Oběť

Představujeme mladou českou autorku Lucii Lukačovičovou. Krátká fantasy povídka Oběť vyhrála literární soutěž Troll.

„Skvělé víno, Nadine.“
„Z jižních zemí. Je v něm slunce, které nám tolik schází,“ usmála se hostitelka.
„Mám zapálit svíčky?“ zeptala se potom.
„Ani ne. Vždyť víš, jak rád držím černou hodinku,“ odpověděl host. Chvíli seděli v tichu, pozorovali oknem temnějící nebe a těžká šedá oblaka.
„Bydlíš velice osaměle, víš?“
„Ale Quentine, nebuď jako bývala moje matka. Nepotřebuju kolem sebe žádnou povrchní společnost a manžela už vůbec ne,“ zasmála se Nadine.
„Co ty vůbec víš o mužích?“
„Upřímně… vůbec nic. Ale ujišťuju tě, že mi to ani trochu nechybí,“ řekla a z očí jí zářila nevinnost dítěte.
„A přátele?“
„Quentine, ty jsi jediný, o jehož přítomnost a náklonnost stojím. Ostatní ať se klidně pohoršují nad tím, že se osiřelá šlechtična ještě ve svých dvaceti opovažuje být neprovdaná.“
„Jsi příliš chytrá na to, aby z tebe byla dobrá manželka,“ odpověděl Quentin se smíchem. Do Nadininých obvykle bledých tváří se díky veselí na chvíli vrátila přirozená barva. Pak ale její obličej zahalila houstnoucí tma.
„Už bych měl jít, vždyť tě otravuji celé odpoledne,“ řekl Quentin a vstal.
„Ty mě nikdy neotravuješ,“ odtušila Nadine, ale zvedla se také, aby svého hosta vyprovodila ke dveřím. Neměla ani jedinou služebnou, která by tak mohla učinit místo ní.
„Přijď ke mně třeba zítra na večeři,“ pozval ji, když se na prahu loučili.
„Ráda. Nikdy mě nepřestane fascinovat tvoje knihovna.“
„To mě taky ne. Dobrou noc, Nadine…“
Na rozblácené cestě zahrčela kola Quentinova kočáru, ale jejich zvuk brzy zanikl v dálce. Nadine osaměla ve velkém ztemnělém domě svých předků.
Spustil se prudký déšť. Kapky stékající po skle rozpíjely výhled před očima dívky stojící se sklenkou rudého vína u okna. Podobaly se slzám.

„Konečně, Quentine! Jak jsi pochodil?“ zeptal se nedočkavě Roderick a vyskočil z křesla. Quentin se svezl na pohovku, ruce zabořil do svých plavých vlasů. Podobal se zhroucenému andělu vyštvanému z nebe.
„Neuspěl jsi?“ zeptal se sykavým šepotem Tancred, jenž vystoupil ze stínů, které tančily pokojem menuet se světlem jediné svíčky. Quentin sebou trhl:
„Tohle už mi laskavě nedělej!“
„No tak. Čekáme tu na tebe dobré tři hodiny! Mluv už konečně, člověče!“ naléhal Roderick. Quentin se vzchopil. Pomalu zvedl hlavu a upřeně se zahleděl na své dva společníky.
„Uspěl jsem. Uspěl jsem… Nadine…“ hlas mu na okamžik selhal, „Nadine je panna. A nemá žádné příbuzné ani přátele – nikoho, kdo by ji postrádal…“
„Ideální oběť! Vhodnější bychom nenašli!“ prohlásil Roderick vesele. Jeho burácivý hlas se zdál mnohem vhodnější k objednávání piva a pečeně, než k podobným pochmurným výrokům.
„Tohle muselo být slyšet až za devátou zeď,“ zasyčel varovně Tancred, přestože věděl, že v domě dnes večer nikdo nezvaný není. Nesnášel, když jeho zrzavý přítel zvyšoval hlas.
Quentin se uštvaně rozhlédl po přepychově vybaveném pokoji Roderickova domu, jako by hledal, kudy utéci. Tancredovi to neušlo.
„Dostal jsi strach? Nebo se ozývá tvé svědomí?“ zeptal se klidně, beze stopy jízlivosti. Quentin se na chvíli zamyslel. Pak potřásl hlavou:
„Ne. Byla by hloupost se teď vzdát našeho plánu. Zapochyboval jsem, ale ustoupit nemíním. Zvlášť když to byl můj vlastní nápad. Čeká nás dost práce – pozval jsem Nadine na zítřejší večeři.“
„Skvěle! Podej sem knihu, Tancrede, ať se podíváme, co máme na zítřek připravit,“ řekl Roderick. Tancred přešel svým zvláštním plíživým krokem ke stolu a opatrně zvedl knihu vázanou ve žraločí kůži, s velkým onyxem vsazeným do přední strany desek. Quentin ji od něho přijal, otevřel ji a v mihotavém světle začal číst:
„Křehkou, nedotčenou pannu jasných očí, ladné chůze a vznešeného rodu… už máme. Přípravu omamného nápoje pro ni si vezmu na starost sám. Chci mít jistotu… Nadine nesmí ani vědět, že umírá. Vy dva se vydáte do kruhu kamenů v údolí a nakreslíte na oltář potřebné symboly. Před půlnocí přijedu za vámi… a oběť přivezu s sebou.“

