Zdařilé a nezdařilé Netflixové pokusy o anime

Baví vás nové neotřelé přepracování starých známých příběhů? Pak jste možná uvažovali nad shlédnutím alespoň jednoho z těchto kousků. Je na čase zjistit, který si pustit, a který radši nechat být.

Castlevania

Máte něco proti církvi, nebo dokonce celému prohnilému a zvrácenému lidstvu? Pak máte vy a obávaný pán Valašska, samotný Vlad „Napichovač“, zvaný Dracula, něco společného.
Toto „západní anime“ disponuje trochu jiným pojetím historie, než jak ji známe z knih. Aneb coby bylo, kdyby magie, peklo a především upíři opravdu existovali. Nerozmohl se v ní však nešvar chaosu a zmatku, jak to občas v magických světech bez jasných pravidel a hranic bývá. Magie Castlevanie je uvěřitelná možná proto, že je ukotvená v báchorkách a povídačkách, které zná snad každé dítě.
Castlevanie je založená na úspěšné stejnojmenné sérii videoher s dlouholetou tradicí. Ano slyšíte mě dobře, první světlo světa spatřila díky disketě již v roce 1986. A tvůrci seriálu, o kterém se budeme dnes bavit, udělali vše pro to, aby šlo nejen o dobrou adaptaci původní předlohy, ale především o poutavý příběh.
Zůstává relevantní a vzrušující, i když, nebo možná spíš právě proto, že se její pomyslná laťka zvedá pomalu tak, aby si divák měl čas zvyknout. A s každou sérií se zvedá výš než jste si mysleli, že by bylo kdy možné. Co v roce premiéry 2017 začalo jako drobná chutná jednohubka, skončilo letos v květnu jako nezapomenutelná epická sága.
První série funguje jako uvedení do děje. Kratičký prolog, o čtyřech epizodách a celkovém čase hodina třicet pět, ale bohatě stačí na to, aby si divák udělal obrázek a chytil se na udičku.
Druhá série je potom dvakrát tak dlouhá. Upokojivě uzavírá hlavní nastíněný konflikt. Každý, kdo zažil umělé prodlužování děje si po této větě začal strachy kousat nehty ze strachu, co ho čeká v dalších dvou sezónách.
Třetí série ale překonala veškerá očekávání. Prošlapala si novou vlastní cestu a vyrazila dech celou pestrou škálou nepředvídaných dějových zvratů.
Čtvrtá série pak dala úplně nový rozměr slovům „strhující závěr“ a to bez jakékoliv nadsázky. Má sice jinou mnohem ostřejší a temnější kresbu. To však vůbec nevadí a ničemu neškodí. Animace se navíc hladce mění, například při některých typech použití magie, a umocňuje tak efekt něčeho nadlidského.
Seriál místy trpí špatným zacházením s tempem, především kvůli zdlouhavým dialogům. To ale kompenzuje doslova všechno ostatní.
Chloubou Castlevanie jsou vyšperkované bojové scény. Tedy nechápejte mě špatně, všechny scény jsou pastvou pro oči. Ať už zastavíte přehrávání v jakékoliv chvíli máte momentky jako dělané na pozadí plochy. V čem ale tento kousek exceluje jsou naprosto nepřekonatelné bojové scény. Teď budu chvíli mluvit velmi osobně, když se přiznám, že souboje mě obyčejně příliš neberou. Animátoři z Powerhouse Animation Studios ale umí i krev a ostří meče vyobrazit jako to největší umění. A co potom teprve zpomalené záběry pohybu biče! Kdybych byla učitelka výtvarky dala bych jedničku s tím největším plusem.
I nejnapínavější situace pak dokáží patřičně ukotvit a uzemnit trefné vtipné hlášky. Ty se objevují i v obyčejných rozhovorech mezi postavami a propůjčují i fantastickým scénářům kapku realismu a lidskosti.
Zajímavé komplexní postavy, které však není těžké pochopit, a které prochází opravdovým, nefalšovaným vývojem, jsou jednoznačně terčem pozornosti. Stávají se oblíbenci, kterým jeden přeje, i když kolikrát jejich jednotlivá přání a poslání se navzájem vylučují a jdou přímo proti sobě.
Příběh dokáže být komplikovaný a zamotaný, kdyby jste se jej pokoušeli vyprávět někomu nezúčastněnému, při sledování však není těžké se soustředit a sledovat. A to říkám jako někdo s diagnostikovaným ADHD. Castlevanie mě udržela na sedět na místě jako přikovanou, přilepenou k obrazovce a čekající, co bude dál.

 

Blood of Zeus
Řecká mytologie, kdyby se do ní přimíchali nové nestvůry a bohové se rozhodli válčit mezi sebou. To je „Diova krev“, příběh utajeného bastarda, který má v rukách osud světa.
Už jste někdy byli v takové té lepší kavárně a objednali si drahý zákusek? Těšili se, jak si pochutnáte? A pak jste se konečně zakousli do přineseného, nádherně vypadajícího dezertu, jenom proto, abyste zjistili, že je naprosto bez chuti? Tak něco podobného můžete zažít s Blood of Zeus.
Už samotný pomyslný recept na výše zmíněný zákusek musel být špatně. Tempo seriálu je naprosto úmorné, asi jako vláčení se v autě dvacítkou za pomalými důchodci za volantem. Příběh se táhne jako žvýkačka, navíc je řídký, plný klišé a více než očekávaných zvratů. Z celkových osmi epizod se divák dočká něčeho alespoň trochu připomínajícího napětí až zhruba v posledních dvou dílech.
Při přípravě imaginárního dezertového těsta kuchaři museli opomenout koření, neboť na „příchuti“ seriálu nepřidávají ani dialogy. Časté nezáživné proslovy postav jsou plytké, plné špatně užitého patosu. Nepůsobí přesvědčivě, ale spíše jako otřepané heroické fráze. Člověk má až pocit, jako by sledoval špatně obsazený film, nebo amatérsky zinscenovanou divadelní hru. Výhružky padouchů jsou prázdné, stejně tak jako sliby hrdinů. Rozhovory neprohlubují příliš charakter postav, jen pomáhají komentovat dění.
Do hypotetické laskominy nasypané čokoládové dropsy byly nejspíš z náhražky, protože ani postavy na tom nejsou o nic lépe. Postrádají jakoukoliv emoční hloubku. Jsou takzvaně „one dimensional“, tedy hezky česky řečeno, není na nich víc než, co je na první pohled zjevné. Abych se odkázala na Shreka – nejsou jako cibule a nemají vrstvy. Kdyby to nebylo málo, je autorům jako lidská motivace nejspíš známá pouze zrada, smrt blízkých a následná pomsta. A komu z hlavních postav se tohoto nedostalo, pak je jejich motivace vágní a nejasná a jejich čas na obrazovce je vykoupen přemýšlením nad tím, proč by nás měli vlastně zajímat.
Do toho všeho se pak přimíchá špatné komické načasování, kdy vážnost scény protne z čista jasna vůbec se nehodící rádoby vtipná vsuvka. Všemu, co je na tomto kousku špatně dává korunu epická orchestrální podkresová hudba, která padá úplně vniveč.
Posypka navrch v podobě výborně propracované animace soubojů a kresby stylu Castlevanie (ne náhodou od stejného studia) je sice nádherná a rozhodně upoutá pozornost, ale celek už nezachrání.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď