Koniáš – Vlk samotář – Žamboch Miroslav

Při vymýšlení chytlavých sloganů ke knihám můžete postupovat dvojím způsobem. Vyjmenovat všechny ty úžasné věci, které na čtenáře čekají (magické artefakty, klany ninjů a čarodějů, osudové ženy i setkání, boj a pronásledování a intrik), nebo všechno shrnete jediným slovem. Ti, kdož ví, si už všechna výše uvedená lákadla, plus mnohá další, dosadí. A ti, co ne? Ty přiláká jednoduchost, neb v té je síla. Dámy a pánové… Koniáš! Muž na stezce. Vlk samotář.

Žamboch Miroslav - Koniáš - Vlk samotářPravděpodobně nejpopulárnější hrdina české fantasy se po několika letech vrací na stránkách románu, jehož děj je zasazen těsně před povídku Konec vlka samotáře (Triton, 2005).
Koniáš je zde stále ještě tulákem, ale čím dál více cítí, že svět se mění. Nikoliv k lepšímu. Konvent slábne, Císařství začíná pokukovat po ovládnutí dlouho pronásledované magie a životy nevinných jsou méně než položky v knize zkorumpovaného účetního. Koniáš sice už několikrát pokazil plány mocných, ale ti tentokráte vědí, kdo je jejich nepřítel. Past je připravena, lovci také a návnada je více než lákavá – pevnost dávných čarodějů skrývající magické artefakty nedozírné ceny. Jenže plány lovců i lovených se kazí od přírody. Jisté je jen to, že budou umírat lidé. Mnoho lidí.

Oproti románu Na ostřích čepelí je Vlk samotář mnohem košatější. Tam, kde kdysi byly dvě strany, je nyní propletenec frakcí, zájmových skupin, klanů a solitérů, kteří si hledí svého. Kde byla jedna hlavní linie, jsou nyní minipříběhy, které jsou sice s ústřední zápletkou spojeny, ale jejich rozuzlení je zcela nezávislé, dokonce i otevírá brány dalším příběhům v budoucnosti.
Miroslav Žamboch už prostě nesleduje pouze osudy svého hrdiny, ale celého světa. Přivádí na scénu nejen staré známé, nýbrž i celou řadu postav, které důležitou roli teprve sehrají. Ze začátku tím text poněkud trpí, při jejich představování se totiž autor nemůže příliš zdržovat a zároveň se musí vzdát ich formy, která jeho stylu psaní a soustředěnosti na hrdinu sedí víc. Jistě, odměnou jsou některé skvělé pasáže, kdy vidíme Koniáše pohledem zvenčí, či představení „padouchů“, kterého se nám doposud v jeho pracích příliš nedostávalo, ale přesto může mít čtenář dojem, že jeho oblíbenému spisovateli trochu dochází dech.
Jenže vše má svůj smysl. Koniáš, který je čtenáři naoko odpírán, se o to více ukáže později. Navíc jeho protivníci již nejsou anonymními vojáky či na jednu akci zverbovanými záporáky. Jsou to vysoce schopní profesionálové, intrikáni a zabijáci, před kterými nyní poučený čtenář nemůže nemít respekt. Jejich a Koniášův vzájemný tanec je tak mnohem napínavější. Jejich střet očekáváme každou chvílí, ale přitom bychom byli raději, kdyby k němu ještě nedošlo. A nakonec budeme mít oblíbence na obou stranách – příkladem budiž vůdce ninjů, poslaných po Koniášově stopě, Bamegi. Naopak z poměrně sympatických postav, jako je zdánlivě nevýznamný kouzelnický pomocník Janick, se stávají parchanti jedna radost. Připočtěme ještě démonického Varatchiho, šílený Koniášův protiklad Lakela Lumbiho, sympatickou ženu Liamu, jejíž rodina skrývá jistá tajemství, zlodějku Freš, šéfa podsvětí Brahma nebo strážce Lasičku a je jasné, že lepší směs postav – a lepší práci s nimi – ještě Žamboch nepředvedl.
Trochu horší to bude s příběhem. Respektive s jeho jednotlivými složkami. Žamboch totiž nemá rád pouze určitý typ postav, někde na půl cesty mezi Philem Marlowem a zaklínačem Geraltem, a práci s vnitřním monologem, ale i motivy a zápletky. Cesta divočinou, probuzení vnitřních démonů a následný masakr, rozložení hrdinovi osobnosti vlivem naprostého vyčerpání či zranění (zde ještě okořeněno skutečně povedeným kouzlem), westernové osamění vítěze na konci knihy apod.
Je to vidět již na předchozích koniášovských povídkách, v nichž se jakoby destilovaly zápletky z oblíbených dobrodružných žánrů, které si do Vlka samotáře Žamboch nanosil znovu. Ale nejen to. Povídka Smaragdová hora nabídla úžasný mikrosvět determinovaný svou polohou. Způsob popisu prostředí si důrazem na ekonomiku a zvyky bral to nejlepší z J. Vernea, ale ve fantasy akčním hávu se zdaleka vyhnul i sebemenšímu závanu nudy (což se francouzskému Mistrovi mnohdy nepovedlo). Podobně byl vystavěn i poloostrov v Bez slitování a nyní město Krachtiburg, ústřední bod všech dějových linií Vlka samotáře. Ukázková sociologicko-historická sonda, radost pohledět, díky níž je Koniášův svět tak pestrý a jeho objevování lákavé.
To, že se v knize vyskytnou prvky, které bude věrný čtenář znát už odjinud, však rozhodně není důkazem nedostatku nápadů. Naopak! Ovládací kouzlo, způsob, jakým se Janick stává čarodějem, již zmíněné město Krachtiburg, deník šíleného Lumbiho… Žamboch rozhodně neztrácí dech a pořád má vzácný dar zásobovat své čtenáře úžasnými nápady, které jsou jednak zcela nové, jednak rozvíjejí už věci známé nejen z koniášovek. A ony opakující se zápletky a motivy? Nu, pan spisovatel se nikdy netajil, že píše v prvé řadě pro sebe. O tom, co má rád (ano, i na ochutnávky vína dojde) a jak to má rád. A píše o tom výborně. Originalitu prostě klade do detailů, ale ve stavbě příběhu se drží jednoduchých konceptů. A když máte několik takových vedle sebe, je jen na autorových kvalitách, zda bude výsledek, složený ze všeho, co má dotyčný rád, připomínat dort pejska a kočičky, nebo hostinu šéfkuchaře. Aby bylo jasno – Vlk samotář je ta hostina. A nic na tom nemění ani z mého pohledu až přehnané opakování metafor o vlku samotáři a životě na stezce.

Největší zbraní však není práce s motivy a přehršel nápadů, nýbrž hlavní postava. Žamboch evidentně rád drsnou školu. Neodráží se to pouze v oblíbené ich formě, ale i v morální pevnosti hrdinů a velikosti jejich dilemat v situaci, kdy je třeba stát se démonem, kterého se bojíte a kterého nenávidíte. V klíčové scéně románu Koniáš odmítne mučit zajatce, protože už to jednou udělal a nemíní to opakovat pro svůj prospěch. Je špičkovým bojovníkem, stopařem, intelektuálem, ale hrdinou jej dělá až jeho neochvějná věrnost vlastním zásadám a schopnost držet svou temnotu pod kontrolou. Raději obětovat sebe, než druhé (zde nejlépe definováno, v románu Seržant nejlépe předvedeno). To je krédo Žambochových hrdinů, zdroj jejich síly i utrpení. Jádro jejich osobnosti.
Boj o zachování tohoto kréda je naopak středobodem většiny jeho knih. Boj o to, zda na konci zůstane před čtenářem zrůda, nebo lidská bytost schopná radovat se z východu slunce stejně jako z dobrého vína. Je jedno, kolikrát o tom budeme číst, vždy to bude fascinující a v Žambochově podání strhující čtení.

Jediné výraznější mínus bych spatřoval v grafické podobě knihy. Nikoliv v jejím formátu, ani typu písma, ale v ilustracích. Zatímco s obálkou nemám problém (její ladění odpovídá nejen názvu knihy a její atmosféře, ale i samotnému Koniášovi), vnitřní ilustrace snad až příliš odkazují na žánry, kterými je román inspirován, takže u některých postav jsem ještě dlouho hledal revolver nebo buřinku…

VERDIKT:

Miroslav Žamboch i Koniáš ve vrcholné formě. Všechny staré triky a kupa nových v románu, který možná začíná v pomalejším tempu, ale o to víc je strhující s každou další stránkou.


Autor je externím redaktorem internetového magazínu Splat.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. nice:)
    Skvělá recenze! Na tento román se již moc těším a pokud mohu soudit podle Tvého textu, tak mne nezklame.

  2. very nice:c))
    Recenze se mi moc libila, uz se nedockave tesim az do teto knihy ponorim!!

  3. recenze
    Asi nejlepsi knizka co jsem od Zambocha cetl, vrele doporucuju. Cte se to jednim dechem a na konci je vam lito ze to ma jen pres 600 stranek 🙂

Zanechat odpověď