostem naší malé fantastické rodiny – organizátor řady conů, malých i velkých, výborný publicista zaměřený především na historii, o níž by mohl dávat přednášky autorům začínajícím i pokročilým, a v neposlední řadě sám spisovatel, na jehož díla se vyplatí nějaký ten pátek počkat. A jelikož nyní jeden takový pátek přišel, vyzvali jsme Mílu k rétorickému tanečku…

Mrtví muži netančí

Ahoj, tak na rozehřátí… Slavia, nebo Sparta?

Když se mě na to ptali do fotbalu zapálení spolužáci na gymnáziu, většinou jsem odpovídal „Atheny“, protože většina z nich byli sparťani. Nicméně postupem času – a možná i vlivem Třístovky – dnes dávám přednost Spartě. Ale hádám, že se asi neptáš na staré řecké státy… Takže fotbal. No, jako nefotbalista mám pocit, že jediný tým, kterému jsem kdy fandil, byl tým Pevnosti na Festivalu fantazie.

Máš ještě naději, nechceš si to ještě rozmyslet? Doufám, že v literatuře máš jinčí vkus, pověz mi o tom něco…

Bojím se, že rozmýšlení nebude. On za Pevnost hraje i JWP a jak jistě víš, tohohle železného golema, před kterým se i Chuck Norris třese strachy, není dobré rozzlobit. Takže jim zůstanu věrný.

Nicméně v literatuře to je jiná, to jsem prodejná děvka. Čtu skoro všechno: klasiku, detektivku, scifárny, fantasárny, ale i naučnou literaturu všeho složení (historie, příroda, ale i takový sračky jako „jak si zvýšit osobní šarm“ nebo „tisíc tipů, jak lépe prodávat“).

Pracuješ v Praze, a navíc v knihovně, máš za sebou studium historie… Co pro tebe tahle kombinace znamená? A jaká jiná genia loci bys v Čechách ocenil – i vzhledem ke svému psaní?

Je to dobrá kombinace: jsem v centru dění, mám kolem sebe spoustu knížek a můžu dělat chytrého, když vím, jak něco kdysi bylo. Sice se na to moc holky balit nedají (teda dají, ale kdybych vyprávěl nějaký historický historky z nového Porsche, asi by se balily líp…), ale já jsem spokojen. Přijde mi, že díky tomu vidím dál než obyčejný konzumní muflon.

Jedním z nejzajímavějších míst je pro mě potom Kutná Hora. Jednak je to naprosto nádherné město, které už ve středověku mělo přízvisko „Perla království“, druhak je okolo nádherná příroda, třeťak odtud pochází můj oblíbený hrdina (dokonce natolik oblíbený, že jsem ho vecpal i do knížek). Ale mám ji rád třeba i proto, že tu mají dobrý pivovar a že v tamních hospodách mají dobré kuchaře. Žádné takové druhé místo jsem u nás ještě nenašel. 🙂

Zanedlouho ti vyjde další román. Jak bys ho vlastními slovy stručně představil?

To je vždycky ta nejtěžší část ze všech rozhovorů – stejně jako nejtěžší na celé knize je potom vymyslet dobré věnování, které bude originální, milé, adresné, vtipné a přitom ne trapné.

Nechci říct příliš mnoho, abych čtenáři nezkazil pocit objevování, ani příliš málo, abych mu nedal důvod se na knížku vykašlat. A pak mám samozřejmě problém s určením priorit – pro mě jsou třeba důležité všelijaké drobnosti, s nimiž jsem si vyhrál, ale pro děj samotný jsou to jenom marginálie. Ale stejně se pokusím: jde o cestu tří mužů do nitra Černého hvozdu. To je zlé místo, tfuj tfuj, kam nikdo normální nechodí. Tihle tři tam teda vlezou a jak káže zákon dobrého vyprávění, dostanou se do takových problémů, že jim to vystačí na celý zbytek knihy…

Mrtví muži volně navazují na Stín Černého hvozdu, ale opravdu jen hodně volně, odehrávají se o pár let později a pár mil dál a spojení je tu tak jenom světem samotným a některými vedlejšími hrdiny. O něco víc se tu pracuje s Černým hvozdem, který už není jenom takovou tou temnou kulisou, ale stává se něčím víc, možná i živoucí bytostí.

Stín Černého hvozdu byl krom jiného věnován Markétě, dceři Lazarově. Nemáš pocit, že sis tím na sebe z hlediska nároků na text upletl bič? Každopádně, jaký máš vztah k podobným klasikám české baladické (a historické) prózy? A jaké další vzory či inspirace bys vyhmátl?

