Sborník ze soutěže O nejlepší fantasy obsahuje vítězné práce z 5. a 15. ročníku tohoto klání šikovného pera a vytříbeného vkusu. Jelikož vloni vyšel podobný sborník z této soutěže, doufejme, že stojíme na počátku dlouhé tradice.
Již na zadní straně obálky je zmíněna společná tématika, tedy intolerance, rasismus a xenofobie. Inu problémy doby se v literatuře odrážely odjakživa a ani spisovatelé fantastiky v tomto ohledu nejsou výjimkou. Ale nyní už k samotným povídkám.
Carola Biedermannová – Země šílených bohů: Zmrzačený chlapec poznamenaný bohy vyplouvá na cestu za svým předurčením.
Povídka se odehrává, jak název napovídá, v šíleném světě pohybujících se ostrovů a šestinohých koček. Prostě se člověk musí přeladit na jinou notu, aby vstřebal zákonitosti nového světa a až pak si čtení opravdu užije.
Lady Candar – Legenda: Sukuba hledající bájného ohnivého hada Gwera se živí zabíjením netvorů a na noc se mění v exotickou tanečnici lovící potravu. Stereotyp jejího života zbortí záhadný cizinec, který se s ní chce za každou cenu sblížit.
Jednotlivé části příběhu jsou děleny takřka filmovým střihem a tak umožňují roztáhnout příběh v čase. Ony vytržené dialogy probouzejícího se vztahu však působí dost syrově a proto by dílu asi pomohlo delší zpracování.
Jana Jůzová – Přístav: Do přístavu přijíždí zmrzačená hledačka, aby vyřešila únosy dětí podnikané odnikud se objevujícími opicemi. Ve městě se setkává se starým známým, který je jejím nadřízeným a při společných večerních rozpravách se probouzí jejich dávný vztah.
Právě propracované charakteristiky postav, do kterých se člověk lehce vžije, jsou nesporným kladem. To už se nedá říct o závěru detektivní zápletky, v níž autorka nezodpověděla téměř žádné otázky, které v průběhu děje nastolila. Snad chtěla zbytek nechat na představivosti čtenáře, avšak dalo se čekat víc.
Jaroslav Mostecký – Sbohem, jezero: Hlavní hrdina zachrání rusalku před krvelačným pavoukem a zamiluje do ní na první pohled. Proti jejich schůzkám u jezera se kromě hrdinovy lidské přítelkyně staví celá vesnice. Přízračná známost však přijde vhod, když vesnici napadne Čaromora živící se lidským masem.
Kontrasty milostného trojúhelníku ve světě s pohádkovým základem působí tajemnou atmosférou. Dále bych vyzdvihnul dobře vypointovaný závěr.
Ladislav Němec – Izrin z Marletu: Mladý šlechtic si vybíjí zlost nad nespravedlností světa na nábytku nálevny. Jeho dívka se musela provdat za mnohem vlivnějšího muže než je on. Po jednom ze záchvatů mu čaroděj pracující inkognito nabízí pomoc.
Slibně začínající povídka mě příliš nenadchla. Království zakazující čarodějnictví je plné nevšímavých hlupců a čaroděj je tuze mocný, takže mu kouzelnické kousky prochází až příliš snadno. Zároveň technika dvojího pohledu šla zvládnout lépe, když mladý šlechtic nemá (kromě zajímavého úvodu) svým vlastním co nabídnout.
Tomáš Němec – Poslední z vymírajícího národa: Elfové po prohrané válce před staletími odpluli na Západ a stali se spíše společenským strašákem. To si myslí i nájemný bijec, než se shodou okolností střetne s vrahounem Stříbrňákem a později s elfí míšenkou, která se vrátila odvést poslední usedlé míšence.
Příběh se vším jak má být. Obzvlášť překvapivé odhalování motivů hrdinů a závěrečný souboj se záporákem jsou tím pravým ořechovým.
Alexandra Pavelková – Dům bolesti: Léčitelka se setkává s milencem drakobijcem, který se v nezvykle těžké době vydal lovit upíra. Jenže jedna mladá upírka je právě jednou z léčitelčiných nemocných chráněnkyň a tak se blíží nevyhnutelný střet zájmů.
Autorka používá retrospektivních snů hlavní hrdinky, které na závěr splynou v kýžený výsledek.
Miroslav Žamboch – Bude zima bude mráz, kam se…: Kmen sídlící v horách trápí třeskutými mrazy a náčelník spolu se šamanem zjišťují, že v tom nemá prsty jen vrtoch počasí. Jaká tajemství skrývá bíle zářící ledovec? Je snad sídlem pověstných ledových mágů?
Povídce pomáhá dobře zvládnutá atmosféra kmenového společenství. Již zde jsou použity napínavé scény hrdinů sahajících si hluboko na dno sil, v čemž Žamboch nemá mezi našimi autory konkurenci do dnes.
Pro povídky jsou společné nějaké ty nešvary začínajících autorů. Ať už je to rozvleklé vysvětlování, jehož obsah by měl vyplynout z děje sám a někdy navíc není pro příběh podstatný. Nebo je to určitá nedotaženost či pomíjení popisu prostředí. Tím vším trpí především atmosféra příběhu.
U nadpoloviční většiny povídek jsou důležitá rozhodnutí hrdinů učiněná v důsledku momentálního citového vzepětí k druhému pohlaví a u některých autorek nádech červené knihovny převyšuje příběh samotný. Láska je sice krásná věc, ale copak hrdinové nemohou být zapšklí starci, zakřiknuti puberťáci a zamindrákované ženštiny? Jen doufám, že tyto práce nevybírá porota záměrně, protože fantastika by přece jen měla být i o něčem jiném.
Tato soutěž se soustředí na čistou fantasy a z vítězných povídek lze soudit, že nějaké experimentování na krajích žánru zde nemá šanci. Každopádně českých povídek není nikdy dost a fanoušci klasické fantasy by měli být spokojeni.
Zní to celkem dobře. Ráda čtu fantasy povídky od “začínajících” nebo neprofesionálních autorů. Mezi mé nejoblíbenější sborníky patří rozhodně Drakobijci a po přečtení téhle recenze to vypadá, že jsou lepší než tahle sbírka. Každopádně si to přečtu a udělám si vlastní názor :)) Chtěla bych ale vyzdvihnout titulní stranu, která mi připadá opravdu krásná zvláště ve srovnání s Drakobijci 5 u kterých jsem byla opravdu zhnusená – tam obálka vypadá jako kdyby patřila k nějakýmu shit braku, kterých je tuny. Opravdu se mi nelíbí. Copak se fantasy vyznačuje tím, že na přední stránce musí být ženská oblečená téměř v ničem? Nejlépe se ještě v pozadí nachází nějaká zlá, opravdu velmi zlá zrůda. Je to už tupý, hlavně když je to téměř všude. Proč tomu tak je? Jde to pak víc na odbyt? Silně pochybuju… Nemyslete si, že moje rozhořčení souvisí pouze s tim, že jsem holka. Vůbec ne. Pouze konstatuji… :o)
Obálky k Drakobijcům
Je mi líto, ale já se Drakobijce musím snažit prodat. Umělecky pojaté obálky na dvojce a trojce od Ondřeje Maška se příliš neosvědčily, tak zkouším zase něco jiného. Obálku k tomuhle ročníku má zase někdo jiný, tak uvidíme. Pravda, že Milan Fibiger z mého zadání trochu moc vypíchl tu ženskou a málo toho rytíře, já chtěl v podstatě spíš takové bajajovské retro…
neřekl bych, že tento sborník je horší než Drakobijci, vlastně se ani nedají moc srovnávat. V Drakobijcích upřednostňuje porota povídky ze směru historické fantasy popřípadě povídky na kraji žánru (viz několero vítěztví Pavla Renčína). V soutěži o nejlepší fantasy vítězí pravá klasicka fantasy plná draků, elfů a jiného neřadstva.I když možná tak soudím z jednoho sborníku předčasně. Každopadně publikování vítězných prací kvalitě soutěže jenom prospěje.
Janu Michálkovi:
V Trollslayerovi vítězí prostě ty nejlépe napsané povídky, nikoli nějaký konkrétní směr. Je už jen otázka autorů, kdo jak talentovaný se přikloní k jakému subžánru fantasy…