Jan Kotouč: Agent JFK 31 – Invaze

Normandie. Stop. Pláž Omaha. Stop. 6. červen 1944. Stop. Půda horká. Stop. Den D. Stop. JFK přítomen. Stop.

JFK-obalka

Aktuální díl „první ryze české sci-fi/fantasy série“, pod ním je podepsán již dříve osvědčený autor Jan Kotouč, otevírá čtvrtou desítku. O úspěchu Agenta JFK u českých čtenářů tedy není třeba polemizovat. Zároveň ale tato na české poměry již solidní tradice maně vybízí ke vzájemnému srovnávání. O to více, že 27. díl provedl v sérii radikální řez a od dílu 28 nastal restart. Série tak dostala poměrně výrazně jiný kabátek, který alespoň u mne nevyvolává frenetické nadšení. I příspěvek Jana Kotouče je tak důležitým střípkem v zodpovězení si otázky quo vadis, JFK? O tom ale později.

Jan Kotouč je známý jako autor military sci-fi a i v případě Agenta JFK nezapře své kořeny. Na sci-fi sice musí čtenář pro tentokrát zapomenout, onoho military aspektu si ovšem užije do sytosti. Jan Kotouč se totiž rozhodl našeho milého agenta vyslat do paralelního vesmíru, v němž jak na potvoru zrovna probíhá druhá světová válka. A jak díky vojínu Ryanovi ví i dějepisem podprůměrně políbený čtenář, na pláži v Normandii se v létě roku 1944 nechytal bronz, ale ve větší míře olovo. A před tím vás nějaký opalovací krém neochrání. JFK tady má svůj vlastní byznys, z minulého dílu už víme, že lze čekat buď velké překvapení a nebo velké zklamání. Druhá světová a německá okupace Francie však misi výrazně znepříjemňují. Proto se John s Vincentem rozhodnou využít kontaktů a možností a rozhodnou se pod vlivem pořekadla pod svícnem bývá tma (v tomto případě spíš v davu) vydat se do Francie pod křídly generála Eisenhowera, jenž spolu s polním maršálem Montgomerym zrovínka plánují invazi. Nelení však ani druhá strana. Majitel objektu, který má Johnovi dle tajemného příslibu odpovědět na jeho otázky, ovšem nepotřebuje, aby spojenecká invaze narušila jeho plány (a můžeme asi prozradit, že jde spíše o plány starého známého lorda Xaveria Hawka) a proto, když je postaven do situace, kdy musí volit, příliš dlouho neváhá a uzavírá spojenectví s jedním agilním a bystrozrakým důstojníkem Waffen SS. Do hry tak díky X-Hawkovým možnostem vstupuje zbraň s velkým Z, která má Hitlerovi s definitivní platností vyhrát válku. Ze spojeneckých hochů se tak stává v podstatě jen kanónenfutr a jediný, kdo může invazi a tím i dějiny zachránit, je jen JFK. Kdo taky jiný, že? Jan Kotouč ale nedává Johnovi nic zadarmo a tak je možná těšit se na řadu zvratů a napínavých situací. Protože kdy jde ve válce něco podle plánu?

Co se vlastního průběhu válečných operací týče, alternativní realita, v níž se JFK a Vincentem Vegou pohybují, se od obecně známého průběhu druhé války výrazně neodlišuje. Ani ta superzbraň, která spadne náckům díky X-Hawkovu pohůnkovi do klína, není zas tak nic extra, byť funguje s děsivou účinností. Ono co taky čekat jiného, Maurbyho efekt je sviňa a nepomůže ani kdyby se X-Hawk na hlavu stavěl. Kotoučem zrežírovaná mise je tedy především něčím, co by šlo označit za alternativní historii. A tady je třeba sklapnout podpatky a Janu Kotoučovi v pozoru salutovat. Nastudování reálií se zhostil s bravurou a neméně dobře zvládl jejich naroubování na příběh i vnitřní historii série. Možná i proto, že se raději do větších přesahů nepouští. Pro někoho možná bude pro to 31. díl agentových dobrodružství pro svou „usedlost“ poněkud fádnější, military cvoci si ho ale užijí beze zbytku. A domnívám se, že nejen oni, protože hlavní devízou je příběh – a ten se Kotoučovi opravdu povedl. Invaze je v souladu se svým názvem kontinuální jízdou, která čtenáře ze svých spárů nepustí a nedá mu vydechnout až do konce. Připočteme-li, že výsledek mise skutečně rozdá karty znovu, a to výrazným způsobem, je se opravdu na co těšit.

