Pod kupolí – King Stephen

Stephen King se vrací: k tlustým hororovým špalkům, do Maine, a dokonce do blízkosti „svého“ Castle Rocku. Můžeme tedy čekat návrat do vod blízkých legendárním románům To nebo Nezbytné věci? Ano a ne – poctivější odpověď asi dát nelze. King je mistr svého oboru, téměř tisíc stránek zhltnete tak rychle, že téměř ani nestíháte otáčet listy. Teprve po zavření knihy přijde čas na otázky. A že se jich nabízí víc než dost.

Pod kupolí

Malé městečko Chester’s Mill postihne nevysvětlitelná katastrofa: uzavře ho neviditelná, nepropustná a nezničitelná bariéra, průhledná kopule, která se vzala neznámo odkud a uvěznila zhruba dva tisíce lidí v hranicích svého města. Ovzduší se postupně znečišťuje, zásoby se tenčí, plynové bomby jako jediné energetické zdroje začínají docházet a pokusy o proražení bariéry jsou marné. King si připravil dokonalé jeviště pro své theatrum mundi. Jak se bude vyvíjet malá komunita ponechána sama sobě? Kdo zná autorovy předchozí knihy, může předpokládat nejhorší. Pro jedny je uzavřený prostor nepřijatelný, omezuje je, obávají se ho a vymýšlejí marné plány, jak ven – a pro jiné se zahnívající rybník bez přísunu čerstvé vody stává naopak ideálním životním prostředím. Velký demagog na radnici, který už předtím vládl městu, získá neomezenou moc, svědkové, kteří mohou odhalit jeho drogové „podnikání“, postupně mizí a z policie se stane fašizující bojůvka sdružující nejagresivnější lůzu města.

Jak lehce se nechají lidé podrobit a zfanatizovat, ukáže například vynikající scéna z náhle zavřeného supermarketu. Potom stačí už jen malé popíchnutí – a rabující dav, který si brutální zásah policie přece vynutil sám, je na scéně… Zdravý rozum si v dvoutisícovém americkém maloměstě, kde „všichni fandí svému týmu“, zachová jen hrstka lidí: novinářka a majitelka místního plátku, zdravotník, několik dětí, pastorka jedné z církví, které ve městě působí – a samozřejmě hlavní postava, veterán z Iráku a v současné době kuchař v místním baru Dale Barbara s přezdívkou Barbie.

Právě tahle postava se pro Kinga stala transparentem, na který křiklavými barvami nanáší svůj politický názor. Ten jsme mohli přečíst ve většině jeho knih, jenže – méně polopatisticky, méně zjednodušeně a v postavách, které si zachovaly lidštější rysy. Knihou mého srdce se tak stal například opus Srdce v Atlantidě, úžasný text na úzké hranici mezi fantastikou a „velkou literaturou“. Stará Vietnamka zbytečně zavražděná běsnící americkou soldateskou, která se opakovaně zjevuje jednomu z hlavních hrdinů, má tak podstatně větší vypovídací hodnotu než Iráčan, u jehož nesmyslné smrti asistoval Barbie. V Srdcích v Atlantidě navíc King ukazuje i odvrácenou tvář fanatického boje za pokrok. Postava ženy, která se v rámci protiválečného boje přimíchala i do teroristického aktu s mnoha nevinnými oběťmi, prochází všemi třemi díly knihy.

A právě výše uvedené mi chybí v novém románu. Postavy, které si máte oblíbit, jsou načrtnuty poměrně jednobarevně a ploše, jen jako nositelé několika vlastností a názorů v základní škále barevného spektra. A to bohužel i děti, pro jejichž svět měl King odjakživa velké pochopení. Kde zůstala různorodá, a přece tak kompaktní dětská parta z To, kde výčitkami i novým milostným vztahem zahlcený šerif z Nezbytných věcí?

Ne, nechápejte mě špatně. King ani taky nezapře své dokonalé řemeslo, tisícistránkový epos nedokážete odložit, dokud neotočíte poslední stránku, a po formální stránce si s vámi možná hraje mistrněji než kdy dřív. Nescházejí ani nové počítačové technologie, internet a nová americká traumata po 11. září 2001. Jen ty postavy se vám zřejmě tentokrát nezapíší tolik do srdce.

Otázkou pak je (ale to u Kinga bývalo často i dříve) závěr. Závěrečná ohnivá apokalypsa, vysvětlení existence Kopule i její odstranění na základě katarze jedné z hrdinek: někomu autorovy konce vyhovují, jiný s nimi má opakovaně problémy.

Nová kniha mistra hororu Stephena Kinga stojí každopádně za přečtení. Pokud jste však odkojeni díly jako je To, Osvícení nebo Nezbytné věci, možná vám v Pod kupolí bude něco chybět. Anebo něco přebývat.

Malé městečko odřízne od okolního světa neproniknutelná bariéra neznámého původu a obyvatelé jsou náhle ponecháni sami sobě. Ovzduší je postupně znečišťováno, zásoby se tenčí, energetické zdroje docházejí, pokusy o proražení bariéry jsou marné. Vláda státu, do něhož městečko náleží, je bez ohledu na veškeré své zdroje bezmocná a může pouze zvenčí přihlížet. * Místní radní s diktátorskými sklony si uvědomí příležitost konečně vyniknout a prokázat svému městečku dobro, samozřejmě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Začne je řídit pevnou rukou – v této mimořádné situaci přece nemůže nic lepšího udělat, lidé silné vedení jistě ocení! * Další reálie příběhu – syn radního s nádorem na mozku, ilegální výrobna drog a jediná slyšitelná radiostanice, která vtlouká lidem do hlavy jen boží lásku – to jsou přísady, které působí jako katalyzátor už beztak výbušné situace, a my můžeme sledovat postupný rozklad lidského společenství, kde přestávají platit pravidla civilizace. * King nutí své postavy vydat ze sebe to nejlepší i nejhorší a výsledkem je mistrná studie lidské bezmoci, arogance a násilí. (anotace)

  • Autor: Stephen King
  • Překlad: Linda Bartošková
  • Formát: hardback
  • Počet stran: 944
  • Cena: 549 Kč
  • Nakladatel: Beta, 2010

Martina Šrámková (redaktor)

msramkova@cen­trum.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

4 komentářů

  1. Hezké, hezké. Hezky napsané. Příště jen nevyzrazovat konec (osobně to spíš vítám, protože to stejně asi číst nebudu, ale někomu by to mohlo vadit) a bude to úplně perfektní. Taky mám ten pocit, že King je s každou knihou lepší a lepší řemeslník, ale jeho postavy nějak ztrácí duši. Jako by ty knihy spíš režíroval, než psal.

  2. Já se taky nemohla zbavit dojmu, že tomu něco chybí. Po přečtení Ostrova Duma Key jsem čekala podobnou bombu, ale pro mně celé to kouzlo nápadu s kupolí vyšumělo hrozně rychle. A dočítala spíše ze zvědavosti. Ano, je to čtivé. Ano vrcholí to asi 200 stran, člověk se od toho nemůže odlepit. Ale celkově to vyjde tak nějak doztracena. Asi právě kvůli těm postavám, které mi byly naprosto lhostejné.

  3. Můj názor je,
    že ne v každé knize se čtenář musí sžít s postavami. V Terroru Dana Simmonse jsem se taky s nikým nesžil a přitom ta kniha byla perfektní. A Pod kupolí je opravdu dobrý román s dobře a propracovaně vykreslenýma postavama.
    Pokud ale čtenář Kinga srovnává jeho díla s TO, které je v rámci sžití s postavami naprostý vrchol, tak pak se nedivím recenzi. I tak je ale zbytečně přísná, protože ta knížka je prostě dobrá.

  4. Je to prostě King, tudíž jsem ani nečekala nic slabšího, každá jeho kniha má něco do sebe, některé jen jakoby mapovaly všední život, jsou takovými vhledy do možné reality, a pak jsou tu díla jako Svědectví, To a třeba zmíněné Pod kupolí, hutné, nabyté informacemi, spoustou postav a situací, prostě propracované a náročné pecky, které nedají člověku spát. Jenže o Pod kupolí si prostě najednou nejsem jistá, jak pochopit ten konec a moc mi to nedává spát, nechtěl by mi tu s tím nekdo pomoci?

Zveřejnit odpověď