Nebezpečné vize – Ellison Harlan

Nebezpečné vize obsahují 33 povídek od dvaatřiceti autorů. Harlan Ellison stanovil při výběru textů dvě pravidla (Nepočítaje v to jistou minimální úroveň kvality, z níž byl bohužel v případě autora zvučného jména ochotný slevit): Do sborníku se dostaly výhradně dosud nepublikované práce, jejichž obsah byl nějakým způsobem nový, znepokojující, v ideálním případě šokující.

Ellisonova vize se setkala s vřelým přijetím hned dvakrát. Poprvé u oslovených autorů: Svými povídkami do antologie přispěla vedle poměrně neznámých literátů, dychtících protlačit své neortodoxní a často obtížně publikovatelné texty, i slušná řádka světově uznávaných osobností science fiction. Podruhé pak Nebezpečné vize slavily úspěch u čtenářů a odborné kritiky, o čemž svědčí i dosud nepřekonané dvě Nebuly a  čtyři Hugové (včetně jednoho ve speciální kategorii pro Ellisona coby sestavovatele), jimiž byly texty ve sborníku oceněny.

Pokusy o obecnou charakterizaci povídek v Nebezpečných vizích obsažených jsou nevyhnutelně odsouzeny k nezdaru. Tři desítky autorů představily tři desítky odlišných přístupů a obvykle nezaměnitelných vypravěčských stylů. Právě různorodost textů je jednou z těch předností knihy, na nichž se nepodepsal ani pustošivý vliv osmatřiceti let, které od jejího vydání uplynuly. Přestože se však se zadaným úkolem popral každý z autorů po svém, opakují se přirozeně některé prvky častěji než jiné. Nejoblíbenějšími prostředky k upoutání čtenářovy pozornosti se tak stala tradiční témata náboženství a násilí, stejně jako úvahy o sociálních a morálních problémech. (Nějaké to morální poselství lze ostatně, obvykle prostřednictvím varování, nalézt ve většině povídek – byť by mělo spočívat jen v poukázání na to, jak relativní ve skutečnosti etika je. (Do toho, do toho, do toho, řekl ptáček))

Nejhorší škody na Nebezpečných vizích napáchal – jak jinak – čas. Čtyři desítky let jsou dlouhá doba a pro povídky, jejichž síla do značné míry spočívá v originalitě a odlišnosti (nebo revolučnosti, převezmu-li Ellisonovu rétoriku), to platí dvojnásobně. Možná dokonce trojnásobně, uvědomíme-li si, jaké množství textů editor vtěsnal na necelé čtyři stovky stran (zbývající téměř třetinu knihy zabírají chvalozpěvy na Nebezpečné vize a Harlana Ellisona, úvody k jednotlivým povídkám a doslovy jejich autorů). Jen deset příběhů svým rozsahem přesahuje deset stránek, takže nepřekvapí, že značná část z nich spadá do kategorie „pointovek“ a většina ostatních stojí na jediném, svého času možná originálním nápadu. Většina námětů a témat, na něž v Nebezpečných vizích narazíte, se však od té doby objevila v bezpočtu jiných textů. Před kolika lety proniklo zrození a dospívání antikrista dokonce i do humoristické fantasy? (Což ostatně možná nejvýmluvněji vypovídá o tom, jaký vliv měly Nebezpečné vize na ostatní autory.) 

Tendence k sešlosti věkem vykazují zejména povídky zaměřené na společenské a etické otázky. Upozorňování na existenci rasové nesnášenlivosti, či na pestrost sexuální orientace je na počátku 21. století už příliš obehraná písnička. Je ovšem třeba podotknout, že například povídka  Den potom, co přišli marťani Frederika Pohla, jíž se má výtka týká asi nejsilněji, by byla sotva průměrnou i bez své mravokárnosti. (Což mne mrzí o to víc, že Pohl patří mezi klasiky žánru k mým nejoblíbenějším.) Oproti tomu například Poul Anderson ve své Eutopii, v níž se zabývá obdobnou otázkou, předkládá důkaz, že i tisíckrát provařené téma lze podat zajímavě a nadmíru čtivě.      
Ve sbírce se ovšem najdou i texty, jejichž čtyřem křížkům je obtížné uvěřit. Jezdci purpurové mzdy  Philipa J. Farmera (Hugo, nom. Nebula) by se se svou záplavou nápadů a celkovou atmosférou výborně vyjímali i v Šustových Trochu divných kusech. Tuzemská verze povídky poněkud utrpěla vinou značného množství (věřím že) nepřeložitelných slovních hříček. (Na druhou stranu například s „ředkvičkami“ předvedl překladatel Vít Kabelka tak bravurní kousek, až se vnucuje otázka, do jaké míry opravdu vycházel z originálu, a nakolik jde o geniální improvizaci.) Někomu může vadit autorova téměř obsedantní potřeba zakomponovat do každého svého textu co nejvíce sexu (nenapodobitelný způsob, jímž tak Farmer činí, mne pokaždé nutí položit si otázku, co má ten chlap, proboha, za problém), ani to však nic nemění na skutečnosti, že jde o jednu z nejzajímavějších a nejosobitěji napsaných povídek ve sbírce. Totéž lze bez nejmenších výhrad prohlásit i o Navždy, a Gomora… (Nebula, nom. Hugo) Samuela R. Delanyho, jejíž pojetí (samotný námět už ovšem méně) by ještě i dnes obstálo ve společnosti těch nejmodernějších scifi povídek.