Osobně hodnotím Kotoučův díl jako nejlepší v éře po restartu. Proč? Vezměme to trochu ze široka. Je pochopitelné, že po masakrózním vykydlení Agentury v díle 27 lze jen těžko udělat na čtenáře podobný dojem. Stejně tak je jasné, že začátky bývají obvykle typické pomalejším rozjezdem. I tak mne ale Žambochova 28 zklamala, z důvodů subjektivních (psychika JFK příliš připomínající mé neoblíbené Visio in extremis a jeho hlavního imrvére žíznícího hrdinu) i objektivních (řemeslné selhání v podobě rozvržení a gradace příběhu). Větší problém ale vidím v nové koncepci série. Dřívější v podstatě autonomní mise umožňovaly uzavřít každý jeden příběh a čtenář tak mohl v podstatě číst zcela volně dle svého výběru, podle toho, který autor či námět ho zaujal nebo naopak vyhnout se autorovi, o němž věděl, že mu nesedne. Počínaje dílem 28 se ale Agent JFK stává regulérním seriálem, kde na sebe jednotlivé „epizody“ navazují bezprostředněji. A to mělo prozatím za následek i to, že závěry knih byly takové nijaké a čtenáři se tak upřel požitek z vyvrcholení příběhy. Tím v mých očích utrpěl jinak excelentní a zajímavý díl Míly Lince. 30. díl zachránilo to, že byl parafrází slov Jaroslava Haška „tak divnej, až byl hezkej.“ Působil ale dojmem zcela výplňkového charakteru ve vztahu k dalšímu vývoji (což se samozřejmě může změnit s dalšími pokračováními). I pod vlivem zmíněné neuspokojenosti coby čtenáře (nelze nesrovnávat s podobně koncipovanou sérií Kladivo na čaroděje, kde je ona seriálovost po mém soudu vychytána z pohledu čtenáře mnohem lépe) se tak nešlo ubránit dojmu, že JFK bezradně přešlapuje na místě, neboť JWP tak zamíchal karty, že nikdo vlastně neví jak pokračovat. Až jsem začal přemýšlet, zda se skutečně Agent JFK nemění v žánrovou Ulici, topící se v nekonečné agónii bezradnosti. Díl Jana Kotouče v tomto smysl vnímám (po Dlouhém černém úsvitu) jako světlo na konci tunelu. Jednak je autorem lépe zvládnutý onen svazující poměr mezi potřebou poskytnout čtenáři pocit dějového vyvrcholení a zároveň vytvořit svému nástupci předpolí, na které může navázat, jednak pointa vzbuzuje naději, že se JFK konečně pohne z místa, resp. přestane zmateně pobíhat sem a tam, od ničeho k ničemu, a že Agentura ještě neřekla své poslední slovo. Možná je totiž všechno jinak, než jsme si dosud mysleli. Přesto ale (prozatím) platí, že původní pojetí mi konvenovalo více.

Pohodlný život Johna Francise Kováře, šéfa globální pašerácké organizace, přeruší návštěva dlouho ztraceného přítele Vincenta Vegy a informace o usedlosti Chateau Molineraux, kde se prý dějí věci související s paralelními světy a kde snad, možná, zahynuli i někteří z Kovářových přátel. Chateau Molineraux se nachází v Normandii, bohužel v Normandii roku 1944 okupované Němci. Spojenecká invaze je na spadnutí a Kovář s Vegou mají jedinou možnost, jak se tam dostat včas – využijí tajný průchod mezi světy a připojí se k americké 82. výsadkové divizi. V Den D seskočí spolu s dalšími pětatřiceti tisíci parašutisty do Normandie. Invaze však nemusí probíhat podle učebnic dějepisu. V Chateau Molineraux sídlí člověk, který nechce, aby něco tak malicherného jako válka rušilo jeho výzkum, a nebojí se Němcům nabídnout pomocnou ruku. Pro Kováře a Vegu to dost možná bude ten nejdelší den. Svůj svět si musíme zasloužit!

Název: Invaze

Autor: Jan Kotouč

Série: Agent JFK 31

Forma: Paperback

Obálka: Petr Vyoral

Počet stran: 200

Cena: 189 Kč

Vydal: Stanislav Juhaňák – Triton ve spolupráci s E. F., 2013

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. autonomní mise
    Tak úplně bych nesouhlasil s tím, že série před restartem byla cyklus zcela nezávislých epizod a nemyslím tím dvojdílné příběhy od Žambocha nebo Hlávky. Ještě za fungování Agentury se celým cyklem prolínala linie, kdy byl Kovář uvržen u EF v nemilost a šlapala mu na paty Vnitřní divize a taky tu byl stále rozkol a boj o moc uvnitř Agentury.
    Po restartu přichází každý autor se svým vlastním příběhem a tyto díly společně k sobě poutá pouze jedna linie – cesta po zničení EF k nějaké nové stabilnější situaci. Jak jsme si všimli, tak na této cestě JFK potkává některé staré známé a jistě to má nějaký důvod. Myslím, že následující díl Zlaté město od Petra Totka celou sérii trochu stabilizuje a zpřehlední.

Zveřejnit odpověď