Konfese recenzenta

Recenzent není novinář a psát recenzi není totéž jako informovat o stávce odborářů. Snaha o přesnost a nestrannost tu klopýtá o subjektivní pocit z četby a o různou míru kompetence čtenářů, která zpravodajce trápit nemusí.

typewriter Jack

Zpravodajec se snaží shrnout fakta, nad nimiž může spekulovat, zatímco recenzent má vynést soud. Když se dva novináři rozcházejí v počtu stávkujících, jeden z nich udělal chybu. Je však chybou, když se nesejdou dvě recenze? Proveďme malý experiment s notoricky známou povídkou Písečníci.

G. R. R. Martin Písečníky poprvé publikoval roku 1979 v anglo-americkém žánrovém magazínu Omni. O rok později za ně získal Nebulu i Huga v kategorii Nejlepší noveleta. Kvalitu Písečníků a především jejich oblíbenost mezi českými čtenáři dokazuje jejich druhé místo na žebříčku nejlépe hodnocených povídek, sestaveném uživateli Legie (online databáze fantasy a sci-fi literatury). V českém překladu vyšli hned několikrát, nejnověji roku 2007 ve stejnojmenném povídkovém souboru, který vydalo nakladatelství Triton.

Tohle by o Písečnících řekl novinář a pak by možná shrnul dějovou linku. Kdo, kdy, kde a proč. Spoilerovat v recenzi se ovšem rovná sebevraždě, a tak se kritik, chce-li přežít, musí vydat dál. Nebo spíš hlouběji.

Do hlubin žánru – recenze „dogmatická“

Soft sci-fi v nejlepším smyslu toho slova. Příběh o vzestupu neznámé rasy, podaný skrze pád člověka, který ji umožnil…

Recenzent by nejspíš mluvil o detailním prokreslení postav nebo o světě, jehož doménou není originální prostředí, ale soužití různých životních forem. A o tom, že lidská tendence podceňovat malé a slabé se nemusí vyplatit. Východiskem hodnocení by mu bylo, čím Písečníci inovují žánr o spekulativních společnostech / cizích rasách a jak dovedně je autor zvládl vylíčit.

Do hlubin autora – recenze „biograficko-psychologická“

Hrdina povídky Simon Kress zachází s Písečníky stejně jako G. R. R. Martin s postavami své nejznámější série – klade jim pasti, štve je proti sobě, hledá si oblíbence, pozoruje a neváhá zabíjet. Chce být bohem, jenže svět, který buduje, ho záhy přeroste…

Recenzent spojuje postavu s autorem, nachází paralely mezi příběhem a způsobem spisovatelovy práce. Nebude se bránit porovnání s jeho dalšími texty ani s osobním životem. Martin žije v Novém Mexiku? Není divu, že Kresse i Písečníky ubytoval v horké poušti. Heslo „piš, co znáš“ se vyplácí! A měřítko hodnocení? To odpoví na otázku, jak povídka vyznívá v kontextu autorova díla a (nebo) jak moc se v ní autor „projevil“.

Do hlubin recenzenta – recenze „impresionistická“

Písečníci se čtou jedním dechem a Martin dokáže čtenáře vtáhnout do svého světa tak hluboko, že mu mezi zuby zaskřípou zrnka písku…

Recenzent se bude soustředit na dojem, jaký v něm povídka vyvolala, a na pocity, které během čtení zažíval. Nejvýraznější kategorií se zřejmě stane líbí/nelíbí, a to i s přídavkem, proč tomu tak bylo – třeba že popisnost potřebná pro zobrazení písečníků a jejich proměny neubere příběhu na čtivosti, protože je rozmělněná přímou řečí a utopená v ději, který má rychlý spád.

Co recenzent, to jiný způsob práce. Někdo je zkušeným fanouškem fantastiky, jiný zná autora, nebo knihu rozpitvá, aniž by potřeboval kontext. Autorské kompetenci však musí jít naproti ta čtenářská. Není potřeba honit si triko a mávat větami typu Martinův heterodiegetický vypravěč prezentuje fikční svět skrze jediného fokalizátora, aniž by jeho jednání výrazněji psychologizoval. Taková hrůzostrašnost čtenáře fanzinu jednoznačně odradí, stejně jako druhý extrém: Tak tohle byla pecka. Líbilo se mi to nejvíc ze všeho, co jsem zatím od Martina četl. Kress byl trochu blbec, ale i tak jsem mu fandil…

Ne, recenzování knížek není novinařina, protože recenzent by tomu, co kritizuje, měl taky rozumět – a rešerše pořízené rychlým googlováním nepočítám. Na druhé straně chytrolíny nikdo v lásce nemá a nudné hodnocení může knihu potopit, i když ji chválí. Je třeba hledat kompromis.

A stejně tak by měl k recenzi přistupovat čtenář. Ne jako k návodu, ale jako k nástroji, který pomůže formulovat jeho očekávání, aniž by řval „tohle si musíš koupit“ nebo „fuj, na tohle radši nešahej“.

Zdroj obrázku: FlyingMongoose­Attack via DeviantArt

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

20 komentářů

  1. Pecka
    Tak tenhle článek byl pecka. Líbilo se mi to ze všeho nejvíc, co jsem od tebe četl 😀

  2. Ach ano, “Písečníci”… To vyšla kdysi na začátku devadesátých let taková útlá knížečka, byly v ní tři povídky – “Písečníci” (o nich dále), “Píseň pro Lyu” (ze které mi utkvěl v hlavě název, ale už čtrnáct dní po přečtení nic jiného) a ta třetí (o které jsem se musel podívat na Legii, jestli tam vůbec nějaká byla). Celkově mne ta kniha tehdy utvrdila ve dvou názorech: “G. R. R. Martin je velmi nudný autor” a “Současné trendy ve sci-fi nejsou nic pro mne…” O tom, že to první nemusí být vždy pravda, mne přesvědčila až jiná jeho povídka, “Cesta kříže a draka”, a co se druhého týče, časem se naštěstí ukázalo, že i moderní SF je dostatečně různorodá, aby si v ní našinec našel to své; o kvalitě “Písečníků” pak svědčí, že si je z těch tří povídek jediné pamatuji dodnes. Přesto, kdybych na ně měl psát recensi, neodpustil bych si zmínit, že “vyústění povídky lze odhadnout nejpozději v polovině” a “pozvolné budování atmosféry je tak pozvolné, až to bolí; přímočaré anekdotě tohoto typu by lépe slušel rozsah nanejvýš třetinový…” (Klidně mne kamenujte, ale tak to prostě cítím. Ostatně jinou oceňovanou povídku oněch dob, Silverbergovo “Plout do Cařihradu”, taky považuji za bezbřehou nudu.)
    Leč k věci: Zajímavý článeček. A chytrý a pěkný způsob, jak ukázat, kolikerými cestami lze k tvorbě recensí přistupovat. Avšak nemohu se zbavit dojmu, že je to vlastně pouhý úvod, takové naťuknutí, než přijde rozbor, co by recense měla (a neměla) obsahovat, jak ji strukturovat, atd… Bude pokračování?

  3. Píseň pro Lyu
    Píseň pro Lyu je naopak moje nejoblíbenější povídka, dokázala bych ji převyprávět i po těch deseti letech, které uběhly od doby, kdy jsem ji četla.

    ***

    Až se dostanu na sociální sítě, tak článek nasdílím, zaslouží si to.

  4. To TZS Leonard
    Díky za pozitivní reakci. Pokračování jsem v plánu neměla, protože jak říkával můj děda: “Ač študovaná, monopol na pravdu nemá, že jo?” Stejně jako se spolu neshodneme na Martinovi (který je pro vás nudný autor, zatímco já ho hodnotím dost vysoko), tak i recenze závisí na četbě konkrétního díla konkrétním recenzentem – a ačkoliv samozřejmě existují jistá formální pravidla, recenzentovi je dán k dispozici jen omezený prostor, kam musí nacpat všechno, co chce říct. Druhá věc je, jestli vůbec co říct má, anebo vaří z vody. Největší kámen úrazu je podle mě právě tady.

