Připravte se na návrat do alternativního světa, kde se snaží žít lidé společně s nelidmi v česko-slovensko-polské koalici s příhodným názvem Pospolitost. Opět nás čeká vyšetřování záhadných úmrtí víl. V hlavní roli se tentokrát představí nová adeptka CESPy, mladá Eliška Blažková.
Když na román Krev pro rusalku (2018) navázala Kristýna Sněgoňová novinkou Krev pro divoženku (2023), tak jsem upřímně zajásala. Mám totiž radost, že autorka dál rozvíjí svůj fikční svět, za který sklidila salvu čtenářského úspěchu a ve kterém se vrací ke „svým“ niterním tématům. Kristýna Sněgoňová mi právě v nich připadá nejsilnější, nic proti její spoluautorské tvorbě s Františkem Kotletou (série Legie), nebo proti dalším pokusům o samostatná díla (Zřídla, série Města). Jedním z těchto klíčových témat je popírání pravdy, které se prolíná její tvorbou jako červená nit. Vyskytlo se třeba již v povídce O lidech a nelidech vydané v antologii Žena s labutí (2018), a v sérii Rusalka je akcentováno ještě výrazněji.
Krev pro divoženku nás opět přivádí do visegrádské koalice Pospolitost, vzniklé po druhé světové válce místo nám známého Československa, a představuje tudíž možnou větev alternativní historie. Je rok 1986 a něco přes rok po teroristickém útoku, takzvaného Výbuchu, který na setkání u brněnské přehrady zabil polovinu všech vyšetřovatelů z Centrály speciálních činností. Tato instituce se zabývá dohledem nad dodržováním takzvaného Vranova zákona o rovnoprávnosti, což se ale často zvrhává v pouhou perzekuci nelidí. Ti žijí v dost otřesných až nedůstojných podmínkách, pracují v podřadných profesích a svou touhu po čerstvé krvi uspokojují krevními konzervami, anebo se dopouští kriminálních činů.
Do řad CESPy, kde v důsledku Výbuchu nastala personální krize, nastupuje mladá Eliška Blažková, a je zařazena na zapadlou služebnu v Těrlicku (okres Karviná). Jelikož je „vran“ málo, propadne Eliška omylu, že berou každého, ačkoliv ženy jsou v rolích vyšetřovatelů spíše výjimkou. Přesto je vybrána pro experimentální program, který má „vranám“ zlepšit kondici a vyrovnat jejich síly v boji s nelidmi – rusalky, divoženky, meluzíny a jiné víly jsou totiž fyzicky mnohem zdatnější a zápas s nimi se obvykle rovná rozsudku smrti. Eliška ovšem dokáže nemožné – při nočním zásahu, kdy zbrkle nepočká na posily, divoženku sama přemůže a shodí z těžební věže. Od počátku ale tuší, že něco nesedí, že byly okolnosti vílina dopadení podezřelé.
Pak dívka odhalí další zločin, jehož obětí je pokousaná rusalka, a to dokonce poblíž místa, kde Eliška bydlí. Stále nemá podezření, že by to nějak souviselo… Jenže postupně jde její naivita stranou a tváří v tvář novým důkazům si musí přiznat, že nemůže věřit nikomu. Ani šéfovi, ani kolegovi Baranovi, s nímž se po jednom obzvlášť otřesném zážitku během tajné operace sblížila. Oči jí otevře až kapitán Stolbenko, hrdina prvního románu, nyní šéf brněnského ústředí. Poté už je konfrontace s krutou pravdou nevyhnutelná, i za cenu, že bude v důsledku sebedestruktivní.
Musím autorku pochválit za skvělou atmosféru nedůvěry i typických socialistických poměrů 80. let, které vládnou na těrlické služebně i v celé společnosti. Kafe typu „turek“, mizerné čajové sáčky, kouření cigaret během směny, služební telefony drnčící na stole a typické oslavy vánoc u televizních pohádek (ovšem tolik populární Mrazík v tomto světě chybí) spolehlivě vyvolají vzpomínky u každého, kdo to zažil. Roztomilé jsou i místní reálie jako ostravský důl František nebo havířovské obchodní centrum Budoucnost, odpovídající naší realitě. Také několikrát zazní polština, kupodivu však ani slovo ve slezském nářečí, což působí velmi ahistoricky (nářečí skutečně nejsou vynálezem socialistické éry).
