Zjizvená noc – Campbell Alan

Svět, do něhož nás mladý Brit Alan Campbell ve své románové prvotině uvádí, má jednu určující dominantu a stejně tak jednu určující konstantu. Tím prvním je fascinující město Hluboká brána, vystavěné na řetězech klenoucích se nad možná bezednou, možná pekelnou, ale každopádně zatraceně reálnou a smrtelně nebezpečnou propastí. Tím druhým pak je skutečnost všeprostupující víry, že v tomto městě, kde Církev pedantsky stráží život posledního z andělů, kde spojení se světem vymezují mocné vzducholodě a pravidelné popravy pohanů, že právě v tomto městě ztráta krve znamená ztrátu duše a mrtví vhození do propasti rozšiřují řady armády Ulcise, boha řetězů, který se připravuje na dokončení vzpoury proti své matce a ovládnutí Nebes…
Obě dvě skutečnosti hrají v příběhu mladého anděla Dilla, legionářky Rachel, démonické Karneval, mistra traviče Devona, po duši své dcery pátrajícího hromotluka Nettleho a dalších víc, než jen roli pouhého, byť sebebarvitějšího zeměpisného a mytologického pozadí. V autorském medailonku zařazeném na konci knihy se můžeme dočíst, že město zavěšené nad propastí může být jednoduchou metaforou života. Proč ne. Celý život skutečně není ničím jiným, než balancováním nad hlubinou, kde jediný špatný krok může znamenat pád do hlubiny, o které sice víme, ale naučili jsme se s ní žít a vytěsnit ji za obzor uvažování. Stejně tak ovšem může propast pohltit i ty, kteří chybu neudělají, ale prostě jsou ve špatnou chvíli na špatném místě – řetězy povolí a tam, kde ještě před chvílí zněl smích či hlukot řemesel, je najednou pouhá zející díra, brutálně upomínající na křehkost lidského života a nestálost všeho, i těch zdánlivě nejpevnějších věcí. Především je však město světem samo pro sebe. Přes všechnu mystiku a záhadnost jediným skutečně reálným místem, jaké je jeho obyvatelům, a samozřejmě i čtenáři, dáno poznat.
Autor totiž jeho okolí spíše načrtne. Rozhodí hrst jmen a pojmů, ale i když nás vezme společně s Devonem na cestu daleko za hranice Hluboké brány, nepoznáme vlastně nic než divočinu a pustiny. Skutečný svět, civilizace, centrum lidstva jako by bylo položeno na oněch proklatých řetězech. Všechny cesty vedou k Hluboké bráně. A samozřejmě k propasti pod ní. Za jeho hranicemi je možná celý širý, nezmapovaný svět, ale to, co je skutečně a jedině důležité, to se soustředí do města. Campbell dokázal skutečně bravurně navodit pocit, že i když krutá a lidské oběti praktikující, přesto je společnost Hluboké brány vrcholem civilizace, že vše se točí kolem ní a pouze zde se utvářejí dějiny celého lidského rodu, že vše za hranicemi je určeno pouze svým vztahem k městu a přinejlepším se jedná o místa, kde se odehrává tolik skvělých válečných, cestovatelských nebo prostě zábavných historek…
Hluboká brána se tak, alespoň pro mne, řadí po bok takovým místům, jako je Gormenghast M. Peaka (jeden ze spisovatelů, které Campbell uvádí jako své oblíbence), s nímž jej pojí i skutečnost, že na širší svět se autor zaměří až v dalších dílech, nebo Nový Krobuzon Ch. Miévilla, který se zase připomene v podivném mixu technologií a magie (ale také způsobem vedení války proti „divochům“). Zároveň je však zcela originální vizí, kde jakékoliv přirovnání slouží nikoliv tomu, abychom hledali podobnost, ale především pro ujasnění, že zde máme co do činění se skutečně úchvatným, zcela svébytným světem.
Světem, kde se myšlenky všech, tím či oním způsobem, vrací k ústřednímu náboženskému dogmatu. Dogmatu založeném na důležitosti krve, na neviděné, ale neustále připomínané přítomnosti boha pod kořeny města, neustálých obětech a potýkání se symboly i démony. Ztráta krve člověka přivede do nekonečného pekla Bludiště (jehož malou repliku nám Campbell v jedné z nejpůsobivějších scén románu neváhá přiblížit), ale nápoj vyrobený z krve (respektive duší) třinácti obětí přináší nesmrtelnost… a šílenství. Prolínání světa ryze lidského se světem víry je další silnou stránkou Zjizvené noci a krev, jakožto ústřední motiv tohoto prolínání, respektive její barva, se dostala i na obálku, která nejenže se váže k obsahu knihy, ale především navozuje tu správnou, osudovou a temnou atmosféru (a krom toho jí můžeme brát i jako poctu Nettleho dceři, která si nikdy neztěžovala na to, že musí kreslit pouze červenou a žlutou…).
Temnota knihy se netýká pouze krvavých scén, kterých na nás čeká víc než dost, ale především nitra postav a města samotného. Hluboká brána, jak už bylo řečeno, je založena na dogmatu víry a krve a její přístup k jiným národům, stejně jako k vlastním mrtvým, je toho ukázkovým příkladem. Ne nadarmo jedna z postav tvrdí, že se vlastně jedná o město mrtvol, že po ničem jiném než po smrti netouží… Světlo civilizace je tak řádně zkaleno tím, jak se ona civilizace chová. Trochu jiná temnota se pak skrývá v duších postav. Většina z nich bojuje se svými démony, kterými může být zbabělost, ale také svědomí a nutnost vypořádat se s vlastními činy či následky některých rozhodnutí. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, ale jeho bránu otevírá až tolerance (a aktivní podpora) „menšího zla“ ve službách „vyššího“ dobra. Presbyter Sypes by mohl vyprávět. Samostatnou kapitolou by pak mohla být nejen Karneval, ale i travič Devon, jehož šílená mysl sice netrpí nějakými výčitkami svědomí, ale zato překvapí svou zvráceností a veselou ignorací utrpení druhých. Campbell si za své postavy zaslouží velkou pochvalu, možná ještě větší než za vykreslení prostředí.
Nejedná se totiž pouze o hrdiny (kladné i záporné), kteří nás provedou akčními scénami (především druhá polovina knihy nabírá strhující tempo), položí závažné otázky na téma morálky a svědomí, či pobaví svou potměšilostí i amorálností. V prvé řadě se jedná o postavy, které čtenáře donutí prožívat jejich příběh. Asi nejviditelnější je to na příkladu Nettleho, který ze zoufalé lásky ke své dceři zahodí vlastní duši. Campbell přitom nepotřebuje příliš prostoru, aby nás donutil pocítit tíhu Nettleho ztráty. Stačí mu pár slov, jedna utkvělá představa a jeden vnitřní démon, aby se Nettle stal skutečnou tragickou postavou, a když ne sympatickou, tak rozhodně chápanou.
Naplno se však temnota příběhu odhalí ve chvíli, kdy autor vyjeví, co se vlastně skrývá v hlubinách propasti a jaká je pravda za církevním učením. Samotný zvrat nemusí být sice pro někoho úplně překvapivý (i když si myslím, že pro většinu čtenářů takovým bude), ale jeho dopad na vše, co už o světě Hluboké brány víme, je skutečně drtivý, stejně jako závěrečné finále, a bude rozhodně zajímavé sledovat, kam se chce Campbell vydat dál (román by totiž mohl být bez jakýchkoliv problémů považován za ukončený, i když postavy a prostředí mají potenciál nikoliv pouze na trilogii).

Zjizvená noc má samozřejmě i své zápory. Tím nejviditelnějším je pro mne to, jak na sebe některé události navazují, jak postavy lehce přijmou některé skutečnosti, které jdou doslova proti všemu, čemu věřili (např. když Sypes Fogwillovi ukáže, co skrývá ve svém sklepení – autor zde v zájmu příběhu trochu slevuje z nároků na reálnost svých postav). Stejně tak příchod postav na scénu a jejich odchod z ní je někdy příliš náhlý či až divadelní (Nettle vs. Devon nebo celá pasáž s „odchodem“ Rachel, Dilla a Karneval do propasti). Jenže to jsou spíše drobná zadrhnutí, která bez problémů přebije autorův cit pro atmosféru (aniž by se přitom musel uchylovat k nějakým složitým popisům), akci a charisma postav.
Větším problémem, než tyto (opravdu) drobnosti by tak pro knihu mohlo být automatické porovnávání s prvním svazkem edice (Lži Lockeho Lamory) – což se (jak ukazuje i diskuze pod knihou zde na Fantasy Planet) v omezené míře i děje. Dovolil bych si odkázat na vyjádření nakladatelství Laser-books stran edice Moderní díla fantasy (Vidíme jen výjevy 1), kde se uvádí, že cílem je podat moderní podobu žánru co nejrozmanitěji, přičemž o Lžích se vyjadřují jako o barvitých dobrodružstvích a o Zjizvené noci jako „silně atmosférické“. V zásadě nám tady podali dokonalou minirecenzi.
Oba romány jsou sice prvními díly série, obsahují uzavřený příběh, disponují úchvatnou obálkou, skvělým překladem a jsou to, v dobrém slova smyslu, špalky, ale rozhodně je nelze srovnávat a soudit na základě jednoho z nich ten druhý. Lži jsou skutečně barvitým dobrodružstvím, kde se autor nechává opájet lehkostí vlastního jazyka a příhodami svých postav (i když místy řádně přitvrdí). Literární kvalita zde spočívá především ve stylu a šikovném zacházení s žánrem zlodějských příběhů. Naopak Campbell se svým jazykem nijak strhnout nenechává. Jeho popisy jsou spíše střídmé a atmosféra je navozena především tím, že každý čin, každý obraz může mít nějaký skrytý význam a za vším tušíme nezměrnou hloubku minulosti plné magie, lží a především krve (i když místy se dočkáme, především v souvislosti s Devonem, řádně černého humoru).
Ve výsledku jsou obě knihy výborným čtením, přičemž Zjizvená noc nabízí přemýšlivější, mystičtěji laděnou fantasy (a také o dost akčnější). Rozhodně se však nejedná o knihu horší. Stejně jako Lži nabízí vysoce atraktivní prostředí a perfektní postavy a pokud anděl Karneval a spol. ztrácí na Lockeho v plynulosti děje a hladké návaznosti scén, dohánějí to zase prací s emocemi. Kniha je tak důstojným pokračováním edice a rozhodně se jí dařit navnadit nejen na svá pokračování, ale i na další fazety z diamantu zvaného Moderní fantasy.