Střípky z FFkové soboty očima Lukáše Vaníčka. Teď už ve finální verzi!
7:31 – Sedím ve vlaku z Pardubic a odjíždím směrem na Chotěboř. Pracovní povinnosti nedaly jinak, na letošní Festival Fantazie tak mám jediný den.
9:30 – Vítá mě známý kopec dolů, přesun přes louku a už v dálce vidím zaparkovaná auta a první účastníky festivalu.
9:50 – Festival Fantazie se probouzí do předposledního dne. Nejprve se na prostranství před kulturním domem vyvalí asi 40 lidí, kteří však záhy popadnou kufry a zase zmizí na vlak a autobus. Poté se ze všech stran k recepci schází fanové, aby si vyzvedli aktuální program. Před budovou je vidět klasická scéna – jednotlivci i skupinky s nosem zabořeným v papíru studují aktuální nabídku. Mnozí se rovnou chápou tužky a kroužkují jednotlivé pořady.
„Počkej, tady se nám to kryje,“ oznamuje Martin z Prahy.
„Tak škrtneme Power armory a exoskelety ve videohrách,“ nemilosrdně rozhoduje jeho souputník.
Také si otevírám denní menu. Kluci mají pravdu, kryje se mi toho taky moc. Počítačové hry, komiksy, válečné miniatury, Movecon plný tance, bojového umění i masáží zad.
Zlatý hřeb dneška pořadatelé připravili na patnáctou hodinu, kdy v kinosále začne beseda s Christopherem Judgem, kterého si všichni pamatují coby Teal´ca ze seriálu Hvězdná brána. Vstupné na tyto dvě hodinky stojí 700,- Kč a je prakticky vyprodáno.
Tužka se vznáší nad programem. Kam se vrtnout? Hlavně nezapomenout na ty přednášky, kde sám přednáším. Když tu náhle: „Nazdar,“ zdraví mě postava v plynové masce.
„Ahoj, ani bych tě nepoznal,“ maskuji fakt, že nemám páru, kdo to je.
„Ve dvanáct hrajeme skřetí vybiku, přidáš se?“ No jasně! Program na FFku je vždy spíš orientační.
10:45 – Na FFku lze zaslechnout mnohé. U jednoho stolu pod košatými stromy se řeší pořadí filmů v sérii Hunger Games, vedle se debatuje, jak zapíchnout člověka mečem, a o kousek dál: „Včera jsme řešili, jestli má větší koule, než já kozy.“
10:47 – Nestihnu ani dokouřit a už s Robertem Waschkou z Domu rytířských ctností probíráme londýnské umění sebeobrany zvané bartitsu, které proslavil v povídkách o Sherlocku Holmesovi Arthur Conan Doyle. „Je to vlastně prabába Krav Magy,“ poznamenává Robert s tím, ze bartitsu je směs různých hmatů a chvatů, které dokázaly zneškodnit soupeře a pocházely z rozmanitých bojových stylů. “Když Barton-Wright propagoval svůj Bartitsu Club, zvolil výborný marketingový trik. Bartitsu označil za jemné umění sebeobrany pocházející z Japonska, protože v té době Japonsko v Anglii na přelomu 19. a 20. století prostě frčelo,” dodává Robert Waschka.
13:15 – Přednáška o staré angličtině se potýká s technickými problémy, software stávkuje. Spolu s dalšími uprchlíky zakládáme squat con u takzvaného FFopelníku venku před budovou. Náplň je prostá: sedíme, klábosíme, občas se někdo další zastaví na kus řeči a tu a tam okolo proběhne pohledná cosplayerka, tak je na co koukat.
I když už soutěž o nejlepší kostým už dávno skončila, v davu občas nějaký ten převlek přeci jen vykoukne. Třeba právě teď, kdy se z ničeho nic vyloupne pětička postav základních emocí, které se objevily v geniálním snímku V hlavě. I ten Smutek leží na zemi a naříká! Inu, cosplay si žádá oběti.
15:00 – Šmejdím před kinem a říkám si, jak by to bylo fajn, vidět naživo Christophera Judge, kterýž má právě začínat besedu. Najednou u kina zastaví fabie. Z ní vyleze nejprve doprovod a pak seriálový Jaffa osobně. Nikam nespěchá, v klidu si zapálí a žertuje s organizátory, kteří mu dělají průvodce. Okolo stojícími fany to zašumí.
“To je Teal’c!” Vydechne v nejrůznějších podobách na dvacet hrdel. Kolem slavného herce se okamžitě začne stahovat decentní, hodně stydlivý kruh účastníků festivalu. Kdo může, vytahuje cigáro a zapaluje si, aby působil alespoň trochu přirozeně. Většina skrytě fotí. Věčně vysmátého herce kryje čepice s kšiltem hluboko do očí. Rauchpauza končí, herec i se suitou mizí a kruh se rozprchává. Hodinky ukazují 15:16.
16:30 – Přednáška o německých uniformách stojí za to. Na první pohled si člověk řekne: “Taková blbost,” ale přednášející jsou takoví nadšenci, že dokážou diváky do tématu vtáhnout. Najednou je hledáni rozdílu v blůze Wehrmachtu z roku 1936 a 1941 zábava. Původní mundůr měl zelený límec a pozdější šedý. Také kapsy měly pozdější verze jiné, méně zdobené, jak se šetřilo na látce. Přednášející navíc do místnosti napochodovali v kompletních uniformách a kulometem v ruce.
