Psát military sci-fi je v naší malebné kotlině vlastní osobám, abych tak řekl, netuctovým. A přitom Heinleinova Hvězdná pěchota je taková bomba. Jedinou stálicí, polárkou ukazující směr v oceánu nekonečna, se na tomto poli za poslední léta stal Robert Fabian. A nyní nám tu poblikává hvězdička nová – ledva zkondenzovaná ze zárodečného oblaku plynů, aby vykřičela svůj literární pozdrav do prostoru. Nová hvězdička svítící na odlehlý sektor naší galaxie – Hirano. Posviťme si nyní na ni.
 |
No, zas o tak novou hvězdičku se přece jenom nejedná, Jan Kotouč už má na svém kontě romány Pokračování diplomacie a Příliš blízké setkání, takže sice ne úplný rudý veleobr (word correct okamžitě opravil na „velebobr“ – každý by jenom editoval…), ale průměrná hvězda střední velikosti a relativní magnitudy někde kolem –0,5.
Je to pár stovek let, co hibernační lety bez návratu kolonizovaly polohou blíže neurčený (prostě vzdálený) výsek, sektor, oblast galaxie Mléčné dráhy nazvanou kolonisty Hirano. Kolonizačních vln proběhlo několik. Zatímco v té první se uplatňovala jistá politika výběrových (vyslaní kosmonauti byli lidskou elitou ve svých oborech, zásobení nejmodernější technologií), v ostatních a obzvlášť těch posledních se jednalo z pozice Země o třídění odpadu. V sektoru vzniklo několik nezávislých frakcí – na jedné straně technologicky i ideologicky vyspělý Kasimir (kdo chce znát jeho politické postoje, ať si dosadí „z“), který se posléze přerodil v císařství; na straně druhé planetární systémy Tarnówu, Sinaje, Ballingtonského společenství a Astonské unie, které dohromady vytvořili Obrannou alianci, aby mohli snáze čelit conquistadorskému soupeři. Krom těchto dvou celků existuje ještě neutrální zóna chudých, víceméně soběstačných planet, zvaná jednoduše Kolonizovaný prostor.
Na samém počátku příběhu je nám představen vnitřní konflikt právě na jednom z těchto nezávislých světů, na planetě Tristan, kde se lokální názvosloví odvodilo z artušovských legend. Obranná aliance dává na základě apelu dohromady dobrovolný Intervenční sbor, který má zabránit krveprolití a zlikvidovat psychopata, který občanskou válku začal. Ve hře je ale víc – bez zásahu by se planeta snadno mohla stát předmostím pro kasimirskou invazi do Kolonizovaného prostoru – a to je prioritní problém číslo jedna, kterému je třeba zabránit za každou cenu. Hvězdná šou může začít.
A stejně i následná šou literárních problémů. Od prvního okamžiku je čtenář doslova zasypán lavinou papírových postav, které od sebe nejde rozlišit, protože vyprofilovaných, aby je bylo možné rozeznat třeba podle specifické formy projevu, lze napočítat na prstech jedné ruky, které ještě pár prstů chybí (jediný skutečný člověk je nejspíš svobodník Kazir, ale moc prostoru nedostane). Dezorientace pokračuje kaskádou neustále opakovaných hodností jak pozemních sil, tak především loďstva (faktem ale budiž, že ke konci druhého dílu jsem se do toho už dostával), názvů lodí a dějovém babráním se na místě doslova od ničeho k ničemu. Dialogy minimálně v prvních dvou třetinách první knihy jsou infantilní natolik, že jejich konec odhadnete a nepotřebujete k tomu ani věšteckou kouli, ani tachyonové brýle.
Příběh, vyprávěný poněkud odtažitě skrze pohledy přinejmenším šesti postav, se v první knize šine kupředu rychlostí šneka s pozdní boreliózou, protože čtenáři není předložen v podstatě žádný důvod, proč by ho kterákoliv z dějových linií měla zajímat. Tohle se trochu zlepšuje, když se na plátně objevuje postava agenta direktorátu Edvina Kapelose, které je sice věnován malý prostor, ale alespoň nějaký svěží vítr potěší.
