Vítejte, drazí grafomani, v dnešním dílu si povíme pár slov o tom, jak začít a jak skončit. Takže: vymysleli jsme hrdinu a soudíme, že už je připravený na to, abychom ho ukázali světu. Nakreslili jsme mapku našich zemí a máme nápad na dobrodružství. A co dále?

Vítejte, drazí kandidáti na grafomany. V dnešní části si zanalyzujeme, co nám nejvíce překáží při psaní. Takřka každý začínající grafoman si stěžuje, že mu chybí čas potřebný pro rozvíjení tohoto hobby. Bohužel, žijeme v době, která náš čas nijak nešetří. Spousta z vás, kteří čtete tato slova, ještě chodí do školy.

Drazí kandidáti na grafo… tedy, drazí budoucí spisovatelé. V dnešním díle si zanalyzujeme problém, jak psát, aby naše výpotky vzbudily určitý zájem čtenářů. Svého času, při zrodu věd o lidské duši… hmmm, špatně jsem to pojal. Na úsvitu doby, kdy se lidskou duší začali vedle teologů zabývat i psychologové, vymyslel Jung pojem archetyp. Co je to a k čemu se nám to může hodit?

V předchozí části jsme navštívili naše předky v XVII. století (osobám, které zvracely během čtení, se tímto omlouvám) a nyní je třeba se zamyslet nad zásadním problémem. Ne každý je svým povoláním archeolog nebo historik, ale každý z vás může dostat chuť zplodit dílo, jehož děj se má odehrávat v minulosti… Odkud tedy čerpat informace o reáliích a způsobu myšlení našich předků?

Teď si řekneme něco o historických reáliích, jejichž zachování má dodat našemu dílu vzlet intelektuálního dobrodružství. Představme si, že chceme dílo umístit do, řekněme, 17. stol. Když už jsem magistrem archeologie a zrovna na tuhle epochu se specializuji, zvu vás na výlet do pozdně středověkého města. Pozn. překl.: Nevím jak u našich severních sousedů, ale u nás je 17. století novověkem jako hrom. Nevadí. Poměry, které autor popisuje, se dají vztáhnout na celý středověk a hodný kus novověku.

V dnešní části se budeme zabývat problémem psychologie postav. Naši hrdinové by měli mít – mimo zajímavého života – také poutavé nitro. Popřemýšlejme tedy, jak toho dosáhnout.

Jak se pustit do psaní? Nejdůležitějším elementem naší prózy je Hrdina. Tuhle etapu nepřeskočíme, i kdybychom se přetrhli. Když je dobře vymyšlený, pozvedne náš výtvor. Zachrání ho dokonce i v případě nedomyšlené fabule (takřka celá moje tvorba). Zato mizerný hrdina pošle povídku do háje. A nepomůže ani nejgeniálnější fabule… Pokud si vzpomeneme na nejvýraznější literární díla, tak v každém z nich najdeme výborně vykreslenou postavu: Conana, Zaklínače, Hanibala Lectera atd. A teď hrst rad.

V předchozí části jsem před Vámi, milí spisovatelé, předestřel ponurou vizi tragického osudu Vašich rukopisů. Vize by nebyla úplná, kdybych pominul problém redaktora. Z Vašeho úhlu pohledu je redaktor chlap, který vezme do ruky Vaše dílo a s úšklebkem ho po jeho přečtení mrskne do koše. Jenže pokud nejste s to kvůli publikaci Vašich prací založit vlastní noviny, jste na kontakty s takovými týpky odkázáni. Ať už píšete fejetony, povídky či romány – vždy narazíte na redaktora.

Po dvoudílné eseji “Jak psát fantastiku” (FP: únor 2003) napsal populární polský spisovatel Andrzej Pilipiuk další teoretické texty, který by mohly být nápomocné nejenom začínajícím spisovatelům. I když jsou některé věci poplatné místem vzniku a situací na polském trhu vůbec, přinese vám článek jistě spoustu zajímavých postřehů.

Rady pro začínající autory bývají často nedocenitelné. Se svou troškou do mlýna přispěl i polský spisovatel Andrzej Pilipiuk, jehož už dnes známe i Česku. Před Vánocemi vyšla jeho populární sbírka humorných povídek Kroniky Jakuba Vandrovce. Ale pozor, čtenáři Pilipiukových povídek už vědí, že autor dovede být i dostatečně ironický! (Dokončení článku)