Kniha Písně větru je milostná písnička češtině na rozloučenou, říká spisovatelka Sierra Dawn

Písně větru od Sierry Dawn není jen tak obyčejná kniha. Ani na žánr fantasy. Její obsah je stejně tak překvapivý, jako geneze celé knihy. Proč je napsaná tak, jak je, jak se píše na pravém americkém ranči a zda by chtěla žít ve svém světě, se dočtete v našem rozhovoru.

Sierra Dawn už sedm let žije zpátky v USA, takže její „češtin“ začíná lehce kolísat. Rozhodli jsme se proto ponechat drobné nedostatky vůči korektnímu jazyku v původní podobě.

Při svém studijním pobytu v Čechách jste si češtinu oblíbila a posléze naučila. Co vás na ní tak oslovilo?

Popravdě řečeno, vůbec netuším. Není to něco, co bych dokázala vysvětlit ani sama sobě, natož někomu jinému. Možná jsem bývala v dřívějším životě Češka… Prostě to bylo něco silného a nevysvětlitelného, co podstatně změnělo celý můj život, že jsem jednou uslyšela češtinu. Ale vůbec toho nelituji. Začalo to všechno třidenní pobyt v Brně v ramci poznávací cestu Evropy, které jsem se zúčastnila jako členka jedné zemědělské sdružení mládeže. A na svém druhém dnu v Brně, koupila jsem dětskou knižku, tuším, že to byly Toulky letním lesem nebo něco na tom způsobu, a řekla jsem našim tlumočníkům: „Jednou toto budu schopná číst.“ A úplně krásně se mi kluci smáli. Ale pravdu nakonec jsem měla já.

Bylo těžké ovládnout tento jazyk?

Bylo to nesmírně těžké, obzvlášť ze začátku. Byla jsem do jazyka úplně posedlá. Osvojit jazyk mi případalo jako hlavní bod mého bytí. A abych se tomu dobojovala, zapřela jsem se možnost přemýšlet anglicky. Česky jsem ještě neuměla, ale odmitla jsem se sebou mluvit jinak než česky. Je to nejosamělejší pocit na světě, nebýt schopen domluvit ani sám sebou v tichu vlastní mysli. Možná to bylo chyba. Děti, které mi na sidlišti pozvaly hrát bejsbol, mi považovaly za valečné uprchlice z Bosnie, a myslim, že to bylo hlavně kvůli té hluboké osamělosti, co jsem sobě přikázala. Ale fungovalo to. Do šesti měsíců jsem rozuměla, a pak byl svět nadherný a otevřený. Bylo to, jako bych se naučila kouzla, cítila se všehoschopná, když jsem už konečně rozuměla. Možná malinko od této zkušenosti jsou ty postavičky. Dokažou být místy dost osamělé a uzavřené. Jazyk nám dokáže svět otevřit i uzavřit.

Autorka na kobyle Chance žene krávy přes vodní nádrž vykopanou jejím pradědečkem

Kdo vám dodal odvahu napsat dvojjazyčnou knihu?

Je to možná tak trochu jako s tou češtinou… něco, do čeho jsem najednou z ničeho nic spadla a už nebyla schopna si představovat svět jinak. Jak jsem byla do té češtiny hluboce zamilovaná, chtěla jsem nějak zachytit, co to vlastně je jazyk, jak ji vnímám a prožívám, a nějak to všechno rostlo samosebou. Teď se ohlížím na to všechno a kroutím hlavou, byl to šilený počin, ale tehdy mi to prostě připadalo normálně.

Když už u té dvojjazyčnosti zůstaneme, jak se vám psala takováto netradiční kniha? Nepletly se vám oba jazyky dohromady?

Neměla jsem problémy, že by se mi pletly jazyky. Kniha je z tohoto hlediska psána „přírozeně“. Ale rozhodně to nebylo jednoduché. Ta čeština vyžádala nesmírnou práci. Sedla jsem hodiny se Slovníkem spisovné češtiny a „honila“ slova, vyhledala znamé slovo a pak se podívala na definice slova v něm, a tak dokola. Tím jsem hledala vyrazy a přesné vyznamy. Bylo to mnohem úspěšnější než použivat dvojjazyční slovník. Když je to jednou překlad, už to není ono. A v knižkách a na tramvaji jsem hledala slova a spojení. Každá věta byla hodiny práce, každé slovo jsem dohonila… a pak přesto byly špatně a musel je někdo opravit. To bylo to nejtěžší. Ale ne, je to tam pořád, to co jsem psala… jak jsem zavřela očí a snažila se to všechno vidět přesně beze slov a pak najít ta nejkrasnější, nejpřesnější česká slova, abych zachytla tu vizi. Tohle byla nejúnavnější, ale taky nejkrasnější práce. Anglicky a Czenglish a tak šlo mnohem snadněji. Ale to pletení jazyků, je to zvláštní věc. Jak se člověk dostane na určitou úroveň, přestane vnímat rozdíly. Nevím, kolikrát jsem si něco četla a říkala si v duchu: „Proč píšou dvakrát úplně totéž?“ a pak mi pomalu a pracně došlo, že to bylo oboujazyčné a přešla jsem od jednoho do druhého, aniž bych vnímala rozdíl. A taky, mám šestiletou dceru, tak se ji snažím učit česky. A nedávno začala Zorka čist ze Slabikáře a četla pár vět dobře, pak začala střídavě čist česká slova, co tam byla psaná, a anglický překlad, když ji to napadlo, a takhle plynule četla. Zněla hodně jako Aesclinn, jak přechazela tam a zpátky, jak ji to napadlo. Tak nevím, jak to přesně vyjadřit, ale přijde chvíli, když to přestanou být „pletené“ jazyky a stanou se „splývajícími“ jazyky. A snažila jsem se knihou trochu tento stav zachytit, ale nebylo to jednoduché. Motýl na špendlíku už není úplně motýlem a živý jazyk taky není snadné přišpendlit na papíře.

Kniha je psaná českoanglicky, tedy je publikovatelná pouze v České republice. Proč jste nenapsala celou knihu v angličtině a nešla s ní na větší a více peněz slibující trh v USA?

Kdyby nebyla v češtině, už by to nebylo ono. Ona kniha byla taky svým způsobem milostná písnička češtině na rozloučenou.

Ostatně, není těžké vědět, že sice máte knihu, ale můžete ji dát přečíst jen některým svým přátelům, protože ostatní jí prostě neporozumí?

Tato je zajímavá otázka. Určitě bych souhlasila… předtím, než si ji přečetly maminka i sestra, které česky neumí. Maminka vysvětlila, o co jde, spravně tatinkovi a řekla, že: „Všem vadí Ilviromila, ale nemyslím, že je tak zlá. Je spolehlivá, když je třeba.“ A sestra měla spoustu věcných otázek k příběhu i Aesclinině minulosti a měla zájem o to, co jí ušlo. Takže obě to četly celé a něco z toho měly. To mi překvapilo. Ale nedokáže to každý. Tatinek by to nikdy neotevřel, protože „ví“, že to nepřečte. Ta kniha má vrstvy a každý, který je schopen na tu „hru“ přistoupit, něco od ní může dostat, k nějaké vrstvě, k nějaké úrovni se dostane. Málokdo asi přijde úplně všemu na kloub, ale kniha má obstat i bez toho. I těch pár vět arabsky k něčemu jsou, pokud je nezměnil omylem nějaký počitač mezi prvním psaním a vytištěním. Málokdo to přečte, ale pro ty, kteří to zachytí, to tam má být.

V knize se uvádí, že žijete na ranči, jaké to je prostředí pro autorskou tvorbu?

Knihu jsem psala z větší části ještě jako studentka postgraduálního studia v Brně. Není to jednoduché psát z ranče a česky už vůbec ne. Bylo to velmi těžké dokončit knihu, jak jsem vypadla z prostředí, ale život je takový, jaký je. Ranč je dobré místo na tvorbu, protože člověk je blízko přírody a zakladní snahy o zachování života, a je špatné místo na tvorbu, protože ty zakladní snahy o zachování života vyžaduji dost času.

Sierra Dawn, synek Linden a kobylka Trisca

Máte nějaké speciální místo, kde ráda píšete?

Máme hnědý gauč, který jsme koupili od staré paní, která odstěhovala do města, a piši tam na notebooku po večerech a nocích, když už konečně spí dětičky.

Od obyvatelky takového domu bych očekával spíš nějaký western, a ne epickou fantasy. Co vás dovedlo k tomuto žánru?

Ono to není zas tak epický… takový malý příběziček o lidech a co si mezi sebou řeknou. Když mluví Aesclinn o koních a dojných kravách, tak to je od mého života. Ale fantasy mám ráda odjakživa. Fantasy může být ze života. Dost westernů nemá se skutečným životem na západě nic společného. Jsou samé pití a střílení a velké lásky. Skutečný život na ranči je o úplně jiných věcí. Jde o rodinu především a o sousedství a lidskou společnost podruhé. Vyžaduje to neustálé snahy porozumět přírodu, zvířata, rostliny, počasí a na základě toho porozumění žit a přežit. Vyrábíme vlastní elektřinu od slunce a větru, dojíme vlastní krávy a z toho máme vlastní tvaroh a máslo, krávy žijou na volné prérii jako divoká zvířata a honí se koňmi. Je to život bez prázdnin a dovolené, kde čím horší je počasí, tím více je třeba do toho jít, protože tím víc zvířata člověka potřebují. Jediné, co to má společného s westerny, je boj, při kterém se snaží vláda a bohatí cizinci z východního pobřezí zničit starou kulturu blízce spojenou s přírodou. Ale teď jsme to my rančeři, kdo je vyháněn z prérie, a ne Indiani, jak tomu bývalo před 150 léty. Jeden kamarád z Brna řekl: „Jednou si budou američtí ekologové posypat popel na hlavu za to, že vyhaněli rančery, stejně jako to teď dělají za to, že vyhaněli Indiány, a bude jim to úplně stejně platné.“ Má možná pravdu, jenže nám to moc nepomůže.

Písně větru jsou knihou dvojjazyčnou a ještě k tomu fantasy, nekoukají na vás vaši známí kvůli tomu skrze prsty?

Tak to vůbec ne. Moji známí už ví, že jsem podivná, a s tím se dávno smířili. Řekla jednou jedna známá: „Sára je taková zvláštní typ.“ Ale nemyslela to zle. Není to nezdvořilost nazývat sojku sojkou.

Jsou nějaké postavy či místa v knize inspirované skutečnými osobami?

Rozhodně. Hlavní postavy se silně podobají určitým mým přátelům v mluvě. Ne jak vypadají, ani jak se chovají, ale jak mluví, tak to velice přesně. To byla jedna z nejpříjemnějších prací knihy… poslouchat a zachytit, jak lidé mezi sebou mluví. To je jedna z věcí, které působí, že lidé v knize mluví tak nezvykle. Mluví, jak lidé mezi sebou obvykle mluví, a ne jako se mluví v knihách. Aesclinn jsem zase já, ale jen co se týče splývání řeči. Musela jsem si nastudovat její archaismy, ale zase, ona by je nepouživala, nebýt skutečnosti, že fascinují mě. Ale ta: „Zubama! Two teeth, jen two!“, to mám z vlastní hlavy, akorát že ono to slovo bylo „ženskýma“, když se to stalo doopravdy. Dost těch popisů okolí na cestě pochází z botanických exkurzí, vzhledem k tomu, že jsem studovala v Brně botaniku.

Kdyby se Hollywood rozhodl natočit film podle knihy Písně větru, koho byste vybrala do hlavních rolí?

To je teda otázka! První, kdo mě napadne, je mladá Libuše Šafránková, dovede být tak aesclinnovsky váž­ná.

Na obálce knihy malíř vytvořil adaptaci tapiserie z Bayeux. To byl váš nápad? Jak se vám líbí zpracování?

Ne, ne, to umělec sám obálku vymyšlel. Já přemyslím slovy a ne obrázky, tak to, co dovedl, je mi úplně cizí, mocné čáry mistra kouzelníka. Ale velice se mi to líbí. Je to nacpané odkazy na děj v knize a ráda si to prohlížím a vyhledávám je.

Přála byste si žít ve světě z vaší knihy?

Vůbec. Hrdinové to moc nevnímali, protože byli v ději příliš hluboko a od středu moci příliš daleko, ale v celé říši se schyluje k ošklivé občanské válce. Je to nebezpečné a rozbouřené prostředí.

Knihu vydalo nakladatelství Straky na vrbě, jakou cestu jste se dostala až k němu?

Ukázala jsem jednomu kamarádovi spisovateli rukopis a on mi doporučil, abych ji tam posílala.

Vyšla vám kniha, považujete se na spisovatelku?

Trefná otázka. Až úplně ne. Písně jsou tak odlišné od cokoli jiného, co bych kdy četla, že nedokáži setřást pocit, že nevyšla mi kniha, ale Pisně. Asi to špatně vyjadřuji, ale mám určitý pocit, že kdybych byla skutečná spisovatelka, psala bych něco podobněji tomu, co skutečné spisovatelky píšou. Ale mám z ní radost, radost z ní, jaká je, a radost z toho, když se lidem líbí.

