Top ten nejlepších knih 2013

Rok se s rokem sešel a máme zde pravidelné období plné míru, klidu, pohody a lásky. Samosebou, v reálném světě to znamená, že stres kulminuje, nenávist by mohla pohánět celosvětovou ekonomiku a někteří z nás si vybíjejí agresi a frustraci sestavováním žebříčků toho nejlepšího z letošní úrody. Na FantasyPlanet vám postupně představíme knihy, komiksy a filmy. Začínáme…

rUDÁ ZEMĚ

Předně je třeba říci, že letos jsem měl při sestavování žebříčku dost rozporuplné pocity. Myslím si totiž, že to byla poměrně slabá sezóna. Alespoň co se těch skutečných pecek týče. A nejvíc to odnesla science fiction. Zatímco většinou jí do svých přehledů moc nedávám, protože mě prostě víc baví fantasy, letos prostě nebylo z čeho brát.

Ano, máme zde Mycelium, Leviatan se probouzí nebo Algor – ale to jsou bohužel tituly, které mě teprve čekají. Velmi se přitom těším především na Leviatana, který mi snad aspoň trochu vynahradí zklamání, že se letos nepovedlo vydat Podzimní válku. Jinak byly nejlepší scífka letos nová vydání Enderovy hry, Santiaga (pokud jste ještě nezaznamenali, že se praotec všech sci-fi westernů znovu objevil na pultech, napravte to) nebo Města… Na druhou stranu, třeba u klasické fantasy letos nebylo lepší knihy než* Stín se šíří* od Roberta Jordana (fakt o to smutnější, že loni jsem při výběru s klidným srdcem ignoroval Martinův Tanec s draky).

Bohužel platí, že čím dál větší část produkce fantastiky jsou paranormální romance nebo produkty herních licencí. Ne že by mezi nimi byly jen špatné věci, ale těžko mezi nimi hledat skutečně zásadní počiny. Za což si ovšem můžeme do značné míry všichni sami tím, do čeho investujeme. Což samozřejmě souvisí se spoustou věcí, ale obecně platí, že většina z nás má čím dál méně volného času a možnosti soustředit se, takže v prvé řadě šáhneme po jistotách a ještě lépe po těch nekomplikovaných…

Ale dost stařeckých nářků. Za ten rok se přeci jen nějaká ta desítka vypeckovat dá…

Joe Abercrombie: Rudá země

Dost možná fantasy roku – a zdaleka ne jen proto, že vyšla skoro na jeho konci a je tedy v nejživější paměti. Vzhledem k rozsahům předchozích knih se to sice může zdát jako jednohubka, a je pravda, že v některých scénách mohl Abercrombie ještě přitvrdit, případně si pohrát s některými motivy… ale tohle je nesvatý svazek fantasy s westernem! A ten by myslím o moc větší rozsah ani nesnesl.

Každopádně ale Rudá země dělá s westernem i fantasy úžasné psí kusy. To, jak Abercrombie pasuje své postavy vzešlé z fantasy kadlubu do scén a zápletek vzdávajících hold Nesmiřitelným, Stopařům, Tenkrát na západě nebo knihám Zane Greye, je prostě úžasný. Stejně jako jeho adaptace pistolnického souboje do rubačky s meči. A o tom pocitu, kdy zazní věta „Je třeba být realista“, ani nemluvím…

Saladin Ahmed: Půlměsíční trůn

Zajímavá věcička. Čistě kvalitou by ji ještě pár knih předběhlo, ale… prostě se mi líbí důslednost, s jakou se autor věnoval té „kvaziorientální“ atmosféře. Východní motivy hrály silnou roli už v Duně. Nebo v Kole času… nebo u Bretta a spousty dalších. Ale vždy to byly jen motivy. Tady je to samotné srdce příběhu – čisté a neředěné. Když připočteme pevnou rukou vystavěné akční scény poháněné hladce fungující zápletkou, nelze než smeknout a udělat si poznámku, že tohohle chlápka chceme na našich pultech zase časem potkat.

