Cesta – McCarthy Cormac

,,Bůh není a my jsme jeho proroci.“ ( s. 112)

Za jednoho z největších žijících amerických romanopisců je právem považován Cormac McCarthy. V našich zeměpisných šířkách je známý především díky Coenovské filmové adaptaci Tahle země není pro starý (No Country for Old Men) a Pulitzerovou cenou oceněným románem Cesta. Spisovatelova poetika vykrystalizovala z faulknerovské tradice a Cormacův jižanský cyklus představuje klenot amerického beletristického fondu. Kromě dominujících prvků jižanské gotiky patří mezi důležité elementy Cormacova rukopisu i western, thriller a transgresivní fikce. Všechny složky jsou vzájemně propojené, western a thriller spadají do jižanské gotiky, zatímco transgresivní fikce je důležitým prvkem tvorby Williama Faulknera. Přirozeně, Faulkner ztělesňuje nejvýraznější osobnost z jižanských spisovatelů a jeho díla jsou amalgámem výše zmíněných prvků, ale v McCarthyho tvorbě nabývají jisté autonomie.

A to je i případ románu Cesta. Román evokující Kerouacův majstrštyk Na cestě symbolizuje začátek nové epochy v tvorbě spisovatele. Autor touto knihou uzavírá jižanský cyklus, ale svůj unikátní rukopis si přináší i do nové etapy. V blíže neurčeném prostředí a době se nachází otec se synem putující předpeklím, které zůstalo na Zemi po globálním kataklyzmatu. Již z úvodních stránek si čtenář uvědomí, že se jedná spíše o alegorii, než o příběh těžící z trendu poskapokalyptických dramat, která v současnosti zažívají svůj vrchol. Jako jeden z katalyzátorů příběhu figuruje právě tenze mezi starším žánrem road story (známého kupříkladu i z děl Jacka Kerouca) a současné dominance popkulturních artefaktů, konce světa. Již tady se projevuje důmyslnost autora a zároveň i negace popkulturního trendu, jelikož McCarthy zavádí formu apokalyptického minimalismu (postupný rozklad ekosféry okouzlil i přední vědce v environmenta­listice), kataklyzma jako smog, součást prostředí.

Těžiště příběhu leží na hlavních postavách, na dvojici otec a syn. I když v periferii působí externí tenze mezi starým světem a jeho inkarnací do apokalyptické podoby, středobodem zájmu je vnitřní napětí mezi otcem a synem. Cormac se neuchyluje k tak ilustrativní alegorii, jakou můžeme znát v podobě Života Pí od Yanna Martela, ale přistupuje k ní velmi sofistikovaně, využívaje přitom široké spektrum odborů – psychologii, sociologii, psychoanalýzu, filozofii, řeckou i křesťanskou mytologii. Zdánlivě útlá knížečka klade velké nároky na čtenáře, který chce nahlédnout do jejího nitra a dokonale tak ocenit spisovatelovu virtuositu.

Oku zkušenějšího čtenáře neuniknou jisté vzory v makrokompozici příběhu. Kromě faktu, že se spisovatel omezuje na nevyhnutné minimum interpunkčních znaků (žádné středníky či uvozovky), se zde periodicky střídají dva charakterové rysy, operativnost a ikonickost. V sekcích operativního typu dominují slovesa, ale v téměř holých větách. Spisovatel tím umocňuje repetitivnost a rutinnost procesu (1), jaký vykonávají oba protagonisté, čímž dává do kontextu globální kataklyzma se současnou konzumní společností. Naopak ikonickost zobrazuje hloubavými a meditativními popisy plnícími funkci brány do autorovy mysli i mysli otce (jelikož Cesta obsahuje ve velké míře autobiografické prvky a autor sebe sama promítá do postavy otce). Opět se dostáváme k výše zmíněné tenzi, jelikož operativnost a ikonickost jsou v antagonickém vztahu. Všudypřítomné gradace funguje jako přidaná hodnota.

Jedním z charakteris­tických rysů autorova rukopisu je domnělá mizogynie. Není náhodou, že v dílech Cormaca McCarthyho je něžné pohlaví zastoupeno minimálně a vystupující ženy jsou buď z nejnižší kasty (krčmářka, prostitutka), oběti incestu (Outer Dark), nekrofilie (Dítě boží) nebo transsexuál (Suttree). Cesta není výjimkou, ale spisovatel dává ženské pohlaví do zajímavých kontextů. Manželka a matka putující dvojice se objevuje jenom ve flashbacích, neschopna žít v mrtvém světě. Zeměkoule ve svém základním obraze nese symbol ženského aspektu a rozpad Země se děje zevnitř. Stejně jak se manželka hlavní postavy začala rozkládat pod povrchem, v nitru hynoucí, i Země umírá zevnitř, pod povrchem. Podobně v kontroverzní scéně grilování novorozeněte se tenhle akt barbarství dá vnímat jako obraz paranoii z Oidipovského komplexu a strachu z kastrace vládnoucí vrstvy.

Celý román Cesta dýchá symbolizmem a spisovatel využívá různé metafory, kromě výše zmíněných je to i explicitní kritika života na úkor jiných v podobě kanibalizmu (pověstná scéna lidské spižírny), akt koupání jako symbol křtu a znovuzrození do nového světa, zaschnutá špína a popel starého světa na těle obou protagonistů coby metafora přímo vázaná na předcházející symbol křtu nebo má oblíbená, vymývaní mozku ze synových vlasů. Spisovatelské mistrovství autor potvrzuje tímto hloubavým dílem, ve kterém není žádný obraz ani výjev zbytečný, prvoplánový nebo samoúčelný. Obzvláště pozoruhodné je sledovat intertextualitu řeckého mýtu o Prométheovi a křesťanského mýtu o spasiteli (mesianizmus).

Významnou součást McCarthyho díla představuje prototyp tzv. vznešeného divocha, původně koncept člověka spjatého s přírodou, nezasaženého civilizací, který spisovatel morfuje a pracuje s ním spíše opačným způsobem. Postavy v McCarthyho příbězích sice představují inteligentní tvory, avšak autor akcentuje jejich zvířecí pudy, rozum ustupuje ukájení základních životních potřeb. Tenhle stav taky skvěle vystihuje citát Alaina Robbe-Grilleta: ,,Díky Freudovi víme, že všechno je sex, a díky Marxovi, že všechno je politika.“ Dvě zbraně člověka, libido a moc. Tenhle aspekt spisovatelova rukopisu je příznačný hlavně pro jižanský cyklus, ale prosakuje i do Cesty. Autor diagnostikuje lidský druh žijící mimo nám známé konvence – seberte člověku televizi a seberete mu jeho kulturu, tradici, náboženství i život, tímhle jednoduchým aktem ho oloupete jako cibuli až na jádro, které se od primátů zavřených ve výběhu pro paviány nijak neliší. Tiché zakvílení nad předvídatelností a prostoduchostí současné civilizace. Svět jako panoptikum neurotických trosek prokvétající mizantropií a asociálností, vítejte v republice Homo homini lupus.

Román Cesta není jenom významným milníkem Cormaca McCarthyho, ale zapíše se do myslí mnoha čtenářů díky autorově virtuozitě a sofistikované komplexnosti. Působivé čtení, které jen tak brzy neomrzí. Stejně tak jako pod hrubými nánosy houellebecqov­ského cynizmu, tak i pod McCarthyho stále bije srdce romantika. Existencializmus neexistencializmus, naděje umírá na konci se zamrznutým úsměvem a poslední cigaretou u rtů.

(1) Exemplárním ilustračním příkladem je celovečerní debut režiséra Michaela Hanekeho, Sedmý kontinent, kde na dosáhnutí toho samého účelu využívá sled detailních záběrů akcentující operativnost celého snímku.

Martin Kudláč (redaktor)

el.hijo.de.vanguardia@gmail.com