Michael Bronec tvrdí, že jste spolu úpravy na knize řešili velmi dlouho. Vadily vám neustálé připomínky?

Vůbec ne. Měla jsem radost z toho, že měl o knihu zájem a taky chtěl, aby byla nejlepší, co mohla být. Bylo s knihou dost práci a byla jsem vdečná za jeho trpělivost a pečlivost.

Sierra Dawn s manželem, na pozadí rozorané pole připravené na setbu malin

Jak se podle vás text vyvinul od prvního rukopisu k vydané knize?

Hlavní změny se týkaly konce. Ten byl opravdu slabší a první pokus chtělo vylepšit. Jenže bylo třeba tyto změny provádět, až když už jsem vypadla z českého prostředí, a to nebylo lehké. Lituji, že nevyšlo dost času, abych to celé psala v Brně. Jinak celé sady pasáží se přeměnily z angličtiny do češtiny.

Říká se, že knihy by měl z angličtiny překládat pouze rodilý mluvčí, který umí česky. Což z vaší knihy poměrně působí. Nenapadlo vás začít spolupracovat na knihách jako překladatelka?

Ach, jenže já česky perfektně neumím a nikdy umět nebudu, ať se snažím, jak se snažím. Ale pomáhám sem tam Strakám na vrbě. Pomohla jsem vyřešit jazykové otázky a podrobnosti u několik Amberů od Zelaznyho. Mám spíš pocit, že bych měla schopnost překladat opačným směrem. A jsou dvě věci, co mám tak ráda, že dovedu si představit, že bych do překladu šla. Ráda bych do angličtiny přeložila příběhy Otakara Batličky a Christyho Biggse od Jaroslava Velinského. Nemohu si uniknout pocit, že anglicky jazyk je chudší bez nich.

Můžeme se těšit na další knihu?

Nevím, nevím. Ne, že bych Aesclinn a její přátele neměla ráda, a ne, že bych se k nim ráda nevrátila, ale bylo by to odsud nesmírně těžké napsat. Ale jediné, co jsem se zatím v životě naučila, je, že nikdy nevím, co příchází…

Děkuji autorce za rozhovor a Michaelu Broncovi za zprostředkování a pomoc při cizelování textu.

Foto: Archiv Sierry Dawn, fotil Petr Tobola

Lukáš Vaníček (redaktor)

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

165 komentářů

  1. Kruci… Knížku mám doma, ale jen nad ní slintám. Anglinou vládnu pouze do úrovně slabšího žáčka šesté třídy. (Pak se mnou děti odmítly nechat zkoušet).
    Jestli je knížka jen zpola tak sympatická jako její autorka, musí být prostě skvělá.

  2. Já seděla na větev, když Sierra to vykládat a vůbec nechápalo vznikat proč něco tak.

  3. Kulaginovi
    Na tuhletu vtipnou poznámku jsme se všichni těšili; a voilá – už je tady!! 🙂

  4. to Michael Bronec
    Tak vážně, ta kniha v této podobě je nesmysl, měla to napsat buď česky, nebo anglicky.

  5. Kulaginovi
    Určitě máte pravdu – a třeba o takových slovnících platí zcela totéž. Měly by být úplně celé buď jedním, nebo druhým jazykem.

  6. pipin
    Michael: Jestli je vydání knihy v této podobě nesmysl nebo ne nechci hodnotit, nakonec je to riziko podnikání, ale to srovnání se slovníkama mi přiadá dost jako, s prominutím, blbina.

  7. Pipinovi
    Stejná blbina jako psát o knize, která je celá založena na prolínání dvou jazyků, že by měla být jen jazykem jedním… 🙂

  8. to pipin, Michael Bronec
    To o slovnících je zbytečné komentovat. Jinak – kniha založená na prolínání dvou jazyků – k čemu je něco takového dobré? Podle mě to prolínání dvou jazyků pouze zakrývá chabý děj. Něco jako moderní básnění – forma povýšená nad obsah.

  9. Kulaginovi
    Světe div se, ale neexistují jen epické fantasy, existuje i poezie a existují i knihy založené na práci s jazykem a knihy, kde se dva jazyky prolínají. Chce se to jen dívat na literaturu jen z trochu většího odstupu 😉
    K čemu je něco takového dobrého? Třeba proto, že kdyby byl jen jeden druh knih, spousta lidí by si neměla co vybrat ke čtení. Někdo má rád vdolky, jiný holky a někdo si při užívání s holkou na něčem sladkém smlsne. A i když je dotyčný eunuch s cukrovkou, neznamená to, že si to ostatní nemůžou užívat… Eunuchovi se také nikdo neposmívá, když místo toho třeba maluje velikonoční vajíčka…

  10. To já se zas kvůli této knize zase pokusím naučit anglicky. 🙂

  11. to Roggy
    Existují jen dva druhy knih – dobré a špatné. Tahle je podle mě špatná. Ale jistě si své čtenáře najde, lidská pošetilost je nekonečná 🙂

  12. Kulaginovi
    Existují jen dva druhy čtenářů: chytří a hloupí; ti první si knihu přečtou, než o ní něco říkají; ale lidská pošetilost je nekonečná… 🙂

  13. to Michael Bronec
    Četl jsem ukázku. To mi bohatě stačilo. A rozdělovat čtenáře na chytré a hloupé – to je opravdu dětinské.

  14. Já myslím, že to bylo od Michaela jen takové malé rýpnutí. 🙂

  15. Kulaginovi
    Je to úplně stejné jako rozdělovat knihy na dobré a špatné…

  16. 2 Kulagin:
    Ale jo, existují jen dobré a špatné knihy. V základním členění. Otázkou ovšem zůstává, jaká jsou kritéria toho, co je dobrá a co špatná kniha – a v rámci toho jsou pak další šuplíčky.
    Detektivka může být dobrá i špatná.
    Román pro ženy může být dobrý i špatný.
    Sci-fi může být dobrá i špatná.
    Historický román může být dobrý i špatný.
    Umělecky ambiciozní kniha může být dobrá i špatná.
    A tak dále. 🙂

  17. pro Elinor
    A ten seznam, co rád čte a co ne, se člověku samozřejmě s průběhem let mění. Proto bych si netroufl použít “dobré” a “špatné”; jsou knihy, z nichž už jsem asi vyrostl, ale špatné proto rozhodně nejsou… 🙂

  18. to Michael Bronec, Elinor
    Michael: To tedy není. Ty označuješ lidi co se jim nelíbí kniha kterou jsi vydal za hlupáky. To je uražená ješitná dětinskost.

    Elinor: Ta kritéria jsou jednoduchá – buď se to konkrétnímu čtenáři líbí, nebo nelíbí. A k tomu, abych věděl že tahle kniha je špatná, mi stačili ukázky v článku který napsal M. Bronec. https://www.fantasyplanet.cz/clanek/songy-vetru-pr Ono i kdyby to bylo napsáno jen česky nebo anglicky, tak by to bylo slabé, ale takhle se to prostě nedá číst 🙂

  19. Kulaginovi
    Ale kdepak; dítě ke hvězdám blátem stejně nedohodí a nemůže je umazat… 🙂

  20. to Michael Bronec
    Přeji mnoho úspěchů ve vydávání knih. Doufám jen, že příští titul SNV nebude psán česko – tatarsky 🙂

  21. 2 Kulagin:
    Hmmm… je ti jasné, že v tom případě ale neexistují žádné kategorie, ani ta dobrá kniha a špatná kniha? To je potom jenom “knihy, které se mi líbí” a “knihy, které se mi nelíbí”, oboje striktně individuální a subjektivní. O (ne)kvalitě titulů a nějaké přenosnosti informací, jak si to vlastně vede, to neříká naprosto nic.

    (Třeba u Písní větru jsem na základě ukázek podle tebe usoudila, že by to mohla být dobrá kniha. Předtím jsem měla v úmyslu se jí vyhnout obloukem, takhle zaujala.
    Číst se to rozhodně dalo, dobře k tomu, a bavila jsem se nad tím skvěle. Zpravidla preferuju jiné věci, ale tohle… tohle bylo dobré.
    Tolik, když se držím tvého subjektivismu. 🙂

    Jinak, kdyby to bylo psáno jen česky nebo anglicky – to je zajímavá otázka. Kdyby ten příběh byl psán jednojazyčně, musel by fungovat dost, dost jinak. Především by nemohl být vyprávěním v ich-formě té postavy, co to vypráví, což by naprosto přesunulo způsob snímání obrazů a jejich pospojování do výsledné formy. Dost možná bych si troufla říct, že právě díky té ich-formě a dvojjazyčnosti je ta knížka fajn počtení. Pro člověka, který si s ní sedne. Ta jednojazyčnost a s ní nutně spojené změny by totiž zabily veškeré kouzlo toho, jak se omladina hašteří, odpadla by spousta Aescelinnina pohledu na svět – a přišlo mi, že zrovna kvůli TOMUHLE to je dobrá kniha. Zbytek je vcelku banální záležitost. 🙂 )

  22. od nakladatele pro Elinor
    Anebo bych musel vydat ještě druhou knihu s poznámkovým a překladatelským aparátem… :))

  23. 2 Michael Bronec:
    On by to byl spíš překlad z angličtiny do češtiny, takže by se to obešlo bez překladatelského aparátu.

  24. to Elinor
    Co je pro někoho kvalitní, to je pro jiného nekvalitní. S tím nic nenaděláš. Pro mě bude tahle kniha navždy špatná (jak formou, tak obsahem), i kdyby všichni lidé na Zemi tvrdili opak 🙂

  25. 2 Kulagin:
    Podle mě to sice spíš než s dělením dobrý-špatný má co dělat s “líbí” a “nelíbí”, což beru jako zase jiné kategorie, ale pomalu se smiřuji s tím, že pro spoustu lidí zjevně “líbí” = dobré a “nelíbí” = špatné.

  26. Kulaginovi
    Takže existuje nějaké objektivní měřítko literatury?
    A tím je co nebo kdo?

  27. Kulaginovi
    Pak jsem tenhle příspěvek:

    “Podle mě to sice spíš než s dělením dobrý-špatný má co dělat s „líbí“ a „nelíbí“, což beru jako zase jiné kategorie, ale pomalu se smiřuji s tím, že pro spoustu lidí zjevně „líbí“ = dobré a „nelíbí“ = špatné.”

    nějak nepochopil.

    Jaký je tedy rozdíl mezi “líbí” a “dobré” ?

  28. to Michael Bronec
    No, to bude tím, že ten příspěvek jsem nepsal já, ale Elinor :-)))

  29. různé
    JO, to je pravda, jak dneska pracuju na Carpe diem, tak nejsem pozorný a na tyhle “2” nejsem zvyklý.
    Ale když nic jako objektivita neexistuje, vlastně už není potřeba dál nic řešit… 🙂
    Holt se našel čtenář, který knihu nečetl, ale VÍ, že je špatná.
    I tací jsou mezi námi…

    Elinor naopak děkuji, že titul (podle mého) pochopila tím způsobem, jakým byl zamýšlen, a tím vlastně dala jeho existenci smysl.

  30. No, podle mě minimálně jedno objektivní měřítko je, a tím je řemeslná zručnost autora 😉

  31. Můj názor
    Za sebe musím říct, že je mi autorka i její počin (resp. počin Strak) sympatický, protože se jedná o odvážný, nekomerční titul. Michaelu Broncovi patří body za odvahu to vůbec vydat. Knihu jako takovou nehodnotím, neb jsem nečetl, a bohužel se ani číst nechystám. Nevládnu angličtinou natolik, aby mě nerušilo neustálé přepínání z jednoho jazyka do druhého. Což mi ale nebrání nahlížet na titul pozitivně. Už jen z toho důvodu, že z něj cítím velkou upřímnost. A říkám si, že kdyby to byl slint, tak to asi Straky nevydají, neb by to byla už s ohledem na tu limitující formu, ekonomická sebevražda. Holt jako vždy, někomu se líbí, někomu ne. Tak to přece chodí 🙂

  32. K písním větru
    ne, že bych tu podobnou debatu nečekal 🙂

    Podle mého názoru neexistuje spíš objektivita a naopak veškeré hodnocení obsahuje více či méně prvky subjektivity (viz nekonečné debaty pod recenzemi – zaslechl jsem slovo “Kladivonoš?”) Hodnotit knihu kategoricky dobrá a špatná je upřímně velmi lacinné, hloupé a vysloveně zavádějící. Nevyjadřuje to nic – dobrá znamená průměr, špatná znamená, že se něco nepovedlo, ale co, jak a kde? Když už někdo kritizuje, tak ať kritizuje konkrétní věci a nebrouzdá po povrchu.

    Písně větru mě zaujaly ani ne tím, že se tma prolínají 2 jazyky, ale že druhý jazyk má významotvorný prvek. Takovýchto knih je u nás opravdu málo. Pokud si vzpomínám, třeba Pražský hřbitov od Eca měl v sobě 3 typy písma, která byla pro děj velice podstatá. Tady autorka šla ještě dál a zvolila ne písmo, ale rovnou jazyk. Jako umělecké dílo, doslova koláž, to funguje, a v tomto soukolí je zapojené i neporozumění, které tím obohacuje prožitek (byť je to negativní prvek).

    Jelikož je to umělecká kniha, tak se jako umělec chová – je arogantní, jistá, nadšená a plně věří ve svou pravdu i za cenu toho, že ji veřejnost poplive a kritik obejme.

  33. to Lukáš, Michael Bronec
    Lukáš: Celé se to nepovedlo, prostě napsat takhle knihu je nesmysl a prznění obou použitých jazyků.

    Michael Bronec: Jak jsem řekl, četl jsem ukázky, které jsi sám zařadil do PR článku o knize. Už jen to bylo utrpení. Nikdo po mě nemůže chtít, abych toho četl 600 stran. Díky bohu že nejsem recenzent a číst to nemusím 🙂

  34. Pravdou je, že jako jedna z posledních záhad světa pro mne zůstává, proč je tenhle NEčtenář tak hlučný a prostě nepřestal trpět po prvním řádku pro něj nestravitelné četby… 🙂

  35. to Michael Bronec
    Tak já to teda celé přečtu. Ale až to vyjde jako ebook :-)))

  36. 2 Kulagin:
    Pán je provokatér. 😉
    A nebo neví, že u tohoto nakladatele je lépe jít po knihovnách… 🙂

  37. pro Elinor
    To Kulaginovo poslední prohlášení myslím hezky shrnuje smysl celé diskuse…

  38. No, předpokládám, že budu od p. Bronce oblažen další vtipnou poznámku, ale k tomu ebooku se připojuji – zcela vážně. Ta kniha je experiment. Experiment, který mě zaujal a docela bych ho vyzkoušel, ale prostě nemám tolik místa, abych si mohl dovolit “experimentální” knihy kupovat a pak nemít, jak se jich zbavit. Ebook (a podotýkám – LEGÁLNĚ KOUPENÝ ebook) by byl na tohle ideální už kvůli tomu, že ve čtečce je slovník. Takhle holt smůla… já nevím. Snad všichni (nebo aspoň drtivá většina) nakladatelé už e-knihy vydávají, jenom Straky ne. Tenhle truc nechápu…

  39. Nevím, vážený anonyme, co byste řekl svému šéfovi, kdyby se vás zeptal, jestli už Vás přešel ten truc, že nechodíte v sobotu zadarmo pracovat na směny…

    Chcete po mně totiž pro své pohodlí práci, kterou má dnes ve zvyku 97% konzumentů nijak neplatit.

    Mě e-booky nezajímají, mám rád poctivé papírové knihy a doufám, že se vždy najde dost čtenářů, kteří si je budou chtít koupit, když budou dobře udělané. I s nimi je spousta rachoty, nechci marnit čas něčím, co mé srdce neláká…

  40. Podívejte, já nechci spouštět flame. Číslu, které jste uvedl (97%) nevěřím. Vidím, kolik e-knih se prodává na Palmknihách a kdyby toto byla 3%, tak by lidé nejspíš nic jiného než e-knihy nečetli, a ještě by to nestačilo. Takže pokud se chcete ohánět procenty, necucejte si je, prosím, z prstu. Dále, co je špatného na tom, číst knihy “pro své pohodlí?” Pro většinu čtenářů je kniha relaxace a ta má být co nejpohodlnější – proto je to relaxace. Ponižovat čtenáře e-knih, že jsou “pohodlní” nebo dokonce je všechny předem označit za zloděje (podle vás 97%), je absurdní a urážlivé. Do spekulací, kolik jich krade, protože si od vás nemohou normálně koupit se pouštět nechci.

    Argument, že vás e-knihy nezajímají, beru – to je vaše právo. Bohužel tím, že se “vždycky najde dost čtenářů” si tak jistý nejsem (bohužel proto, že jsem taky duší bibliofil, do e-knih mě nutí jen technické těžkosti) a o tom, že z ryze finančního hlediska budou jednou e-knihy lukrativnější než papírové, navzdory pirátství, jsem přesvědčen. Obávám se, že nemůžete chtít brát ze dvou košů naráz – na jedné straně tvrdit, že vydáváte knihy jen z lásky ke knihám a na druhé si stěžovat, že vás čtenáři e-knih okrádají – když jim nedáte ani šanci kupovat. To je vše.

  41. 2 Michael Bronec:
    Hm, fajn, ale u e-knih je potřeba ty lidi přesvědčit, že je normální platit, ne je povětšinou utvrzovat v tom, že e-book je zadarmo.

  42. to Elinor
    A nebo že mají stejně smůlu a holt si tu knihu od Strak mají svépomocí naskenovat, protože legální e-book nedostanou nikdy, i kdyby si zaplatili. I když si myslím, že zrovna u téhle knihy si nikdo do toho nadšeného pirátství zdarma nepožene. I když, kdo ví. A nebo že mají holt pokrčit rameny a říct si: “Však je tu dost jiného čtení než od Strak”. A to už vůbec nemluvím o knihách, u niž vydavatel nezamýšlí dotisk…
    No, je to Broncův boj.

  43. to Kulagin
    Máš téměř pravdu. Vydávat takovouto knihu *pro čtenáře tvého typu* je nesmysl. A to není urážka. Jednoduše nespadáš do cílové skupiny, to je celé.

    NICMÉNĚ pak jsou tu čtenáři mého typu, kteří si za á) užívají literární experimenty, za bé) mají to štěstí, že dokážou plynule přecházet mezi angličtinou a češtinou. (A také to často činí.) My jsme cílová skupina pro tuto knihu a jako její člen pravím: I love tenhle nápad so much!

    A jak se dá naučit plynule skákat mezi dvěma jazyky? Vím minimálně o dvou možnostech:
    1) pracovat ve firmě, kde angličtina je hlavním jazykem (případ švagra, IBM Brno)
    2) pracovat na farmě v Briánii a mít ve zvyku mluvit na zvířata (můj případ, Aberdeen)

    Zbytek je prostý – na zvířata mluvíte česky, na lidi anglicky. Ta-dááá, praktický bilingvismus zaručen. Samozřejmě, je třeba se vyrovnat se spontánními kiksy jako:

    “Claire, follow that bílého králíka!”
    “We are really lucky that there is still enough trávy na poli.”
    “Yes, to je exactly ta zatracená plaňka, co mě tam tak sere, can you remove it for me?”
    “Claire, I need Spotty’s štajgr, where did you put it?”
    “…and you see, střelka is overgrown a bit- Ty blbé hovado, chceš mi vyrazit zuby?! Dej sem ten pazour. Sorry, Claire, I was talking to the horse. Kde jsem to- Jo, the frog is overgrown…”

    …a tak dále.

    Já tedy stojím přesně na opačné straně spektra než ty. Většina čtenářů se pohybuje mezi oběma póly.

    A promiň, ale…
    “Existují jen dva druhy knih – dobré a špatné.” vs. “Existují dva druhy čtenářů – chytří a hloupí.” Té analogie je opravdu těžké si nevšimout, takže zvědavost mi nedá se nezeptat: ty sarkasmus nejsi s to rozpoznat, nebo nejsi s to na něj odpovědět na úrovni? Protože reakce “Rozdělovat čtenáře na chytré a hloupé – to je opravdu dětinské.” je… no, ne zrovna bystrá, omlouvám se za tu nelichotivou upřímnost.

  44. to skřítek
    Tvůj dětinský “brněnský humor” jasně vypovídá o tom, jaký typ čtenáře jsi. Diskuze s tebou je zhola zbytečná. Přeji mnoho úspěchů při chovu dobytka na farmě.

  45. jedna taková pražská banda
    Takovýhle humor teď letí v Interkomu?

  46. 2 Rorýs
    Pro orientaci: tím myslíš humor Kulginův, nebo Skřítkův?

    Pokud Skřítkův, začínám se aktivně zajímat o Interkom, do téhle chvíle jsem to jméno považovala za synonymum obzvlášť reliktní zkameněliny, zjevně nebude tak zle… 😉

  47. 2 Kulagin:
    Dobře, když jsme u toho, že mám podobný typ “dětinského brněnského smyslu pro humor” jako skřítek (vedle cynického a naprosto černého, který ale není humor, spíš z nouze ctnost 😀 ): napíšeš mi, laskavě, jaký jsem typ čtenáře? 😉

  48. to Elinor
    Typ “chytrolín”. Nad knihou zbytečně hloubá, spekuluje, analyzuje, i když je to nesmysl, nebo jak se tu říká “experiment”.

  49. od nakladatele
    Kulaginovi: Nojo, kdo to kdy slyšel, aby člověk nad knihou přemýšlel…

  50. to Sierra Dawn
    Nežli dělat kýče, chop se raděj rýče! 🙂

  51. to Kulagin
    Ó veliké orákulum, odpusť nehodnému studentu estetiky a literatury! Kaji se a kořím Tvé nedozírné moudrosti. Jsi mudrc, jakému není rovno, a Tvé vševědné jasnozřivosti by se měly stavět chrámy. Máš naprostou, absolutní a nezpochybnitelnou pravdu. Díky Tobě jsem prohlédl a spatřil, že my čtenáři – chytrolíni (Umberto Eco nám říká “reflektivní čtenáři”) jsme ohavností v očích Hospodina a na náš literárně-kritický způsob čtení by měl pamatovat některý paragraf trestního zákoníku. Kvůli nám vznikají hrůzné knihy, u kterých je potřeba mozek zapnout, nikoli vypnout; knihy, které si jinak zaměření čtenáři nemusejí kupovat ani číst, jsouce však odsouzeni snášet strašlivý pohled na ně v knihkupectvích. Je hanebné, že myšlení stále ještě není ilegální. Lidé jako Ty se tím musejí cítit strašlivě dotčeni a to přece nechceme, že ne?

    A je mi tak strašně líto, že se ti nezamlouvá můj humor! Jaká rána, jaká tragédie. Tvůj odsudek mne uvrhává do hlubin zoufalství a beznaděje. Můj život již nemá ceny; jdu spáchat rituální sebevraždu utopením v sudu místní whisky. Vždyť já se při čtení Tvých příspěvků tolik nasmál!

    Nicméně jedna dobrá zpráva: chov u nás pokračuje zdárně. Koně jen kvetou, na soutěžích sbírají jednu cenu za druhou a náš plemenný knapstrupský hřebec rozesel své potomstvo po celém kraji 🙂

    P.S. Úžasné, jak Tvůj pronikavý postřeh neomylně rozpoznal, že diskutovat se mnou pro tebe nemá smysl. Svatá pravda. Ponrava si s borderkolií opravdu moc nepopovídá. Haf haf. 😛

    P.P.S. Cool story, bro. Pobavils mě, kámo 😀

  52. 2 Kulagin:
    Vyškrtni “zbytečně” a “hloubá, spekuluje, analyzuje”, a budu souhlasit. Protože tohle všechno probíhá z nějakých 90% na podvědomé bázi. 😉 A těch 10% pak doplní recenzentské návyky.

  53. Kulaginovi o kýči
    “Jako kýč (nejspíše z německého Kitsch) jsou v umění označována díla, která jsou příliš okázalá, rušivá, triviální nebo „laciná“. Jedná se také o laciné napodobeniny a nekvalitní ztvárnění určitých témat.

    Komerční záměry často zneužívají popularity módních věcí, svátků a jiných událostí k produkci kýčů úzce s nimi souvisejících; takový kýč postrádá jakoukoliv uměleckou hodnotu. Kýč v tomto smyslu se vyskytuje v mnoha oblastech, počínaje předměty denní potřeby a konče uměním (literatura, malířství atd.). Určení kýče je z velké části subjektivní.”

    více třeba zde:
    http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%BD%C4%8D

    Ať ta diskuse alespoň někoho o něco obohatí… 🙂

  54. Taky se hlásím k těm “brněnským humoristům” a taky se řadím k lidem, které může člověk “na úrovni” s despektem poslat k obyčené zemědělské činnosti. Váš projev vůči Skřítkovi mi zavání arogancí, pane Kulagine. Ale doufám, že k podobným výrokům vede některé lidi internet, v osobním kontaktu se chovají zdvořileji.
    Písně větru nejspíš nejsou četba pro široké masy čtenářů. Nevadí. Nechci se ze samé tolerance potolerovat, ale vymizení nebo omezení žánrů a stylů, které mě nebaví nebo kterým nerozumím, by mi zatraceně vadilo. To, že něco nedokážu pobrat, beru za svou chybu, ne za chybu autora či nakladatele.