Věřím, že jsem si upletl maximálně pomlázku a ne bič. Je mi jasné, že kvalit Markéty nikdy nedosáhnu, nicméně to věnování tam muselo být. První povídka, která vznikla z tohoto světa (bylo to v roce 2001), byla jakýmsi odrazem inspirace, za nějž může film. Uchvátilo mě, na jakém malém prostoru se ty příběhy odehrávají, dostala mě atmosféra, dostaly mě postavy. Tak všední a tak malí hrdinové; a přesto takový Kozlík strčí do kapsy všechny Conany fantastiky. Od té doby jsem Markétu několikrát četl a přišel jsem na to, že bychom to mohli brát i jako historickou fantasy…

Každopádně, když jsem Stín psal a znovu se vrátil k té první povídce, zjistil jsem, že některé věci v mém světě zapustily hluboké kořeny a jen tak vytrhnout nepůjdou. Třeba starý hejtman z Kozího hrádku. Nejenom jeho podoba, ale i jeho jméno je odvozeno na základě filmu. A podobných drobností, které nemusí být přímo zjevné, protože pomáhaly jenom mě pro lepší představu o hrdinech, je tam plno. Proto bych nemohl s čistým svědomím tu knihu vypustit ven a Markétě nepoděkovat. Třebas i jenom proto, že se stala moji nejmilejší knihou. Podobných próz jsem mnoho nenašel, i když pořád hledám. Nejvíc mi pak v paměti utkvěli Křižáci od Žofie Kossakové.

I další inspirace je požehnaně, od učebnic dějepisu přes různé zajímavé historické události až po vlastní zážitky; prostě taková spisovatelská normálka. Kdo hledá, najde spoustu věcí – včetně těch inspirací, u kterých ani nevím, že je mám, ale vždy se najde někdo, kdo mi vysvětlí, komu jsem to prý ukradl.

Máš za sebou i Marka Stonea, jaké nejšílenější dobrodružství, v návaznosti na tvé koníčky, bys mu dokázal vymyslet? A nechystáš se i na JFK? Nebo raději už jen vlastní tvorba?

Poslal bych ho na chvíli do knihovny a čekal, jak dlouho vydrží nápor návštěvníků, než poručí Rayovi, aby použil dezintegrátor a všechny je vymazal. Ale to by asi bylo jen na povídku, celou knihu by nevydržel…

JFK píšu a je to hrozné peklo, protože i když na tom dřu jako kůň, teče ze mě pot a nervy jsou napnuté tak, že být to struny, už dávno popraskají a vyšlehnou všem v okolí oči, tak jsem ve skluzu. Je to makačka, kdy už není čas si se světem pořádně hrát, ale je potřeba sunout příběh a hnát hrdinu stále vpřed. Upřímně doufám, že tenhle spěch z toho neudělá sračku, ale naopak nadupanou akční jízdu, při níž si čtenář nebude moct vydechnout, stejně jako nemůžu dýchat já. A má se věru na co těšit: svět sedmnáctého století, v němž se nepovedlo třicetiletou válku kočírovat. Takže vyjedená země, mor, šílenství, inkvizice, rozpadlá království, armády, turecký vpád do oslabené Evropy a do toho všeho JFK proti všem.

A přestože jsem se na JFK těšil a přál jsem si, abych byl osloven k napsání dalšího dílu a tenhle sen se mi splnil, tak se teď těším, až se vrátím k vlastní tvorbě. Slíbil jsem ještě jednu věc na zakázku, která nemá s fantastikou nic společného; tam bych to měl odevzdat do konce roku; a pak už jen já… alespoň na pár let. Těším se na to skoro víc jak na dovolenou, a to je co říct, protože na dovolenou se těším už teď a to mám před sebou zase celý rok práce. 🙂

V knihovně na Smíchově připravuješ už řadu let malé cony, jak ses k tomu vlastně dostal?

Náhoda, čirá náhoda. Nastoupil jsem a jako malé, nezkušené pískle, jsem se prořekl, že píšu fantasy a že mám nějaké zkušenosti s přednášením na conech. A najednou to přišlo – smíchovská knihovna by měla být specializovaná na scifi, v plánu je to už dlouho, nechcete to vzít? Tak jsem na to kývnul a vymyslel, co všechno by se dalo v knihovních podmínkách provést a mít nějaký přínos. A tématická setkání zaměřená na literaturu, která na conech obecně mizí ve prospěch filmů, seriálů a her, byla jednou z nejlepších možností. Ukázalo se, že to funguje; dokázali jsme do vod fantastiky vtáhnout spoustu mladých nováčků, kteří se u nás rozkoukali (přeci jenom, jsme komorní, mírní a důvěryhodní a bonbóny rozdáváme bez postranních úmyslů a rodič určitě radši uslyší „jdu do knihovny“ než „jedu chlastat s JWP do Horní Dolní“).

A jaký je zatím tvůj nejoblíbenější? Co ti přinesly nejlepšího? A naopak nejhorší organizátorský zážitek? A plány do budoucna?

Nejoblíbenější je asi CONiáš, který je z knihovních akcí největší. Má nejlepší podmínky, nejsem na to sám a díky přístupu jsme si dokázali získat věrné příznivce jak mezi fanoušky, tak i mezi přednášejícími. Protože se snažíme propagovat hlavně knížky a čtenářství, tak i čistě v té osobní rovině jsem sám se sebou spokojen. Letos se CONiáš zaměřil na magii a dokonce to vyšlo tak, že jedním z bodů programu se stal křest Mrtvých mužů. A nejlepší na tom je, že fanoušci a návštěvníci mají CONiáše rádi a znovu a znovu se vrací. I když jich není mnoho – ale mít con o tisíci lidech bych asi ani nechtěl.