Začátek mistrovsky vtáhne čtenáře do děje, pak se ovšem sled událostí poněkud zadrhne, než to zase začne odsýpat. Dosyta si užijeme prostředí těrlické služebny. Kromě postavy Elišky si dala autorka práci s vykreslením jejího kolegy Barana, ovšem další „vrány“ jako Stoklasa, Krolik, Sikora mi trochu splývaly v jedno. Pokuřují, sedí za stoly, překládají spisy a poflakují se po kanclu. Jenom neochotně odpovídají na dívčiny otázky, nebo tak maximálně hodnotí její tělesné kvality. Ať už zamýšlený nebo ne, je tu cítit silný genderový podtext, a Eliška tak odkrývá i pohled ženy na uplatnění v převážně mužském kolektivu.
Navzdory tomu jsem měla pocit, že psychologie hlavní hrdinky maličko pokulhává a že je možná obětí vlastního popírání. Opakovaně jsem si kladla otázku, o co jí doopravdy jde. Co ji motivuje k tomu, aby přijala takovou práci? Opravdu si jen potřebuje něco dokazovat, od čehož jí její kolegové věrně zrazují? Musí všem dokázat, že na to má? Že je lepší, než se stereotypně u ženy očekává? Že není obyčejná a nemá obvyklé sny o „normální“ práci, manželovi a dětech? Eliška bojuje na všech frontách – doma ji moc nechápou, sestra prosazuje radikální pro-vílí postoje a šéf ji hlavně pověřuje vařením kafe. Jak myslíte, že tohle dopadne – přeroste všemi podceňovaná dívka vlastní stín, nebo ji čeká selhání?
Na druhou stranu je díky ní vyznění knihy mnohem upřímnější než v předchozím příběhu. Stolbenko si v Krvi pro rusalku hlavně na něco hrál, než ho to nakonec semlelo, Eliška je na tom trochu jinak – předstírá odvahu, aby si ji dodala, a ví to o sobě. Její sebereflexe je realističtější, její vnitřní prožívání uvěřitelnější. Zůstává však rozporuplná. Často s ní cloumá vztek a rozmrzelost, není si jistá sama sebou a nedůvěřuje vlastnímu úsudku (alespoň zpočátku). Jindy prokazuje silné nervy a dostatečný odstup od vlastních emocí, rozhodnost a silný instinkt. Poctivě cvičí s činkami a v nebezpečí nepanikaří, ale běží pro zbraň. Ano, jistě, dobrý výcvik udělá hodně, ale i tak musí být dívka z dobrého důstojnického těsta…
Jenže Eliška je především idealistka, která se ocitne v dilematu, jakou stranu si zvolit. Zatímco v prvním románě neřešitelnou situaci rozsekne velký teroristický útok, tady jako deus ex machina poslouží sám Dominik Stolbenko a jeho dvojhlavé komando – divé děvy Lipiec a Léto. Akční scény mi přišly mírně nepřehledné, a to především ve finále, kdy jde všechno ráz naráz, a dialogy zase přehnaně ukecané, zejména když jde řeč o budoucnosti Pospolitosti a poměrech v CESPě. Pokud měly posloužit jako nástroj všeobecného „mlžení“, tak účel nejspíš splnily, jinak čtenářská pozornost v těchto mělčinách snadno uvízne.
Asi bych uvítala, kdyby některé aspekty fungování celé společnosti co do politických vztahů i principů hospodaření byly popsány podrobněji. Nějak mi není zřetelná cesta ke konečné podobě Pospolitosti, zda některé dějinné etapy (např. socialismus) absolvovala také či nikoliv. Kvitovala jsem, že „vrány“ se tentokrát nechovají jako banda tupců, ale spíš konspirátorů, kteří vyšetřování záměrně maří, předhazují Elišce falešné stopy a samozřejmě jí lžou o podstatě látek, které dívka užívá. Pravda je poněkud předvídatelná, především pro někoho, kdo už četl Krev pro rusalku, a nezaskočí ho nejspíš ani míra zvěrstev, které je lidstvo schopno uskutečnit pro své pobavení i přežití.
Krev pro divoženku rozhodně není kniha, kterou jen tak přečtete a odložíte. Zanechává stopu, drásavou rýhu v duši, způsobenou znechucením a beznadějí z toho, jací jako lidé jsme. Nejspíš nezbývá než se smířit se skutečností, že jsme nenapravitelně xenofobní druh a žádné poklidné soužití s jinými rasami (či kulturami) není možné. Bude to navždycky kdo s koho, protože žádné řešení není dost dobré, aby vyhovovalo všem. Nebo to zatím nevypadá, že by se našlo. Každopádně čtení této knihy je pouze na vlastní nebezpečí. Přes drobné výhrady Krev pro divoženku řadím k tomu lepšímu, co se dá v žánru alternativní historie na české scéně najít.
Procentuální hodnocení: 80%
Kristýna Sněgoňová: Krev pro divoženku
Série: Rusalka
Vydala: Epocha, 2023
Obálka: Žaneta Kortusová/Lukáš Tuma
Počet stran: 492 stran
Cena: 439 Kč
