Pád měsíce – McDevitt Jack

Spisovatelé píší začátky svých knih různými styly. Někteří nejprve nasadí samostatnou superpoutavou akci, kterou přilákají čtenáře, a teprve pak začnou popisovat hlavní příběh pěkně od začátku. Někteří dobří autoři hned od začátku nasadí zběsilé dějové tempo a už s ním neskončí. A jiní zase začínají pěkně pomalu, jako s rozjezdem těžkého vlaku, a děj nabírá obrátky  až po několika stránkách – a stejně jako rozjetý vlak už se těžko zastavuje. Jack McDevitt si pro svůj román „Pád Měsíce“ vybral tu třetí variantu. Má to své ale. Těžká lokomotiva táhnoucí děj se nerozjela ani po 20, ani po 50, 100, 200 stránkách. Děj se začíná rozjíždět až po stránce 227, opravdu skvěle a napínavě, ale to už mnoho čtenářů „jízdu“ asi klidně zrušilo. Kde jsi, Jacku, asi udělal chybu?

                Pravděpodobně je to v tom, že se snažil napsat něco víc než science fiction. „Pád Měsíce“ není jen sci-fi, ale i politický thriller, katastrofický příběh, a bohužel je zde i vidět jistá snaha o psychologický román. Prostě se McDevitt snažil svým dílem vymanit z klišé obyčejné scifi a napsat něco, co budou číst všichni. Kdybych knihu měl srovnat s jinými díly, tak je to vlastně takový mix katastrofického románu „Svědectví“ od Stephena Kinga a bodrých thrillerů 70. let z pera klasika tohoto žánru, Arthura Haileyho. Z Kinga převzal celosvětovou katastrofu a od Haileyho velké množství postav. A právě toto množství postav se stalo prokletím prvních 227 stran knihy. A myslím, že pro knihu osudovým.

         Kromě hlavních postav ve dvou ohniscích příběhu – na Měsíci a na Zemi – se do děje dostávají postavy, které absolutně nemají na příběh žádný vliv a pouze zabírají velké množství stránek. K čemu potřeboval McDevitt zakomponovat do děje příběhy lidí nějaké nábytkářské firmy nebo osamoceného důchodce žijícího na pobřeží? Dozvíme se v několika kapitolách, jak sociálně uvědomělí jsou majitelé nábytkářské firmy, když evakuují nejen podnik , ale i své zaměstnance z pobřeží do výše položených míst, kam se snad možné vlny tsunami nedostanou. A celá jejich role končí tím, že pozorují bombardování Ameriky zbytky Měsíce, jeden z těchto zbytečků jim spadne na hlavu a firma už neexistuje. To stejné je i s naším důchodcem. Pořád nevěří, že se něco stane, a pak se náhle moře začne vzdouvat, důchodce skočí do svého Chevroletu, a když na pobřežní dálnici to vytlačí na 140 mil za hod., pohřbí ho šedesátimetrová temná vlna vody. Autor se očividně snažil navodit co nejpřesvědčivější pocit hysterie, kterou ovládl svět z blížící se vesmírné katastrofy, na co největším množství obyčejných Američanů. Ale prostě mu to nevyšlo.

         O čem je tedy samotný příběh. Je duben 2024. Na Měsíci má americký viceprezident Charlii Haskell slavnostně otevřít první stálou mezinárodní kolonii. Kromě toho všichni na Zemi pozorují i zatmění Slunce. A právě během něho jedna amatérská astronomka objeví za Sluncem novou gigantickou kometu – Tomiko. Je z toho velká sláva, až do doby, než se zjistí, že její rychlost je tak veliká, že ji gravitace Slunce nestáhne a ona poletí vstříc osudové srážce s Měsícem. A Měsíc tuto srážku nemá šanci přežít. A začíná ten pravý kolotoč. Nejen, že se hned po otevření měsíční stanice tento nejdražší projekt lidstva prostě vypaří, ale asi se ani nestačí všichni ze stanice evakuovat. Nakonec se obětují vedoucí představitelé na Měsíční stanici. A k nim se ke zděšení všech přidává i viceprezident Haskell, který ignoruje rozkaz prezidenta USA a zůstává taky. Nakonec se obětavostí kosmických pilotů podaří evakuovat i tuto skupinu hrdinů. Měsíc je po nárazu roztržen, jeho zbytky dopadající na Zemi způsobí Armageddon. Pobřeží USA je do hloubky několika kilometrů pod vodou, vnitrozemí je bombardováno úlomky silou atomových zbraní. Jsou tu milióny mrtvých. Mezi nimi i prezident USA. A když to po dni konečně skončí a vše je snad v pořádku, objeví se několikakilometrový úlomek Měsíce , POTKO 38, který má dopadnout na USA a tím ho vymazat z mapy světa. A tu nastupuje hrdinný Haskell, nový prezident USA, a celou situaci s nasazením života zachraňuje.

         Nechci ale říct, že by postava Haskella byla McDevittem vytvořena pod vlivem Supermana a amerického patriotismu. Má své slabiny, ale prostě to neměl být prezident . To ho jako postavu knihy dělá trochu reálně neskutečnou. Ono samotné propracování postav v knize ve trochu plytké, chybí zde nějaká opravdu výjimečná charakterní postava.

       Překlad knihy je na celkem dobré úrovni, i když někdy tu najdete dost těžkopádné obraty. Např. věta „ Popřáli mu, aby zlomil vaz“ mi zní trochu divně.

       Co říct závěrem. Je těžké hodnotit knihu jako celek. Mohli bychom ji rozdělit na dvě části. První díl – Před srážkou. Ten bych hodnotil tak 4/10. Opravdu nudný a slabý. Druhý díl – Katastrofa je tady – ten už je velmi dobrý a dějově skvěle propracovaný. Ten hodnotím 9/10. Ale protože to tak rozdělit nejde, musím hodnotit 6/10. Sorry, Jacku McDevitte.