Právě repliky německých zbraní zajímají většinu diváků, tak se hnedle nechávají s nimi fotit. A jelikož jsme na FFku, taky se tu vyskytují různé kostýmy. Není proto překvapením, že se s MG 42 nechává zvěčnit i jakýsi král léta se svou družkou.
19:15 – Není lepší podvečerní odpočinek po rušném dni než klidné Soirée se Shakespearovými sonety. Přednášející tu recituje vynikající britskou angličtinou osm Shakespearových básní. Každá je jiná, každá má „váhu“. Na plátno se promítá text v originále i v geniálním překladu Martina Hilského. Spolu se pak zamýšlíme nad tím, co chtěl básník říci.
Aby sonety dávaly smysl, překladatel občas musel udělat onen pověstný krok stranou a obsah malinko pozměnit. Díky textům vedle sebe jsou rozdíly patrné, nicméně je úžasné vidět, že to funguje v obou verzích a genialita obou autorů z nich přímo teče.
Přiznám se ale, že jsem o sonetech slyšel naposledy na střední škole, takže se přede mnou otevírá zhola nový svět literatury. Většina přítomných má pochopitelně načteno, takže jako správný literární barbar sedím tiše v koutku a slibuji si, že brzo zaběhnu do knihovny.
22:00 – Dopřednáším, dovečeřím a rád bych zašel na poslední přednášku. Místo toho se ocitám v deskoherně, kde jsou nejen stánky největších českých vydavatelství deskových her, ale především krabice na půjčení k volnému hraní, dostatek velkých stolů a hlavně desítky lidí ochotných hrát a hrát a hrát. Je tu narváno. Támhle se hraje Zima mrtvých, o kousek dál osadníci osidlují Katan. Já se ocitám u partie Ovcí, které bojují o pastviny. Jednoduché, zábavné. Bečíme na sebe dobrou hodinu a půl, než dojdou další hráči a lovíme se navzájem ve hře Lovci noci. Hrdinkou večera je promiskuitní kuše, která během jediné party změnila šestkrát majitele a obešla většinu hráčů u stolu.
24:00 – Stále hrajeme deskovky.
2:00 – Dohráváme další klenot na poli deskových her, a to Takenoko, kde coby zahradníci rozšiřujeme zahradu a pěstujeme bambus, aby nám ho mohla sežrat panda. Ledva sečteme body, už nás vyhánějí, že tu prý zavírají.
2:10 – Nacházím útočiště kulturním domě, kde s diskotékou za zády potkávám své oblíbené noční souputníky a začíná náš klasický conovský tah.
3:00 – Končí diskotéka, každý se žene na poslední pivo s vědomím toho, že i bar v kulturním domě brzo zavře. Emigrujeme proto zavčasu do baru Velký Voči. A tady to žije ve velkém. Poslední noc na festivalu má zvláštní příchuť. Kdo vydržel a má sílu, paří ve velkém. Náš hovor nad pivem tu a tam přeruší bujará píseň, ke které se nelze nepřidat. A dokonce přichází Ludvík!!
Abych vysvětlil. Pět let nazpět jsem také (překvapivě) seděl u Vočí. Bylo po půlnoci a k našemu stolu přisedl / spadl na židli nějaký fan. Jméno dosud neznám. Nicméně byl lidově řečeno na šrot. V ruce třímal prázdnou láhev whisky a co chvíli nám ji nabídl. Na nic víc se nezmohl. V tomto katatonickém stavu u nás vydržet sedět čtyři hodiny. V duchu cimrmanovské hry Hospoda na mýtince jsme mu proto začali říkat Ludvík a bezvadně jsme si s ním pokecali. Pak nám jej odtáhla nějaká ženština, která nám vynadala do blbců, že jsme chudáka…. jméno jsem opět přeslechl…. opili do němoty.
4:30 – Je rok 2016 a sedím u Vočí (asi magnet). Najednou se k nám připotácí fan. Totálně na šrot, mluvit mu moc nejde a v ruce má zpola vypitý kelímek s pivem. “Ludvíku!” Vítáme ho hlasitým pokřikem, neboť se za posledních pět let vždy nějaký takovýhle společensky unavený chlapík našel a letos nám už scházel.
4:45 – Velký Voči v pět zavírají. Dopíjíme a jdeme ven. Většina z nás s písní Tichá noc na rtech. Odcházím na vlak. Na nádraží si říkám, jestlipak někdo z účastníků Festivalu fantazie využije prvního ranního spoje. A dočkám se, neboť na lavičku dosednou další čtyři zpití Ludvíci!
5:20 – Přijíždí vlak. Nasedám. Únava se hlásí o slovo, opřu si hlavu o okénko…
5:47 – Najednou jsem v Hlinsku. České dráhy vynalezly hyperprostor! Pohodlně se opřu…
6:37 – Stavíme v Chrudimi. Tohle cestování skokem mě baví. Cesta kvapem ubíhá.
7:00 – A jsem v Pardubicích. Mám za sebou doslova blitzcon – pětadvacetihodinovou jízdu na Festivalu Fantazie, kde jsem nestihl vůbec nic a přesto se ani minutu nenudil.
