Seriálový seriál – Hrdinové

Poslední dobou se objevila zdánlivě náhodná skupinka jedinců, kteří mají to, co bychom mohli popsat jako „zvláštní schopnosti“. Ačkoliv si to v tuto chvíli neuvědomují, tito jedinci zachrání svět a změní jej jednou provždy.

Mladík stojí na římse velmi vysokého domu, roztahuje ruce a vydává se vstříc jasné smrti. Z o trochu menší, přesto také nebezpečné výšky skáče i středoškolačka Claire, která po dopadu na zem vstane, narovná své polámané kosti a odejde bez sebemenšího škrábnutí zachránit lidi z hořícího domu. Nikki Sanders je jakási ženská verze Jekylla s Hydem. Policista Parkman nachází malou holčičku tak, že slyší její myšlenky. Isaac Mendez maluje výjevy z budoucnosti. Hiro Nakamura, čistý geek s kartičkou člena klubu nakladatelství Marvel, silou vůle vrátí čas na svých hodinkách o celou vteřinu, to je však teprve začátek jeho cesty, brzy ovládne celé časoprostorové kontinuum. Indický vědec Mohinder sice nepociťuje změny na svém těle, také ale zažil klidnější časy: jeho otec, zkoumající evoluci genomu člověka, zemřel dva dny poté, co synovi volal, že „po něm jdou“. Vydává se proto do Ameriky, aby pokračoval v jeho stopách. Politik Nathan Petrelli umí létat s ladností Supermana. Co všechno dovede jeho bratr Peter? A kdo je tajemný vrah lidí se schopnostmi?

Zachraňte roztleskávačku, zachraňte svět

Stačí jediný díl, aby si vás Hrdinové omotali kolem roztleskávaččina kotníčku, málokterý seriál to dokáže takto rychle. Jejich tvůrce, Tim Kring (Knight Rider, nově seriál Touch) si totiž počínal nadmíru šikovně. Vzal látku, která ve světě filmu vstoupila těžce do módy (X-men) a vytvořil na jejích základech dramatický a mnohem konverzačnější seriál s takřka filmovými technickými kvalitami. První řadu orámoval legendární větou z podnadpisu výše, která tak tvoří základní dějovou kostru. Mnohem blíže pravdě by však v jejím případě bylo označení „poznej sám sebe.“ Nadmíru zajímavé postavy jsou totiž konfrontovány především se sebou samými, se svými schopnostmi a neschopnostmi, s následky, kterým se budou muset nějakým způsobem postavit, a vlastními cíly. Mám superschopnost – bude ze mě superhrdina, superpadouch, nebo je budu schovávat a zůstanu „obyčejným“ člověkem?

Brzy se však spustí mezicharakterové interakce – k záchraně světa před jeho naprostou anihilací je potřeba více, než jeden člověk, a konec se neúprosně blíží. I v nich Hrdinové obstávají na výbornou, je nádherně ukázáno, jak jsou všechny postavy barvité, důležité pro děj a originální svými motivacemi, a přesto je scénáristé dokázali kočírovat s ladem a nadhledem, aniž by vytvářeli kiksy či logické lapsy. Naopak, tempo se stupňuje a všichni směřují ke skvělému finále. Celá cesta je přitom sympaticky lemována geekovskými vtípky. Přestože mají některé minizápletky až naivně triviální rozuzlení, rozhodně je to lepší, než se topit v otázkách, což předvádějí jiné seriály. Jednoduše – ohromný respekt ke scénáristům. Právě díky nim a těmto všem prvkům je totiž první řada Hrdinů jedním z nejlepších televizních počinů, na které můžete narazit.

Zásluhu na tom mají také znamenití herci, jimž doslova přejete penetraci na stříbrná plátna. Nejvíce se vyjímá ústřední dvojice – pánové Milo Ventimiglia (zahrál si menší roli Stalloneho syna ve filmu Rocky Balboa či jednu z hlavních postav sklepní postapo verze Pána much The Divide) a Zachary Quinto (Spock z Abramsova Star Treku, vidět jste ho mohli i docela nedávno ve finančnickém dramatu Margin Call). Nedá se však tvrdit, že by ostatní jen a pouze zacláněli.

Víte, co mají Hrdinové společného s Matrixem? Další části neměly vzniknout

Druhá série totiž představuje ohromný propad, z něhož se Hrdinové již nikdy nevymaní. Ano, je možné namítat, že je na vině tehdejší stávka scénáristů, proč se však seriál nezvedl i v řadách dalších? Místo toho tvůrci nechávají své postavy procházet „nástrahami“ ála Tak jde čas. Někteří ztrácejí paměť, jiným hopsá jejich přesvědčení mezi zákonným dobrem a zákonným zlem jako na houpačce, další postavy se objevují a ztrácejí, přičemž jejich potenciál není (s výjimkou Samuela ve čtvrté řadě) dostatečně využit, někteří nacházejí a někteří ztrácí své schopnosti. Další mají zase „temnou minulost“ či „znalosti“ které v ničem neodpovídají jejich profilu z první řady, pointy a dramatické kličky jsou výrazně slabší, stejně jako síla diváckých emocí, zkrátka, jedna nedostatečnost za druhou. A když to vypadá na smrtelnou nudu, některá z postav dojde svého data expirace. Jako by si sami tvůrci prostě nevěděli rady z úspěchu jedničky a nemohli se rozhodnout, jakou nohou dále pokračovat, přičemž zvolené přešlapování na místě byla nejhorší možnost.

Stále však jde o chytlavou (pravdivějším výrazivem by bylo „nepouštějící“ protože své obecenstvo Hrdinové chytili v řadě první) záležitost, její kvality se však již nedají popsat výkřiky bezbřehého nadšení, jako spíš přívlastkem „nadprůměrné až dobré“. Přesto je docela pravděpodobné, že budete z jisté setrvačnosti a kvůli sympatiím k několika hlavním postavám sledovat dál. Nejspíš se však nezbavíte pocitu, že první řada byla něco extra a ty další jsou jenom poněkolikáté zalitý lógr téhož šálku kávy.

Názor známé tváře

Daniel Storch

Rok 2006, to byla velká televizní paráda. První setkání s Prison Break, Dexterem, plus samozřejmě nástup Hrdinů. A nemaje šajna o tom, jak Heroes dopadli u vás, musím říct, že pro mě úvodní sezóna, stejně jako v případě první řady Ztracených, bylo jedno uchvacující zjevení z říše fantazie. Už jen proto, že někdo konečně dostal koule alespoň trochu relativizovat podstatu superhrdinství a svěřil všechny ty vyvoněné schopnosti do rukou obyčejného lidu. To se naposledy stalo snad jen v trochu natroublé komedii Mystery Men, ale jinak nuda. A navíc ta preapokalyptická atmosféra… Prostě absolutní paráda a je neokecatelná škoda, jak moc tenhle seriál právě po svém úvodu ztratil na pelu. Protože na něco podobného, jen s lepším scénářem a s pevnější, nepřekombinovanou a hordami postav nenarušenou vnitřní logikou, by byla čest koukat se klidně i dekády. Ale stalo se, nedopadlo to, nebylo to poprvé ani naposledy, škoda. Momentálně podobně bolí například dekadence Fringe. Každopádně i tak pro mě Sylar dodnes zůstává jedním z nejlepších badass týpků všech dob a Claire Bennetová jednou z nekrásnějších roztleskávaček, které jsem bohužel nepotkal. A co si budeme namlouvat, už jen psaní těchto řádků nepokrytě vnadí k tomu, dát Heroes další šanci. Znovu. Jasně, marná snaha, ale přes to, Hrdinové prostě zanechali dojem. Takový, který ani Misfits nepřerazí, a to je co říct.

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

3 komentářů

  1. Super článek. Nemůžu než souhlasit, heroes jsem celou první řadu sledoval s nadšením, po pár dílech druhé jsem ale přestal, ta už mě moc neba.

  2. JO první série byla jako zjevení – ale pak to fakt tak trochu bylo jako s tím Matrixem, člověk se na to podíval – tak trochu z té setrvačnosti jen aby ukojil tu zvědavost, jak to vlastně dopadne. Ale prostě už to nikdy nedosáhnulo dokonalosti a překvapivosti prvního dílu. Škoda, protože všechny ty postavy jsem měla fakt ráda.

  3. Já to bohužel dokoukala celé. První dvě řady, když budu hodná, ještě šly. První byla geniální. Třetí a čtvrtá byly odpad, opruz, hnus a fujtajbl.

Zveřejnit odpověď