Steven Erikson: Potoky krve

Malazská oddechovka, která má pořád dost sil na to, aby se prokousala do našeho top tenu – a to jistě a s náskokem. Ano, dvě ze tří povídek už u nás vyšly, ale hezky popořadě, obohacené o grandiózní krvavou námořnickou frašku, jsou prostě parádní. Erikson má hodně černý smysl pro humor a názorně ukazuje, jak by vypadala třeba taková klasická groteska, kdyby v ní hrdiny nehonili policisté, ale démoni. A kdyby se místo na banánových šlupkách a dortech klouzalo na střevech. Jo a samozřejmě: dobré úmysly vedou ke konci civilizace a většina lidí jsou tupý skot. Pak že fantasy neobsahuje závažná sdělení. Pche.

Neil Gaiman: Oceán na konci uličky

Pro změnu gaimanovská oddechovka. Přes slabší rozjezd, u kterého je vidět na Gaimana podivně strojená příprava, se kniha rozjede v úžasně temnou historku o konci dětství a přebírání zodpovědnosti. Gaiman umí načrtnout na minimálním prostoru dechberoucí obrazy a fascinující kosmologii, takže obojí bude dráždit vaší představivost ještě dlouho po dočtení. Hlavně je tu ale krásný mix sentimentu (dětství, kočky, přátelství, kam se kurva poděl náš skvělý život a elán?!) a krutosti (scéna s vázankou a vanou konkuruje i kultovním knoflíkům z Koraliny).

David Gemmell – Stella Gemmell: Trója 3 – Pád králů

Ano, Pád králů by se normálně nedostal ani do gemmellovského top ten (možná těsně, ale nedostal), jenže tady se nehraje čistě na kvalitu. Nostalgie je svině a smrt taky. Na druhou stranu – když čtete Tróju v Řecku, dostává to docela grády. Hlavní síla knihy je ale v její hořkosti. Chlap, který celý život ve svých knihách volal po hrdinství, jehož příklady něco změní, se rozloučil trilogií, kde veškeré hrdinství změní velké kulové. A nebýt oslavy vypravěčství (všimněte si, že nikde není jasně řečeno, že by Odysseus umřel), byla by to hodně velká depka.

Joe Hill: Vánoční říše

Hill zatím u nás neměl moc kliku, ale snad se to mění. Jeho sbírka povídek Bobby Conroy vstává z mrtvých a další strašidelné příběhy by se sice mnohem lépe vyjímala, pokud by nebyla propagací zaměřena výhradně na čtenáře fantastiky (za čistý horor bych tu označil s vypětím všech sil tak každou čtvrtou povídku), ale jinak jako dobrý. A jeho povídka v Reji stínů? Kdybych nominoval jen samostatné povídky, tak zlato má jisté.

Ale do žebříčku dávám Vánoční říši. Skvělá obálka, skvělý příběh. Cit pro dětské vidění světa (geny se nezapřou) a naprostá vláda nad příběhem. Teď bych jen poprosil o co nejrychlejší filmovou adaptaci Rohů, protože pak by se k tomuhle kralevici temné fantastiky dostalo konečně víc lidí, aby se u nás napevno zabydlel.

Stephen King: Závan klíčovou dírkou

No, je to jednohubka, vím to. Ale je to Temná věž, sakra! A za každý podobný závan jsem prostě rád. Navíc tu King vypráví pohádku. Plnou démonů, čarodějů, mutantů, prznění a hnijících mrtvol. A pistolí. A smrtících bouří a mluvících strojů. Takže jako jo, číst to v devíti, mám o pár nočních můr víc, ale ani za jednu bych si nestěžoval a plynule bych přešel ke Řbitovům, Osvícením a tak o… aha, o půl roku dřív. No nic, je to prostě paráda a já říkám díky, sai Kingu.

