Čtvrtá kniha ze série Wing Commander, knižní a herní série s nejtrapnější zkratkou (WC). Tentokrát budou kočičí mimozemšťané přesunuti na druhou příběhovou kolej, aby se nakonec ukázalo, že válka s nimi měla pro Konfederaci mnohem, mnohem hlubší význam… a může opět začít to, co známe i z naší doby: nesmyslná válka mezi lidmi.
Forstchen střídá spoluautory jako hodní hoši trenýrky. Na první knize ze série Wing Commander (Nálet bez návratu) pracoval s Ch. Stasheffem, na třetí (Tygří srdce) s A. Keithem a jedině druhá (Flotila útočí) byla jeho sólo dílem.
Kvalita doposud jmenovaných tří dílů se pohybovala na horní hranici průměru a odtud příliš nekolísala. Šlo o propracované military SF, těžící ze zajímavého světa zdánlivě nekonečné a pro lidstvo bezvýchodné vesmírné války s rasou Kilrathi.
Wing Commander mne kladně oslovil hlavně v jeho herní podobě, mnohadílném vesmírném simulátoru, jehož jedno dějství s podtitulem Secret Ops u nás vyšlo zdarma jako příloha jednoho herního magazínu. Vymakaný příběh doprovázený dynamickými a extrémně akčními misemi nedovoloval mnoha hráčům odlepit oči od monitoru. Ti, kdo měli kladný vztah ke hře, zažívali nejspíše obdobné pocity u doposud vydaných knih.
Cena svobody – jak již vyšlo najevo v úvodu této recenze – tentokrát nebude vykoupena mrtvolami Kilrathů, ale Homo Sapiens. Je velmi nešťastným řešením vypouštět z knihy to, na čem byla stavěna velká část herní a knižní atmosféry Wing Commanderu, a totiž boj lidstva proti tak trochu dálno-asijským Kočičákům. Ve čtvrtém stojí Konfederace proti partyzánským (rozuměj somráckým a narychlo sletovaným) silám Pohraničních světů. V podstatě je technologický rozdíl stejný, jako kdyby USA vyhlásily válku Mongolsku.
Pohraniční světy dostávají od dobře organizované a válkou vycepované Konfederace strašným způsobem na frak a válka stále ještě není v kuloárech konfederačních vlád oficiálně uznána… a jednoduchý, ačkoli svižný akční příběh, může odstartovat.
Setkáváme se se starými známými. Kdo viděl ne příliš kvalitním scénářem obdařený, ale jinak celkem slušný film Wing Commander (jestli ne, jde o nadprůměrné SF pro fanoušky, o silné béčko pro hrami nedotčeného diváka. Plyšoví Kilrathové by mohli vypadat trochu smrtonosněji…), možná si vzpomene na pilota s francouzským přízvukem a přezdívkou Paladin, legendu kilrathských válek. Ale i další postavy budou povědomé… například pilot Maniak.
Cena svobody popisuje osudy dalších dvou veteránů války: hlavního hrdiny knihy Cristophera Blaira s přezdívkou Tygří srdce (jehož osud je překvapivě popsán v knize Tygří srdce) a admirála Tolwyna, který má v knize klíčovou úlohu a zdá se, že jde o jediný řádně prokreslený charakter.
Příběh plyne nevtíravým a svižným tempem počítačové hry. Pokud budete přeskakovat naprosto zbytečné polemické úvahy hlavního hrdiny Ch. Blaira osudem, stářím a lidskou pomíjivostí, uběhne čtyři sta stran jako po másle.
