Tibera je řeka v Itálii. Tiberium je zelený hnus z vesmíru požírající Zemi. Nod jsou cvoci, co tiberium uctívají, a GDI jsou sympatičtí hoši s velkým kvérem, co bojují za stopro správnou věc. Vítejte ve světě, kde když neumřete na otravu, tak vás zastřelí, nebo vám bouchne vaše puška a stejně umřete na otravu, anebo umřete prostě jen tak. Budoucnost je děsivá. Hranice apokalypsy a zoufalý boj o přežití. Kdo vyhraje?
Už je tomu pár let, co soustředěné tváře počítačových hráčů ozařoval zelený svit tiberia linoucí se z monitoru. V roce 1997 vznikla hra Comand & Conquer: Tiberian sun a pro fanoušky real time strategií to byla pařba nejvyššího kalibru. Natěž, postav, znič a pak slintej nad hranými sekvencemi mezi jednotlivými misemi, prostě lahůdka. Když k tomu připočteme futuristické modely techniky, které se od sebe diametrálně lišily – Nod měl stroje už na první pohled zlé, divím se, že tato kniha nevznikla už mnohem dříve.
Fantom Print nám, nadšeným hráčům, zprostředkoval již mnoho knih z prostředí her, namátkou Warcraft, Starcraft či nedávno docela stravitelný Dragon Age. A nyní konečně přichází adaptace Tiberian sunu. Jestli vyjde ještě knížka s názvem Red Alert, tak budu spokojený dokonale.
Tiberiové války zavádějí čtenáře do světa, které ovládá tiberium. Nikdo neví, co to přesně je, odkud to přišlo, ale je jisté, že ze Země to není. V době, kdy se příběh odehrává, to sežralo už půlku planety a pár cvoků, kteří to uctívají, se rozhodli, že znovu půjdou do války s těmi, kteří se proti tomu snaží bránit. Prostředí jak vyšité pro military sci-fi.Autor naštěstí nijak přehnaně neexperimentuje a očekávanou porci solidní zábavy nám prostřednictvím vojáků nabízí. Zároveň s tím kniha popisuje i příběh jedné novinářky, která se v tiberiem zamořeném světě pohybuje.
Obě části jsou sice vyrovnané a jedna kapitola střídá druhou, ovšem po kvalitní stránce je lepší ta nebojová. Prostřednictvím ní autor zavádí čtenáře do zamořeného světa. Neustále do něj buší beznadějností celé situace, kdy neexistuje účinná obrna proti šíření a lék na nákazu, kterou šmejd z vesmíru způsobuje. Emoce ze stránek, kdy vypravěč postavou redaktorky objevuje dokonale zničený a pokřivený svět plný nebezpečí z obyčejného deště, paniky z čehokoliv zeleného a šílených bezpečnostních opatření, vytváří hutnou atmosféru, která by se dala krájet a prodávat jako laciný stavební materiál. Autorovi se tak podařilo do knihy vecpat pochmurnou krajinu z obrazovek starobylých monitorů.
Rozdělení světa na zóny, neustálý strach a tu a tam vykouknuvší sympatizant s Nodem je asi to nejlepší, co se na celém románu dá nalézt a po této stránce ji posunuje výš, než by se u knihy tohoto kalibru očekávalo. Bohužel to však neplatí o druhé části, tedy o válce samotné. Autor zvolil velice profláknutou cestu mladého svobodníka, který začne postupovat v kariéře. Někdo ho nemá rád, někdo mu začíná věřit, pak někdo umře a tak dále. To jsou motivy, které každý zná z kvalitněji propracovaných příběhů třeba od Henleina. O bojové akce nebude nouze, ale autor se rozhodl nepopisovat vše do detailů. Chybí masivní mnohastránkové bitvy plné létajícího olova a bůhví čeho ještě. Na jednu stránku se odskočí do boje, pak vojáci pět stran kecají, pak se možná jednou, dvakrát někde vystřelí a hotovo. To je vše, celé.
Omezování popisů by samozřejmě na škodu nebylo, jenže v tomto podání čtenář neprožívá s vojáky každý výbuch u jejich zákopu, ale naopak se cítí odtažitý a jen tak sleduje děj, namísto toho, aby se do něj naplno vžil. Celé knize chybí napětí. Nějaký element, který by čtenáře nutil přeskakovat stránky, aby se zbavil sžíravého pocitu, jak to dopadne. Funguje zde princip Cimrmanovy operety, tedy že se v knize volně střídají prvky očekávání a zklamání.
Pro zklamání navíc hraje roli autorova nerozhodnost, jak celou akci podat. Nejprve vše vypadá, že je vše v pohodě, čtenář si dokonce libuje, že přežilo tolik jeho oblíbenců, a najednou z konstatování objeví, že umřelo tolik lidí a že to celé byl masakr. Jenže z předchozího textu to vůbec není znát! Tím si vypravěč sám sobě odporuje a čtenáře tím jenom mate a vyrušuje z plynulého čtení.
Další rušivé elementy jsou zkratky a kódová označení, které se nikdo neobtěžoval nechápavému čtenáři vysvětlit, či alespoň naznačit vysvětlení. Pojmy, a především zkratky vyžadují mnohého nepochopení a přeskočení v textu, než se konečně osvětlí jejich skutečný význam, některé pojmy jako „tiberák“ zůstanou záhadu prakticky až do konce. Krom toho jsem se coby zarytý hráč těšil na důvěrné známou techniku ze hry, ale vyjma oblíbených ork po ní není prakticky ani památky. A když už se objeví nějaké známé jméno, je použito tak nejasně, že i hry znalý čtenář bude velice zmaten, co to vůbec je. Toto naštěstí nehrozí tomu typu čtenáře, který o nějakém Tiberian sunu vůbec nemá tušení a knihu si koupil z jiných důvodů, než si počíst o své oblíbené hře.
Každopádně, a to mi dovolte, autor hru patrně hrál, protože se v ní dopustil i jednoho dárku pro fanoušky, kdy se v textu rozhodl vyřešit problém několika strojů s dotírající pěchotou ryze hráčským způsobem. Nebudu prozrazovat, ale pamětníkům jistě napoví citoslovce velkého a pronikavého mlask.
Tiberiové války je kniha, která zpočátku aspiruje na velice kvalitní počin, jenž více než perfektním způsobem popisuje atmosféru světa bojujícího s apokalypsou a zároveň mezi sebou. Jenže s přibývajícími stránkami se děj začne zrychlovat a ke konci, kdy už má našlápnuto na novou knihu, je celý text zazděn do nebe volající blbovinou, která naruší už celkově chatrně končící příběh a definitivně jej odsoudí k průměru.
Pokud spojíme výborný svět s výbornými nápady a k tomu připočteme lehce připitomělý děj, který ke svému konci skoro kolabuje, vznikne nám recenzentský oříšek, jak s takovýmto kontrastem naložit. Tiberiové války tedy vybojovaly Pyrrhovo vítězství. Ano, jsou zábavné a dokážou ve čtenáři vyvolat spoustu emocí, na které jen tak nezapomene, ale vítězství je vyváženo těžkými ztrátami na příběhu, který není zakončený tak, aby byla chuť pokračovat ve čtení dalšího dílu, na nějž konec textu tak explicitně upozorňuje.
“Některé pojmy jako tiberák zůstanou až do konce záhadou” – no nevím, vysvětlovat nadávku mi připadá jako přitažené za vlasy, to by se pak klidně mohlo v knihách z druhé světové vysvětlovat, proč se Němcům říkalo skopčáci 🙂