A nejhorší… asi že člověk musí komunikovat i s lidmi, kteří se rozhodnou sami za sebe shodit celou akci jenom proto, že se názorově neshodují se mnou. To dá potom hodně velkou práci držet jazyk za zuby.

Co chystáme do budoucna je zatím ve hvězdách. Určitě bude pokračovat tradice CONiášů a malých pátečních coníků, určitě chci zase udělat něco pro začínající spisovatele – na jaře jsme připravili přednášku s praktickými ukázkami na téma, jak napsat souboj, a tenhle koncept se mi zdá docela dobrý, takže bychom v podobném duchu chtěli pokračovat i s jinými tématy. A dál se uvidí…

V časopise Pevnost máš osvětové články, jsi autorem příruček o středověku. Jak se ti podobné věci píšou? A co chystáš v téhle oblasti?

Středověký svět vznikl jako klasická znouzectnost. Porotcoval jsem tehdy soutěž O železnou rukavici lorda Trollslayera a byl v autorské fázi „publikuji na internetu, kde to jen jde“, tak jsem se dostal ke spoustě začátečnických povídek – a protože jsem v té době měl už jednu nebo dvě povídky, které mi vyšly, víc a víc lidí po mě chtělo, abych si jejich dílka přečetl. V hodně případech prostředí ubíjelo příběh, a tak mi přišlo, že nějaká takováhle jednoduchá příručka by se mohla hodit.

Když jsem začínal psát, tak jsem měl tehdy vlastní „středověký svět“ složený z výstřižků z novin a vytrhaných stránek dějepisných učebnic (ne, nekradl jsem, šlo o vyřazené kousky, které byly k rozebrání zadarmo)… a ještě na okraj: i když to bude znít možná zvláštně, oba Středověké světy mám v poličce hned u stolu a pravidelně je při psaní používám.

Nic dalšího momentálně nechystám, tedy kromě toho, že budu pokračovat v sérii pevnostních článků. Pokud tedy bude i nadále ze strany čtenářů a redakce zájem (ale věřím, že bude).

A jak nahlížíš na míru „reálnosti“ svých kolegů-spisovatelů? Máš někdy chuť vraždit palcátem či bastardem?

Jsou autoři, kteří si dávají hodně záležet, a to je pak lahoda číst. Jsou autoři, kteří nepotřebují žádná historická minima dodržovat, protože jejich příběhy jsou dobré i tak. Nicméně co mi otevírá meč v kapse, tak to jsou záhadologové, kteří se tváří jako seriózní historici. Články na téma „O osudu bitvy na Bílé hoře rozhodla magie“ nebo „Karel IV. byl určitě převlečená lesbička“ mě dokáží hodně nadzvednout. To, že píši články ve stylu Epochy, ještě přeci neznamená, že se mi to musí i líbit!

Nemáš pocit, že jakožto historií pokřivený intelektuál ztrácíš kontakt s moderní dobou?

Doufám, že ne. Dokonce jsem vyměnil i „blogýsek“ za pořádné stránky (www.mila-linc.cz). A poučil jsem se i od velkých profíků a spustil jsem i stránky www.mrtvimuzinetanci.cz. Uvidíme, jestli to nějak zabere a jestli to v malém rybníčku české fantastiky bude fungovat.

A samozřejmě jdu ještě dál a cestou těch nejmodernějších technologií: jak Stín Černého hvozdu, tak i Mrtví muži netančí mají své knižní trailery. Vytváří je pro mě parta nadšenců, kteří jinak točí amatérský fantasy film Polomrtvý. A to už nezmiňuji ani takové technické vymoženosti, jako že jsme se rozhodli u příležitosti vydání Mrtvých mužů udělat audiobook s několika dalšími bonusy. Takže ne, nepíšu brkem na pergamen a nesvítím si svíčkou, jestli ses ptal na tohle.

A nakonec: Jak moc máš rád Fantasy Planet?

Jak moc závisí otištění tohoto rozhovoru na mé odpovědi?

(…)

Rozumím, chápu. Miluji Fantasy Planet!

Připravil:

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

3 komentáře

  1. Web MMN
    Ehm…máte chybku v URL webu mrtvimuzinetanci.cz O:-).

    Jinak článek mě fakt pobavil. Myšleno v dobrym slova smyslu :o).

  2. Knihy
    Panu Lincovi nelze nez doporucit něco od pana Koernera, ma-li rad Marketu.
    Treba slavne Udoli vcel, ci mene znamou Pisecnou kosu.
    To je stredovek!
    Rozhovor navnadil. Knihy nejspise koupim. Diky.

  3. Koernera samozřejmě znám 🙂 Jestli SČH má v sobě něco z Markéty, pak všímavý čtenář najde v některých mých povídkách i Koernera (zejména v Krajině po bitvě, která se odehrává během třicetileté války stejně jako Psí kůže). Ale jinak děkuji za pochvalu a doufám, že se knihy budou líbit 🙂

Zanechat odpověď