Noc byla nezvykle jasná. Přes den slunce stačilo vysušit všechny stopy deště, oblaka odvanul vítr kamsi na západ. Quentin očekával Nadinin příchod. Oproti svému zvyku zapálil mnoho svíček. Potřeboval zaplašit tmu. Měl pocit, jako by se mu vkrádala do srdce…
Byl sám, služebnictvo nechal jít domů. Čekal.
Vybavil si Nadininy krásné oči, její smích… a slova… Nikdy mě nepřestane fascinovat tvoje knihovna… Úžasná prastará knihovna… Nevěděl, co všechno v ní doopravdy je, co všechno jeho předkové nashromáždili. Podivný svazek vázaný ve žraločí kůži našel naprostou náhodou, když se podle svého zvyku bezmyšlenkovitě probíral knihami. Jak sladká byla představa ovládání nadpřirozené moci… Tak sladká, až se obával, že přijde o rozum. Nebo o něj už možná přišel. Přistoupil by příčetný člověk na základní podmínku rituálu – lidskou oběť? Quentin nevěděl.
 Před domem zazněl zvuk kopyt.
„Nadine! Vypadáš nádherně – ostatně jako vždy,“ přivítal ji. Dívka s jeho pomocí sesedla ze svého bělouše.
„Lichotit umíš – ostatně jako vždy, drahý příteli,“ zasmála se.
Za nevázaného hovoru se usadili k večeři.
„Dnes tvůj dům působí tak opuštěně. Skoro jako můj. Přihodilo se něco?“ zeptala se.
„Dal jsem služebnictvu volno. Během dne jsem se musel dvakrát rozčílit, tak jsem je radši pustil domů, abych je ve vzteku nevyhodil. Vždyť víš, jak těžké je získat spolehlivé lidi,“ obdařil ji předem vymyšlenou lží.
„Nevím. Nikdy jsem nikoho nezaměstnávala,“ řekla Nadine. Nechová vůči mně nejmenší podezření, uvědomil si Quentin. Důvěřivé dítě…
„Mohu ti k zákusku nabídnout čaj? Je skvělý, nedávno jsem ho ochutnal poprvé. Jsem zvědav, co na něj řekneš,“ navrhl, když dojedli. Dívka přikývla. Zhluboka se napila bylinkového nápoje. Quentin také pozvedl šálek ke rtům.
Přes jeho okraj pozoroval Nadine. Její štíhlé ruce, tak křehké a bílé jako porcelánový šálek, který držela, podobna panence oblečené v drahých šatech…
Odložil nápoj, kterého se ani nedotkl. Minuty se vlekly. Slyšel, že Nadine něco říká, ale nedokázal ji vnímat. Co když to nebude působit…? Co když jsem někde udělal chybu, nedodržel přesně pokyny z knihy?
Dívčin hlas se náhle vytratil. Poloprázdný šálek vypadl z bezvládné ruky, když se Nadine svezla ze židle.

Měsíc v úplňku jasně ozařoval stezku vedoucí do údolí. Smluvené místo, kde Tancred a Roderick nechali koně, našel Quentin snadno. Sesedl a uvázal svého vraníka. Vzal do náruče bezvědomou Nadine.
Ke kruhu kamenů došel pěšky. Druzí dva účastníci rituálu už na něj čekali. Tancred s pichlavýma očima byl oblečený celý v černém. Zdálo se, že se mnohem lépe hodí sem, než do mírumilovného chrámu, jehož byl knězem. Roderick, nezvykle zachmuřený, u boku s mečem claymorem, který nikdy neodkládal. Byla to zbraň, již si snad jeho předkové přinesli ze své domoviny.
Nikdo nepromluvil. Quentin zůstal na okamžik stát, upíraje nepřítomný pohled na své společníky. Pak položil dívku na kamenný oltář. Kněz zůstal stát za její hlavou. Otevřel knihu. Roderick stál v nohách. Quentin stanul s dýkou v ruce vedle oltáře. Na dosah tlouklo Nadinino srdce.
„Namu iriethare, namu. Astre alrai jaoir…“ začal předčítat Tancred. Jeho společníci se k němu připojili v pečlivě naučeném zaklínání. Přeříkali je jednou… podruhé… A pak se Nadinina víčka zachvěla. Dívka upřela široce otevřené nevidoucí oči ke hvězdám… a připojila svůj hlas ke třetímu zaklínání – tak jak bylo v knize psáno.
„…roiel yvzarah!“ Na okamžik nastalo ticho. Nepřirozené, mrtvé ticho v kruhu kamenů. Quentin pozvedl dýku…
Čísi ruka pevně sevřela jeho zápěstí. Ruka v rukavici z černé oceli. Quentin se prudce otočil. Měl jen čas si uvědomit, že ten, kdo ho zadržel, není člověk…
Pak ten tvor trhl nelidskou silou dýkou – a čepel si našla Quentinovo srdce.
Roderick už měl claymore v ruce. Vrhl se na postavu v černém plášti s kápí. Bytost ustoupila a vytrhla dýku z Quentinovy mrtvoly. Až ve chvíli, kdy ostří claymoru narazilo na vztaženou paži bytosti, Roderick pochopil, že ten tvor neměl rukavice z černé oceli… měl kůži z černé oceli.
Vylétly jiskry. Vzápětí se do Roderickova těla vnořila obětní dýka, z níž dosud neskanula Quentinova krev.
Tancred nečekal, až souboj skončí. Na vteřinu zahlédl oči bytosti zářící zpod kápě jako dva bledé opály. To stačilo, aby pochopil… Démon…! Vyvolali jsme ho, ale neovládli!
Kněz se otočil a dal se na útěk. Za kruh kamenů se však nedostal. S děsivou silou a přesností vržená dýka byla rychlejší.
Démon zůstal stát nad dívkou ležící na oltáři. Pomalu k ní vztáhl ruku. Pak se zarazil.
Nadine se posadila. Usmála se a vložila svou dlaň do démonovy. Pomohl jí vstát.
„Už jsem se obával, že se nikdy neuvidíme, má paní,“ řekl tvor z temnoty. Nadine mu shrnula kápi s hlavy a bez bázně pohlédla do bledých očí v černolesklé tváři, která připomínala lidskou. Mezi démonovými rty však kmital rozeklaný jazyk. Hlas, jímž tvor promlouval, nevycházel z jeho úst, byl tvořen hlasitými myšlenkami.
„Nikdy je dlouhá doba. Měla jsem celou svou magií koupenou věčnost na přemýšlení. Ale podmínky, jimiž mě od tebe Merlinova kletba dělila, byly skutečně téměř nesplnitelné… Jakou naději jsem měla, že se mi podaří dostat sem kněze, bojovníka a básníka, přimět je, aby dobrovolně nakreslili symboly a spolu se mnou vyslovili zaklínadlo? Jak jsem ti mohla přinést tři určené lidské oběti…? Tolikrát jsem se pokoušela, nejrůznějšími způsoby… Už jsem si málem zoufala…“ řekla Nadine, její něžná tvář, bledá ve světle měsíce, se zasmušila při vzpomínce na dlouhé odloučení.
„Co je tohle?“ zeptal se démon a zvedl ze země knihu s onyxem.
„Můj mistrovský podvrh,“ zasmála se čarodějka. „Věděla jsem, že Quentin neodolá. Dostat ji do jeho knihovny byla hračka… A já jsem byla naprosto ideální oběť…“
Démon pohladil Nadine po tváři. Jeho prsty, tolik podobné lidským a přece tak nestvůrné, sklouzly přes její krk níž… Dívka se zasmála. Skutečně šťastně a od srdce, jako už mnoho desítek let ne. Démon ji k sobě přitiskl. Její kůže příjemně hřála proti kovovému chladu jeho těla.
A s Nadine v objetí vzlétl k jasné obloze v divokém netopýřím tanci. Na zemi zanechal jen oltář s rozmazanými symboly a tři mrtvá těla. Oběti…

KONEC

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

21 komentářů

  1. wow, moc hezké 🙂 na krátkou povídku ideální námět.

  2. Diky, priznivy komentar vzdycky strasne moc potesi! A ja si svych ctenaru cenim. Doufam, ze az nekde narazis na moje jmeno, tak si ten vytvor prectes se stejnou chuti! 🙂

  3. Povidka!!!
    Moc pekne!!!
    Libi se mi hlavne namet a take zpracovani!
    Doufam, ze se zde objevi vice povidek!!!

  4. Zadny text nebyl uveden – asi nekdo zmackl tlacitko Odeslat drive, nez neco napsal – to se stava…

  5. Páči sa mi to, veľmi dobré, už sa teším na ďalšie poviedky.

  6. Skvěle
    Příjemné osvěžení. Pointa se sice tak nějak dala očekávat, ale nezklamala. Zpracování skvělé. Kdy bude něco dalšího?

  7. Re: Skvěle
    Kdy bude neco dalsiho? Pokusim se z Lucky jeste neco vytahnout. Nechte se prekvapit.

  8. další povídka
    Možná to bude vypadat jako hnusná reklama… protože to je hnusná reklama:)Ve sborníku Zaslíbený věk trollí najdete od Lucky povídku „Do horoucích pekel“. Podle mě je to minimálně o polovinu lepší povídka než oběť, každopádně ta úpovídka stojí za přečtení.

  9. Klasický námět dobře zpracován, povídka měla svoji „atmosféru“.

  10. Jo, dneska clovek fakt nevi komu verit. Podobnej pripad se vodehral na Zizkove,
    nejakej Jarda Rousek si vzpomel, ze vobetuje pannu, protoze se docet, ze je to
    dobry na hemeroidy. Vsichni se mu smali, kde chce jako tu pannu dneska vzit, ale
    von na to, ze si ji najde v tom internetu. A fakt se mu jedna vozvala, az z
    ameriky. Jenomze hned na letisti ho sebrala FBI, protoze si mysleli, ze tam chce
    sexuelne vobtezovat. Von jim rikal, ze nikoho vobtezovat nebude, ze jenom
    podrizne tu pannu a pojede domu, ale nikdo mu neveril, takze ho soupli do basy
    plny negru. Prej ho tam ty hemeroidy presly. Cerna magie…

  11. Bezva.Líbí se mi to.Všichni asi čekáme na pokračování.Že?

  12. hmmm, povidka byla celkem pekna, ale ta od trolika byla mozna kapanek lepsi…:oP

  13. moooc hezke. tak trochu mi to pripadalo ako pomsta na tych troch, ale len trosku, v kazdom pripade sa mi to pacilo.

  14. moc hezké, stojí za přečtení, nevim co dál tak … aurevoir:))

Zanechat odpověď