  55. to Ranad
    Ať si každý píše co chce a jak chce. S kritikou či zesměšňováním svého díla ale musí počítat. Pokud ji neunese, nemá se do toho radši pouštět. Tvá poslední věta je opravdu typicky “brněnská”. Proč by to, že se mi něco nelíbí, měla být moje chyba? Je to samozřejmě chyba autora – špatně to napsal 🙂

  56. to Kulagin
    Ale chlape, já vím, že je na konci té věty smajlík, ale – copak existuje nějaká univerzální a dokonalá Kniha? Kniha, jež osloví čtenáře bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání, zájmy a inteligenci? Vždycky bude někdo, kdo bude silou svého nepochopení tvrdit: “To je špatná kniha, protože se MI nelíbí.” či “Protože jí nerozumím.” Jako subjektivní zhodnocení pro sebe, jakožto čtenáře, to má samozřejmě váhu, avšak bez onoho “To je špatná kniha”. Tenhle začátek totiž svědčí spíš o přerostlém egu onoho hodnotitele, kdy svůj úsudek vydává za objektivní normu.
    Přiznám se, že TENTO typ “kritiky” a zesměšňování (zde bez uvozovek) také těžko rozdýchávám. Zvláště, když je vyřvávána po netu většinou anonymními nounejmy. To je minimálně unfair. Trochu to souvisí s oním “buďte rádi, že vás vůbec čteme” v diskusích o e-boocích. Ale holt si autoři asi vážně musí zvykat na dobu, kdy je průměrnost a bezpečná líbivost na straně jejich a přebujelé “jáství” na straně spravedlivých internetových kritiků vydávána za nezpochybnitelnou kvalitu. Kontroverznost, jinost, originalita, se stávají, zdá se, hlavním znakem špatné práce.
    Za sebe – knihu si asi nepořídím, neb si ji asi nevychutnám (nejsem cílový čtenář) a už tak mám dost jiných věcí ke čtení. Přesto mě tímhle vydavatelským počinem M. Bronec překvapil a potěšil a doufám, že se mu vynaložené náklady někdy vrátí. A to mě vážně nemůže nikdo podezřívat z toho, že si s Broncem padáme do náručí.

  57. to standa.e
    Jak už jsem jednou napsal, myslím, že tento “experiment” s dvoujazyčností pouze zakrývá chabý příběh (putování party “skorodětí” které mají zachránit svět… bože, chraň nás). Co se dokonalé knihy týče, nevím zda existuje, ale vím, že existuje spousta špatných. Jinak mě M. Bronec taky překvapil a stejně jako ty doufám, že se mu vynaložené náklady vrátí a bude se moci věnovat vydávání lepších knih.

  58. to Kulagin
    Jeden můj kamarád kouká na prózu také automaticky tak, že příběh je podstata a forma jen způsob, jíž se ta podstata předává. Brání mu to vnímat roviny, kdy se podstatou autorovy práce stává vědomě a úmyslně ona forma. Podle mě prostě mohou existovat knihy, jež vyprávějí příběh a knihy, jež vyprávějí o vyprávění příběhů (a vážně nemyslím autorské eseje). Knihy, které k vyprávění příběhu používají jazyk a knihy, které používají příběh k vyprávění o jazyku.
    Diskutovaná kniha podle mne spadá do té druhé kategorie, do metaliteratury. Což jí ovšem nemůže zaručovat, že je kvalitní. V tom asi souhlasím. Pravdou je, že jsem natolik chabý lingvista a mám tak nulovou zkušenost se zasazením (dočasným) sebe sama do cizího jazykového prostředí, že při nejlepší vůli nedokážu posoudit, nakolik se autorce podařilo vystihnout tuto – podle všech tvrzení primární – rovinu jejího vyprávění a nakolik jde v podstatě vlastně jenom o manýru. Ale té odvahy si cením. A přiznám se, autorka se mi jeví jako veskrze sympatický člověk. 😉
    “Putování skordětí mající zachránit svět… bože chraň nás!” – to mi trochu připomíná jednu bandu malých lidiček, co šla hodit do sopky jistý šperk 😉 (Mimochodem, J.R.R.T. je asi příkladem toho, kdy se okouzlení formou a jazykem “zvrhlo” na samou hranici obecné čitelnosti (Silmarillion jsem prostě nedal, ale beru to tak, že je to na mě už moc chytrý ;-))

  59. to standa.e
    Hm. To, že je ti někdo sympatický, neznamená, že umí psát. To je právě ten problém. Většině zde diskutujících je S. Dawn “sympatická” (viz. Ranad úplně na začátku diskuze), takže jí projde to, co by u jiného, “nesympatického” autora ohnivě ztepali. Je potřeba mít odstup. Silmarillion se mi četl velmi dobře, a za nějak obzvlášť chytrého se nepovažuji 🙂

  60. Kulaginovi: A z čeho soudíte, že S. Dawn neumí psát? Pokud jsem něco nepřehlédl, od samého začátku tvrdíte, že jste dotyčnou knihu nečetl a číst ani nehodláte. A pokud svůj úsudek stavíte na obsahu staženém do jediné věty… No, posloužím Vám taky jedním: “Tři mládenci mládenci těsně po dvacítce veslovali tři dni proti proudu řeky, a když začalo pršet, vrátili se domů.” Těžko si představit něco nudnějšího – a přesto je to už sto dvacet let jedna z nejoblíbenějších humoristických knih…

  61. Kulaginovi
    Kritizování knih, které člověk nečetl, s sebou nese určitá úskalí.

    “(putování party „skorodětí“ které mají zachránit svět… bože, chraň nás).” — tak o tomhle ten příběh opravdu není, žádná záchrana světa se nekoná, možná tak jedné babičky, ale nechci čtenářům zbytečně prozrazovat.

    Než se člověk pustí do literárních rozborů, přeci jen bývá zvykem věnovat nějaký čas četbě…

  62. to Michael Bronec
    Anotace – předpokládám že jsi ji psal ty:

    *Na první pohled to byl docela jednoduchý plán – utéci vojákům, dostat se do Aleathu, obelstít zlé Koránce, porazit shnilou Koranskou říši, vysvobodit Grandmere a Rowantiho Scullyho, vrátit se domů a žít šťastné až do smrti. Vzápětí se ale ukázalo, že některé detaily byly poněkud nedomyšlené… Je to příběh o klukovi a holce… a dvou dalších klucích… a dvou dalších holkách… a veverce. Dobrodružný fantastický příběh v českoangličtině s mnoha vtipnými dialogy a zvláštním rozuzlením.*

  63. to Tlustý zlý strýc Leonard
    Mě tedy Tři muži ve člunu moc zábavní nepřipadali.

  64. Kulaginovi: To ale není odpověď na mou otázku… I když, kdo ví. Možná je.

  65. Kulaginovi
    No vidíte, a kdybyste si knihu přečetl, tak byste mimo jiné zjistil, že hlavní hrdinka tuto anotaci míní jaksi velmi nadsazeně…

    Naštěstí má Aesclinn silný smysl pro sebeironii, což je u literárních postav spíše vzácné.

  66. to Kulagin
    Kulagine, Kulagine… Všichni jsou tedy vrtulníci. Tou dálkovou analýzou motivů a postojů svých oponentů jsi tomu fakt nasadil korunu. Tahle debata nemá smysl. Dovol mi v ní s tebou nadále nepokračovat.

  67. 2 Kulagin:
    Hele, a ty necítíš, že z té anotace ta jemná ironie a nadsázka přímo odkapává? 😀 😀 😀

  68. to Elinor, standa.e
    Elinor: Jasně. Chceš tedy tvrdit, že tam žádná parta pubescentů nikam nejde?

    standa.e: V pohodě. Mě to už taky moc nebaví 🙂

  69. Kulaginovi
    Co se týče demagogie, mladý padawane, ještě hodně ty se učit co máš…. :))

    (Demagog mimochodem kdysi znamenalo “vůdce davu”.)

  70. Když jsme u té jemné ironie…
    Pomalu, ale jistě nabývám dojmu, že Kulagin by nepobral nadsázku a ironii, ani kdyby mu tyto skočily za krk a kously ho do ucha 😀

    Na druhou stranu jeví (Kulagin) obdivuhodnou schopnost NEodpovídání na položené otázky. Kulagine, nejsi ty náááááhodou politik? Způsob tvého projevu tomu odpovídá…

  71. 2 Kulagin:
    Já tvrdím, že žádná parta pubescentů nikam nejde? 🙂

    Jenom jsem se ptala: to si fakt nejde všimnout, že v té anotaci je dosti slušná ironie a ta “záchrana světa” se hodlá nést spíše v duchu humoristické fantasy (že konverzační komedie, se poznat nedá, to bys musel prolistovat vnitřek, abys to tušil, ale na stanovení míry “jak moc je to celé vážně psáno” stačí i ta anotace…)?

  72. to Elinor
    Jo. Jemná “brněnská” ironie a nadsázka z toho přímo odkapává.

  73. Kulaginovi
    Kulagine, zatím bys nemohl vést ani Fandom, natož dav… 🙂

    Ale dík za zájem o knihu…

  74. Moment, moment. Nesměřovaly původně Kulaginovy výhrady především proti *formě*, tedy tomu, JAK autorka píše? A teď tu horuje proti *obsahu* – tomu, O ČEM autorka píše? Přičemž, jak trefně podotkl zlý strýc Leonard, zachovává-li Kulagin svůj čtenářský bojkot “nesmyslů”, o skutečném obsahu knihy nemůže vědět nic, na čem by se dalo regulérně stavět?
    What the f***ing hell…?
    😀 😀 😀

  75. Straky se přestěhovaly do Brna?!
    Ha ha ha! Michaeli, bacha na to! Celý život žiješ v Praze a najednou se ukazuje, že jsi vlastně Brňák! 😀 😀

    Nenechte se rušit, pokračujte, pokračujte… >:-D

  76. 2 Skřítek:
    Mám pocit, že obsahem diskuze je, že se Kulagin rozhodl, že tuto knihu prostě NEMÁ RÁD, z nějakých důvodů na něj působí jako hadr na holi a považuje ji za špatnou, a má potřebu tvrdit, že je špatná, tím spíš, když se lidi snaží zjistit, proč si myslí, že je špatná, že jim přijde dobrá. 😉

    Jinak jestli jsem to pochopila, tak vychází z předpokladu, že “experimentální forma = nedostačující a špatně zvládnutý příběh (jinak by autor/ka přece vyprávěli neexperimentálně)”.
    Přičemž tohle tvrzení shledávám kapku bizarním, ale budiž mu přáno (pokud nebudu mít pocit, že ho tu prezentuje jako dogma, a tento pocit zcela subjektivně mám 🙂 ).

  77. to Michael Bronec, Elinor, Tlustý zlý strýc Leonard
    Michael Bronec: Není zač 🙂

    Elinor: Pochopila jsi to správně.

    Tlustý zlý strýc Leonard: Z ukázek které jsem četl a z anotace.

  78. pro Elinor
    Vypadá to zkrátka na utkvělou představu u dotyčného… 🙂

    Trochu mi to připomíná “pronásledování” Kočičích nocí od Blanky Jiruškové různými nicky, k němuž došlo před pár lety.

    https://www.fantasyplanet.cz/kniha/kocici-noci-3-pani-z-pereji#comments
    https://www.fantasyplanet.cz/clanek/kocici-noci-1-jiruskova-blanka#comments
    https://www.fantasyplanet.cz/clanek/kocici-noci-2-vedma-z-lesa-jiruskova-blanka#comments

    Dotyčná autorka si pár negativních reakcí naneštěstí vzala natolik osobně, že v podstatě přestala psát, i když jinak měla literární ohlasy velmi dobré.

    Sierra je myslím z tvrdšího těsta, ale nejspíš taky už nic nenapíše, protože má starost o farmu a tohle byl ten jeden příběh, který chtěla lidem dát. Zkoušel jsem, zda by nechtěla přispět do chystané antologie Legendy: Magické knihovny, ale nezdá se…

  79. to Michael Bronec
    Do toho mě netahej. Mimochodem, nevěřím, že by někdo přestal psát kvůli pár negativním reakcím. Jestli to není tvá utkvělá představa 🙂

  80. Někteří autoři jsou citliví a dílo je pro ně intimní záležitost.
    Jsou připraveni na literární kritiku, ale ne na stupidního brouka Pytlíka, který jde kolem a odplivne si.

  81. to Michael Bronec
    Já jsem ti jasně napsal, proč tu knihu považuju za špatnou. To není žádné plivání. Jestli spíš nejsou přecitlivělí někteří vydavatelé 🙂

  82. Kulaginovi
    To musí být ale hloupí vydavatelé; takové já určitě ani neznám… 🙂

    No nic, back to the work…

  83. Kritéria “špatné knihy”. Na to by snad i stálo za to uspořádat čtenářskou anketu. 🙂

    Nelíbí-li se vám některá kniha, čemu to připisujete nejčastěji?