V bojích se termíny z leteckých dog fightů příliš neopakují, stejně tak překladatel využívá všechna synonyma slova laser, paprsek či proud energie, takže se boje zdají skutečně živoucí a zajímavé. Autorovi se dokonce podařilo do poslední čtvrtiny knihy vtlačit pocit napětí, což je vzhledem k žánru velmi nezvyklé. O typických chybách postarších science fiction světů, jako že se ve vakuu šíří zvuky, nebo že je až příliš okatě užíváno terminologie a postupů ze skutečných soubojů pozemských letadel, není třeba se příliš rozepisovat. K celé knize je třeba přistupovat velmi specificky. Jde o příběh silný a archetypální, ale také doprovázený obrovským množstvím nesmyslných popisů nedůležitých dějů a situací. Celkový syžet knihy je zvolen nevhodně, při čtení jakoby se autor snažil čtenáře udržet za každou cenu, ale také s co nejmenší námahou na spisovatelově straně.
Začátek knihy vyznívá jako suché a velmi podřadné SF bez výraznějšího nápadu, jakých známe tuny. Zhruba na stránce 100 se začne něco dít, autor se rozhoupe k rozdmýchání příběhu a ukáže nám, kam bude zdánlivě směřovat. Následuje smršť akčních scén, šmodrchání a zatmívání příběhu, rádoby tajemné náznaky a obecně všechny prostředky, které by z díla měly činit duchaplnější čtivo. Ale účel se nedostavuje.
V polovině knihy dochází k prvním zvratům, odhalením a opět to čtenáře příliš nešokuje. K hlavnímu překvapení však dojde až ke konci knihy, jakoby právě poslední čtvrtina chtěla všechno zachránit. Odhalení je skutečným odhalením, boj za ideály se zdá být opodstatněný a mám pocit, že kdo se dostane až sem, bude spokojen.
Čtenář, který absolvoval první tři díly, by si ten čtvrtý neměl nechat ujít, neboť přináší zajímavý pohled na svět Wing Commanderu a také odhalí něco z jeho budoucnosti.
Každý, kdo se rozhodne začít knižní Wing Commander právě jeho čtvrtým dílem, ten by měl počítat s tím, že se dočká typické, představivosti prosté military Science Fiction, se všemi atributy k žánru patřícími, světem vzniklým původně pro počítačovou hru a skvělými vesmírnými boji.
Pokud to právě vám stačí, není proč váhat.
Navíc Cena svobody nabízí ještě celkem zajímavou ideovou rovinu (a tím nemyslím vycpávku v podobě Blairových úvah, které jsou skutečně stupidně polopatické, aby knihu pochopil úplně každý), kromě bitevních polí vesmírných se podíváme i na pole politické a dostane se i na konflikt toho, zda vůbec existuje něco jako mír.
Pokud se zamyslíme nad poslední myšlenkou knihy, ta má hodně co říci i v naší době. Považuji ji proto za poselství knihy, které pak válečnou vřavu nesnižuje na popis mise v počítačové hře, ale na plnohodnotný boj myslících bytostí za to, čemu věří. To, že je navíc popis těchto bojů záživný a akční, je vedlejší…
V textu je minimum chyb, redakční práce tedy zaslouží jednoznačně kladné hodnocení a kniha společně s celou sérií Wing Commanderů se může v nakladatelství Poutník zařadit ke kvalitně zpracovaným svazkům. Snad jen žlutočervené logo a typ písma použitý pro jména autorů na obálce by mohl být zvolen jinak, neboť vypadá jako načmáraný fixou, a to se k SF tohoto rázu skutečně nehodí. Chtělo by to strojovější, futuristický font. Ilustrace J. P. Krásného považuji obecně za vkusné a podařené, a dílko použité na obálce Ceny svobody není výjimkou.
Redakční práce?
Tak nevím…Redakční práce Richarda Klíčníka a Egona Čierneho si vážím a vždy si ji vážit budu (sám vím, jak je to práce těžká a nevděčná). Ale tentokrát to někde “ulítlo”. Na prvních dvou stech stranách jsem našel hromady překlepů (mj. chybějící písmena ve slovech), a dokonce jsem se dozvěděl, že Blair “chvilu přemýšlel…” Věřím, že jde o problém technický, vždyť tihle profesionálové by něco takového záměrně nepustili. Nic ve zlém, kluci, stejně jsem se dobře bavil.