China Miéville: Kolejmoří

Uvažoval jsem o Bacigalupim, ale nakonec v souboji mládežnické fantastiky vyhrál britský matador. Proč? Protože je to prostě fantazie. Na archaický příběh honu na bílou velrybu (v tomto případě obřího krtka) si Miéville narouboval desítky drobností. Od zvířeny po filozofické koncepty, které by se daly shrnout asi takto: „Byl první pražec, nebo dřevo? A jak s tím souvisí ty divné věci zvané stromy?“ Kolejmoří je čistá zábava. Samozřejmě s napínavým příběhem, krvavým bouráním krtka, zradou, tajemstvím a rytmem drnčících kolejí. Starý krtek Miéville, abych parafrázoval rčení jeho světa, ryl dobře.

Martin Šust: Plnou parou

Další z na poslední chvíli vydaných lahůdek. Martin Šust má přehled o zahraniční povídce jako málokdo, takže pokaždé, když se objeví nějaká jeho antologie, je to sázka na jistotu. Pokud máte s jeho antologiemi problém, není to problém jeho, ale spíše nepochopení oné konkrétní antologie. Když se něco jmenuje Trochu divní kusy, je to něco jiného než Plameny hvězd... A Plnou parou jsou prostě parádní kousky. Pára je sice spojována především s továrnami a vlaky, ale tady se ukazuje především to, že pára je vzletná. A všechny Šustem vybrané povídky vás vezmou vysoko do oblak fantazie. Občas v žertovné vyjížďce, občas v tryskovém letu k cílové stanici „tragédie“. I když nejsem ideální čtenář antologií, tahle kniha si mě naprosto suverénně získala.

Robert M. Wegner: Šíp a vítr, dýka a moře

První Wegnerova kniha byla dobrá. Hodně dobrá. A člověk si u ní řekl a) konečně autor, u kterého přirovnání k Eriksonovi není reklamní canc, ale poměrně trefné označení, b) ten chlap zatím dělá chyby, ale ten potenciál… ten potenciál… No a teď tu máme knihu druhou a co si řekneme? No, a) Erikson má skutečně svého žáka a následníka, b) ten chlap se vypsal, odstranil chyby a ještě přitvrdil.

Parádně vystavěné povídky, úžasně vymyšlené kulturní zvláštnosti, které nejsou jen kulisami, ale přímo ovlivňují, kam se příběh dostane, živé postavy a ten krásný pocit, kdy vám věci (klidně i zpětně z první knihy) naprosto přirozeně zapadají do sebe.

Za obzorem: Hilary Mantelová – Předveďte mrtvé

Jako každý rok, i letos se podíváme mimo hranice fantastiky. Hilary Mantelová je sympatická ženuška, která v poslední době sklízí jedno ocenění za druhým za své romány o Thomasi Cromwellovi, který pomáhal Jindřichu VIII. shánět peníze a zbavovat se manželek. Samozřejmě kultivovaně. Však je Mantelová velice kultivovaná autorka – ať už popisuje mladého Thomase an dostává brutální nakládačku od opilého otce a plive krev a zlomená žebra mu trhají útroby, nebo když popisuje popravu Any Boleynové. Hlavně se však nebojí pojímat historii jako cosi plného mystérií – víry, krve, lásky. Úžasné čtení… a když pak zjistíte, že Argo vydalo i její zlomyslný duchařský román Za temnotou… No, vyzkoušejte sami.

Přečtěte si také Borisovo hodnocení z let minulých – 2012, 2011 a 2010.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

13 komentářů

  1. Letos konečně změna (u mě :))
    V létě jsem přestal knihy kupovat (nakladatelé prominou), probral si knihovou, co jsem měl doma dva a více roků a zatím jsem to nečetl (tedy kupováno s vidinou “jednou si přečtu”), jsem prodal a začal číst zbytek knihovny.
    Jaké to bylo příjemné překvapení, když jsem zjistil, že knihu, kterou jsem 10 let nečetl si a předtím jsem jí četl pouze 1x, si defakto vůbec nepamatuji = jako nově koupená.

