Oheň nebe 1 – Přes tvář světa – Kirkpatrick Russell

Russell Kirkpatrick je zástupcem u nás nepříliš známé novozélandské (nebo snad oceánské?) fantastiky a jeho Přes tvář světa je od začátku prezentováno jako fantasy klasického střihu. Nejednotná království na západním okraji světa čelí invazi sil odvěkého Ničitele, Pána temnot, který kdysi zapříčinil roztržku mezi lidmi a Nejvyšším. V cestě jeho plánům stojí jen dávné proroctví hovořící o Pravé ruce boží…

To nezní originálně ani trochu – a to z prostého důvodu, že to originální skutečně není. Kirkpatrick však ani nepředstírá opak a naopak se hlásí k dalším ustáleným motivům, které by jiným autorům už nestály ani za kopanec – odlehlá vesnice, v níž žijí budoucí hrdinové, nyní na prahu dospělosti, příchod hrozivého nebezpečí, starší mentor, řád tajemných strážců světa a spousta dalších.

Skoro se tak ztratí, že prvotní impulz k putování je tentokrát obrácený naruby: nikoliv hrdinové, ale to padouši jsou v roli štvanců, poté, co unesli rodiče mladíků Halla a Leitha. Družina (pokud tam slyšíte velké „d“, zaslouží váš sluch pochvalu) se vydává zajatce zachránit a zároveň chce varovat království Falthy před hrozící válkou.

Což znamená opět hrst starých dobrých, osvědčených a v podstatě jednoduchých motivů: bezpečná místa, nebezpečná místa, podivuhodní lidé, zapomenuté národy, pozůstatky dávných civilizací a samozřejmě semo tamo nějaký ten boj. Narážky na proroctví, rozdělení družiny, sdílená i zatajovaná tajemství a nakonec dospění k toužebně vyhlíženému místu, které slibuje ještě daleko větší problémy…

Na nejnovějším příspěvku řady Moderní díla fantasy by se poměrně snadno dala dělat strukturální analýza klasické fantasy. Je tedy jasné, že hodně lidí bude nadávat a budou mít s knihou problém. Ale stejně tak je jasné, že já osobně jsem nadšený. Originalita sucks, děkuji za pozornost.

O to více si může ovšem příběh vychutnat varovaný čtenář – pokud má podobné čtení rád v tradičnější podobě a má dostatek času. Kirkpatrick totiž rozhodně nepatří k autorům, kteří by před sebou hrnuli děj na vlně akce, přesunů armád, intrik a nějakého toho sexíku. Zvolil naopak spíše pomalejší vyprávění, které se ovšem na druhé straně až na pár zaškobrtnutí nezastaví.

Je sice znát, že autor ještě úplně nemá v ruce pravidla gradace (především prostřihy mezi různými místy a časy děj spíše ještě pozastavují než aby jej šponovaly) a na svém kontě má i další hříchy, ale jinak si zaslouží pochvalu. I kdyby jen drobnostmi, daří se mu udržet čtenářskou pozornost a příběh servíruje v těsném sepětí s objevováním svého světa.

Který je zatím tím hlavním hrdinou. A tady zaslouží autor bezmeznou poklonu, protože jeho svět je skutečně živý a přestože jej nezaplnil kouzelnými tvory či čáry, jedná se o svět magický. Jeho magie (skutečná kouzla jsem byl schopen spočítat i já) však čerpá nikoliv z nadpřirozena, ale z úcty, kterou autor cítí k přírodě a jejímu majestátu, k jejím pravidlům.

Navíc se důsledně vyhýbá tomu, aby uvedl na scénu více postav. Vlastně celou knihu se pohybujeme v divočině a do největší bitky se zapojí pouhých několik desítek válečníků. Po celou dobu je tak zdůrazňována velikost přírody a její síla oproti lidské malosti a nicotnosti. Dokonce i v bájích, kterými si hrdinové krátí chvíle putování, je cítit velká role řek, hor, střídání ročních dob…

Skutečně se přitom nejedná o nijak nudné čtení. Spíše o jakýsi návrat k dávným vzorům. V ozvěnách je cítit nejen fascinace krajinou u klasiků fantasy (především Tolkiena), ale i šum lesů Nového světa, plných zálesáků. Při popisu rodné vesnice hrdinů by se zase jistě pousmál blahé paměti R. Jordan. Přesto je však Kirkpatrick dostatečně svůj, když boduje již zmíněným upozaděním magie a hledáním kouzla v obrazech a jevech, které nám nejsou nijak vzdálené, ale od nichž jsme již byli civilizací citelně odříznuti.

Je přitom otázkou, nakolik je to vše jeho původem. Zda je Nový Zéland (a Austrálie) spíše okrajem velkého světa fantastiky, na němž se konzervativní přístupy a motivy udržují snáze, či je to mocný vliv tamní krajiny (při čtení jsem si nejednou vzpomněl, odkud že je P. Jackson a kde že točil Pána prstenů).

Nechci budit dojem, že se jedná o perfektně napsanou knihu, novou klasiku klasik, to rozhodně ne. Především ze začátku je znát, že autor svůj styl stále teprve hledá a učí se způsobům, jak své vize převést na papír co nejvěrohodněji – především první odstavec první kapitoly vypadá spíš jako výsledek soutěže v hromadění barvitých přívlastků pro popis lesa, ale to se časem usadí. Stejně jako gradace scén, sledování více linií a přirozenost některých dialogů.

Hodnota románu leží jinde – není akční, není nacpaný magií, nechrlí skvělé nápady a bizarní vize ani nijak neexperimentuje se svou formou. Je ale napsaný s nadšením a dokáže svého čtenáře donutit zpomalit, zvolnit a trochu posmutněle zavzpomínat na všechny ty skvělé klasické fantasy, které se dnes už, s čestnou výjimkou Tada Williamse, nepíší (protože autoři zemřeli, zesenilněli, zbláznili se nebo jsou u nás prostě tabu).

Asi nikdo by nechtěl podobné knihy čít stále, ale jednou za čas je možné si je vychutnat, protože i malé ohlédnutí za starší podobou žánru, je li podáno s umem a pietou, patří k moderní tváři fantasy. Přes tvář světa je pomalejší, ale o to nostalgičtější poutí do dějin fantasy a jako takovou je třeba knihu brát. Pak nebudete zklamáni.

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz