„Editor by měl mít vizi, ale nestavět ji nad vkus čtenářů,“ říká Martin Šust

Jednou z knih, kterým dali čeští nakladatelé důvěru v tradičně silně konkurenční předvánoční době, byla i nová antologie Plnou parou. Než vám na knihu nabídneme recenzi, pojďme společně navštívit jejího editora – Martina Šusta.

Trochu divné kusy

„Povídka je od nepaměti jádrem žánru, médiem, které dovoluje autorům zdokonalovat se a posouvat hranice.“

Máš pověst našeho v současnosti největšího odborníka na zahraniční povídkovou fantastiku. Jakým způsobem si udržuješ přehled?

Pokud jde o současnou fantastickou povídku, pak to samozřejmě vyplývá z mé práce. A tou je i udržovat si přehled zčásti vlastní četbou, zčásti čtením různých recenzí, odborných textů a samozřejmě přehledů rozmanitých ocenění a také díky osobním doporučením. Je to ta neviditelná, těžko postřehnutelná, o to však důležitější součást mé práce.

Jsi nadšeným propagátorem povídky jako formy: proč?

Povídka je od nepaměti jádrem žánru, médiem, které dovoluje autorům zdokonalovat se, využívat nápady, které by jinde uplatnit nemohli, experimentovat a posouvat hranice. Zlatý věk 40. let minulého století se zrodil právě z povídkové tvorby. A stejně tak i Nová vlna. William Gibson odstartoval kyberpunkové hnutí Neuromancerem, ale toho by nenapsal bez předchozích kratších prací. A mohl bych pokračovat.

Existují spisovatelé, kteří jsou dokonalými romanopisci bez předchozí povídkové tvorby, ale jde o velmi vzácné výjimky. Povídky autory navíc nutí šetřit slovem a přitom hýřit nápady, kdežto u té románové je to v obou případech přesně naopak. Nestavím povídku nad román, jen poukazuji na to, že fantastický žánr má to jedinečné štěstí, že si zachoval bohatou povídkovou i románovou tvorbu a já jen doufám, že tomu tak bude i do budoucna.

Jak se liší české (a slovenské) fantastické prostředí ve vztahu k povídce, antologiím a sbírkám od toho zahraničního? A jsou i v rámci zahraničí nějaké vystopovatelné rozdíly?

V tomhle směru je všeurčující velikost trhu a ten náš je opravdu malý, obzvláště pokud mluvíme o fantastice. Neříkám, že bychom se neměli snažit vyrovnat se profesionalitou a přístupem k práci vyspělejším trhům, ale vždy to bude především snaha, nikoli setrvalý stav. Je to přirozeně otázka financí a to nejen po stránce autorských honorářů, ale troufám si tvrdit především po stránce honorářů vyplácených žánrovým redaktorům. S tím se pojí i objem péče, který je ten který schopen věnovat jednotlivým projektům. Na druhou stranu, s tím, jak se svět otevírá a propojuje, mohou ve výsledku zmizet i tato omezení.

„Mizí hranice a angličtina se stává v rámci fantastiky jakýmsi esperantem.“

V minulé otázce jsem narážel na to, že v nakladatelství Laser-books, jehož jsi jednou z hlavních tváří, se daří objevovat trochu jinou fantastiku nejen žánrově, ale i geograficky – australské či jihoafrické autory. Která část anglo-amerického světa má podle tebe momentálně největší potenciál?

Dnešní svět moderní fantastiky bych už vůbec neomezoval jen na ten angloamerický. Ano, je to pořád ten hlavní motor žánrového pokroku, ale vstupují do něj mnohé vlivy zvenčí a trh se tomu nebrání, naopak to přijímá. Mizí hranice a angličtina se stává v rámci fantastiky jakýmsi esperantem. Prozatím do tohoto vývoje vstupují především spisovatelé z různých zemí, ale řekl bych, že do budoucna se začnou objevovat i evropské a jiné online časopisy, které by časem celý tenhle proces mohly posunout ještě dál. Takže ten největší potenciál vidím v sílící globalizaci a v moderních technologiích, které nabízejí zcela nové postupy.

A místo české fantastiky v tomto procesu? Myslíš, že podobné malé literatury mají potenciál někdy zapůsobit podobně jako ve filmu československá filmová nová vlna nebo rumunská? Ostatně v mainstreamu se to v 60. letech minulého století povedlo…

Neočekávám, že by se snad česká fantastika dostala do celosvětového povědomí tak, jak se to v šedesátých letech podařilo třeba československé filmové škole, ale určitou roli bychom sehrát mohli. Myslím, že jistý vliv jsme měli např. na rozvoj New weirdu a je to dobrý příklad toho, jak se vlivy z celého světa mohou prolínat a mísit. Rozhodně ale nevylučuji, že by se českému autorovi nebo autorce mohlo podařit prorazit i na celosvětovém trhu. A kdoví, zrovna u nás se může v budoucnu rozvinout příští hnutí fantastického žánru, všechno je to jen o pevné vůli a odhodlání, dnes už většina překážek na téhle cestě dávno padla a bylo by skvělé, pokud by toho někdo skutečně využil.

Tvá předchozí antologie se věnovala žánru space opery, nicméně mělo se jednat jen o první část většího projektu… Jak to momentálně vypadá?

Celý projekt se z různých důvodů odsouval tak dlouho, že je možná až zbytečné se k němu vracet. A pokud bych to někdy udělal, musel bych složení případného Prachu hvězd, což měl být druhý – americký – svazek, stejně přepracovat. Naučilo mě to raději neplánovat příliš dopředu a soustředit se především na stávající projekty a teprve poté se na ně případně snažit navázat.

Trochu divné kusy, tvé první antologie, byly… tak trochu divné. Pro mnohé až moc. Jak bys odpověděl na výtky, že nepreferuješ tradiční povídky založené na příběhu?

Řekl bych na to, že lidé si velmi rádi dělají škatulky. Ono je to úhledné a jednoduché. K fantastice mě přivedl Howard a jeho povídky o Conanovi a dodnes na ně nedám dopustit. Tolik k té mé zálibě v experimentální tvorbě. Osobně si dělím literaturu na dobrou a špatnou, přičemž v té dobré může být čtivá komerční věc stejně jako próza posunující hranice.

Projekt Trochu divných kusů a edice New weird ze mě udělaly propagátora „zvláštní“ fantastiky, což je věc, která je pro tradiční žánrové čtenáře příliš podobná uměleckému mainstreamu a pro čtenáře mimo ghetto zase příliš podobná komerční fantastice… Je to okraj, Terra incognita, a je zázrak, že celá edice i mé antologie byly jako celek úspěšné a dovolily zde vydat věci, které by bez celého toho humbuku kolem nikdy nevyšly.

Z toho důvodu se na tu svou škatulku nijak nezlobím. Beru to s úsměvem a rád si přečtu i dobrou povídku s příběhem nebo pointou. Jen těch opravdu dobrých je velmi málo a já jen těžko odpouštím příběhům, které jen omílají stokrát omleté do omrzení, i když to pro mnohé může být nové. Jakákoli povídka mě prostě musí zaujmout a je mi jedno, zda to bude příběhem, nápadem nebo formou. Přesto se však ve své práci samozřejmě snažím vyjít vstříc čtenářům…

Plnou parou se věnuje retrofuturismu – co si o tomto termínu myslíš? Ještě nedávno jej takřka nikdo nepoužíval…

Přistoupit na tenhle termín mě donutilo neukotvení steampunku jako literárního termínu. Je to označení, které se při bližším ohledání velmi rychle rozpadá na řadu dalších rádoby subžánrů a ve výsledku tak postihuje jen malou výseč toho, co mnozí steampunkem označují, přičemž jiní zase trvají na větší diverzifikaci…

