Naplněná očekávání dlouho neočekávaného

Jednou z prvních fantastických vlaštovek tohoto roku se s lednovým vydáním stala nová sbírka Jana Dobiáše. A nikoliv překvapivě jsou povídky v Neočekávaných dýcháncích přesně takové, jak se dalo předpokládat: nápadité a nepředvídatelné.

Dobiáš Jan: Neočekávané dýchánky

Po několikaletém exkurzu do světa románů se Jan Dobiáš vrátil k formátu, který mu sedí nejlépe – povídkám. Jsou prostě lidé, jejichž talent září tím víc, čím méně stran mají k dispozici, a už sbírka Po dračím ohni ukázala, že Dobiáš je přesně tenhle případ. Neočekávané dýchánky, v mnohem Dračímu ohni podobné, to jen potvrzují.

Ono vůbec platí, že vzít do ruky cokoliv od tohohle autora je sázka na nejistotu. Ne co do kvality – ta je excelentní a neklesá ani v Dýcháncích – ale pokud jde o děj. Nenechte se však mýlit: nejedná se o nedostatek. Naopak, tahle nejistota je lahodně bohatá v tom nejlepším slova smyslu. Pramení z autorovy košaté představivosti, jež měla tentokrát opět volnou ruku ve výběru námětů, pointách i drobných detailech, které člověku utkví v paměti. Napsat o magickém městě dokáže kde kdo, ale vzít tenhle termín až moc nebo příliš málo doslovně a pohrát si s ním natolik, že budete mít chuť se jít omluvit vlastnímu paneláku, to už tak jednoduché není.

Už zmíněná hravost je hlavní charakteristikou Dýchánků. Po místy temné atmosféře a nadprůměrně četném výskytu andělů v Dračím ohni už není ani památky, místo toho se hrdiny stávají pohádkové postavy, literární archetypy a vůbec kde co (obvykle něco, co byste nečekali). Od nepokryté parodie Hobita po dobrodružství spisovatele hledajícího inspiraci se knihou jako pevně spředená nit táhne humor, který na vás dýchne svou svěžestí a místy i na povrch probublávajícím cynismem.

Musím se opakovat: čím menší rozsah, tím lépe se Dobiášovi daří ho naplnit. Mezi slabší kusy sbírky tak podle mne patří dvě nejdelší povídky, tedy Padesát odstínů tygří srsti a Nebe a hvězdy. První pobaví, ale mohla by být klidně i o třetinu kratší; druhá naopak působí jako několik mikropovídek volně pospojovaných kousavou podobiznou (ne)obvyklého zaměstnání. Naopak kratší Pramen života vykresluje barvité obrazy, za jaké by se nemusel stydět leckterý renomovaný impresionista, a Cihla, malta… taška pálená zase duchaplně realistický portrét občana městského. To vše s více či méně sžíravým vtipem, který krystalizuje v Čím budu, až vyrostu, školním slohu o výhodách práce sériového vraha.

A pokud se vám zasteskne po tom temnějším Dobiášovi, který před deseti lety ve své prvotině nechal úkladně zabít Ježíška, můžete jeho odlesky zahlédnout minimálně v Autobiografii průvanu, dalším malém klenotu na několika stranách.

Neočekávané dýchánky jsou ideální kniha pro čtenáře, který se chce pobavit a občas zatoužit po tom se autora zeptat, na čem zrovna jede a kde se to dá sehnat. Stejně jako je pestrá krásně vyvedená obálka, tak je pestrý i obsah a reakce, které vyvolává. Často se budete smát, občas se zamyslíte a někdy skončíte frustrovaní tím, jak všechno nakonec (ne)dopadlo – pocit důvěrně známý především tomu, kdo se k autorovi vrací po přečtení Modré luny čarodějů, rudého měsíce války. Tentokrát jsou však tyhle ostny zabalené do mnohem tlustší vrstvy sympaticky drzé ironie.

A proč že jsou všechny ty dýchánky neočekávané? To protože nejlepší způsob, jak číst tuhle sbírku i Dobiáše obecně, je nic nepředpokládat a jen se nechat unášet řekou inkoustu z autorova pera. Ať už si totiž budete sebevíc jistí tím, co se stane na další stránce, nikdy se netrefíte. Příběh místo toho uhne ještě zajímavějším a neotřelejším směrem. A to je dobře.

90%
  • Jan Dobiáš: Neočekávané dýchánky
  • Vydaly: Straky na vrbě, 2016
  • Obálka: Jana Maffet Šouflová
  • Počet stran: 384
  • Cena: 250 Kč
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď