Je tu další z dlouhé řady filmů, které divákům vštěpují do hlavy to základní poselství, kvintesenci života: užívejte dne. Jakkoliv je to ve většině případů otravné, Walter Mitty je v tomto směru výjimkou.
 |
Působí neuvěřitelně, do jak civilní polohy se coby režisér Ben Stiller dostal. Po taškařicích typu Zoolander či Tropická bouře přichází s tichým, převážně pocitovým snímkem o ukázkovém introvertovi, který žije stereotypním životem, na profil v internetové seznamce mu nechodí jediný smajlík a bojí se oslovit kolegyni z práce, do níž je zakoukaný. I přesto každou chvíli prožívá třeskuté dobrodružství – pouze však uvnitř svojí hlavy, což jeho okolí často odměňuje posměšky. Ve vlastních fantaziích si však v ničem nezadá s hrdiny Mission Impossible, Scotta Pilgrima, superhrdinskými komiksy nebo třeba Benjamina Buttona.
Jenomže časopis Life, kde Walter Mitty pracuje coby správce negativů, přechází na pouhou internetovou verzi a na obálce posledního čísla by měl mít otištěnou fotografii slavného fotografa, již on sám považuje za svoje vrcholné dílo – a kterou Walter nemůže najít. Šílená cesta, v níž Walter dokazuje, že nic není nemožné, začíná.
O děj jde však ve druhé (přinejlepším) řadě. První housle hrají pocity, které film vyvolává. Jim je podřízeno takřka všechno – od civilních hereckých výkonů výborně zvolených představitelů (zejména Ben Stiller vás svým upozaděným přednesem nejspíše překvapí, druhou skvělou volbou castingu je Sean Penn), přes audiovizuální složku po milou nápaditost, kdy se obsah stává součástí obrazu (texty písní, sms zpráv, myšlenky hrdiny). Atmosférou a právě pocitově Walter Mitty připomíná nejlepší kusy americké indie kinematografie či ve světě kultovní sérii videí „Where the Hell is Matt?“ (k nalezení na youtube).
Ad audiovizuál. V tomhle směru Stiller dospěl do zajímavého bodu své kariéry. Některé ze záběrů vás přinutí uznale pokyvovat hlavou, Stiller spolu s kameramanem Stuartem Dryburghem se snaží přibližovat (což je vzhledem k hlavní zápletce poměrně chytré) fotografické kompozici a nápaditosti co do barev, úhlů záběrů i jejich výpovědní hodnotě. Leckterý z jednotlivých obrazů bych s radostí uvítal na svojí zdi. A jelikož Walter kvůli svému pátrání poměrně hodně cestuje – z prostředí velkoměsta do Grónska, následuje Island, Afghánistán, Himaláje – nenarazíme v lokacích na stereotyp.
K tomu je připojen bezvýhrady kongeniální soundtrack, s milými a chytlavými písničkami, z nichž některé přitom zasahují do samotného děje. Scéna, v níž nezapomenutelně káže David Bowie skrze slova svojí písně Space Oddity, je nejen vrcholem filmu, také se řadí k tomu nejskvělejšímu, co nám kinematografie letošního končícího roku dala.
K dokonalosti však Mittymu pořád něco málo schází. Od jisté předvídatelnosti se dá snadno odhlédnout, stejně jako od častého tlačení charakterů až k nevěrohodné archetypálnosti. Přestože však nabádá k žití naplno, přestože kritizuje dnešní povrchní společnost – manažeři zodpovědní za přerod magazínu Life a související propouštění zaměstnanců jsou hňupové bez špetky cti, či další z památných scén, v níž se Sean Penn rozhodne zachovat proti svému profesnímu zaměření a raději moment naplno prožít (v dokonalém rozporu s dnešní mládeží, která by už už cvakala mobilními telefony a uploadovala svoje fotky na instagram, facebook a další sociální sítě) – sám velice často jenom tak brouzdá po povrchu.
Navzdory tomu však je Walter Mitty a jeho tajný život jedním z nejpoctivějších filmů roku 2013, jehož závěrečnou sladkou tečku představuje. Tlesk, tlesk, Bene Stillere, poprvé mohu říct, že se na tvůj další film těším.