    1) chyba autora – špatně to napsal
    2) chyba nakladatele – neměl takovou knihu vydávat
    3) chyba distributora nebo knihkupce – nemají takovou knihu nabízet
    4) kniha neodpovídá mým osobním (subjektivním) preferencím
    5) problém tkví někde úplně jinde

    U původem zahraničních děl lze ještě:
    6) chyba překladatele – překlad je špatný a pohřbil jinak nadějné dílo

    Výsledek by mě ukrutně zajímal. 🙂

  84. Mea culpa
    To nahoře jsem já, zapomněl jsem vyplnit záhlaví. Pardon.

  85. to skřítek:
    Ještě bych dodal:
    7) špatná (nulová) redakce
    8) ideologicky (morálně) nepřijatelná východiska/vyústění
    9) hmotná hlediska (vazba, použitý papír, desky)
    10) výtvarné provedení
    11) kvalita sazby

    to Schramm:
    K bodu 1 se přesto musím zastat autorů – je-li důvodem “špatné knihy” mizerně odvedená práce autora, neměl mu to vydavatel nikdy vydat. Od toho (mimo jiné) ten vydavatel je, ne?

    Obecně:
    Stejně si myslím, že není možné literaturu ani jakýkoliv jiný druh umění takhle snadno rozškatulkovat na “dobrý” / “špatný” a hledat podobně jednoduchá vysvětlení. Spíš bychom měli při hodnocení pokládat jiné otázky: Oslovil autor cílovou čtenářskou skupinu? Má jeho dílo logické chyby? Je obratný v práci s jazykem (přiměřeně záměru)? Je originální tématicky nebo svým jazykem? Atp…
    Člověk přece také není jen “dobrý” a “zlý”. Jak to můžeme chtít od knihy, která ho odráží?

  86. Nejspíš se dá velmi přibližně určit, jak dobrý je který autor řemeslník.
    Ale vlastně z toho nic nevyplývá, i naprostý laik a nováček v žánru může strhnout silou své výpovědi.
    Ostatně třeba Tolkien nebyl profesionální spisovatel.

  87. Teda, zpočátku jsem si myslel, že Kulagin je druh nějaké nepochopeného vtipálka bez smyslu pro humor. Po téměř sto příspěvcích začínám mít pocit, že je jenom chudáček 🙂

    Michaeli – jestli budeš s Blankou někdy mluvit, řekni jí, ať píše, hrozně rád si od ní přečtu cokoliv dalšího 🙂 A ať se nenechá chudáčky zlomit.

  88. 2 roggy
    Kulagin je prostě druh čtenáře s jiným vkusem, který vzbuzuje dojem, že si myslí, že jeho vkus má univerzální platnost. Výrazy jako “chudáček” s tím nemají moc co dělat, trochu exaktnosti do toho flamování. 😉

  89. Elinor – on ale nemluvil o vkusu, on mluvil o kvalitě na základě anotace a rozhovoru s autorkou: “celá kniha je nesmysl a neměla být napsána”. Já doufal, že z něj postupně nějaký argument vypadne, proč mu tak hrozně stojí za to, aby tu knihu shodil a všechny přesvědčil, že je opravdu špatná, ale kromě výše uvedeného nepřidal nic. Ani nový argument, ani nějakou vtipnou pointu, která by dokázala, že to je jen pokus o humor. Takže je zbytečné hledat další argumenty, vztekat se i posmívat se. Jen zcela exaktně pokrčit rameny a jít dál…. a vzkázat všem autorům, aby se takovými nenechali zastrašit 😉

  90. 2 Roggy:
    Tak vypadlo z něj: “…protože to není můj šálek čaje.”
    Nad tím mohu pokrčit rameny, když se tyhle argumenty přehnaly poprvé a pochopila jsem, jak jsou nastavené, přestaly pro mě být relevantní diskuzí a spíš jsem to brala ve stylu: FLAMEWARE! HURAAAAAA!!! 🙂
    Kulagin prostě tenhle styl nechápe a nemá rád. A rýpalo se tu do toho dost dlouho, aby bylo vidět, že jeho problém s knihou je prostě jenom v tom, že tenhle styl nechápe a nemá rád.
    Jestli něco podobného autory zastraší, hm, smutný to případ autorů – prostě se jejich práce nelíbí lidem, kteří nejsou cílovou skupinou, vlastně jsou spíš anti-cílovkou. 😉 (A dovolím si říct, že kdyby se Písně větru se svou koncepcí líbily typu čtenáře a la Kulagin, asi by bylo cosi hodně, hodně špatně v rámci zpracování.)

  91. Tak šálek jsem asi v té záplavě textu přehlédl nebo vypustil. Tak za to se omlouvám a příště budu exaktnější 😉
    Na druhou stranu musím říct, že mi tahle diskuze přišla hodně zajímavá, jako setkání dvou druhů čtenářů.

  92. to Elinor
    Ta poslední závorka je přeci pitomost. Proč by to mělo znamenat, že je něco špatně? Experimentální kniha, která svou koncepcí, ukázkami a anotací strhne a zaujme i čtenáře považujícího experiment za zástěrku maskující tvůrčí neschopnost… sakra, to bych chtěl umět napsat!

    Každopádně si letos připadám ochuzený. Jako dítě, kterému v předvečer Vánoc řekli, že mu musí stačit mikulášská nadílka (tato kniha). Celý rok člověk brousí zbraně a chystá se k boji pod tradičním “akademickým flamem” a nakonec si musí vystačit s “pouhou” Sierrou Dawn a s “pouhým” Kulaginem 😀 (Žertuji, samozřejmě).

  93. 2 Standa:
    Protože z toho, co jsem pochopila z diskuze o Kulaginových prioritách při četbě a posuzování kvality knih, tak preferuje výrazně prvoplánové a dějově postavené věci, akčně pojímané k tomu. Experimentnost ve formě a přístupu k obsahu je vnímána jako “autor neumí vyprávět”.

    Písně větru jsou postavené a plánované jako
    – záležitost tažená dosti lyrickou hlavní hrdinkou (melancholická intelektuálka s hlavou v oblacích, která to všechno ještě vypráví a příběh tedy vidíme skrz její perspektivu)
    – spíš si z klišé utahující a hledající cestičku, kudy je obejít
    – experiment je přímý prostředek vyprávění, které to celé má hodit do další dimenze fungování.

    Jinými slovy, čtenář tohoto typu chce něco úplně jiného, než co kniha může ze své podstaty nabídnout. Kdyby byla napsána tak, aby se u ní čtenář tohoto typu bavil, tak by nemohla fungovat tak, jak funguje, a vypadlo by z ní prakticky všechno, co považuji za silnou stránku Písní větru. Vlastně si neumím představit, že bych si nad její “Kulagin-friendly” verzí neříkala něco hodně, hodně ošklivého ve stylu “ne, tohle se skutečně nepovedlo”…

    Jakýsi průnik množin “experiment” a “tvrdé akční čtivo” vcelku pravidelně páchá jistý JWP, ale ten s klišé a experimentem pracuje zase jinak než Dawn. 😉

  94. to Elinor
    Tobě připadá např. Pán prstenů nebo Dívka na klíček jako prvoplánová věc?

  95. to Elinor
    Tak mně nemusíš o experimentech a snaze o práci s formou nic vykládat. V podstatě vím, i z pozice autora, jak takový střet s podobným čtenářem dopadá (a zvláště, je-li to čtenář notoricky žehrající na zapšklou nijakou tuctovou domácí tvorbu).
    Ale v některých věcech Kulagin zase pravdu má. Způsob, jakým Bronec knihu prezentoval i výstupy samotné autorky určitě vzbuzují sympatie a to určitě svádí k jistému přivírání očí. Mýlí se (dle mého) v představě, že na tom záleží. Nezáleží.

    Hra s formou může být skutečně samoúčelná a skutečně může jen maskovat prázdnotu díla jako celku. Tady by možná dobře posloužilo přirovnání k módě – kolik těch experimentů stále ještě splňuje nároky na oděv v kategorii “užitá funkčnost”? Tedy na samotný SMYSL oděvu?

    Co jsem ale chtěl říct původně ve svém předchozím příspěvku: Kdybych dokázal napsat knihu, jež by nadchla hledače odsýpajících příběhů i fanoušky experimentu, byl bych geniální autor a napsal bych geniální knihu. Nic víc nic míň.

    Na rozdíl od tebe si nemyslím, že by Kulagin-friendly Písně ve větru musely nutně být špatné. Jenom by byly jiné. Nic není vyjádřitelné jen jedním způsobem. Tedy alespoň pokud tou “silnou stránkou” není právě jen bezobsažný tvar.

    Na závěr: Dej si pozor na vlastní interpretace cizího textu. Máš podobné tendence zobecňovat vlastní perspektivu jako Kulagin – jen z opačné strany. Trochu tě to pak svádí oponovat něčemu, co rozhodně nebylo řečeno. Že není člověk přístupný formálnímu experimentu ještě neznamená, že si neumí představit nic jiného, než akci, akci a zase jenom akci. (Například LOTRa a Silmarillion rozhodně nejsou “výrazně prvoplánové a dějově postavené věci, akčně pojímané k tomu”. Obojí přitom Kulagin oceňuje.)

    Koukám, že než jsem to sesmolil, Kulagin reagoval.

  96. Roggymu
    Teď už se to uklidní; jw po vyhlášení Akademie, není už třeba dokazovat, že jsem špatný nakladatel… 🙂

  97. 2 Kulagin:
    Hm… 🙂

    Dívku na klíček nemůžu posoudit, je kdesi v seznamu “chci si přečíst”, každopádně jsi ve mě vzbudil dojem jiného čtenářského typu. Mae culpa, omlouvám se.

    Pán prstenů – akční, klasicky akční spíše ne. Nazvala bych ho spíš jako “čtenářsky vděčného” (a osobně ho považuju za Tolkienovu nejslabší věc a mnohem víc si sednu třeba se Silmarillionem, takže v tomhle nejsem v rámci názorů nejobjektivnější). S prvoplánovostí je to dobrá otázka – spousta věcí z něj takto působí (do značné míry díky tomu, že vytvořil určité koleje subžánru, které se od časů Pána prstenů naprosto rozjezdily), ale vzhledem k době a okolnostem vzniku to nelze tvrdit.

  98. 2 Standa:
    Well. 🙂 Asi by bylo lépe použít výraz: “tradiční příběhové postupy”, to máte oba pravdu. 🙂

  99. 2 Standa (ještě jednou)
    Hlavně mám ale pocit, že v případě Písní větru je od začátku dost silně zafixován konkrétní druh experimentu.
    V případě jejich kulagin-friendly verze by většina tohoto experimentu musela přejít do něčeho jiného, což by oslabilo to, co považuji za nejpozitivnější rysy knihy (způsob, jak hrdinka vypráví, její perspektiva, “tlachání” mezi mladistvými, způsoby stavění a rozvíjení obrazů). Tyhle věci mi přijdou na Písních neskutečně zábavné a dělající z toho zajímavou věc, a pokud by místo nich nebyla nabídnutá dostatečně silná alternativa, tak by kouzlo knihy šlo do háje. 🙂 Což je to, co jsem se snažila říct. Jestli se mi to nedaří, moje chyba. 🙂
    Forma v tomhle případě dělá strašně moc. Dalo by se to obejít, ale s opravdu pořádnou kopou změn.

    Jinak ano, napsat knihu pro fajnšmekry i vysoce příběhově orientované čtenáře by znamenalo geniálního autora. Jenže je otázka, nakolik by to šlo zrovna u tohoto titulu, který je od začátku zaměřen dosti svérázně – tak, aby to byly pořád nějak funkční Písně větru. 🙂 Protože ta experimentálnost je velice výrazná – a neřekla bych, že je samoúčelnou exhibicí.

  100. Prvoplánové…?
    Příběhově? Relativně ano. Myšlenkově? Ne. Z hlediska formy? Ano.

    Což je samozřejmě zcela subjektivní náhled. “Úsudek jedince není zákon pro všechny.” (*J. B. Gresset*) Dokonce ani úsudek jedince tak okouzlujícího a nadaného, jako jsem já ;-P

    Že je příběh postaven na relativně jednoduchém principu, nutně neznamená, že postrádá myšlenkovou hloubku. A naopak. Stačí se podívat – a teď se předem omlouvám všem milovníkům cyklu Shannara a ukazuji na výše napsaný Gressetův citát -, jak si vedl Terry Brooks v Shannarově meči. Slyšel jsem, že to zpočátku měl být pokus o “amerického PP”. Příběh a jeho základní prvky se mi vskutku jeví z velké části vykradené z Tolkiena – a myšlenkově je to dílo plytké jako talíř. Přitom fabule a v zásadě i syžet obou příběhů jsou z velké části analogické.

    Pána prstenů za *jazykový experiment* osobně nepokládám. Což je opět mínění čistě soukromé.

    Čili… Kulagina štve *forma* Písní větru, neb se skrze ni není s to prodrat k *obsahu* (fabuli), a předpokládá, že tato jazyková bariéra, alibisticky nazývaná “experiment”, byla autorkou vytvořena záměrně za účelem zabránit čtenáři příběh samotný odhalit, neboť by pak nutně vyšlo najevo, že tento je slabý, nudný, s neoriginální zápletkou a vůbec po všech stránkách nekvalitní.
    Pochopil jsem to správně?

    Pokus ano, fenomenalismus si u Kulagina očividně neškrtne 😀 Celou dobu uvažuji, nakolik jsou Kulaginovy vstupy recesí určenou k vyvolání zuřivé výměny názorů. Mně se tato diskuse zamlouvá, je tu hodně podnětných příspěvků. Nezvrhlo se to toliko ve slepé vyměňování čím dál hrubších urážek – pravou flamewar. *Já* se výtečně bavím.

  101. O všestranně geniálním díle
    Mimochodem, co se ideálního díla schopného uspokojit všechny typy čtenářů týče, přichází mi na mysl starý dobrý Karel Čapek: *”Chtěl bych jednou v životě napsat knihu, která by byla tak dobrá a silná, že by upoutala i člověka stiženého zánětem okostice.”*

    Podle mne to vyjádřil zatraceně trefně.

  102. pro Elinor
    Mimochodem si říkám, že je škoda, že byla Tvá recenze na tohle dílo tak krátká…

  103. Elinor, skřítek, kdokoli…
    Jednoduše jsme se dobrali k (starému známému) faktu, že není pro dílo a jeho případné hodnocení důležité pouze, jak, proč a co píše autor, ale i jak, proč a co čte čtenář. Pokud má někdo chuť k tématu na trochu složitější úvahy, doporučil bych, například, tyto dvě eseje V. Bělohradského. První se jmenuje “”Epocha tvůčího čtení”:http://www.multiweb.cz/hawkmoon/epocha.htm” a druhá “”Kunderův sen o absolutním autorství”:http://www.multiweb.cz/hawkmoon/kunderuv_sen.htm“.
    Sám pro sebe pak literaturu dělím na:
    a) řemeslnou (což nemíním jako urážku, dobrého řemesla je třeba) – tj. takovou, kde dominuje jak, proč a co píše autor a my dokážeme v klidu a nedílně odpovědět na ono slavné “Co tím chtěl básník říct?” (padá sem široká škála textů od agitek, častušek, národně obrozeneckých textů, zábavné čtivo, knihy s jasně identifikovatelným poselstvím…)
    b) uměleckou (což neznamená “vyšší” či “hodnotnější”) – tj. takovou, kde velmi výraznou roli sehrává čtenář samotný, tedy co, proč a jak čte on. Zde už lze jen těžko odpovědět “básník chtěl být trpaslíkem”. Je to taková literatura, která vyžaduje od čtenáře pozornost, emoce, ochotu kooperovat s autorem. A nezáleží přitom na tom, zda to původně autor vůbec zamýšlel, to rozhodnutí už není na něm. Takto zamýšlená díla (a dočasně třeba i ceněná) končívají často oprávněně v koši a jiná, zdánlivě pouze řemeslná, se mohou stát těmi uměleckými (Mozart, Shakespeare, Dziga Vertov, jistý autor jisté Mony Lisy…). Jejich vliv na čtenáře přesahuje sledovatelný, autorem řiditelný záměr. Někdy za to může změna vnějšího prostředí, jindy změna chápání, obecně akceptovaná “pravidla čtení” (vnímání) díla. A někdy může ta proměna nastat neznámo proč, klidně hned. A sám autor jen překvapeně kouká: “Je, to je chytrá myšlenka. Říkáš, že něco takového jsem tam napsal?”

    Ale opakuju – ani jedno nevnímám jako lepší či horší. Prostě je jiné. Řemeslně horší text může vyvolat hluboké emoce, pohnutí i spoluúčast, rafinovaná formální hříčka může být jen prázdnou slupkou.
    Každopádně, když potřebuji hrnec na vaření, nezajímá mě, že má na sobě dokonalé miniatury a je zdoben originálním vzorem – spíš mě to může i rušit (kdo to má mejt, kde se to dá chytit?). Pokud ten hrnec chci vystavit pro potěchu oka a vlastní radost, nemusí zase splňovat nároky, jež musí splnit hrnec na sporáku . Mám-li ovšem hrnec, jenž umí obojí, pak mám vyhráno. Neumí-li na stranu druhou nic, je to oprávněně špatný hrnec.
    A už raději dost 😉

  104. Uf, koukám, že mi utekly uzavírací tagy pro kurzivu… Omlouvám se.

  105. všem
    Zkuste si přečíst knihu Hrad zkřížených osudů od Itala Calvina, kterého zmiňuje Bělohradský v článku na nějž sem dal standa.e odkaz. Výborná kniha. Podle některých “experimentální” podle mě dobře napsaná.

  106. to Kulagin
    OK, rád tak učiním. Mimochodem, je to obecné doporučení, hájíš svůj vkus nebo chceš vysvětlit, co míníš? 😉 (Ber to jako přátelské popíchnutí :-D)

  107. Jsem docela šokován touto diskusí. Přebíjení osobních názorů osobními názory a snaha dokázat, čí má universálnější platnost, není podle mě zcela adekvátní jednání. Diskuse o tom, co je dobrá kniha a zda-li existují objektivní kritéria pro hodnocení knihy byla taktéž pozoruhodná. Mimochodem, zdá se mi, že tím byla zcela pošlapána, znehodnocena a vlastně i zrušena literární kritika.

    Nesouhlasím s podáním páně Kulagina a to, jak se podílel na rozvíření takové diskuse, ale to snad skutečně musí každý všude psát: Podle mého skromného názoru, který není ani trochu objektivní, se mi tato kniha vůbec nelíbí už samotnou svou podstatou? Copak opravdu za vyjádření svého názoru musíme připisovat věci jako: můj názor pochopitelně nijak nemění skutečné hodnoty a kvality této knihy, které se nevešly do mého vkusu? Promiňte, ale tohle snad není server pro zenové mnichy, abychom se vzdávali svých názorů a osobností.

    Co mě ještě pobouřilo je to naprosté chytání za slova, ve které tato hádka přerostla a to nejspíš jen ve snaze zesměšnit domnělého protivníka. Někdo se tu oháněl studiem estetiky a literatury a pojmovým aparátem Umberta Eca ohledně způsobu četby. Posmívali jste se lidem, kteří nehloubají nad četbou a vůbec jste nebrali na zřelel význam Kulaginova sdělení o tom, že existují knihy, které “reflektivní” četbu” nejspíš vůbec nepotřebují. Copak vy chcete hloubat a přemýšlet nad knihou Barbie: budu modelka? Tak si hloubejte. Takové knihy ale nemusí být jen růžové a najdou se, jak se snad shodneme, i ve fantasy. Schválně nic uvádět příkladem nebudu, protože bych dopadl jako ostatní, rozcupován filo – sofickými, -logickými rozbory onoho hypotetického veledíla.

    Proč ale tohle všechno píšu je ovšem fakt, že jsem opravdu nesmírně zklamán chováním pana Bronce. Nakladatelství Straky na vrbě mám velice rád a vlastním většinu fantasy produkce právě z tohoto přístavu a považuji je za jistou (i když pochopitelně ne stoprocentní) záruku toho, že se mi kniha bude líbit. Ale to, co jsem viděl tady, mi připadá skutečně nemístné a – promiňte mi to slovo – nevyspělé. Takhle agresivně a nenávistně potlačovat negativní kritiku, kterou ke všemu ani nepovažujete za relevantní, mi připadá vysoce nedůstojné. Co Vás tak sžírá, že se musíte tak vlekle hádat s člověkem, který knihu podle svých slov sám nečetl a jeho názor pro Vás není nijak směrodatný? Proč mu chcete vzít jeho nelibost, se kterou stejně nikdo nic neudělá? Doufal jste snad, že se ta osoba omluví? A i kdyby, tak za co? Že se mu nelíbí samotný nápad, na němž je ta kniha založena? Jak říkám, prezentace názorů dané osoby nebyla nejvhodnější, ale reakce byla přinejmenším přehnaná. Rozhodně nehodlám na Straky zanevřít, ale je to jen další důvod, proč mě takové chování mrzí.

    A abychom se pobavili i o té knize, (zdůrazňuji, že jsem ji četl) také se mi nelíbila. Také si myslím, že děj pokulhává za experimentální formou a ona forma není natolik poutavá, aby celou knihu o tak obludném rozsahu utáhla. Tím nechci říct, že tlusté knihy jsou obludné, jako spíš to, že experiment nepotřeboval takový rozsah, aby osvětlil svůj význam. Ano, vyprávění bylo svižné, četlo se to docela dobře, když člověk zvládá přecházení mezi jazyky a ta angličtina mi opravdu nepřipadá na takové úrovni, aby se to nedalo zvládnout, i humor autorky mě místy pobavil. Ale není to kniha, ve které bych hledal něco hlubšího, kniha, která by mě obohatila a nad kterou bych musel přemýšlet a která by rozvíjela můj filosofický pud. Abych navázal na diskusi, tato kniha mi nepřipadá jako titul, který podněcuje k reflektivní četbě. Pochopitelně celý můj názor vychází z nesouhlasu s tímto typem experimentu. Nelíbí se mi, že by kniha měl být písní na rozloučenou s češtinou. Nelíbí se mi takové psaní, které mi místy připadalo i jako znehodnocování češtiny (i když tuto činnost zvládá stejně dobře i AV ČR). O zachování a rozvoj tohoto jazyka se bojovalo celá staletí. Byl vybudován, aby zvládl pojmenovat všechno a aby byl rytmický, melodický, bohatý a co já vím co všechno. Pracuji v knihovně a dospělí lidé, mezi nimi vynikají také studenti českého jazyka a literatury, nedokáží ani zformulovat, co vlastně chtějí. Kniha, jako je tato, mi tyto uživatele jenom připomíná a utvrzuje mě v tom, že ne lidé, kteří mluví česky, ale oni jsou dneska na koni.

  108. 2 JH:
    Mno, ono to “posmívání se” bylo vzájemné, a nutno dodat, že ne každý se posmíval. 🙂

    Určitou míru reflektivní četby provozuji podvědomě u všeho, při recenzování titulů, co se reflektivně netváří, tuhle stránku naopak musím při recenzentských a analytických čtení vypínat. Přičemž reflektivnost pro mě neznamená nutně jen hledání toho, co chce autor říct za Velkou Pravdu.
    Tady mi to přišlo jako zvláštně napsaná zábavná kniha s několika přešlapy, přičemž podstatnou část zábavnosti dělá právě to, jak zvláštně je napsaná. Svou roli v tom hraje i moje schopnost číst anglicky, zpracovávat v tom jazyce materiály a občasné přecházení v rámci terminologie.

    A ano, nějaké odlišení “můj názor” a “absolutní tvrzení” je vcelku dobrá věc. S že s tvrzením “kniha je špatná, protože se mi nelíbí, (a to proto, že…)”, mám problém. Tvrzení “kniha se mi nelíbila, protože…” je něco jiného. A myslím, že právě o tohle jde. Ne o psaní “podle mého názoru”, ale aby došlo k odlišení.
    S názorem mohu nesouhlasit, ale znamená prostě jen jiný úhel pohledu a proto je dobré vědět, proč. I z toho důvodu – děkuji za napsání názoru, kdyžtak bude pokračovat diskuze na téma: “jak to kdo vidí” a podobné výměny jsou vždycky moc fajn :).
    (Přiznám se že na “znevažování češtiny” jsem koukala jako bych po hlavě spadla z višně, nad zbytkem jsem smutně pokrčila rameny a řekla si: “Jo, to to vysvětluje.” 🙂 ).

  109. to Elinor
    Popravdě, já koukám s čelistí na podlaze od prvního odstavce 😀 Přiznám se, že mě JH naprosto uzemnil a odzbrojil, protože s větší koncentrací totálního překrucování, nepochopení, protimluvů a demagogie jsem se snad ještě na FP v jednom příspěvku nesetkal. Vtipné je, že takové rozhořčení a potřebu je vyjádřit vzbudila v zásadě poklidná a zajímavá debata (minimálně na poměry FP). Když “bijec za češtinu” nepobere ani tak základní fakt, že autorka svým dílem vyjádřila právě hluboký vztah právě k té češtině, nemá smysl řešit drobnosti, jako že se v debatě existence knih “nevyžadujících reflektivní čtení” nijak nepopírala. (A dalo by se jít větu po větě) Škoda času. Škoda písmen. Nechat zalést pod most a zkamenět. A smířit se s tím, že existují na světě lidé, kteří, mně z neznámých důvodů, čtou knihu, jež se jim nelíbí už z principu.

  110. to Elinor 2
    A teď si navíc zasloužím hanopis za vlastní pravopis. 😉

  111. pro JH
    Mám-li nějak stručně shrnout své názory:

    Písně větru podle mě nejsou experimentální text. Jsou napsány jediným možným způsobem, aby dávaly smysl. Není to nijak samoúčelné, ten příběh by prostě bez napětí způsobeného kolizí dvou jazyků nefungoval. A to mne přivádí k tomu, co je podstatné, totiž k autorce – ten text je podle mě zajímavý unikátností toho, KDO ho napsal; kolik se asi najde Američanek, schopných plynně hovořit česky, ještě literárně činných a navíc se zájmem o fantastiku?

    Vedle různých vtipů, jimiž jsem se bavil i jako překladatel z angličtiny a které se právě v tomto typu textu daly naplno “prodat”, mi přišla hrozně zajímavá reflexe češtiny jako takové – cizinkou, která ji poměrně dobře umí (o tom, jak těžké je se česky naučit, píše třeba Pavel Eisner) a má ji ráda. Stejně jako Ešlen, hlavní postava knihy, ovšem nezvládá náš jazyk dokonale, a nebojí se to ukázat. Takže to není žádné znehodnocování, nýbrž zkrátka jazykový pohled člověka zvenčí – na řeč, která upřímně řečeno cizince zrovna dvakrát nezajímá, takže bysme si toho zájmu třeba i mohli vážit…

    Líbí se mi, že přitom je to celé podané hravou, odlehčenou formou.

  112. Také jsem nepochopil ten argument o znevažování češtiny, a to jsem echt háklivý na všechny ty anglicismy dneska používané. Ten názor bych sdílel, kdyby takhle pojatou knihu napsal český autor – ale tohle je přece cizinka! Už jen to, že tenhle nelehký jazyk nějakým způsobem zvládla a napsala v něm knihu, tj. si ho nemálo oblíbila, přece zaslouží respekt a uznání, ne kritiku.

  113. to Schramm
    Takže podle tebe si každý, kdo se naučí nějaký jazyk a pak v něm napůl s vlastní mateřštinou napíše knihu, automaticky zaslouží “respekt a uznání”? To mi přijde jako trochu jednoduchý pohled na svět 🙂

  114. to Kulagin
    Pokud věnuje čas jazyku pro něj zbytečnému a obecně vzato zanedbatelnému, pak jako rodilý mluvčí vůči němu budu cítit uznání, ano. Nevidím v tom nic divného. A jinak si přečti, co jsem napsal. Nehodnotil jsem tu knihu, hodnotil jsem to, že cizinka se naučila náš jazyk a patrně se jej oblíbila natolik, že ji napadlo s ním experimentovat. Oceňuju kladně tohle úsilí. Knihu nemohu, neb jsem nečetl a ani se nechystám. Polemizoval jsem s názorem výše (pokud jsem ho pochopil správně), že se jedná o prznění češtiny. S tím nesouhlasím, naopak vidím v tom počinu spíš svéráznou poklonu a vyjádření osobního vztahu.

  115. to Kulagin
    Sakra, chlape, myslel jsem si, že tohle jsme si vysvětlili výše – oponuj tomu, co ten druhý říká. Nevkládej mu do úst vlastní slova a spekulace, se kterými pak vášnivě polemizuješ. To fakt nemá úroveň.

  116. to standa.e
    A co podle tebe Schramm napsal? Já tam jasně čtu: *Ten názor bych sdílel, kdyby takhle pojatou knihu napsal český autor – ale tohle je přece cizinka! Už jen to, že tenhle nelehký jazyk nějakým způsobem zvládla a napsala v něm knihu, tj. si ho nemálo oblíbila, přece zaslouží respekt a uznání, ne kritiku.*

  117. to Kulagin
    Tak jasněji: důraz kladu na zvládnutí jazyka cizinkou a nesporně silnému vztahu k němu, což dokazuje kniha, a to hodnotím tak jak hodnotím. Nikoliv tedy knihu samotnou, kterou jsem nečetl a číst nebudu.

  118. Jako znevažování češtiny to vnímám proto, že takto byla vydána kniha. Ne to, že se cizinka naučila pro ni nedůležitý jazyk, ale to, že se to stalo součástí naší knižní kultury. Není pro mě podstatné, jestli je autorem Čech nebo Američan, v tomto ohledu přihlížím k výsledku a tím je kniha, která se mi dostala do rukou.

    A alespoň k tomu, proč někdo čte knihy, které se jim z principu nelíbí: protože i když se mi onen princip protiví, zaujal mě a zajímalo mě, jak takový počin dopadl. Právě proto, abych to mohl hodnotit a vytvořit si na to názor.

  119. Jeden může za poklonu považovat to, co druhý za znevažování, s tím se asi nedá nic dělat.
    Řekl bych však, že důležitý je úmysl gesta (knihy), a ten je v rozhovoru výše popsán jasně.
    Osobně jsem hrdý na to, že jsem mohl Písně větru vydat a nelituju práce na nich.

    Pokud takhle budou mluvit naši potomci, lze knihu brát i jako svérázné varování.

  120. to Kulagin
    Jaký je tedy podle tebe ten složitější pohled na svět?

  121. to JH
    Z toho, co zatím o knize vím já sám, je to především anglicky psaná kniha reflektující češtinu. Hrdinka je “anglicky hovořící mluvčí” a její přirozeným a primárním jazykem, jímž knihu vypráví, je angličtina. A do toho je v kontaktu s “češtinou”, jíž musí hovořit – a ona to neumí dokonale. Jelikož ovšem příběh vypráví “anglická” mluvčí neovládající plně “češtinu”, musí být v zájmu integrity díla i její interpretace “češtiny” přiměřeně špatná, pokud se o tu češtinu pokouší. Není papoušek, aby opakovala zvuky, kterým nerozumí. Převypravuje. Píše v tom cizím jazyce domácí úkoly. Kde vidíte problém?

    Ano, možná by bylo vhodnější angličtinu přeložit do správné češtiny a špatnou češtinu do špatné angličtiny. Pak by to bylo blíže Tolstého francouzštině. Bylo by to blíže Hastingsovu líčení potírání zločinu po boku Poirita.

    Zkuste tu knihu jednoduše vnímat jako anglicky psanou knihu, v níž se hrdinka pokouší interpretovat češtinu. Nikoliv jako pokus cizinky o napsání poločeské knihy, jak, mám ten pocit, to nejspíš (spolu s Kulaginem) vnímáte vy. Není to tak přijatelnější? Myslím, že jsme se tu prostě jednoduše upjali na tu formu a zcela ignorujeme smysl a podstatu toho, proč je kniha jaká je.

    Osobně jsem, mimochodem, přesvědčený, že dojít k tomu “převrácení jazyků”, jak píši v prvním odstavci, stala by se kniha sice českou, ale jen málokdo z nás by dokázal tu komolenou angličtinu vnímat tak, jak autorka podle mého soudu zamýšlela. V tom je smysl tohoto provedení a tohoto vydání. Abychom byli konfrontováni s rovinou, která by nám unikala. Nebo mně určitě.

    Někdy si říkám, jak by asi vypadal pátý díl Vojny a mír, v níž by Pierre Bezuchov zavítal osamocen do Paříže 😉 Myslím v původním provedení, nikoliv v současném trendu překládat až na milá poirotovská slovíčka naznačující francouzštinu vše do jazyka českého… 😉 A to bychom měli štěstí, že vypravěčem není Pierrův francouzsky mluvící kamarád 😉

    Knih, které jsou psány hovorově, slangově, vícejazyčně, je přece děsná spousta. Zde je možná šokující jen ten poměr. Ale vzpomeňte, původně to bylo 60:40 ve prospěch angličtiny!

  122. to JH
    …Poirot a “jak píši ve druhém odstavci”… Už je vážně pozdě. 😉

  123. to standa.e
    Ten složitější pohled na svět je, že S. Dawn má být vnímána především jako *autor.* Jestli je cizinka není vůbec podstatné. Mimochodem, další věc, kterou nechápu, je že v rozhovoru uvádí, že se nepovažuje *až úplně* za spisovatelku. To se teď taky hrozně rozmohlo. Zpěváci se nepovažují za zpěváky, malíři za malíře, herci za herce atd. Co to má jako být? Přece když napsala knihu, tak je spisovatelka. To se snad za své dílo stydí?

  124. Kulaginovi
    “Nesnáším knihy od spisovatelů, básně od básníků a jídlo od kuchařů!”
    — To řekl nějaký východní mudrc a líbí se mi to.

    Jinak profesionál se svým oborem živí, ve Státech je profesionálních spisovatelů hromada. Amatér (od italského amare, milovat) se svou prací neživí, je mu zábavou čili koníčkem. Jako takový se spisovatelem cítit nemusí.

  125. 2 Kulagin – o spisovatelství:
    Já nevím, ale mám takový neblahý pocit, že ve Státech je pod pojmem “spisovatel” myšlen především člověk, který se psaním živí (či pro nějž psaní znamená jeden z nezanedbatelných zdrojů příjmů)… což Dawn ROZHODNĚ není. 🙂
    (Že se u nás slovo “spisovatel” chápe jinak, je další věc, a že to Dawn reflektuje tak, že se nepovažuje úplně za spisovatelku, beru jako průnik množin českého a amerického chápání. Napsala knihu, ale není to pro ni obživou, čili se nemůže v rámci své domovské kultury považovat úplně za spisovatelku.)

  126. to Kulagin
    Tuhle jsem se vykurýroval z chřipky. Jsem lékař? Musím splňovat nároky na něj kladené? Také jsem si opravil nádobku u záchodové mísy. Jsem tedy instalatér? Před cca 6 lety jsem vydal poslední povídku (a co vzniklo od té doby jsem ani nikde nenabízel). Jsem stále ještě spisovatel? Nebo už nejsem spisovatel? Kdy jsem jím začal být a kdy jsem jím být přestal?
    Proč bych měl hodnotit AUTORA? Já myslel, že ti jde o hodnocení jeho díla!

  127. pro Elinor
    Já myslím, že to nemá cenu, a nechal bych toho.

    Ostatně nám JH oprávněně vytýkal, že tomuhle jemnému člověku jménem Kulagin svými hrubostmi strašlivě ubližujeme… 🙂

  128. to standa.e
    Napsal jsem: *S. Dawn má být vnímána především jako autor. Jestli je cizinka není vůbec podstatné.* A to, žes poslední povídku vydal před šesti lety? Co má být? Samozřejmě, že jsi stále spisovatel.

  129. 2 Kulagin:
    Rozlišuješ významově mezi “autorem” a “spisovatelem”, nebo to bereš jako synonyma?
    Osobně tam vidím určité významové nuance, díky nimž prostě nemám problém s tím, že autorka tvrdí, co tvrdí, hlavně když za tím následně dodává: “Asi to špatně vyjadřuji, ale mám určitý pocit, že kdybych byla skutečná spisovatelka, psala bych něco podobněji tomu, co skutečné spisovatelky píšou.”
    Jo, má pravdu, a i to je součástí osoby autora a jejího vlivu na dílo. 😉

  130. to Kulagin
    Takže každý, kdo něco napíše, je spisovatel? Nemyslím si, že je to takhle jednoduché.

    A co myslíš tím “vnímat jako autora”? Naprosto tomu nerozumím.

  131. to standa.e
    Vnímat jako autora/spisovatele. Ne jako cizinku. Že je S. Dawn cizinka není podstatné. Přečti si znovu co psal Schramm. Mě na rozdíl od Schramma nijak nefascinuje, že se někdo naučil trochu česky. A pokud někdo napíše knihu nebo povídku, která mu normálně vyjde v nějakém nakladatelství nebo časopise, tak je podle mě spisovatel. I když se živí něčím jiným. Takže už to máš nadoživotí 🙂 Jinak bych se chtěl zeptat: Proč už nepíšeš, nebo spíš, proč už to nikam neposíláš?

  132. to Kulagin
    Protože při vstupních nákladech (čas, úsilí, práce) je efektivita a odměna (spíš v podobě uspokojené ješitnosti než čehokoliv jiného) natolik nízká, že nemám za potřebí se pak brodit zvratky anonymních nicků, kteří si logikou hypermarketových zákazníků (já jsem čtenář, buď vůbec rád, že tě čtu) vyhrazují právo posuzovat a odsuzovat nejenom dílo samotné, ale i osobu autora, aniž by při tom sami podnikli byť jen elementární pokus vycházet jako čtenář textu vstříc. Nebo jen tiše akceptovat, že můžou být lidé, které to oslovuje. Zjednodušeně řečeno, chleba mi to psaní nedává, spíš bere. Ješitnost mne nepohání. A nechápu, proč bych měl číst pod svým jménem diskuse, jako je tato. Sám jsi to říkal, ne? Kdo nemá žaludek, tak ať na trh neleze. Tak krčím rameny a nelezu. To, co chtějí (ti hlasití a objektivní a spravedliví) čtenáři číst, napíší jiní spisovatelé lépe. Ale to jenom, že ses ptal. Až bud mít pocit, že to mé dílko za vše výše popsané stojí, pak možná a snad…

    Autor a spisovatel, Kulagine, rozhodně nejsou totéž. A ten rozdíl není v nároku na “ohleduplnost ze strany čtenáře”, jak tady naznačuješ slovy o “schovávání se za slova “jsem autor””. Ten rozdíl je naopak v tom, zda je autor ohleduplný ke čtenáři (zda jej bere v potaz, zda mu to vůbec dá číst). Oficiální vydání s tím souvisí tak, že vydavatel samotný musí na čtenáře z ekonomických důvodů brát ohled. A proto vytváří v tomto směru tlak i zpětně na autora. Když někdo říká: “Jsem autor, ne spisovatel”, neříká tím “Jsem amatér”. Říká tím: “Píšu si to, co si psát chci a nikoliv nutně to, co vy číst chcete.” Jestli mu takové dílo vydavatel vydá, je to věc vydavatele. Ne chyba autorova. Takhle mám v sobě ty dva pojmy nastavené já.

    Ale dost už, pochop, prosím tě, že existují čtenáři, pro něž je celkový kontext díla a jeho vzniku důležitý. Ty takový čtenář nejsi. OK. Máš na to právo, jako mají právo na svůj pohled oni. Oni věří, že jim to umožní lépe interpretovat dílo a číst mezi řádky, ty zřejmě věříš, že smysl má v díle jen to, co je v něm naprosto pevně a zřetelně obsaženo. A máš dokonce i čtenáře, kteří oceňují osobu autora i jeho motivy a úsilí. V tvých očích není zřejmě pro dřinu a úsilí a úmysly místo – rozhoduje samo dílo a basta. OK, je to oprávněný pohled, ale není jediný.
    Upřímně, mně osobně dokonce připadá, že sám aplikuješ v převráceném gardu totéž, co vyčítáš ostatním – každý argument “pro” je pro tebe automaticky argumentem “proti”. Obhajoba autorky je pro tebe automaticky obhajoba díla. Kritikou díla kritizuješ autorku. Dokonce kritizuješ autorku za to, že ji jiní cítí potřebu obhajovat. A kritizuješ ji za to, že ji vydavatel vydal. V jejím pokusu o dvojjazyčnou knihu vidíš jakýsi alibismus a snahu ulehčit si pozici v konkurenci “poctivých” spisovatelů. Ale zároveň odmítáš vidět skutečnost, že psát v cizím jazyce je rozhodně obtížnější, než v tom vlastním a že jediný důvod, proč to autorka udělala je ten, že jí to dávalo smysl vzhledem k záměru, s nímž to psala. (Záměr totiž pro tebe není důležitý). Nejraději bys jakási objektivně objektivní a od autora a jeho osobnosti zcela oproštěná díla, ale sám se nedokážeš od osoby autora oprostit (protože to ani není možné). V podstatě je ti automaticky nesympatická tím, že jiným je sympatická – ty v tom vidíš zmiňovaný alibismus – a proto je špatnou autorkou a proto musí být i její dílo špatné. A protože takové musí být, tak bezpochyby takové i je a to k “objektivnímu” zhodnocení stačí. Fascinuje, že ti a tato “pravda” stojí za stopadesátipříspěvkovou diskusi. Ty nalézáš alibismus dokonce i ve faktu, kdy autor zkonstatuje, že sice cítil potřebu něco napsat, ale necítí potřebu psát dál.

    Čistě za sebe – raději budu číst rozkošně naivní dílko od někoho, kdo je mi sympatický a já mu to tak dám najevo, než geniální knihu autora, k němuž nemám žádný vztah. Na ledničce mám ostatně také přicvaknuté “užnehlavonožce” od malé neteře. Je to sentiment? A co?! Vlezte mi, vy všichni hledači “objektivní kvality” na hrb. 😉 Už k tomu fakt nemám co dodat.

  133. to standa.e
    Sice máme dost rozdílné názory, ale diskuze s tebou je rozhodně zajímavá. Mimochodem, četl jsem pár tvých povídek a docela se mi líbili, i když jsem neznal *celkový kontext díla a jeho vzniku* 🙂

  134. Autor – spisovatel
    Za mě ještě jedna poznámečka, když se tu nakouslo poměrně zajímavé téma. Nedělám si nárok na obecnou platnost, spíš je to jen můj dojem, to jak věc cítím. Pokud člověk napíše jednu jedinou věc, je hned spisovatel? Já to třeba cítím tak, že je spíš autor. Abych ho chápal za spisovatele, mám představu, že je dotyčný autorem minimálně 2 textů. Prostě že to spisování je pro něho nějaká dlouhodobá, opakující se činnost 🙂

  135. Standovi Ertlovi: Pro mě je autor od díla neoddělitelný. Postupně jsem se propracoval k tomu, že tvrdím, že každý text je svým způsobem otevřený dopis čtenáři (byť některé říkají jen: “Dejte mi peníze.”). Musí to tak být, protože člověk při psaní vždycky vychází z vlastní životní zkušenosti, a i když třeba opisuje od někoho jiného, stále je to jeho interpretace daného díla.

    Osobně jsem se vždycky zajímal o osobu autora, ať to byl Verne (od Neffa jsem o něm četl svou úplně první knihu o literatuře), Heinlein, Tolkien nebo Zelazny. Přijde mi příjemné, že při své práci chodím s českými autory na pivo, takže nemusím jejich motivy studovat zdálky… 🙂

    Schrammovi: Tuším, že do svazu spisovatelů tě vezmou po dvou knihách..? 🙂 Já sám jsem k tvořivým porotcům Trollslayera/Žoldnéřů fantazie vždycky psal do závorky “autor”, a pak “spisovatel”, když jim vyšla první kniha, ale byla to spíš forma žertu. Osobně tohle dělení nevnímám jako podstatné (i když ta slova mají různý význam).

  136. Knihovny, které to přebírají z katalogu národní knihovny, je to takhle: s povídkami autor, od první vydané knihy se mění ve spisovatele (ověřeno u několika kamarádů, které jsem si takhle sledoval před a po první vydané knize).

  137. to Roggy
    Jo, to má logiku (a ostatně platí i to moje 2+x) 🙂

  138. Rozdíl mezi autorem a spisovatelem je ten, že autor může být původce jakéhokoliv díla – čili i výtvarného, hudebního atd., ktežto spisovatel je původce psaného textu. Každý spisovatel je zároveň autorem. Katalog NK bych nebral jako závazný, protože je to asi nejchybovější bibliografický seznam v této republice a proslýchá se, že jej tvoří brigádníci (ale nevím, co je na tom pravdy).

  139. pro JH
    Tenhle rozdíl je celkem očividný, ale měl jsem dojem, že se bavíme v kontextu literatury.

  140. JH – takže když v zaměstnání napíšu článek do firemních novin s nákladem padesát kusů o tom, jak jsem byl někde na služební cestě, jsem podlet Tebe (jakožto autor psaného textu) spisovatel? Ten rozdíl musí být i někde jinde, než že spisovatel píše, zatímco autor kreslí…
    Co se katalogu NK týče, tak se nebavím o chybách u jednotlivých titulů, ale o metodě a systému. Ten brigádníci, hádám, nevymýšleli 🙂 (ale to bude vědět určitě líp třeba Františka, která v NK pracovala).

  141. Roggy: ad NK – ten systém nevymýšleli, na druhou stranu není úplně nejjednodušší a bez příkladné průpravy lze vytvořit větší než malé množství chyb. Největší problém je se sjednocením pojmového aparátu – to může potvrdit dojista i doktorka Vrbenská, vzhledem k tomu, že tam pracovala.

    Ad firemní noviny: autor firemního textu je samozřejmě autorem, ale nečiní jej ještě spisovatelem. Cokoliv vytvořím, jakkoliv je to banální, jsem tomu autorem. Autor je zkrátka původce bez nároku na uměleckou či informační hodnotu. U spisovatele již tyto nároky vznášeny jsou.

    Pan Bronec: Nejsem si vědom toho, že by kontext literatury měnil zavedené významy slov.

  142. JH: ale to říkáš to samé, co myslím i já. Kdo napíše jeden článek, je autor. Aby se člověk stal spisovatelem, musí napsat něco víc. Měl jsem za to, že se hádáme o tvrzení, že autor i spisovatel jsou na stejné úrovni.
    Pokud se tedy nehádáme, je pak hádka zbytečná 😉

  143. pro JH
    Kontexty samozřejmě mění a posouvají zavedené významy slov, o to se snad nebudeme přít… 🙂

  144. pro JH
    PS: A pokud tomu dobře rozumím, tady šlo odpočátku o to, jaký je rozdíl mezi autorem a spisovatelem v oblasti literární. Jak se liší spisovatel třeba od autora hudební partitury, to jaksi nikdo neřešil.

    Osobně si navíc myslím, že tenhle problém (autor vs. spisovatel) je poměrně nicotný a nemá smysl se jím dál zabývat…

  145. Michael Bronec: Ano, dopracoval jsem se k témuž pochopení. A také postupně a také to chvíli trvalo. A také se rád snažím pochopit a poznat autora, protože pak věřím, že lépe chápu co a jak a proč to píše. Někdy se dá s touhle skutečností i docela zajímavě pracovat. Přiznám se, že mě dnes někdy tyhle metaroviny textů zajímají kolikrát víc, než samotné příběhy v textech obsažené. Netvrdím, že jsou takové texty obecně “lepší” nebo “horší”. Pro mě jsou prostě zajímavější. I v tom nalézání hranic mezi smysluplným využitím a pouhou pózou. I v tom, zda a kde autor pracuje navíc i s tím ukrytým osobním vzkazem (tedy že se na oko odhalí, ale ve skutečnosti je i ta rovina “autora ukrytého v díle” součástí samotného díla – jsem přesvědčený, že třeba Vonnegut, Heller či Irving s tím více či méně otevřeně pracují.) . Což ale vůbec neznamená, že si rád nesednu k nějaké vyloženě pohodové nebo oddechové knížce.

    Kulagin: Díky. Myslím ovšem, že ty mé poslední “šuplíkové” kousky bys asi už nedal. A také si myslím, že ve skutečnosti není tvůj postoj tak extrémně vyhrocený, jak tady prezentuješ. Jsem přesvědčený, že je v tom špetka ješitnosti (nenechám se přeargumentovat!), dvě a více špetek provokace (takové decentní trolení, abychom si tady zase všichni nepadali ve společném dojetí navzájem do náruče) a ten zbytek je snaha vymáčknout z oponentů víc, než by řekli normálně. Mimochodem, všiml sis, že jsem na dva příspěvky použil tvůj styl protiargumentace (tedy převrácení cizího výroku / otázky v protiotázku, aniž bys přitom sám odhaloval vlastní karty)? Do toho posledního jsem ti k tomu dal nápovědu i v podobě citace tebe sama 😉 Každopádně – ta zarputilá jednoznačnost “jediného osobního názoru vydávaného za jakousi objektivní pravdu” mne spolehlivě dráždí ;-).

  146. Roggy: mně šlo o ten rozdíl povídky versus první kniha. I ten autor, který napíše jen jednu povídku, která vykazuje již zmiňované kvality, je spisovatelem. Množství, rozsah, žánr, styl atd. nehrají žádnou roli. Je to jen otázka výše zmíněných kvalit.

  147. pro JH
    Osobně nevidím žádný důvod, proč nedat na definici knihovníků a nebrat to od první knihy. Případně Obce spisovatelů a od druhé. Vždyť “spisovatel” je to jen abstraktní slovo, definice záleží na dohodě lidí z oboru.

  148. pan Bronec: Věřte mi, knihovníci žádnou takovou definici nemají. Sám se mezi ně mohu počítat. Nevidím důvod, proč zavádět takové pošetilé člěnění, že “spisovatelem” se osoba stane až po vydání první knihy. Opět se dostáváme k češtině a jejímu nepatřičnému užívání. Podívejte, já nejsem jazykový purista, rozhodně ne, i když teď tak v dané situaci možná působím, ale nemám rád, když se slovům se zavedeným významem přisuzují významy nové a zapomíná se na správnou terminologii. Jak se potom lidé mají domluvit, když pod jedním slovem budete Vy vnímat jednu věc, já druhou a další nezávislý pozorovatel zase úplně jinou? Nejsme v Babylóně.

  149. Jako 161. příspěvek (trochu mě mrzí to narušení kulatého čísla) si dovoluji oznámit, že jsem si včera Písně větru koupil a mám v úmyslu si je i přečíst. Rozhodla o tom tato diskuse 😉

  150. 🙂
    Děkuji, pokud se tady pak objeví jakákoli čtenářská reakce, budu jen rád! 🙂

  151. to Michael Bronec
    Uvidíme… Ono se to může stát klidně za rok či dva, takovou dobu mívají čekačku knihy v mé knihovně 😉 Ale chci tomu dát určitě šanci.

  152. Písně větru jsem si koupila, přečetla a moc jsem si je užila, takže děkuji Strakám na vrbě!

Zanechat odpověď