Zrádce krve – Hendee Barb, Hendee J. C.

Jelikož se jedná již o čtvrtý díl, není třeba příliš představovat hlavní hrdiny. Z těch kladných stačí vyjmenovat půlelfa Leesila, dhampira Magieru, učenku Wynn a kouzelného „psíka“ Chapa. Protivníci se většinou v každé knize mění dle situace a zeměpisné polohy, přesto se do děje neustále skrytě i zcela přímočaře zapojuje tajemný Welstiel i  zmatený, zamilovaný, ovšem jinak bezcitný Chane.

O co půjde tentokrát? Logicky dle předešlých informací všichni zúčastnění cestují na sever a kompletní obsah knihy se bude motat především okolo Leesilovy minulosti. Jak jistě víte, neměl žádné krásné dětství a musel se vytrénovat na zkušeného vraha a pod hrozbami plnit nechutné úkoly pro krutého Darmoutha. Celý děj se dá velmi jednoduše shrnout do krátké věty. Leesil v místě svého trýznivého dětství rozplétá nitky své tajemné minulosti a snaží se s nimi vyrovnat. Prakticky o nic jiného nejde. Samozřejmě je vše velmi krásně obalené do dobrodružné vaty, ovšem ve své podstatě se jedná jen o natažení děje a další přiblížení historie jednotlivých postav. Leesil se snaží dopátrat, jak dopadli jeho rodiče, a současně se kolem ve víru dění odehrávají komploty proti současnému vládci. Na scénu vstupuje hodně nových postav a zaplňují tak efektivně prostor pro možné a nezbytné konflikty.

Kniha však působí přespříliš samoúčelně. Snaží se vyprávět zajímavý příběh, ve kterém se minulost propojuje s přítomností,  zároveň ale dělá z hlavních hrdinů čím dál větší chudáky a psychicky labilní individua. V prvním dílu se čtenář mohl s radostí setkat s Leesilem i Magierou a prvně prožívat jejich šarvátky a hádky, tentokrát se tento charismatický prvek vytrácí. Jednotlivých akčních sekvencí není tolik a už v nich necítíte to vzrušení z bitky a nejasných schopností hlavních hrdinů. Je to do velké míry dané znalostí každého z nich a jasně danými pravidly, co kdo umí. Někomu tenhle styl může vyhovovat a umožní mu soustředit se na větší psychickou propracovanost. Jiný už nenajde to, co se mu líbilo v prvopočátcích. I Welstiel často dělá věci a plánuje intriky vyumělkovaně a autoři spíše z nutnosti vkládají zápletky, aby se hrdinové dostali do přichystaných situací.

Trošku mi to připadá jako počítačová hra typu adventura, kde hráč může provádět jen to, co mu autoři nabídnou a umožní, takže se ztrácí variabilita nebo potěcha z věcí příštích. Děj je lehce předvídatelný a již na začátku průměrně inteligentní čtenář může říct, jak to celé skončí. A to rozhodně není správné.

Závěr knihy dostává na obrátkách a z psychologických konfliktů se už dostáváme do té „pravé“ akce. Konečně je možné sledovat Magieru vrčící skrz povytažené špičáky a Leesila vířícího vzduchem a vraždící jako dokonale vycvičený zabiják. Netuším, kolika z vás tato gradace v samotném závěru pomůže překousnout celkovou průměrnost knihy, ale já osobně musím konstatovat, že je zcela zřetelný sestupný kvalitativní trend. Bohužel, už to není ta krásná a tajemná Magiera, kdy jsme o ní nic nevěděli a s bušícím srdcem otáčeli strany, abychom se co nejdříve dozvěděli další a další novinky o jejím charakteru a možnostech dhampira. Možná se vše vrátí zpět do podobných kolejí v dalších dílech, kdy budou cestovat dále na sever. Já v to pevně věřím, protože oba hrdinové se mi dostali pod kůži a byla by škoda je nechat na holičkách jen kvůli slabším chvilkám. Snad je tato víra oprávněná a další dobrodružství dokážou opět rozproudit krev do takové míry, že by se sbíhaly sliny i Magieře :-).