Pokud (exclamation mark times infinity) se ovšem čtenář dostane ke druhému dílu, čeká ho šok rovnající se výbuchu supernovy do ksichtu. Veškeré chyby, veškeré nudné průsery, které děj brzdily na neutrál, veškerá přímočarost toho, co se před vámi odehrává, která byla v první knize až k zešílení (admirál Tyler si měl vpálit kulku do hlavy v první scéně a všechno by bylo v pohodě), to všechno je najedou fuč jako mávnutím kouzelného proutku. Našlápnutá akce, která tempo vykopne do stratosféry, dialogy, které správně jedou, dokonce i emoce a motivace postav se najednou dostanou na povrch a nic z toho nepůsobí nepatřičně a klišovitě (jako příklad budiž scéna s pokusem o znásilnění z prvního dílu – to byla fakt hrůza, velebnosti). Malá předzvěst druhého dílu se začala objevovat už na konci jedničky, konkrétně v konfliktu v base, ale oproti tomuhle to byla bleděmodrá selanka za nudného nedělního odpoledne.
Skoro jsem měl pocit, jakoby najednou Kotouče vystřídal u psacího stroje někdo jiný. Třeba Kotouč 2.0, verze, součástí jejíhož balení je i pár koulí. Skoro všechny postavy najednou dostanou barvu a ke konci se dokonce můžete těšit na celkem nevybíravý masakr, hvězdnou bitvu jako ze Zahna ani nezmiňuje. Výkřik: „Proč jsem na něco takového musel , – doplňte libovolný vulgarismus – , čekat skoro 400 stránek první knihy?!“ je na místě.
Dokonce jsem se přistihl, že bych si skutečně dal líbit nějaký příběh situovaný do, jak vyjde najednou najevo, krásně fašistického Kasimiru. Nu, hudba budoucnosti. Třeba ji jednou uslyším.
Kdyby celý tenhle román přestřižený napůl zhubl o nějakých 250 stran úvodu (protože první kniha nic jiného není, vážení) a namísto dvou dílů měl jeden, řekl bych, že Fabian má literárního bratra, kolegu, který se nebojí být větší megaloman v tom nejlepším slova smyslu.
Protože můj někdejší souputník ze starého webu Jediland, kde psával starwarsovskou fanfikci, od těch dob znatelně vyrostl. Jenom se to ještě nenaučil prodat.
Trochu ze své pozice recenzenta lituji dvou věcí – jednak, že jsem nečetl ani Pokračování diplomacie ani Příliš blízké setkání, a tudíž nemám o tomto vesmíru a postavách (z nichž některé se údajně objevily již dříve) lepší přehled.
A za druhé obálek a fontů na obálkách obou dílů (jsou stejné, ale zejména druhý si to fakt nezasloužil) – že nemám rád podivné počítačově renderované 3D kresby Jana Patrika Krásného s mnohdy filmovými obličeji, je můj osobní problém, ale žlutý pseudowordart, kterým je vyveden titul, je šílenost hodná slepce, pro něhož je vrcholem dobrého vkusu bramborové tiskátko. Ano, o vás hovořím, mistře Waldo Šarý (…jestli je to přesmyčka Vlado Ríša, tak potěš pánbůh).
Kdyby tak v Poutníku oslovili kreslíře Karla Zemana, co dělal Příliš blízká setkání, byl by výsledek kvalitnější po všech stránkách myslitelných. Tak snad někdy příště.
Planeta Tristan byla bezvýznamným světem uprostřed Kolonizovaného prostoru, o který nikdo nejevil větší zájem. To se změnilo, když se na Tristanu rozhořela občanská válka a rozpínavé Kasimirské císařství začalo jednu ze znesvářených stran podporovat. Na Tristan nyní míří tisíce dobrovolníků z celého sektoru Hirano, kteří tamější konflikt vnímají jako poslední možnost, jak zabránit kasimirské expanzi. V občanských válkách však není největší hrozbou nepřítel, ale ten, který se tváří jako přítel. To brzy pochopí zkušený admirál Sean Tyler, váhavá Vivian Evansová i mladý dobrovolník Michael Kowalski. (anotace)
- Tristanská občanská válka 1 a 2
- Autor: Jan Kotouč
- Forma: paperback
- Počet stran: 420 + 340
- Cena: 272 + 262 Kč
- Vydal: Klub Julese Vernea, 2011
Martin Kužel (redaktor)
martin.kuzel@fantasyplanet.cz
🙂
Zatím mám u recenzí na Tristan (počítaje v to i moji) dojem, že recenzenti, co četli Pokračování diplomacie a Příliš blízké setkání, neměli s úvodními pasážemi + rozpoznáváním postav problém. Spíš naopak. 🙂
Mě rozesmála věta o neustálém opakování hodností 😀
Zajímalo by mě, jestli recenzent čte normální military. To by snad měl vědět, že tak nějak k tomu žánru patří hodnosti a že jich opravdu není milion, aby se neopakovali…
A kruci přijde mi blbost začít recenzovat sérii od 3. dílu. To se pak není čemu divit, že se “nechytám”.
mladej kus
Recenzent je mladej kus, takže mu některý skutečnosti unikají.
Třeba to, že Waldo Šarý je jednak postava v jakémsi letitějším čtivu Vlada Ríši, a taky samozřejmě jeden z jeho pseudonymů.
Taky by mu možná neškodilo, kdyby ho nějakej ten pátek někdo typu podplukovníka Brabce honil po buzerplace v zeleným, to by k šaržím získal ten správný vztah…
Rozjezd tohodle dílka je opravdu poněkud pomalejší, než je u Johnaka zvykem, ale pokud budou navazovat další kusy z daného vesmíru a období, nebude se to jevit jako problém.
**Elinor**: To je… velmi možný 🙂
**Potan**: Celek se tvářil jako samostatnej román, byť přikryt plaketou většího světa – podle toho jsem ho taky posuzoval. Jestli je to volnej cyklus (jakože podle toho, co říkáš, asi jo), tak fajn, ale stejně by to mělo bejt bez problémů čitelný samo o sobě…
Nee, normálně military sf nečtu (kromě Fabiana).
**Střelec**: Mladej kus, hodně dobrý, starej pardále 🙂
Ta obálka je hnusná, i když bylo (Příliš blízké setkání) ukázáno, že rozhodně hnusná bejt nemusela. A i kdyby to byla přesmyška Luise Roya, tak obálka hnusná zůstane 🙂
Vojnu bych, obávám se, se svojí náturou strávil buď permanentně na plech, nebo v lochu za to, že jsem byl na plech… Jak by mě dva ztracený roky života (nebo rok, jsa vysokoškolák?? jako ono to bejvalo? jsem z generace, která tomu už unikla…) naučily respektu nebo něčemu takovýmu, to si bohužel nedovedu dost dobře představit.
Jo, proč ne.
Pro všechny:
Na první knize mě sralo především to, že tam absolutně chyběl nějakej tahoun děje, jakejkoliv dobrej drive. Byť blbý prostřihy do nějaký skupiny odbojářů, kde se něco děje – třeba co dělal sadista Grimner, koncetrační tábor, pokusy na lidech, který prováděl doktor Smrt, z pohledu těch lidí. Nějaký emoce, hmatatelný napětí, který by udrželo pohyb. Něco takovýho se tam dostává až ve třetí třetině knihy a to je strašně pozdě…
Možná bych k tomu byl taky znatelně vlídnější, kdybych zároveň s tim nečet Holdstockův Les mytág, z něhož jsem slintal a nejspíš nechtěně srovnával kvalitu textu… 🙂
Inu, cesty recenzentovy jsou nevyzpytatelné.
Respekt, to nejspíš ne… To jsem k těm permanentně nalitým lampasákům opravdu necítil. Ale vojna byla dobré minimálně k tomu, že člověk poznal i lidi, se kterými by se v normálním životě do běžného styku nedostal.
U vojska jde málokdy o přirozenej respekt – ten mělo jen pár důstojníků (většinou ti, kteří po vojsku nechtěli nic, co by nedokázali sami). Měl jsem na mysli spíš mít zažitej systém, na kterým to všechno (ne)funguje.