Březnová Pevnost: Za zvuku bubnů a praskání řeckého ohně

Nové číslo nejlepšího tuzemského průvodce po všem fantastickém, co se nachází v tom známém i všech ostatních vesmírech, je tu a s ním žebříčky, rozpravy a exkurzy, tentokrát laděné do hávu starověku. A jak slibují nebezpečně se lesknoucí oči Evy Green už na titulní straně, je znovu na co se těšit.

Titul_3-14

Hnedle zkraje pro všechny, kteří odebírají Pevnost prostřednictvím trafik, neboť abonenti již vědí – po čertech nejvíce zásadním krokem v tomto čísle je podoba knižní přílohy. Respektive její absence, protože tentokráte dostane ten, komu není proti mysli pustit nějakou tu korunu, namísto oku lahodícího čtiva neméně témuž orgánu lahodící dvd s filmem Orfeova píseň, o němž tu před nedávnem referoval nezdárný záletník David P. (zkratka Pius, co jste čekali…) Stefanovič.

Krok je to zajímavý, neboť k této vynikající volné adaptaci Gaimanova díla by se ona asociálnější část fanoušků, které cony nic neříkají, dostala jen těžko, a lze ho kvitovat s povděkem i proto, že dává pevnostní příloze nový rozměr. Snad se podobných projektů objeví do budoucna více.

Vrchní kápo Pepa Horký znovu dokazuje svůj workoholický zápal, když kromě komponování časopisu samého zvládá ve vyčerpávajícím tématu představit čtenáři vše možné i nemožné o pokračování 300: Bitva u Thermopyl, z čehož se podle všeho klube nářez minimálně velikosti jedničky, a spolu s bonvivánem Martinem Kuželem ještě předestírá žebříček 10 nejlepších filmových Satanů, v němž nalezne inspiraci každý od milovníků pohádek, po příznivce South Parku.

Utvrzuje se tak minule naznačený trend jemného směřování časopisu spíše k filmovému plátnu, což se sice literární staromilci typu Borise Hokra snaží zarputile rozvracet svými vybroušenými analýzami (v časopise najdeme hned dvě; první obecně shrnující inspiraci antikou ve fantastické literatuře a druhou na nové vydání mamutího fasciklu Roberta Jordana Kolo času), ale uspět příliš nemohou, neboť motiv celému číslu udává právě první článek. A ten je filmový.

A to není v žádném případě na škodu, každé číslo nyní působí mnohem sevřenějším, celistvým dojmem – od počátku do konce se nese takřka v jednom duchu, s občasnými milými odbočkami v podobě rozhovoru s Vladimírem Šlechtou (nejen) o jeho nové knize Emma z umírajícího města, které si vydobyl Martin Fajkus, nebo osvěžujících rubrik Teleport a Geekzóna, v nichž se podíváme po stopách Star Wars, kapitána Kirka a také do staré dobré Anglie za fanklubem jistého pána se zálibou v dýmkách. V té poslední rovněž nalezneme další lehce oděnou vnadnou děvu, z čehož se snad do budoucna stane hezký zvyk. Chovám bláhovou naději, že by se na těchto místech mohla v Pevnosti rozvinout obdoba populárního koutku „smějeme se s dívkou z Blesku“. Ale kostýmy holkám zatím sluší, takže nechť, ještě by ti redakční spiklenci skončili s žalobou z narušování mravopočestnosti mládeže na krku.

Řeznický magor Kotleta v dalším pokračování svých „profi“ rad už dočista zešílel a vytřel všem zrak, když nasadil kalibr větší, než jeho sekáčkem obřezaný a lešeníčkem z kližky vyztužený pyj. A to Aristotela. Slyšeli jste dobře. Až vám přestane krvácet levá hemisféra a pravá se vrátí z útulného místečka pod temenní kostí, kam se odplížila v tichosti zrekreovat, zjistíte, že i přes nevyhnutelný post-traumatický stres začínají být výlevy tohoto bruntálského psychopata poměrně užitečné a že možná četl i něco jiného, než de Sada a Mateřídoušku. A ne, nemám z něj strach, protože mě chrání ruka Páně neboli Boris Hokr a jeho armáda smrtících činčil.

Druhou nejobsáhlejší částí čísla zůstává nadále historie, v níž Míla Linc obratně seznamuje nejprve se skutečným pozadím řecko-perských válek, konkrétně tedy i bitvy u Thermopyl, a nezapomíná zmínit všechny důležité osobnosti na obou stranách, stejně jako sociopolitické zázemí konfliktu, aby následně v mytologii postrašil božstvy i démony z perského panteonu. Leoš Kyša se vrací v dalším díle magie, tentokrát už ne cikánské, ale zabrousí rovnou do Brazílie za tajemným uměním, jehož jméno sice zní jako kdyby se Windischgratz uprostřed vydávání rozkazu k palbě poblil, ale to mu na obskuritě neubírá.

Březnová Pevnost pokračuje ve své cestě pevným krokem řeckých sandálů, zvedá prach a neohlíží se zpátky. A pro ty, co Řeky nemusí, je tu pořád Kuželova vlčí manga Wolf’s Rain, kde tento cynik dokazuje, že má i citlivou stránku, a dvě fantastické povídečky, z nichž jedna je dokonce městská.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

Zveřejnit odpověď