Poklonu nepochybně zaslouží i texty, jejichž stáří je uvěřitelné více, díky své nadčasovosti ovšem dosud neztratily nic ze své síly. Leiberovu povídku Hodit kost(ka)mi (Hugo, Nebula), která se již zařadila mezi fantastickou klasiku, lze dodnes bez přehánění označit za pravděpodobně čtenářsky nejvděčnější z povídek do Nebezpečných vizí zařazených. Nadčasovost je charakteristickým rysem také téměř všech prací P. K. Dicka. Dick má sice tendence opakovat vlastní náměty, ještě jsem však mezi jeho texty nenarazil na jediný kus, který by nestál za přečtení, a jeho poněkud orwellovská, ale především hodně dickovská Víra našich otců není v tomto směru výjimkou.

Vedle výše uvedených ovšem v Nebezpečných vizích naleznete i řadu nenápadnějších prací, takových, kterým se nestaví pomníky a neudělují literární ceny, a přece by se bez nich antologie neobešla. Býčími zápasy inspirovaná Auto-da-fé Rogera Zelaznyho je ukázkovým příkladem povídky postavené na jediném výborném nápadu. Úžasnou citlivostí a hravostí se vyznačuje Sex a/nebo pan Morrison čerstvé držitelky World Fantasy Award za celoživotní dílo Carol Emshwillerové, do jejíž skřítkovsky praštěné hrdinky není dost dobře možné se nezamilovat. A humorné texty jako Co se stalo s Augustem Clarotem? nebo Setkání s vidlákem opravdu dokáží i po tolika letech královsky pobavit.

V Nebezpečných vizích si pravděpodobně každý najde povídky, jež ho dokáží oslovit. Tím bohužel nechci říct, že by tento potenciál měly všechny texty v knize obsažené. I tehdy, když připustím jedinečnost vkusu každého čtenáře (Ano, výše uvedené kusy a mnohé další se líbily MNĚ a pochybuji, že by se mnou v jejich hodnocení někdo bezezbytku souhlasil.), zde narazíte na nejednu sotva průměrnou povídku, a zcela jistě na řadu dalších, které vám budou prostě cizí – daň za množství a různorodost vybraných autorů.

Kapitolou samou pro sebe je otec Nebezpečných vizí Harlan Ellison a jeho příspěvky do knihy. Vedle téměř až nadměrného počtu předmluv a úvodů ke sborníku (skrze něž se k první povídce prokoušete až na straně 47) je editor zodpovědný i za předmluvy k jednotlivým kapitolám. Tyto předmluvy mají sloužit k představení jednotlivých autorů, do středu jejich zájmu se ale až příliš často dostává sám malý velký Harlan Ellison. Co do nadutosti se tyto pasáže směle vyrovnají doslovu k další „nejoceňovanější knize všech dob“, Kirinyaze. Na rozdíl od samohany Mika Resnicka se ovšem při masáži Ellisonova ega hlásí ke slovu i literární kvality jmenovaného.

Harlanu Ellisonovi není cizí sebeironie a do svých předmluv dokázal s citem mistra zakomponovat vedle perliček ze života představovaných autorů i přesně odměřenou dávku humoru, nemluvě o svatém zápalu pro věc – kombinace, které odolá jen málokterý čtenář. Já osobně jsem Harlanu Ellisonovi odpustil Harlana Ellisona přibližně v polovině knihy a nakonec mi nezbylo než uznat, že vhodnějšího průvodce po Nebezpečných vizích bych hledal marně.

Nebezpečné vize jsou v každém případě knihou hodnou pozornosti. I po letech se mohou směle poměřovat se sborníky sestávajícími z pečlivě vybíraných držitelů literárních ocenění. Chcete-li se však vyvarovat případného zklamání, berte vydavatelovy oslavné výkřiky o revoluci v science fiction s rezervou a všimněte si především minulého času, který je v nich užit. Pokud však neočekáváte náhlé osvícení, ale „jen“ solidní knihu s často výrazně nadprůměrnými texty, přijdete si s Nebezpečnými vizemi na své.