Děti noci – Simmons Dan

Když Kulhánek píše o upírech, je to většinou sranda, která si najde místo ve vaší knihovně, možná se dokonce přesune na nějakou pozici intimnější potřeby (nemusím ji v závorce banálně jmenovat, že ne?). Když Neomillnerová píše o upírech, je to porno, které si přečtete jednou, v duchu se pochechtáváte, pak to odložíte a patrně už po tom nikdy nesáhnete. Když Sapkowski psal o upírovi, vykreslil ho jako učence se zvednutým prstem, intelektuála vhozeného do středověku, s podtextem, který lehce brnká o sexualitu, jehož člověk kvůli kontrastu k jeho kumpánům musel milovat. Když o nich psal Stoker, byla to gotická nuda, protože sto let zpátky čtenář skousnul hodně. No a v roce 92 o nich něco napsal Simmons…

Děti noci

Přiznám se, poslední dobou nesnáším upíry (dík, Meyerová… co? Jo, můžeš za to taky, paradoxně, aniž bych tě čet‘). Moderní doba z nich udělala homosexuály, Jenny Nowak zase zlehka rozervané psychopaty, Hollywood buď blbce, o nichž netušíte, jak mohli těch x set let reálně přežít, nebo týpky s hodně velkou úchylkou na brouky. Ve zkratce, svůj názor jsem… změnil. Tato kniha ho změnila.

Víte co? Jestli chcete vědět, o čem se v ní vypráví, sjeďte na konec a přečtěte si anotaci, stejně v rámci solidarity čtenář-recenzent víc vykecat nemůžu a nudí mě to.

Jo, je to převážně v Rumunsku, jo, jsou tam upíři, a jo, je to horor. A taky noir, poznamenává Laser-books ledabyle. Tentokrát vážně, žádná parodie, ani satira.

Hlavně zpočátku, než se na scéně objeví hlavní hrdinka Kate, při pochmurné prohlídce čerstvě posttotalitního Rumunska, jsou čtenáři předkládány překrásně sugestivní obrazy hrůznosti a šílenství, které ale vůbec nesouvisí s prezentovanou upírskou tématikou. Hrůza nepotřebuje surreálný základ, zcela si vystačí s lidmi. To nás ostatně naučil už Štěpán Král.

Nebyl by to Simmons, aby se s tématem vampyrismu nepopasoval po svém způsobu, který sofistikovaností zašlapává do země většinou současných autorů – uvědomíte si, že tihle lidi píšou prostě jen okázale zábavný brak. Chytrolínům, co by tvrdili, že Simmonsův přístup je okázalý zase jiným způsobem a že si autor nahání ego při prezentování svých přírodovědeckých znalostí, vzkazuji pokrčení rameny. Není to pro každého, to určitě ne. K plnému pochopení podstaty upírské „choroby“ vám totiž ani sebrané spisy Scientific American stačit nebudou.

Když jsem s jedním ze svých přátel Simmonsovu staronovou knihu konzultoval, vyjádřil se, že takhle elegantně napsaný román dlouho neviděl. Od té chvíle jsem přemýšlel, jestli existuje nějaký vhodnější výraz, který by zážitek ze čtení Dětí noci tak přesně vystihoval. Brilantní, šmrncovní, graciézní, fascinující, detailní… Každé to slovo působí osamoceně, bez kontextu, a já musím konstatovat, že toto dílo skutečně je elegantní. I v momentě, kdy jsem jako čtenář začal pochybovat, dokázal mi Simmons moje pochybnosti vpálit smečem zpátky do ksichtu a já vycouval a v duchu se mu omluvil.

Nezáleží na tom, jestli se zrovna prochází v dešti po šedých ulicích Budapešti a vyhýbá se mrazivým pohledům tajných vládních složek Securitate. Jestli ve výzkumném centru v Coloradu zrovna separuje dvakrát recesivní geneticky podmíněný retrovirus J. Jestli se miluje na seníku za chladného rumunského soumraku a vyžene vám tep na sto padesát jen pečlivě zvolenými slovy. Zůstává elegantní. V každém ohledu.

Hororové tempo se sice tak v polovině románu rozvolňuje a stává se z něj spíš akční thriller, ale člověk se nemůže pořád bát. Když se nad tím zamyslím, tak naposledy jsem se při čtení knihy ne doslova bál, ale cítil nepříjemně, při čtení Lovecraftovy novely V horách šílenství. Jenže to mi bylo dvanáct.

Na začátku jsem zmínil, že jsem změnil názor na upíry. Abych to uvedl na pravou míru, Dan Simmons můj názor na upíry na poslední chvíli vytáhl z ledové řeky, resuscitoval ho a dal mu pár facek. Protože v téhle knize je jediný pravý upír, jak by měl být líčen – nebezpečný, krutý, inteligentní, vášnivý a charakterně nejprokreslenější. Kate Neumannová, epidemioložka v roli matky, která udělá cokoliv pro záchranu svého dítěte, je uvěřitelná, silná a prokreslená – výborná hlavní hrdinka. Kněz O’Rourke je rezervovaný, vzdělaný a rozhodný – perfektní společník. Ale Vlad Dracula (ajaj, je to venku) je… prostě skvostný. A konečně taky důstojný a hrdý.

A vládce a válečník, jehož šeptání o minulých dobách slávy a divokosti budete naslouchat s úctou. A je také tím, koho si z Dětí noci budete pamatovat setsakra dlouho.

Kupte si to, proboha, kupte si to a přečtěte. V parádní redakci, v celé knize jsem neviděl snad jedinou chybu, a s novým překladem od Žáčka, ale to je jedno, protože ten starý jsem nečetl. Nečtěte tuzemský brak, čtěte tuhle post-ceauşescuovou rumunskou érou, mikrobiologií, imunologií, historií a folklórem prošpikovanou laskominu.

Čtěte to a pak zavřete oči, a, jestli to dokážete, sněte.

Sněte o krvi a železe.

Rumunský komunistický diktátor je mrtvý, postavili ho ke zdi a zastřelili. Zanechal po sobě zemi, v níž se sta tisíce bezprizorných dětí posílají do zrůdných, neosobních sirotčinců, kde dostávají injekce s HIV pozitivní krví. Také Joshua, jedno z umírajících dětí dostane špatnou krevní transfuzi, ale překvapivě po ní prospívá… Pro americkou epidemioložku Kate Neumanovou je Joshua lékařským objevem století – v jeho imunitním systému se možná skrývá tajemství léčby rakoviny a AIDS – a zároveň darem lásky, po které tak dlouho prahla. Joshuovo drobné tělo však ukrývá i lékařské vysvětlení starobylé zhouby – vampyrismu – a je spojnicí s bájným vládcem upírů, který chce dítě získat nazpět… (anotace)

  • Děti noci
  • Autor: Dan Simmons
  • Překlad: Milan Žáček
  • Forma: hardback
  • Počet stran: 376
  • Cena: 349 Kč
  • Vydal: Laser-books, 2011

Martin Kužel (redaktor)

martin.kuzel@fan­tasyplanet.cz

Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

13 komentářů

  1. 🙂
    No zjavne sa asi prechádza po uliciach Bukurešti a nie Budapešti, kedže ho sleduje Securitate… 🙂

  2. 🙂 Takhle afektovanou recenzi jsem už dlouho nečetl. Ale jo, jde určitě o dobrou knihu nemající ani zbla polečného se současným upírským mainstreamem.

  3. Ježíši Kriste, tady si někdo hrál na hodně velkého intelektuála. Až budu velký, taky to chci umět. To jsou perly, proboha.

    – Když Neomillnerová píše o upírech, je to porno
    – Jestli chcete vědět, o čem se v ní vypráví, sjeďte na konec a přečtěte si anotaci, stejně v rámci solidarity čtenář-recenzent víc vykecat nemůžu a nudí mě to.
    Nezáleží na tom, jestli se zrovna prochází v dešti po šedých ulicích Budapešti…
    – Abych to uvedl na pravou míru, Dan Simmons můj názor na upíry na poslední chvíli vytáhl z ledové řeky, resuscitoval ho a dal mu pár facek.
    – Nečtěte tuzemský brak, čtěte tuhle post-ceauşescuovou rumunskou érou, mikrobiologií, imunologií, historií a folklórem prošpikovanou laskominu.
    – Čtěte to a pak zavřete oči, a, jestli to dokážete, sněte. Sněte o krvi a železe.

    Literární masturbace, že by z ní měl Chocholoušek radost.

  4. Satyra
    Satyr je antický polobůh, průvodce boha Dionýsa/Bakcha.
    Satira je druh humoru, vtipě, ale kriticky zobrazující jevy, které nejsou zrovna hodny následování.
    Myslím, že autor recenze měl na mysli to druhé, i když upíří satyr … to by taky mohlo být zajímavé.

  5. Neomillnerovou čtu opakovaně a nestydím se za to, fakt 🙂
    A teď vážně, hodnocení Stokera je anachronický a imho mimo. Podle mě, když něco nečtu rád, neberu si to lacině do úst. Já bych taky mohl říct, že dnešní čtenář snese hodně, protože jsou takový, co čtou Moudrého. A i podle autora recenze dnešní čtenář snese hodně, protože vlastně čte tu Neomillnerovou 🙂 Řek bych, že méně je někdy více a humor za každou cenu je cesta do pekel. Forma recenze ale fakt nic nemění na tom, že Simmons je dobrej autor 🙂

  6. Subjektivně napsané.
    To každopádně nemění nic na tom, že jsem se nad recenzí jako čtenář bavila skvěle a o Dětech noci mi to řeklo podstatně víc věcí, než o recenzentových literárních preferencích, láskách a neláskách. 🙂 A skvěle navnadilo. 🙂 Škoda menších chybek, ale asi se nepodařilo vychytat, chjo.

    P.S: Tinu Salo bych jako porno (resp. blízké pornu) asi popsala taky (vedle toho je to spousta akce, mix urban fantasy a paranormální detektivky, lehce líznuto paranormální romancí, přičemž samotný příběh se minimálně v druhém a třetím díle cudně červenal v koutku a příliš nelezl na oči). Braku má také blízko. Prostě je to vysoce nenáročná oddechová literatura (navíc proklatě dobře napsaná), a řekla bych, že to i jako ta vysoce nenáročná oddechová literatura i bylo psáno. 🙂

  7. řekla bych, že tohle není recenze nebo je to po čertech špatný slovní průjem. Působí to na mě nehorázně neprofesionálně a ukecaně. Nicméně děti noci jsou dobrá kniha hodná přečtení. Můj názor na upíry sice nikdo neresuscitoval ani „nefuckal“, ale u knihy sem se bavila, což je asi to podstatné.

  8. Nemůžu si pomoci, ale recenze se mi i přes drobné chyby líbila. Za prvé: Nebojí se chválit dobrou a ambiciózní knihu, což se u nás příliš nenosí. Ty opravdu nadprůměrné knihy, od kterých se hodně čeká, je u nás zvykem spíše kritizovat, snad aby se recenzent ukázal. V porovnání se smířlivou chválou knih psaných jen pro pobavení (a i to je umění a opravdu nic proti) pak ambicioznější knihy vycházejí paradoxně velmi často hůře. Anebo jsou v nich velkým písmem opakovány varování, že tahle kniha není opravdu pro všechny, je obtížná a vůbec špatně čitelná atd. (recenzent tím dává najevo, že patří do výlučné skupiny, která knihu chápe a dokáže ocenit, ale od čtenáře to samozřejmě nemůže čekat!). Teď se možná dostávám na tenký led, protože recenzovaná kniha je z Laseru, jehož jsem zaměstnancem, ale nešť, mluvím tu obecně a kdo si chce najít hůl, ten si ji najde i bez toho. Za druhé: Recenze se nebojí být kontroverzní, naopak to činí s potěšením. To většinou projde větším kalibrům (např. Jirka Pavlovský může šít do téměř čehokoli), ale Fantasy Planet myslím neuškodí trocha správného pozdvižení. Myslím, že i sám recenzent uzná, že Petra není jen porno a Stoker není jen nuda, ale proč to trochu nepřiostřit (a navíc, Petra může být potěšena, protože ji jmenoval jako jednu z nejvýraznějších tváří upírské mánie a dal ji do společnosti Stokera). Škoda jen těch chybek, kterými si recenze podkopává celek a zbytečně dodává munici kritice své kritiky 🙂

  9. Mně se recenze líbila a souhlasím s Martinem. Že se objevili remcalové je jen dobře, protože pořád lepší pár remcalů a pár zastánců než žádná odezva. IMHO chtěl to remcání autor vyprovokovat. Za mě i v tomto palec nahorů, protože provokace je také moje oblíbená činnost. Recenzi to dodá náboj a snáze uvízne drápkem v paměti.

  10. Naprosto souhlasím s prvním bodem pana Šusta……není co dodávat. Ačkoliv u mě patří Simmons k nej autorům, tak po přečtení této recenze mám na knihu ještě větší zálusk. Na většinu upířích románů poslední doby mám stejný názor jako autor recenze, jen je mi trošku líto Jenny Nowak, jež byla v recenzi zmíněna. Její knihy, dle mého názoru, patří k tomu lepšímu. Simmons již v Hladových hrách polemizoval s upíří tématikou a musím říct že novátorsky a ambiciozně. Proto se těším na jeho další náhled na tuto „nemoc“.

  11. Deti noci
    začiatok mi prišiel výborný, ale koniec už tak nie; k Simmonsovi mám zrejme iné kritériá posudzovania

  12. Temné léto
    … ale všimol som si, že do edičáku Laseru pribudlo Temné léto, tak to ma bralo viac a to si určite aj kúpim

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *