„Cesta je cíl, cílem je vyprávět,“ říká Lucie Lukačovičová

Těm z vás, kteří sledují českou fantasy scénu, jistě není jméno
spisovatelky Lucie Lukačovičové neznámé. Lucie se blíží ke sté vydané povídce, pravidelně se umisťuje v literárních soutěžích a nezahálí ani pokud jde o knihy. Koneckonců, právě jí vyšel další román v nakladatelství Straky na vrbě – Detektivní kancelář Sirius. Řeč bude v tomto rozhovoru o něm a spisovatelském řemesle vůbec…

Lucie Lukačovičová

Takže kolikátá už je Detektivní kancelář Sirius vlastně tvoje kniha?

Počkej, nech mě se zamyslet… Třetí kniha, kterou jsem psala sama – první vyšli Vládci času, druhá Stanice Armida. Asterion: Město přízraků a Tajná kniha Šerosvitu jsou společným dílem několika autorů.

Jak dlouho ti ji trvalo napsat?

Tak asi dva, tři roky.

A co tě inspirovalo?

Základním kamenem knihy je v podstatě mytologie – archetypy, které se opakují ve všech kulturách. Na ně se nabalila spousta rozhovorů, spekulací, hraní RPG… Potkala jsem mnoho lidí, kteří mě inspirovali, kteří se mnou sdíleli příběhy, a tak pomohli tomu všemu dát hloubku a smysl. Jim všem patří můj velký dík.

Jak jsi se vlastně dostala k psaní? Proč jsi začala psát?

Dalo by se říci, že píši od malička. První povídka mi vyšla někdy v roce 1997… A proč? Hm, je za tím touha podělit se o to, co chce být vyprávěno – a dát tomu stabilní formu. Příběhy mají sklon se samy od sebe obměňovat. Když to vyjde, napsané se dostanou k více lidem.

Vzpomínáš si, jaký byl vůbec první příběh, který jsi napsala?

Jako první jsem dokončila kratičkou povídku, fantasy, o veliteli, který se vrací z prohrané bitvy, aby oznámil, že… tohle je konec. Další text jsem psala do účetní knihy. 🙂 Vzpomínám si, že mi připadala báječně velká a měla takové pěkné řádky… (smích) Byla to nějaká strašná science-fantasy – dnes už bych se do ničeho podobného nepustila. Řešit problematiku nejen magie, ale i technologie – fjů… Ale kdo nic nezná, ničeho se nebojí!

Zdá se mi pozoruhodné, že už ta první povídka byla o poraženém veliteli, vracejícím se z boje. Tvoje knihy mají vesměs temný podtón. V Detektivní kanceláři se vyskytuje mnoho postav, ale většina z nich se nedá zařadit ani mezi jednoznačně kladné ani jednoznačně záporné…

Možná je to proto, že jde o duši. Člověk je tvor složitý, schopný velkého dobra i zla. Ani Margot ani Abrecht nebo třeba Sofía nejsou zrovna osobnosti archetypálně dobré či čisté a až na konci se ukáže, kam se přikloní. V tom je vlastně Stanice Armida velmi podobná. Větší síly – dobro a zlo – pokud existují – se projevují spíš na pozadí, zatímco se k nim lidé snaží nějak vztáhnout.

Podstatná část děje se odehrává ve Faerii, říši… fantazie? Snů? Ve tvém podání je to pěkně temné místo. Nebojíš se? Já bych z ní asi měla noční můry.

Občas trpím nočními můrami. Ale víš co – já se nevzdám, já nevyměknu – já to stejně napíšu! (smích) Ono i to, že dáš něčemu tvar, je způsob, jak tomu čelit.

…takže některé z postav znáš osobně – třeba Královnu dvora dřeva a Krále dvora kovu, ti nereprezentují dobro a zlo?

Král dvora kovu je králem nočních můr – a ty mohou být zlé nebo ošklivé, ale zároveň mohou varovat, zatímco sny, jimž vládne Královna dvora dřeva, mohou být okouzlující, ale mohou také klamat. A ano – některé z těch krajů, bytostí, situací z knihy v různém smyslu a na různé úrovni znám.

Čistokrevné dobro v Detektivní kanceláři Sirius je nezištné a nenápadné, podporuje hrdiny – i když si ho nikdo nevšímá, protože se všichni dívají po těch velkých věcech. Přitom stojí přímo vedle nich a pomalu, vytrvale pracuje. Dobro nedělá žádná velká gesta.

Tolik k dobru a zlu. Jaký máš vztah k hororu?

Já chápu horor jako útvar, jehož primárním účelem je vyvolávat strach. Nejsem jeho příliš velkou ctitelkou. Občas sice situace mají být děsivé, uniklé z nočních můr, ale to není konečný cíl. S oblibou říkám: já mám ráda svou katarzi. Hrdinové mohou trpět, zemřít, ale chci, aby to mělo nějaký smysl, aby to něco změnilo.

V rozhovoru pro Fantasyi jsi uvedla, že jsi jednu z postav z povídky O těch, kteří se vracejí (sborník Čas psanců) napsala podle Františky Vrbenské. Je takových postav víc?

Ano, ráda se inspiruji, protože skuteční lidé jsou živoucí, velmi různorodí. Fascinující. Ve Vládcích času jsem postavy zbojníků Miru a Kobuty napsala podle skutečných lidí. Mirek Žamboch ani Prasátko si nestěžovali, až na Prasátkovu žalost nad tím, že Kobuta musel umřít. (smích) A co se týče Detektivní kanceláře (potutelný úsměv) – kdo hledá, najde.

Je něco, čeho bys v psaní ještě chtěla dosáhnout?

Jako první se mi vybavila hláška ze seriálu Castle. Zkušený autor detektivek tam mluví s mladým spisovatelem: „Tak tobě vyšla první kniha, mladej? Víš, co jsem udělal já, když vyšla první kniha mně? Sklapnul jsem a napsal jich dalších dvacet.“

Nejdůležitější je pro mě pokračovat v psaní a zkoumat různé způsoby vyprávění. Vládci času, to je historická fantasy. Stanice Armida zase sci-fi detektivka. Detektivní kancelář Sirius je v podstatě urban fantasy nebo mytologický detektivní román nebo tak něco.

Vnímám psaní jako nekončící proces – cesta je cíl – cílem je vyprávět. Potažmo publikovat. Protože k čemu je člověku příběh, když ho nemůže vyprávět druhým?

Fotila Alžběta Trojanová

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

4 komentáře

  1. no my se tesime 🙂
    no my se tesime 🙂 uz sme se tesili na 11.4. a pak se objevilo datum vydani 16.4. u Strak

  2. my se taky těšíme… 🙂
    Straky se omlouvají, tiskárna to nestihla zknihařit, tak to posunuli na úterý.
    1ž. dubna to bude.

  3. Rozhovor je fajn. Jak tak koukám Lucie se stává jednou z nejvydávanějších autorek, v dubnové edici pevnost je jako spoluautorka, stanice Armida a ted detektivní kancelař sirius. No ať se daří dál.

  4. Detektivní kancelář Sirius
    Knihu před hodinou přivezli z tiskárny.

Zanechat odpověď