  5. Mi.Šla.: Pozor, já netvrdím, že Martin je – celkově – nudný autor! Jenom, že jsem tehdy měl ten dojem z oněch prvních tří povídek, které jsem od něj četl; později jsem narazil na dost jiných, aby ten prvotní odsudek otupily. Ovšemže, “Hru o trůny” jsem nezkoušel a asi ani nikdy zkoušet nebudu, ale to je z jiných důvodů – prostě jsem někdy v průběhu stárnutí ztratil trpělivost prokousávat se nekonečnými ságami. Ne že by mne odradil jeden tisícistránkový svazek, ale vědomí, že je to pouze první díl z iks, to už prosím jaksi nepřekousnu.
    Ohledně těch recensí – naprosto souhlasím. Omezený prostor samozřejmě svazuje a nelze na recensi klást stejné nároky jako na fundovanou a zevrubnou kritiku, nicméně na druhou stranu není od věci, aby se recensent snažil se jí pokud možno přiblížit. Jest velmi tristní, když se místo nějakého (pokud možno vyargumentovaného) názoru spokojí tím, že stručně převypráví obsah a na konci připojí “Přesto se mi kniha velmi líbila a myslím si, že si svoje čtenáře najde” (nebo podobný blábol)… Právě proto bych nicméně nějaké to pokračování Vašeho článku uvítal; jak dlouhodobá zkušenost (nejnověji tady opodál, v oné diskusi po “Khaarem”) ukazuje, osvěty v tomto směru není nikdy dost.

  6. To TZS Leonard
    Články na FP by však měly cílit na čtenáře, a ne na osvětu recenzentů 🙂 Nicméně moc díky – a třeba zkusím něco vymyslet.

  7. to Tlustý zlý strýc Leonard:
    Jsem si na vás (tebe – nikdy nevím .-)) vzpomněl nedávno v klubu, kdy jsme přemýšleli nad otázkou, zda bylo možné vyrobit horkovzdušný balon prostředky dostupnými v období kolem roku 1900.
    Bylo by to možné?

  8. Dobrej článek – díky!
    Já osobně u recenzí nejvíc preferuji “zábavnost” i na úkor “sdílnosti”. Mám rád takové ty “staré” recenze, kdy si to recenzent vyříkal nejen s autorem, ale i s celým světem. Viz těsně porevoluční Ikárie, recenze v počátcích Pevnosti. Z divadelního světa byly legendární recenze v různých magazínech a novinách před revolucí. I Lucie Lomová na ně má narážku ve svém komiksu Na odstřel.
    Nebo na PC hry psávalo ve svých počátcích geniální recenze SCORE.

    To bohužel úplně vymizelo. Nahradilo to jakási “serióznost”, kdy se recenzent snaží nikoho nenaštvat. Ať už autora, či vydavatele a utápí se v nudné frazeologii, povrchnosti, nebo suché faktografii.

    Při tom je jasné, že i když na tu knihu přečtu třeba deset recenzí, nebudu mít jistotu, že mi ta kniha sedne. (Když tady vyšlo od Resnicka Dobrodružství, tak na to všichni naplivali a přitom je to moje oblíbená kniha. Možná proto, že jsem ji četl v originále.)

    Já tedy volám: “Více humoru – méně suchopárnosti!”

    A recenzenti: “Nebojte se jich! Oni se mají bát vás! Vy máte být ta obávaná kasta s patentem na pravdu, tak se nenechejte zastrašit!!!”

  9. to KarelC
    Nu, já bych se bez tletěch recenzí klidně obešel. Mě stačí když mi k obrázku obálky napíšou jak se to jmenuje, kdo to napsal, k tomu krátkou anotaci a třeba ještě ukázku a mám jasno! Nejhorší jsou tuty “umělecké” recenze, to si člověk kolikrát připadá jako ve Studiu Kroměříž 🙂

  10. KarloviC: je toho hodně, takže natřikrát.
    a) Vás/tebe – kdybychom se potkali na živo, řekl bych: “Záleží na tom, kolikrát mne vidíte; vidíte-li mne dvojmo, vykejte.” (To říkám skoro vždycky.) V písemné formě ale dávám přednost vykání; pakliže se někdy sejdeme (což bych docela rád, leč obávám se, že v Brně nebudu dřív než zase o Fénixconu), vždy se to dá změnit. (Já vím, zní to magoricky, ale mějte shovívavost vůči zkostnatělému konservativci a jeho jakýms takýms zásadám.)
    b) Je to zrovna tady mimo mísu (či off topic, jak se teď říká), ale budiž. Horkovzdušný balón a rok 1900? Ech, to je mi ale pitomost… Najděte si někde (ve slovníku, na Wikipedii, to je jedno) heslo “montgolfiéra” – přesné datum si nepamatuji, bylo to nějak okolo francouzské revoluce, a hádejte, jakýpak asi byl její princip?
    c) Zábavnost v recensi – ovšemže, to je vždycky klad. Jenomže, bez ohledu na ni, podstatné je, aby (jak bylo řečeno výše) měl recensent na danou věc především ujasněný názor a uměl ho podat a zdůvodnit. Etalon jsou v tomhle směru byvší recense triumvirátu Pavlovský/Dobeš/Kopřiva – čtenář se chlámal od začátku do konce (pokud mu jejich způsob humoru sedl), nicméně to sdělné a racionální jádro tam vždycky bylo. Humor je jen nadstavba, byť vítaná. Bez onoho jádra tu máme zase jen to, co Mi.Šla. nazývá “honěním trika”…

  11. to Tlustý zlý strýc Leonard:
    Díky. Nicméně měl jsem to napsat přesněji. Šlo nám o horkovzdušný balon, který si veze “palivo” s sebou. Montgolfiéra pokud vím se naplnila horkým vzduchem pouze na zemi a poté vzlétla. Jakmile vzduch vychladl, tak šla k zemi. Horkovzdušný balon si v moderní podobě veze “flašku” s propanem (propan-butanem, bo čím jiným…) Tak jestli něco takového dokázali sestrojit. (Přeci jen vézt s sebou zásobu uhlí do kamen, by bylo asi nad únosnou hmotnost.)

  12. to recenze:
    Na rovinu – o koupi knihy se já osobně podle recenze rozhoduji málokdy. Většinou se recenze objeví s menším či větším odstupem, pokud se objeví vůbec. Nikde není zaručeno, nebo hlášeno předem, že nějaká recenze na tu kterou knihu bude.

    Když mě ta kniha zaujme, buď podle anotace, nebo po prolistování v knihkupectví, tak si ji prostě koupím. No a až ji přečtu, tak už mě nějaká recenze vcelku nic nedá. Proto preferuji u recenzí především zábavnost i na úkor informativní části.

  13. to Podchaljuzin:
    Já víceméně taky. Zvláště bez těch “korektních” či dokonce “objektivních”.

  14. vyborny clanek
    Moznosti jsou opravdu pestre. Akorat ze je recenzenti casto nevyuziji naplno.

  15. to Karel c
    🙂 Podle me by to slo docela dobre. Postavil by se horak na lih nebo petrolej ,se zplynovacem. Bylo by to tezkopadne kvuli problematickym reakcnim casum, ale dostatecne lehke.

  16. KarloviC: Tak ještě jednou mimo mísu… Nejsem si úplně jistý, jestli montgolfiéra neměla ten koš s ohněm taky pod sebou přidělaný na pevno; tohle jsem zatím nikdy neměl potřebu nějak podrobněji studovat. Samozřejmě, dnešní balóny si nesou velkou flašku propanu, takže mohou vzduch za letu přihřívat (byť mám dojem, že prvotní plnění se dělá na zemi zvlášť jakýmsi fukarem). Tohle by tenkrát před sto lety bývalo bylo šlo taky, akorát by asi použili acetylén. Ale nedělalo se to – plnění vodíkem bylo bezpečnější (nehrozilo, že při nešikovné manipulaci s hořákem chytne potah) a vydrželo déle. Návrat k horkému vzduchu způsobil až strach z výbuchů (především katastrofa Hindenburgu) a samozřejmě láce a snazší dostupnost.

  17. to Tlustý zlý strýc Leonard a Dva mraky:
    Díky pánové! Moc užitečné informace. Využiji je v praxi při pouštění balonku štěstí v obýváku. (Manželka promine.)

  18. to bude super
    Balonek stesti s kosickem plnym rezaveho uhli se stane ozdobou romantickeho vecera

  19. to dva mraky:
    Romantické večery nepořádáme.
    Já si čtu Popeye The Sailor in Spinach Soap což se na zelený čtvrtek docela hodí a zbytek rodiny sleduje cosi v televizi. Balonek přijde na řadu až v sobotu večer. To přijdou známí, tak hořící koule u stropu bude mít odpovídající publikum.

  20. Tlustý zlý strýc Leonard … ano, Montgolfiera měla pod sebou zavěšeno ohniště, s hořící slámou aby bylo hodně kouře (věřilo se že hlavní nosnou sílu dodává kouř) a dřevěným uhlím. Tedy, pokud mi paměť neklame, četl jsem to tak někdy před více jak .. ehmm … 50 lety.

Zanechat odpověď