Předcházející česky vydaná kniha Connie Willisové s názvem Kniha posledního soudu si vysloužila více než pozitivní recenzentské ohlasy a tak se zdá, že napodruhé se autorce vstup do povědomí českých čtenářů zdařil. A jelikož železo je třeba kout, dokud je žhavé, na knižní pulty právě přichází nový titul této americké spisovatelky. Bude spanilá jízda českými, moravskými a slezskými SFF luhy a háji pokračovat? Odpověď se pokusí nabídnout následující řádky.
 |
Má očekávání stran aktuálního titulu Connie Willisové byla o to větší, že autorka (potažmo nakladatel) si zmíněnou Knihou posledního soudu nasadila laťku vskutku vysoko. Prvořadou informací je, že kniha s poněkud tajuplným názvem …o psu nemluvě aneb Jak jsme nakonec přeci jen našli biskupův pařízek na Knihu posledního soudu volně navazuje. Čtenář se zde setkává se starou známou oxfordskou fakultou historie a především profesorem Dunworthym i jeho věrným famulem Finchem. Děj knihy se odehrává v roce 2057 a opět stojí na motivu cestování v čase. Oproti událostem, líčeným v knize předchozí, už však situace není tak jednoduchá a celý proces se komplikuje. Ukázalo se totiž, že hrátky s časem nejsou úplně bez rizika a časoprostorové kontinuum se samo brání možnému zneužití. Tím pádem opadl zájem investorů, a jak už to tak chodí, věda jako chudá Popelka tahá za kratší konec špagátu. Aby mohl historický výzkum v minulé realitě nadále probíhat, kývla fakulta historie na nabídku zámožné mecenášky s příznačným jménem Schrapnellová (kontext čtenář pochopí zanedlouho). Historici se ale záhy přesvědčí o pravdivosti přísloví, že kam nemůže čert, tam nastrčí ženskou, neboť lady Schrapnellová velmi brzy ovládne celou fakultu historie a začne celý její lidský potenciál využívat ke svému cíli. Tím je obnova katedrály v Coventry, zničené německým bombardováním za druhé světové války. Zapeklitým oříškem se stává především nalezení biskupova pařízku.
Do problémů se dostává i profesor Dunworthy. Nejenže má plnou hlavu starostí s lady Schrapnellovou a jejími požadavky, prosazovanými s buldočí neodbytností, posilovanou vědomím, že ona drží prst na finančních tocích, ale je nucen řešit i mnohem důležitější problémy rázu existenčního. Jedna z jeho historiček se totiž dopustila zdánlivě triviální chyby: zachránila na misi ve viktoriánské době kotě před utopením a pronesla je zpět do své doby. Brzy se však začne jevit, že ona maličkost patrně zapříčinila spuštění obranných mechanismů a časoprostor se počíná bránit vnějším zásahům. Do viktoriánské doby je proto odeslán (částečně na obranu před lady Schrapnellovou) historik Henry s úkolem, aby situaci napravil. Do hry však vstupuje faktor shozové nemoci a Henry se tak ocitá na místě určení bez toho, aniž by vlastně tušil, co že se po něm přesně chce. Od toho se pak odvíjí další linie dění, nepostrádající napětí až do posledního okamžiku.
Podobně jako v Knize posledního soudu Connie Willisová pracuje s dvěma liniemi příběhu, které se ale protentokrát prolínají ještě úžeji. Jednou z nich je ona opětovná výstavba coventryjské katedrály a především onen klíčový biskupův pařízek, druhou představuje mise ve viktoriánské době. Hledání biskupova pařízku se blíží marnosti, byť, jak spoileruje už podtitul knihy, nakonec je zdárně nalezen. Zašmodrchává se i viktoriánská linie. Původně triviální úkol vrátit kočku zpět, kam patří, se totiž na místě komplikuje, neboť jak se zdá, časové změny už začaly probíhat a každý pokus o napravení prvotního zásahu v kombinaci s běžícím sebeopravným mechanismem nutně působí další kopance. Spouští se tak řetězová reakce, jejíž výsledek je v nedohlednu. V okamžiku, kdy hrozí v důsledku trampot v éře la belle epoque i prozrazení prolomení německého šifrování Brity, a tedy zásadní zvrat v průběhu druhé světové války, začíná jít do tuhého.
Connie Willisová opět uvádí na scénu životaschopné postavy, které si velmi záhy získají čtenářskou přízeň. V porovnání s Knihou posledního soudu ovšem klade aktuální titul na své čtenáře poněkud větší nároky. Pokud bylo téma zasazené do temného středověku čtenářsky vděčné, v této knize autorka s podobnou grácií navozuje atmosféru viktoriánské Anglie, což má za následek velice pomalé, až rozvláčné plynutí děje. Ne nadarmo název knihy odkazuje na klasický titul Jeroma K. Jeroma Tři muži ve člunu, o psu nemluvě (ti se ostatně epizodicky mihnou v knize také), jemuž Connie Willisová skládá specifický hold. Čtenáři se zdá, že se nic neděje a ze svého omylu je autorkou vyváděn až posléze s tím, jak je mu předestírán pravý význam a důsledek zdánlivě obyčejných událostí. Pokud se Knize posledního soudu dalo vyčítat, že princip cestování časem a fungování časoprostorového kontinua odbývá, zde je tomu přesně naopak a celý systém představuje klíčovou zápletku příběhu. O psu nemluvě… tak představuje další střípek celkového obrazu. Doporučuji proto nenechat se úvodními pasážemi odradit, neboť tato trpělivost bude zanedlouho více než dostatečně odměněna skvělým příběhem. Kniha není prosta ani humoru, postaveného například na tom, že v polovině 21. století patří kočka k již vyhynulým druhům a do viktoriánské doby vyslaný historik proto musí řešit zapeklitou situaci jak s pro něj fascinujícím tvorem jednat. V souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím proto konstatuji: Connie Willisová opět zasahuje!
