Modely pro scifisty #65: P-40 Warhawk Krále oblaků

Gotham City, konec 30. let. Nad životem kypící metropolí se z ničeho nic objeví svazy létajících strojů. Přijdou bez varování, zaútočí bez slitování, zmizí beze stopy. Z celého světa přicházejí zprávy o tajemných kovových monstrech, které se objeví, ukradnou zásoby paliva, zařízení elektráren a průmyslových závodů a zmizí neznámo kde. Úřady jsou bezmocné, pomoci může jediný muž – Král oblaků…

V roce 2004 přišel do kin vědeckofantastický snímek Sky Captain and the World of Tommorow, v české distribuci jako Svět zítřka. Dieselpunková filmová pocta klasickým superhrdinským komiksům 40. let nakonec byla kasovním propadákem. Filmové publikum zřejmě nedocenilo jeho jedinečnou atmosféru, stejně jako málokdo pochopil, že na logické kotrmelce, dějové zkratky a zjevné technické absurdity je potřeba nahlížet nikoli zdrcující logikou, ale výhradně z hlediska žánru. V superhrdinském komiksu je možné leccos.

Svět zítřka se odehrává v alternativní historii, kdy ke druhé světové válce nedojde. Jatka první světové války učinila na lidstvo tak mohutný dojem, že všechny státy světa masivně odzbrojily a ponechaly si jen velmi omezené ozbrojené síly. Spojené státy chrání soukromá organizace – „Král oblaků a jeho elitní skupina žoldnéřů.“ Používají to nejlepší, co je k dispozici – stíhačky P-40 Warhawk.

Vznik letounu P-40 se datuje do roku 1937. Tehdy firma Curtiss-Wright začala hledat způsob, jak zlepšit nedostatečné výkony rychle zastarávající ho letounu P-36 Hawk z roku 1934. Řešením byla zástavba řadového kapalinou chlazeného motoru Allison V-1710 do draku P-36. Ačkoliv byl výkon řadového Allisonu – 753 kW ve výšce 6100 metrů – srovnatelný s 748 kW výkonu hvězdicového motoru Pratt and Whitney R-1830, který poháněl P-36, celkové uspořádání řadového motoru umožňovalo aerodynamicky čistší zástavbu a do budoucna potenciál pro další vývoj. Zástavba Allisonu do draku P-36 si vyžádala poměrně radikální úpravy draku. Za motorem se nacházel chladič vzduchu turbokompresoru a chladič kapaliny, tudíž bylo nutné posunout pilotní prostor značně vzad. Výsledkem byl stroj označený jako XP-37, který svou extrémně dlouhou přídí budil dojem závodního stroje. Tento typ do výzbroje zaveden nebyl, během zkoušek třinácti kusů, dodaných armádě, se projevily trvalé problémy s turbokompresorem.

Aby bylo možné využít drak P-36 bez nutnosti radikálních úprav, jaké podstoupil XP-37, prosadil Don Berlin, šéfkonstruktér firmy Curtiss, stavbu experimentálního prototypu, který byl vybaven jednostupňovým mechanickým kompresorem podobného typu, jaký využívaly hvězdicové motory. Chladič se přesunul pod trup na úroveň odtokové hrany křídla, chladič oleje byl zakapotován pod motorem. Vrtule o větším průměru si vyžádala prodloužení podvozkových noh. Letoun, označený jako XP-40, poprvé vzlétl 14. Října 1938. Dosažená maximální rychlost 481 km/hod byla značným zklamáním a letoun byl proto dále aerodynamicky vyčištěn. Chladič kapaliny byl přemístěn pod příď a byly odstraněny veškeré zbytečné zdroje aerodynamického odporu. Takto upravený prototyp dosáhl maximální rychlosti 526 km/hod, což vedlo k podepsání kontraktu na 524 strojů. Práce na prototypu dále pokračovaly a po instalaci výkonnější verze motoru Allison, která se projevila m. j. prohloubením chladiče pod přídí, dosáhl letoun rychlosti 589 km/hod ve výšce 4570 m a byl uznán zralým pro sériovou výrobu. První sériové stroje začaly sjíždět z výrobních linek v březnu 1940.

