Mladá dívka s výrazem hrůzy ve tváři prchá před oživlými mrtvými, kteří ji pronásledují po hřbitově… Už ji téměř dohánějí, naděje na záchranu mizivá… Dívka se otáčí, vzpíná ruce k nebi a prosí o pomoc Pannu Marii…
Mladá dívka s výrazem hrůzy ve tváři prchá před oživlými mrtvými, kteří ji pronásledují spletí podzemních chodeb… Už ji téměř dohánějí, naděje na záchranu mizivá … Dívka se otáčí, míří brokovnicí na blížící se monstra a pálí…
Až na ten závěr podobnost téměř dokonalá.
„O která povedená dílka z dílny hollywoodských mistrů filmového průmyslu se tady zase jedná?“ ptá se znechucený estét.
Chyba lávky, pane. V druhém případě se nemýlíte, skutečně jde o jedno z hollywoodských veleděl relativně nedávné doby – Resident Evil. Film vyhlášený množstvím násilí a přehnaně naturálních (či spíše antinaturálních) nechutností.
První případ je ovšem něco zcela jiného. Jde o zlatou českou klasiku, zařazenou již po generace mezi povinnou četbu dětí od deseti let až po studenty středních škol. Zmíněný obrázek je vrcholnou scénou z balady Svatební košile. Ve filmu Resident Evil však hlavní představitelka použije proti neživým místo modlitby brokovnici, což je rozhodně efektivnější způsob.
Nejen Svatební košile se však může pyšnit zařazením do hororové přihrádky. Hned první balada sbírky, ač obsahuje poetický prvek mateřídoušky, je tak trochu zarážející. Básník konstatuje, že dětem zemřela matka, čímž se z nich stali sirotci. Duch maminky byl ale tak laskavý, že se vtělil do květin. Děti z toho byly celé šťastné a tím pohádka na dobrou noc končí. Pan Erben se ale zřejmě nezamýšlel nad tím, jestli dítka budou plesat i později, když teď mají matku v podobě záhonu – ten jim určitě každý den uvaří, vypere, pomůže s úkoly a dozví se na návsi od sousedek nové klepy…
V baladě Vodník zase Erben lidi připravuje na to, že pouhá jednodenní návštěva u tchýně může manžela dohnat k depresi a k jednání, které vyvrcholí utržením hlavy vlastnímu dítěti. Téměř ve všech baladách sbírky Kytice se to hemží rdoušením dětí, rozsekáváním a kucháním nevlastních dcer a obchodem s jejich orgány, mučením hostů, oběšenci, mrtvolami a dalšími prvky, které jsou dnes tak oblíbené na obrazovkách a které mají tak pěkný výchovný vliv na generace mladší i starší.
Díky záplavě akčních filmů a hororů, které děti odmala hltají, nám rostou do krásy stále noví zloději, devianti a vrazi jako houby po dešti. Ti, kdo zařadili Kytici do školních osnov, si ale určitě nemyslí, že tímto činem také přidali nemalou trošku do mlýna. Vždyť klasika je klasika.
Pokud by si desetileté dítě každý večer před usnutím přečetlo jednu baladu z Kytice, muselo by to na něm nevyhnutelně zanechat nějaké následky. Buďto bude mít z této knížky noční můry, nebo se mu Erbenovy nápady zalíbí a hned máme o jednoho sadistického vraha víc.
Naštěstí ale většinu dnešních dětí rozhodně neláká číst si před spaním doporučenou školní četbu. A tak mě napadá: nebyl to vlastně záměr pedagogů? Jakmile totiž Kytici zařadili do povinné četby, vyřadili ji tím automaticky z oblasti dětského a teenagerského zájmu. Možná by tedy měli zvážit i zařazení povinného sledování filmových hororů do školních osnov. Dítka by pak nejspíš o ně také rázem ztratila zájem.
Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.
Zajímavá úvaha
Velmi zajímavá úvaha. Zvlášť s přihlédnutím, že ono zmiňované dílo má plný název “Kytice z pověstí národních”. Ony roztomilé něžné pohádky, které se mnohým z nás – včetně mne – tak líbí, jsou totiž výsledkem neutuchající aktivity hrstky intelektuálů, kteří tak dlouho studovali (romantickou) filosofii, až se natvrdo zbláznili a s brokovnicí v jedné a ústím trysky plamenometu v druhé ruce šli rázně očišťovat od “nevhodných” pasáží lidovou tvorbu (záblesk vzpomínky… čímžeto prošly pod péčí jedné vzdělané dámy písně chrochtovníků v “Otci prasátek”?), zejména tu určenou pro děti. Nutno dodat, že nešlo jen o český nápad, a že někde – kdesi jsem zaslechl, že v anglosaské literatuře, ale ohánět se Rowlingovou NENÍ argument, lepší bude ruská lidová tvorba – pohádky, pověsti a další díla lidové tvorby přežila ve “skoro původní” podobě velice dlouho.
Je to divné, ale třeba takové “americké” animované seriály bývají velice násilnické (Co udělá Jerry, když ho honí Tom? Přetáhne ho něčím po hlavě!). Už kdysi dávno si toho všimli sociologové (a před nimi rodiče dětí a “pokrokoví” učitelé) a vypukl poprask, že to bude mít nedozírné následky na jemnou dětskou psychiku bla bla bla…. Provedl se tedy příslušný výzku a ejhle! Děti velmi dobře věděly, že to není “pravda”, a navíc to velice dobře dokázaly zařadit na osu obro – zlo (Kdyby se Tom nechoval jak se chová, Jery by ho nemusel zatloukat o země jako hřebík. Proto to Tomovi plným právem patří!). Pokud by někdo měl touhu po sebevzdělávání, nechť si půjčí Sociologii od Anthonyho Giddense.
Záverečná poznámka. Ony ty lidové příběhy měly nějakou společenskou funkci. Překvapivě, dost se podobala pověstem a mýtům různých přírodních národů, které neznají písmo a tak si musí vechno vyprávět (víc než 20% vzdělanost evropské společnosti je koneckonců vynález až druhé poloviny 18. století, a realita teprve 19. století). Dobře, a jaké je tedy poselství třeba Vodníka? Dívka-matka porušila jednu z nepsaných zákonitostí (zavrhla ssvé dítě) a proto byla “přirozeně” potrestána (film je názornější – zešílí). Ještě jasnější to je u Svatební košile (cožeto holka chtěla!?), kde si včas zachránila život vzpomenutím si na “správné” chování (ale zůstala poznamenána), a Dceřina kletba, kde i v reálu velice dlouho byl pro vražednici novorozeněte jediný trest – smrt (původně zažhrabání zaživa a probití kůlem, později obyčejné “milosrdné” oběšení nebo stětí).
A k tomu si přidejte těch pár drobností, jako třeba že romantičtí badatelé (počínaje bratry Grimmy, byť na jejich versích to ještě tolik vidět není) záměrně sesbírané lidové pohádky “upravovali pro dětského čtenáře”, tzn. oproti originálu snižovali míru brutality a škrtali sexuální narážky, a že často přidávali happyend i tam, kde vůbec nebyl. Ono totiž to, že v pohádkách vítězí dobro nad zlem, je až novodobý, uměle vytvořený mýtus – a naprosto lživý, dokonce i v kontextu oněch (viz výše) upravených pohádek. Ono je totiž hezké, že Karkulka už nezůstala sežrána a princeznu že nedostane drak, ale vemte si, kolik (a není to zdaleka jenom česká záležitost) vytrvale zůstává nadšených vyprávěnek o chytrých zlodějících a podvodnících, bezohledně obírajících, koho jen mohou…
Co se týče Erbena a těch “národních pověstí” v titulu tak trošku – no, řekněme, že chápal slovo “národ” velmi volně. Na “Záhořově loži” je českého původu pouze jméno lidožravého loupežníka, jinak je to pověst polská, a “Svatební košile” mají původ rovněž na severu: jde o příběh doložený v polských a německých lidových písních a už asi čtyřicet let před Erbenem jej do “velké literatury” uvedl německý básník Burger (nebo možná Bürger, teď to nemůžu najít) vlastní baladou “Lenora”. Přičemž jak obojí lidové podání, tak “Lenora” žádné šťastné vyústění nemají, tam nebožtíci holku nakonec dostanou.
Zrovna se mi dostala do ruky prastará knížka pohádek po manželovi; některé jsem znala z knížek kupovaných dnes pro dceru. Ty staré verze jsou ovšem mnohem brutálnější: v pohádce o bohatých manželích, kteří nepřejí chuďasovi nález peněz a tak ho chodí strašit, je v obou verzích, že boháče odnese čert, ale jen v té staré, že boháčova žena pak jde domů a tam se oběsí…
anebo zfilmovaná (už si nevzpomenu pod jakým jménem) pohádka o pastorkyni, které macecha začaruje ruce a jazyk, aby nemohla mluvit ani psát, a ona se pak dostane do cesty princi a přes motiv opsaný z Trpělivé Griseldy nakonec štěstí dojde – v původní pohádce jí ty ruce nechá pozutínat, mladá královna pak má pahejlky.
no, ona třeba perníková chaloupka je taky maso, už jenom barák z perníku(no dobře, je začarovanej, takže vydrží, nikdo ho nesežere, déšť nerozmočí), tatík-srabík, který sice děti miluje,ale nechá se ukecat macechou, brečí jako stará ku..ehm.. povětrná ženština, ale stejně ty spratky do lesa zavede, a navrch přiváže ke stromu palici, aby bouchala a harantíci si mysleli, že fotr pilně maká, vykrmování chlapečka a řezání do prstíčku a následné nacpání nenažrané důchodkyně do vlastní pícky a pak úprava – ježibába má ježidědka, kterého vyprudí, aby běžel za dětma, následná diskuse u pole se lnem – osobo, ptám se vás – DĚTI!! – pleju len a šťastné přivítání doma kajícím se fotrem, no nevim
No a hlavně ani Alfred kromě Ptáků snad žádný jiný horor nenatočil 😉 To je také takový malý český mýtus…
A co ty jeho krátké černobílé skeče? Těch jsem se bála víc než dvojité dávky Ptáků! Ta věc v lahvi pod postelí… brrr!
“Psycho” není horror? Abych zmínil jen ten nejslavnější… (Taky si jich na víc nevzpomenu, ale to je tím, že o mnoho víc Hitchcockových filmů jsem neviděl. Jen dva, a je pravda, že oba spadaly do kategorie “thriller”. Ale taky je pravda, že kdysi existoval TV seriál, zaštítěný jeho jménem /H. jej – přinejmenším – osobně uváděl/, a ten byl čistě horrorový.)
Prostě mýtus a značka, která prodává 😉 Nemusí být pravdivá. Nakonec bychom se tu ale stejně pofackovali na definici žánru. Drtivá většina Hitchcockovy tvorby ale opravdu spadá spíš do šuplíku (psycho)thriller. Mělo-li by být Psycho horrorem, pak je jím i Fincherovo Se7en. 😉 Na rozdíl od Finchera uměl sir Alfred dávkovat i humor.
Já neříkám, že si neudělal TV bokovku, ale to byla spíš jen nezávazná hra.
Osobně mám nejraději Okno do dvora a Vertigo.
To LM: Přesně ten jsem myslela, černobílý televizní seriál. Osobně uváděný rozšafným AH.
Ten rozdíl mezi horrorem a psychothrillerem by mě zajímal, kam potom spadá Moucha?