PS.: Opakovaně byl v recenzi nakousnut jakýsi biskupův pařízek. Předpokládám, že si teď říkáte, co to, k čertu, je? Že jsem to zapomněl vysvětlit? Samá voda, moji milí! Tuhle škodolibost má na svědomí už Connie Willisová! I ona nechává čtenáře celou dobu tápat po čem to lady Schrapnellová s takovou neodbytností pase a věc vysvětluje až téměř v samém závěru knihy. Biskupův pařízek a jeho identita se tak stávají jedním z hlavních zdrojů napětí. Nemám proto to srdce vás o ten požitek připravit…
Jak to dopadne, když ohavný výplod viktoriánského užitého umění začne ovlivňovat budoucnost na stovky let dopředu, když se slečinka v bílých krajkách nedostane tomu pravému a když Němci včas neshodí bomby na Londýn? To nevědí ani dva hodně unavení historici, kteří se tohle všechno vydávají do minulosti napravit. A protože jim v práci překáží také několik odhodlaných starších dam, zamilovaných kaplanů a zmatených akademiků, nebudou to mít vůbec jednoduché. Vydejte se po Temži proti proudu času! Bude to divoká honička za záchranu jedné kočky, jedné svatby a vůbec světa, jak ho známe, o psu nemluvě. (anotace)
- …o psu nemluvě aneb Jak jsme nakonec přeci jen našli biskupův pařízek
- Autorka: Connie Willisová
- Překlad: Robert Tschorn
- Série: –
- Formát: hardback
- Počet stran: 504
- Cena: 399 Kč
- Vydal: Triton, 2012
Přečtěte si i recenzi na Knihu posledního soudu.
Humor?
“Kniha není prosta ani humoru, …” považuji za poněkud zvláštní tvrzení. Technicky je pravdivé, ale je to asi jako napsat, že v sérii Rambo občas dojde i na nějakou tu akci. Narozdíl od docela pochmurné Doomsday Book je tato kniha v první řadě komedií, což lze považovat za logický důsledek s ohledem na zdroj její inspirace (Tři muži ve člunu). Z recenze to ovšem moc zřejmé není. Jinak se závěrem souhlasím – je to velmi povedená (a vtipná!) kniha, líbila se mi víc než ostatní knihy Willis ze stejného prostředí (předcházející Doomsday Book ani následující dvoukniha Blackout/All Clear mě nějak zvlášť nebraly, i když byly kritiky přijímány velmi nadšeně).
Ano, z recenze komediálnost knihy zřejmá není – a to zcela záměrně. Nepůsobila na mne tak, nevnímán O psu nemluvě jako komedii. Byť Kniha posledního soudu má jistě temnější zabarvení, ani tady nejde (domyslíme-li důsledky nevratných změn v časoprostoru) o žádnou selanku. Už jen ty scény z Coventry za války. Alespoň tak jsem knihu četl jako čtenář já a pak své dojmy shrnul jako recenzent. Tím nechci samozřejmě říct, že je Váš názor mylný, jen holt každý akcentujeme jiný rozměr. Za mou osobu je to jednoznačně plus tvorby Connie Willisové. Možná dokonce, že až knihu budu číst podruhé, což se jistě stane, možná i víc docením tu humornou složku.
Kniha posledního soudu
Kniha posledního soudu je příkladem přeceňované knihy, která zdaleka nedosahuje kvalit pozdější Passage, u nás jako I když půjdu roklí šeré smrti. Plošší charaktery bych ještě překousl, slabší atmosféru a zpracování dějových linií už ne. Kamenem úrazu je přílišný důraz na linii z budoucnosti, odkud Kivrin pochází, vyznačující se zdlouhavým popisováním peripetií ********* (nechci prozrazovat, kdo nečetl), jež dost narušuje (odvrací pozornost od) dění v minulosti. Jakési napětí navozující hrozivé a všudypřítomné vyzvánění zvonů na začátku příběhu se s dalšími kapitolami vytrácí. Autorka je výborná vypravěčka, ale potenciál, který se jí naskýtal, nevyužila. Za mě 7/10. Paradoxní je, že na Legii mají obě knihy stejné hodnocení 87%. Asi mám moc vysoké nároky od té doby, co čtu intenzivně klasickou a to lepší z moderní beletrie…
MaD
M. Bedeč – naprostý souhlas, Knihu posledního soudu jsem bohužel nedočetl ani do poloviny. Ženské autorky obecně píšou, řekněme, víc do šířky, ale něco tak rooooztaaahaného jsem snad ještě nečet, včetně povinné četby na střední. Naopak Passage se mnou totálně zacloumala, tu mám určitě v osobní Top 10.
to Martin Bedeč: Je to samozřejmě o názoru a osobním založení. Snad jsem napsal zřetelně, že Kniha posledního soudu, je dnes už v lecčems naivní. Nemůžu ale souhlasit se slabší atmosférou. Děj se rozvíjí zvolna, ale setrvale a atmosféra houstne. Dojem ve mě pořád setrvává i řadu měsíců po přečtení. Taky souhlasím, že linie ze současnosti za děním se středověku zaostává. Ale nerušilo mne to. Passage jsem bohužel nečetl, takže do srovnání se nepouštím a hodnotím jen Knihu posledního soudu jako takovou.
to MaD: Možná je škoda, že jste knihu nedočetl, závěrečné pasáže třeba v mém případě dojem z celé knihy výrazně proměnily. Jinak pokud se Vám zdála už Kniha posledního soudu rooooztahaná, pak asi ani …o psu nemluvě nebude titul pro Vás, tam je to ještě markantnější.