Z hlediska výkonů nebyl letoun P-40 v době uvedení do služby žádným zázrakem a i přes neustálé vylepšování po celou svou bojovou kariéru zaostával za svými evropskými protějšky – britským Spitfirem a německým Messerschmittem Bf-109. Nicméně byl relativně levný a hlavně byl k dispozici rychle a v dostatečném množství. Na druhou stranu, letoun nebyl určen primárně pro manévrový vzdušný boj, neboť v době vývoje americká armáda nepředpokládala možnost napadení vlastního území. Hlavním úkolem prvních P-40 byla obrana pobřeží a útoky proti pozemním cílům, což znamenalo podstatně delší dolet a větší odolnost proti poškození. Vedle amerických vzdušných sil se dalším uživatelem letounů P-40 měla stát Francie. Objednaných 140 kusů však do místa určení nedorazilo, neboť Francie mezitím padla a celou zásilku převzala Velká Británie pod označením Tomahawk Mk.I. Z důvodů výše uvedených nenasadilo Královské letectvo nový typ v Evropě, ale odeslalo letouny do severní Afriky, kde jimi bylo vyzbrojeno pět britských perutí, dvě jihoafrické a jedna australská. Jako první je obdržela britská 112. peruť, u které se poprvé objevily na přídi letounů později tak charakteristické žraločí tlamy. Do bojových akcí byly africké Tomahawky nasazeny v červnu 1941. Žraločí tlamy na letounech 112. perutě inspirovaly dalšího slavného uživatele, kterým byla skupina amerických dobrovolníků – American Volunteer Group, která vešla do historie pod názvem Létající tygři, bojující v Číně proto japonské invazi, v době, kdy USA ještě nebyly ve válečném stavu s Japonskem. Rozměrná příď P-40 poskytovala dostatek prostoru k výtvarné tvorbě pozemního i létajícího personálu a ačkoliv se na letounech objevovaly různé motivy, díky mediální publicitě Létajících tygrů se v obecném povědomí stala zubatá tlama nedílnou součástí markingu letounů P-40.

Typ byl nadále vyvíjen s cílem zvýšit nedostatečné výkony. Další zásadnější přestavba se označovala jako P-40D. Instalace výkonnější verze motoru Allison – V-1710–39 – si vyžádala překapotování draku – změnil se tvar přídě, chladiče byly posunuty dopředu, díky zvýšení osy vrtule mohly být zkráceny podvozkové nohy, zmizely kulomety nad motorem a veškerá výzbroj byla soustředěna v křídle ve dvou bateriích po třech půlpalcových kulometech, změnilo se zasklení a zlepšil se výhled z kabiny. Změny byly tak zásadní, že nový typ se v RAF začal označovat jako Kittyhawk Mk.I. U dalších verzí se laborovalo s ocasními plochami, prodloužil se trup, změnilo se prosklení kabiny. Celkem bylo vyrobeno 1700 kusů verze B-C přes 12000 kusů verzí D-N.

Jak už bylo řečeno, letoun P-40 nebyl žádný zázrak, ale stal se symbolem a proto se objevil v hlavní roli ve Světu zítřka. Stroj, který ve fimu pilotoval „Sky Captain“ Joe Sullivan, toho ovšem uměl daleko více. Podle tvarů se jednalo o nejtypičtější verzi P-40E, ještě s krátkým trupem. Pod potahem se ovšem skrývala řada technických vychytávek a zázraků, která z letounu dělala skutečný superstroj. Sání vzduchu k motoru a chladiče byly upraveny tak, že stroji nevadil pohyb pod mořskou hladinou. Z toho důvodu byly instalovány teleskopické listy vrtule, které se zasunovaly do vrtulového kuželu, v ocasní části zhruba v místech, kde se u sériových letounů nachází krytka přístupu k táhlům kormidel, byly instalovány vysouvací elektromotory opatřené lodními šrouby pro pohyb ve vodě. Kabina byla hermetizována a za sedadlem pilota, v místech trupové palivové nádrže, se objevilo druhé sedadlo, kde pilot Joe vozil krásnou reportérku Polly Perkins. Celá konstrukce byla patřičně zesílena, takže letoun mohl bez poškození napikovat v plné rychlosti do mořské hladiny a pokračoval dále jako ponorka, zatímco bezpilotní ornitoptéry zlého doktora Totenkopfa se roztříštily o hladinu. K samozřejmosti patří vybavení letoun vystřelovacími kotvami, lanky, magnetickými minami a vůbec vším, co může hrdina bojující proti zločinu během letu potřebovat. Z technického hlediska je to vše pochopitelně nesmysl, ale stále je třeba si uvědomit, že se pohybujeme v žánru zfilmovaného superhrdinského komiksu.

Model Sky Captainova letounu v hračkovitém provedení v měřítku 1:18 vyráběla firma 21st Century Toys. V ČR je jen velmi těžko dostupný, cena se pohybovala kolem 1200Kč a ačkoliv a obrázku na krabici je zjevně P-40E, uvnitř se nacházela starší verze P-40B/C, v odpovídajícím zbarvení a s pohyblivou figurkou Sky Captaina. Tudy cesta nejspíš nepovede.

Jednodušší je získat model Sky Captainova letounu jednoduchou úpravou prakticky kterékoliv stavebnice hojně zastoupeného typu P-40E. Ke stavbě jsem použil model v měřítku 1:72 od firmy Academy. Za velmi příznivou cenu okolo 160,– se jedná o vysoce kvalitní stavebnici. Díly do sebe pasují jak lego a stavba je čirým potěšením. Jelikož se naprostá většina úprav skrývala pod kapotou, jedinou viditelnou úpravou je přidání druhého sedadla do pilotního prostoru. Znamená to prodloužit podlahu, přidat sedačku z vrakoviště. Pancéřová deska za sedadlem pilota není třeba, jinak by se sličná slečna Perkinsová neměla na druhé sedadlo jak dostat. Z půlek trupu je třeba vyřezat výplň zadních průzorů, aby tak vznikla skutečná okna.

Zbarvení letounu je jednoduché. Ve filmu je letoun shora tmavý, zespoda šedý, jedná se tedy s největší pravděpodobností o obvyklou americkou kombinaci olive drab – neutral grey. Letoun nenese žádné výsostné znaky, protože nepatří americké armádě, ale soukromé organizaci. Jediným prvkem markingu je charakteristická žraločí tlama na chladiči. Obtisk tlamy je třeba získat buď z jiné stavebnice, případně výměnou s ostatními modeláři, stavebnice od Academy variantu s tlamou nenabízí. Osobním parkingem Sky Captainova stroje je podivný kód h-11-od, což je zašifrované křestní jméno sličné Polly. Nápis bílou barvou je na modelu obecně problém, pokud ho výrobce nenabízí na obtiskovém archu. Výroba vlastních obtisků na barevné tiskárně je v tomto případě k ničemu, tiskárna netiskne bílou barvu. Možností je několik. Buď použít bílý obtiskový papír a na něj natisknout tmavé pozadí (takže nápis „vyleze“). Zlatou střední cestu je suchý obtisk aneb starý známý propisot. V lepších papírnictvích je k sehnání jak černá, tak bílá abeceda ve velikosti 3,5, 5 a 7 milimetrů. Na svůj model jsem použil znaky o velikosti 3,5 mm, pětimilimetrová písmena jsou už moc velká. Vzhledem k vlastnostem propisotu je doporučeníhodné obtisknout nápis nejprve na čirý obtisk a ten pak nalepit obvyklým způsobem – lepit propisot přímo na trup je práce pro masochistu. Poslední možností je bílá barva, tenký štětec a pevná ruka.

Co se týká dalších létajících strojů, ve filmu se na jednom krátkém záběru mihne B-24J Liberator (verze s přední věží). Sky Captain čelí útoku bezpilotních ornitoptér, vzdáleně připomínajících německé samokřídlo Horten Go-229. Tyto bohužel pozornosti výrobců modelů unikly. Ne tak další typ, kterým je podivná obojživelná stíhačka Královského námořnictva, nazývaná Manta fighter, schopná operovat jak ve vzduchu, tak pod mořskou hladinou. Ačkoliv ve filmu vypadá velmi dravě, v reálu je to nepříliš vzhledná záležitost. Odlévaný model vyrábí firma Fantastic plastic.

Dá se sehnat na eBay za cenu okolo 75 dolarů (ke kterým je třeba připočítat poštovné a clo), takže se jedná o model pro opravdové fajnšmekry.

Jan Jackvéz Borůvka (redaktor)

xBoruvkaJ@seznam.cz

Přečtěte si i další díly scifistických modelů.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentáře

  1. Tak to bylo zakerne, napsat, ze h.11.od je “zasifrovane” Polly. Jakozto sifrovaci fanda jsem stravil docela dlouho pokusem sifru zlomit, nez me napadlo, ze staci napis otocit vzhuru nohama :-).

  2. ad “šifra”
    Ono se to mihne na jednom záběru ve filmu. Když se Joe s Polly dostanou podmořskou jeskyní na ostrov dr. Totenkopfa, vyplavou v jakési laguně a s letadlem zakotví v džungli. Když Polly vyleze, uvidí na vodní hladině odraz trupu, de se z nápisu na trupu vyloupne její jméno. Je to trochu logický kiks, ve skutečnosti je ten nápis otočený o 180 stupňů a nikoli zrcadlově převrácený, ale v rámci daného žánru se jedná o nepodstatný detail:-)

    Viz např. http://www.scalemodeladdict.com/forum/index.php?topic=1452.0
    konkrétně tenhle obrázek:
    http://www.starshipmodeler.org/gallery12/jk_050307_p40x10.jpg

Zanechat odpověď