Stezky krve vedou do slepé uličky

Všichni asi znají příběh o tom, kterak se zlý Adigas, zplozenec démonův, stál samozvaným vládcem v království Luban, a skupinka povstalců se ho rozhodla sesadit z trůnu. Kdo se nechytá, protože prošvihl první vydání knihy v roce 2001, dostal nyní novou příležitost seznámit se s tímto dnes již kultovním dílem, a to se vším všudy – knížka je totiž čistým reprintem původní verze.

Na milovníky klasické fantasy čeká ve Stezkách krve hned několik lahůdek – pečlivě popsané souboje, propracovaná topografie upomínající rusko-mongolské pohraničí, včetně hezké práce s jazykovými odlišnostmi a pohanskou mytologií. Za pozornost stojí i dvě tři milostné scény, z nichž ta z oslav Sivasvatu (beltaine/rusálie) přímo vybuchuje vášní. Je vidět, že s pomocí symboliky země a setby se dají nadělat zázraky.

Jenže to jsou jen krátké světlé okamžiky na krvavých stezkách, kterými hrdinové kráčí. Násilí je totiž pronásleduje na každém kroku, takže pokud zrovna kolem nezuří válečná vřava, rvou se o kořist dravá zvířata a pod obřadním nožem umírají bezbranné obětiny… Čtenář jen přimraženě sedí a zírá na ty potoky krve, hromady rozsekaných těl a spálené vesnice… Navíc se na něj hned od počátku nemilosrdně sypou jména lidí i bohů a dalších reálií, které musí pochopit z kontextu.

Děj se odehrává v několika liniích a střihy jsou časté, někdy až moc. Skákání sem a tam, a to i po méně než půlstránkách, může čtenáři působit opravdové problémy usledovat veškeré dění. Je skoro div, že příběh vůbec drží pohromadě, vždyť vypadá jako slepený ze střepů a je taky tak ostrý, ba drásavý. Jde skrz maso až na kost samotné čtenářovy víry ve vítězství Dobra. O to se tu totiž hraje především. Za nitky v pozadí tahají dva mágové – Zerichan a Gara – každý na opačné straně pomyslných vah světa.

Spor je nasnadě – nástroj, kterému tomu prvnímu měl dopomoci k moci, se stále víc vymyká kontrole, a tomu druhému nezbývá, než pro záchranu zemské Rovnováhy povolat dávné magické síly a vyslat Čtyřku poznamenaných, aby zjednali nápravu. Těmito živými loutkami čaroděj pragmaticky manipuluje, a to je zřejmě důvod, proč motivacím postav lze jen obtížně rozumět. Zde tkví i druhý kámen úrazu – ač se na stránkách Stezek krve setkáte s celou plejádou postav, je jen obtížné se s některou ztotožnit, leda byste stáli o nějakou psychiatrickou diagnózu. Nejskvělejší z nich je hlavní zloun, pravý antihrdina, kterého si čtenář fakt vychutná, obzvlášť tu jeho obsesi s kotětem…

Za pozoruhodné považuji, že autorka přivedla do příběhu hned tři silné ženské postavy. Zatímco mužští protagonisté mají vesměs charakter placatý jako papírové figurky z vystřihovánek – jsou správně drsní a mají pořád chuť znásilňovat – ženské hrdinky musí mít vždycky nějakou komplikaci, hlavně aby štěstí nedošly. Trochu to vypadá, jako by si s nimi Ivana Kuglerová nevěděla rady. Jako by jí překážely. Posuďte sami: poživačnou Bejuanu autorka odpraví snad ani ne v půli knížky, z laskavé Nuzky se nakonec vyklube šílená sebezničující Varha a odvážná Vesnika zase tropí hlouposti, aby svou nezávislost nějak utlumila… Jako by se ženský prvek do příběhu vůbec nehodil…

Pocit, který po přečtení zůstává, lze vyjádřit těmito slovy: klopýtání, temnota, porážka. Přestože příběh zdánlivě vrcholí vítězstvím, paradoxně nikomu nepřinese užitek. Nezazní žádný jásot, nepovstane žádný glorifikovaný nositel pochodně s nadějí. Jako když dojdete na konec cesty, která nikam nevede. Drastické scény občas působí samoúčelně, a když už se teda těšíte na barvitý skon záporáků, přijde jen suchý komentář. Chlad, strohost a absence emocí tak potěší spíš příznivce temnějšího proudu fantasy žánru.

Ve své době muselo dílo logicky zapůsobit a jistě tu vyvstává otázka, jak by zabodovalo dnes. Tehdy dvaadvacetiletá Ivana Kuglerová byla už známá a čtená díky svým povídkám v Zbraních Avalonu, Mlokovi nebo Dechu draka a rázem se stala korunní princeznou české fantasy. Čtenáři, potažmo i recenzenti, nemohli uvěřit, že příslušnice „něžného pohlaví“ (fuj, jak ten pojem nesnáším!) je schopná napsat něco tak realisticky drsného. Přijetí Stezek krve bylo vesměs pochvalné, i když se vyskytly výhrady, že autorka se až příliš inspirovala dílem Davida Gemmella. Určité společné motivy se dají bezesporu najít, přesto je zřejmé, že Ivana Kuglerová si hledala vlastní vypravěčský styl. Patří k autorkám, které se nebojí literárních experimentů, jak dokazuje básnickou sbírkou Oči opilých barakud. Vyšly jí ještě dvě samostatné knihy ze série Conan a zkusila si i jednoho Marka Stona.

Pravda, od antologie povídek ze světa her na hrdiny s názvem Kostky jsou vrženy, na které se podílela edičně spolu s M. Broncem, se od r. 2005 knižně odmlčela a pokračuje hlavně v povídkové tvorbě. Přesto ji dodnes řadíme k hlavním představitelkám heroické fantasy. Do Stezek krve autorka dala všechno, co dobře znala. Dlouhá léta prožila s rodiči v tehdejším Sovětském svazu, věnovala se kickboxu, šermu, larpu a jízdě na koni. Text dokonce opatřila vlastními ilustracemi. A tak mi trochu k celkovému historizujícímu vyznění knížky neseděly výrazy jako „Padáme“, „Zdrháme“ a „Ahoj“. Jsou to zřejmě jen malé vady na kráse, a tak se možná jednou dočkáme i třetího nedotčeného vydání. Nebo nám autorka nadělí něco nového?