Takže jsem s „retrofuturismem“ začal operovat někdy na počátku tohoto roku, když byl celý projekt antologie Plnou parou prozatím jen v mlhavé podobě uvnitř mé hlavy a spolu s výběrem povídek mi dával čím dál větší smysl. Nijak nebojuji za jeho přijetí literární kritikou, na to je možná zase až příliš obsáhlý, na druhou stranu je to dobře, protože by zahrnoval všechny různé odnože, a to i ty prozatím nepojmenované. Osobně ho tedy budu používat, dokud někdo učenější a chytřejší nepřijde na něco lepšího.

“Na vlastní práci je třeba se dívat s odstupem a kritiku přetvářet v energii, která bvás posune dál.“

Jak dlouho ti Plnou parou zabrala? A jak vlastně probíhá vznik antologie zahraničních povídek?

Od začátku prací přibližně tři čtvrtě roku, ovšem s myšlenkou podobného projektu jsem se zabýval mnohem déle. V hlavě mám hned několik dalších úzce profilovaných projektů a ve výsledku tak vlastně „pracuji“ už delší čas předem, vytvářím možné varianty a podobu, ujasňuji si ediční záměr a možný směr propagace…

Vlastní práce na antologii je pak povětšinou překvapivě rychlá, přičemž zde všechno ještě urychlovaly blížící se Vánoce a snaha dostat knihu na trh před nimi, aby byla šance na příjemnější prodeje. Jinak antologie zahraničních prací se po té mlhavé přípravné fázi přelévá od výběru přes jednání o právech po překlad, redakci, korekturu až po sazbu, grafickou úpravu a tisk. Nijak zvlášť se tak neliší od jiných knih, jen je s tím možná o něco víc práce na začátku.

Co by měl splňovat dobrý tvůrce antologií?

Měl by mít osobní vizi a přitom ji nestavět nad vkus a požadavky čtenářů, ale pracovat s nimi a pokoušet se je ovlivnit a třeba i posouvat, ovšem nijak násilně. A měl by se na svou práci dokázat podívat s odstupem a proměňovat kritiku v energii, která ho posouvá dál. Vlastně je to prostý zákon akce a reakce.

Která akce u tebe vyvolala největší reakci?

No, já jsem typický cholerik, což se sice pokouším zvládat, ale leckdy se to nepovede. Umím se pěkně od plic pohádat, ale zase to ze mě hodně rychle vyšumí a pak mám prostor pro přemýšlení a často si z kritiky vezmu to, co mi snad prospěje. Co ale vážně nemusím, a to rozhodně nejen ve vztahu ke mně, tak to je v poslední době se vzmáhající neúcta. Myslím, že každý z nás by se měl chovat s respektem ke všem bez výjimky, ale především k těm, co něco dokázali, ať už to bylo v jakékoli oblasti. A to nejen v každodenním životě, ale i na internetu, i když se to tam zrovna nenosí či lépe řečeno právě proto. Sám se dokážu bavit s kýmkoli a nad nikoho se snad nepovyšuji, ale pokud se mnou někdo mluví jako s idiotem, dokáže mě to pěkně naštvat. A pokud to samé vidím kolem sebe, pak mě to dopálí snad ještě víc.

„Prakticky se totiž vše nakonec stejně řídí Sturgeonovým zákonem…“

Tahle otázka je asi nefér, ale která z povídek v Plnou parou je pro Martina Šusta nejlepší? A o které si Martin Šust myslí, že bude mít na legii nejlepší hodnocení? A kterou bylo nejtěžší získat?

To neberu jako nefér a dokonce ti pro tentokrát ani neodpovím klasicky, že jsem vybral samé skvělé povídky, mezi nimiž je velmi těžké zvolit tu „nejlepší“. Osobně si totiž myslím, že skoro každý si v knize najde dva tři vrcholy a ty se budou lišit dle jeho vkusu. Snažil jsem se, aby kniha byla kvalitativně vyrovnaná, což je trochu ožehavé, protože pak nic příliš nevyčnívá a vytváří to dojem, že tam není žádná pecka. Na druhou stranu doufám, že pro takřka nikoho tam nebude ani žádný průšvih a výsledný dojem bude „čtivý nadprůměr a touha přečíst si víc podobných výběrů…“. Uvidíme.

Sám bych za vrcholy sbírky označil „Elementály“ a závěrečných „Osm mil“. Ovšem nerad bych ve čtenáři vyvolal dojem, že by se měly nejvíc líbit i jemu a tím snad přehnaná očekávání. Jednoduše doufám, že si každý knihu vychutná jako celek a jako pořádnou jízdu závodní vzducholodí… Neměl jsem větší problémy se získáním kterékoli z vybraných prací, vždy jde hlavně o získání kontaktu a domluvu s autorem. U těch bývá problém spíše je zastihnout, než se s nimi domluvit.

Čtenářský vkus je proměnlivý a záhadný. Máš nějaké postřehy k tomu českému?

Všechno to vychází z toho, že jsme malý zastrčený stát uprostřed Evropy s nízkým sebevědomím. To ale nemíním nijak zle. Na jednu stranu sami sebe shazujeme a na to „světové“ hledíme s žárlivým obdivem a očekáváme kdovíco, přičemž neváháme hlasitě vytroubit případná zklamání. Na stranu druhou hrdě stavíme na odiv to své a v tomhle ohledu mnohdy dokážeme nevidět případné chyby a hlásat, že se světu vyrovnáme. A to ve vrcholech naší fantastiky ve všech ohledech leckdy opravdu umíme. Jen se z toho s prominutím nesmíme „posrat do vejšky“ a to jak v případě obdivu k té světové fantastice, tak i ve vztahu k milované domácí tvorbě. Prakticky se totiž vše nakonec stejně řídí Sturgeonovým zákonem…

Což je?

Kupodivu to není úplně jednoduchá otázka, ale raději to vezmu stručně. Obecně je za Sturgeonův zákon považován výrok „ninety percent of everything is crap“ a přeložit si to může každý sám dle svého naturelu. Myslím, že je to geniální a krystalicky jasná odpověď všem, kdo považují jakoukoli součást literatury či umění za nadřazenou ostatním.

Ve fantastice se pohybuješ už nějakých dvacet let (klidně mě oprav). V čem se podle tebe nejvíce změnila?

U téhle otázky se mi okamžitě vybavil úžasný román Malý, velký od Johna Crowleyho. Fantastika se podobá Crowleyho zemi víl a kouzel. Při pohledu zvenčí je to jen malá součást literatury, při pohledu zevnitř je však paradoxně mnohem obsáhlejší, nebo se tak může alespoň zdát. A posledních dvacet let se tak jako snad nikdy dříve neslo ve znamení další mimořádné expanze a bourání jakýchkoli hranic, nejen těch žánrových, ale i těch reálných.

Dnes má spisovatel možnost publikovat v cizích jazycích mnohem lépe, než tomu bylo v minulosti, a tenhle kvas nadále přispívá k objevování nových postupů, motivů, exotických prostředí a vlivů. Je to samozřejmě jen pouhý odraz událostí, které souběžně probíhají ve skutečném světě, ale díky tomu nejde o nic méně pozoruhodný proces. Má to samozřejmě i své stinné stránky, žánr je v současnosti rozmělňován a jeho jádro ztrácí soudržnost. Starší čtenáři se v moderní fantastice často ztrácejí a hledají opory v klasice. A nových zase tak moc nepřibývá…

„Lidem dnes chybí odvaha a nápaditost, s níž by vytvářeli nové, dosud nevídané věci.“

Jednou z tvých nejzáslužnějších činností je soustavné psaní medailonků, ale jsi i autorem seriálu článků o historii sci-fi či fantasy. Což je přesně to, co české publicistice stále žalostně chybí. Dočkáme se od tebe ještě někdy něčeho podobného?

Rád bych měl čas i na podobné náročnější a obsáhlejší projekty, ale obávám se, že na něčem takovém bych při současném vytížení mohl spíše spolupracovat, než abych sám o sobě něco vytvořil. Spolupráce není jen časově méně náročná, ale funguje rovněž jako motivace, což je pro mě čím dál víc potřeba. Jsem zvědav, zda se k podobnému projektu zase jednou dostanu.

Když jsem u žánrové publicistiky – ty jsi nejen jedno z jejích největších jmen, ale také nejvlivnějších, viz tvá práce pro internetovou verzi XB-1. Co se snažíš v přispěvatelích získat a co myslíš, že obecně našim „psavcům“ chybí? A nemyslím jen třeba otázku rozhledu… Například Tomáš Němec se nedávno rozčiloval, že jeho generace se nebála být investigativní, kdežto dnes je opravdu meritem věci recenze, maximálně rozhovor…

Sám se na svou publicistickou činnost dívám spíše kriticky, pokud bych měl hodnotit něco kladně, pak především informační hodnotu mých autorských profilů. A nyní snad i práci na webových stránkách časopisu XB-1, což je časově dosti náročná, zato však okamžitým efektem disponující práce. Jako člověk pracující z domova si užívám práci v kolektivu alespoň touhle virtuální cestou a jsem moc rád, že se podařilo dát dohromady tým rozmanitých a především pracovitých lidí. V současnosti se každý týden čtenáři dočkají článků na téma žánrových her, literatury, výtvarného umění, komiksu a filmu, což je skvělé právě pro tu rozmanitost. A připravujeme mnohé další projekty.

Pokud bych měl hodnotit, co současným psavcům často chybí, pak by má odpověď byla větší odvaha a nápaditost, s níž by vytvářeli nové, dosud nevídané věci. Nemyslím si ale, že by to byl problém současné generace, spíše to vidím jako mezistav v právě probíhající generační výměně. Lidé jako Tomáš Němec začínali v podstatě na zelené louce, dnes už tomu tak není a nové tváře se nejdříve musí naučit pracovat se stávajícím a teprve poté to transformovat podle svého. A já věřím, že k tomu brzy dojde.

Tvé antologie jsou zaměřené především na současnou fantastiku, neláká tě někdy nějaká starší? Sci-fi povídka má několik velmi dobrých antologií věnovaných starší tvorbě, ale třeba fantasy ne…

Upřímně bych řekl, že v tomhle směru je mnohem jednodušší získat práva na nějaký převzatý výběr, protože právě aspekt autorských práv bývá u starších věcí tím nejsložitějším. Je tu samozřejmě možnost pracovat s tou nejstarší fantastikou, na kterou už práva propadla, ale v tomhle směru tu máme příkladnou práci Ondřeje Müllera. Získat práva na starší kousky, ale ještě ne tak úplně z literární doby kamenné je složité a především hodně nákladné a ve výsledku o to riskantnější. Přesto vůbec nepopírám, že by mě podobný projekt do budoucna lákal. Něco podobného už si v hlavě opatruji delší dobu a třeba se k tomu jednou dostanu.

„Díru do světa zpravidla bez kontaktů neuděláš, ale základem je makat.“

Nedávno vyšlo 1001 komiksů… na nichž se podílel i Tomáš Prokůpek. Dokážeš si představit, jakkoliv sci-fi taková představa je, že by někdo v Americe měl zájem o přehled české fantastiky a oslovil tě, abys udělal takovou antologii? Jak bys začal?

Pokud by to měla být práce srovnatelného rozsahu, pak bych zcela jistě musel ze všeho nejdříve dát dohromady kvalitní tým spolupracovníků a sám se ujal spíše role editora projektu s případnými ojedinělými příspěvky na vybraná témata, kde bych se cítil povolaný. Řekl bych, že do budoucna se bude kvalita žánrové publicistiky odvíjet právě od možnosti spolupráce a dobrého vedení. K tomu už dnes existují všechny dříve nevídané prostředky. Na druhou stranu vůbec netvrdím, že bych byl pro podobný projekt tou nejlepší volbou.

Spousta lidí má pocit, že aby byli úspěšní, musí být v centru dění, ale dnes v podstatě díky internetu žádné centrum dění neexistuje. Ty ani nežiješ v Praze, kde sídlí XB-1, ani v Plzni, kde zase Laser… Jak se ti to koordinuje a co vlastně potřebuješ k životu a co oceňuješ na svém současném postavení?

Díru do světa zpravidla bez kontaktů neuděláš, ale základem je makat, pokud tedy chceš skutečně něco dokázat. Žánr je u nás malý rybníček, a jestli nejsi nějak extrémně stydlivý, se všemi „důležitými“ lidmi se můžeš seznámit poměrně rychle. Praha je samozřejmě centrum, kde se většina věcí odehrává, ale není zase tak důležité přímo v ní bydlet, i když i to jsem si na pár let vyzkoušel. Sám stejně trávím většinu pracovního času u klávesnice, takže je úplně jedno, kde zrovna dřepím. Součástí mé práce je koordinace množství lidí, z nichž jen část žije v Praze a většina je na tom stejně jako já.

Mám rád tu volnost, kterou mi mé povolání poskytuje, i tu variabilitu různých činností, kterým se věnuji. A samozřejmě i to, že si mohu vymýšlet různé projekty a pokud jsou ekonomicky alespoň výhledově rentabilní, dokonce je i realizovat. Samozřejmě dělám vše pro to, aby to pro nakladatele opravdu nebylo ztrátové, což je i v mém nejlepším zájmu. Což mi připomíná, pokud by mi snad kdokoli chtěl udělat radost, ať si koupí antologii Plnou parou, objedná si předplatné XB-1 nebo si prostě koupí jakoukoli dobrou žánrovku od Laser-books.

Tomáš Němec je fotbalový tepličák, Vlado Ríša dělá do basketu… co jsi ty? Spousta lidí má pocit, že jsi ten Šust, ta encyklopedie… ale o čem se ještě bavíš, čemu se věnuješ? Prostě, na co tě ukecaj na conech, abys ztrácel čas s někým, koho ještě neznáš?

No, pokud jde o sport, pak se společně s Tomem shodneme na fotbalu, i když klubově jsme dost rozdílní… Jsem zastánce názoru, že na míč by se ve sportu beztrestně šahat nemělo, od toho má člověk nohy. Ale Vladovi to raději neříkejte. Sám už ale fotbálek bohužel nehraju, občas si dám badminton nebo squash. Ve volném čase sleduji seriály, chodím do kina, moc rád vyrazím někam na výlet, za kamarády, na které poslední dobou bohužel není moc času, zahraju si nějakou deskovku nebo karetní hru. Jednoduše si rád odpočinu od vesmírných cest a putování za magickými artefakty.

Blíží se Vánoce. Kdo ti udělal v poslední době největší radost a komu ty?

Já si na nějaká velká gesta zrovna nepotrpím. Nedávno jsme si spolu s přítelkyní pořídili svůj byt, a i když veškeré úspory vyletěly oknem a na krku mám hypotéku, radujeme se z každé maličkosti, kterou si pořídíme. Mám rád i chvilky s rodinou, jednoduše maličkosti a život samotný. Pokud jde o to, komu jsem udělal radost já, pak naposledy asi tím, že jsem antologii Plnou parou věnoval právě své přítelkyni a do poslední chvíle to před ní tajil, takže to zjistila, teprve až když poprvé knihu otevřela. Doufám, že nebude jediná, komu jsem tou knihou udělal radost…

Díky za rozhovor.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentáře

Zanechat odpověď