    Do článku by bylo fajn doplnit obrázky obálek knih a na konec odkaz na “Přečtěte si i Borisův přehled z roku 2011 a 2012”.

    Mimochodem tyhle mikro-recenze se mi čtou líp a příjemněni než recenze velké a dlouhé 🙂

  2. Pokud se shodneme na tom,že letošní rok byl opravdu,pokud jde o fantastiku,slabší,je to potvrzením toho,že i na anglo-americkém trhu se objevilo méně výrazných titulů, než v uplynulých letech, a nebo je problém na straně českých nakladatelů, respektive se jedná o důsledek všech těch problémů,které malý český trh přináší?
    Jaký bude rok 2014?Zatím jsem zaznamenal jenom minimum náznaků a informací o titulech,kterých bychom se mohli příští rok dočkat.
    Na jméno Hilary Mentolové narážím poměrně často, ale jelikož autorka píše o době,kterou jako námět v literatuře vůbec nevyhledávám,tak jejím romány zatím ignoruji.
    Je potřeba začít Wolf Hall? A nějaký tip z Odeonu by nebyl?

  3. ???
    Půlměsíční trůn? Na legii jsem se k němu vyjádřil dostatečne. Už tím, že k němu píšu tady, mu věnuju víc času než si zaslouží.

    Nejlepší na celé knize je přebal a kresba na obálce ta je skutečně prvotřídní a tím to taky končí…

  4. Já bych přidal:
    Lois Lowryová – Dárce
    Timur Vermes – Už je tady zas

  5. Půlměsíční trůn by u mě získal „zklamání roku“. Předvídatelný děj,nezajímavé postavy.Přišlo mi to jako psané pro děti od 9 let.

  6. Půlměsíční trůn
    Tak po tom, co ho tu dva lidé sejmuli, jsem na tu knihu hodně zvědavý. Asi si ji přečtu 🙂

  7. I já si přihřeju polívčičku! 🙂

    A hlasuji pro Spjut Stefan: Stallo

    Výborně napsané, napínavé, tajuplné, autor objasňuje záhady po kapkách a nenechá čtenáře ani na okamžik vydechnout. Pro mne určitě jedna z deseti knih roku!!
    Plus perfektní obálka. 🙂

  8. Směle do toho Martine, jsem zvědavý na tvůj názor 🙂 Protože jak já tak Pepa jsme se shodli na tom, že je to blbost…

    Že se sem nedostalo zoo city? Ne že by mě to bůhvíjak nadchlo, ale rozhodně to bylo lepší než ten slavný trůn. A vůbec, četl autor článku ty knížky? 🙂

  9. Knihy
    Zdravím. Ano, tentokrát jsem všechny zde zmíněné knihy četl. Bohužel na ohodnocení tak ještě pořád čeká Mycelium, dokončení Murakamiho, Leviatan se probouzí nebo Algor. A Spjut je dokonce teprve někde na cestě za mnou…

    ad Půlměsíční trůn: je to předvídatelné, a co? Ta atmosféra a přístup k pseudoarabské kultuře mě prostě baví (ale je fakt, že jsem zvažoval jestli místo toho nedám to Zoo City, to byla první kniha, která skončila pod čárou).

    Jinak byl zde dotaz na Mantelovou: je parádní a opravdu doporučuju i tu její duchařinu (není to horor, spíš román o rozpadu jedné psychiky, ale je to černý jak mrtvý kafe) a v historických románech měla letos konkurenci jen v Mitchelově Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta.

    No a co se tipů z Odeonu týče: Pole od K. Mahera. ta kniha mě srazila na týden do strašných depresí. na prvních čtyřech stránkách. Pak je to takových Bylo nás pět, kdyby je psal hodně rozjetej Ken Bruen. ale ten prolog… to je maso.

  10. Mě tu zase chybí Vnitřní záležitosti, ale proti gustu žádný dyšputát

  11. Doporučuju mrknout na žebříčky na Sardenu. Tam se Vnitřní záležitosti umístily dost vysoko

  12. Mě se přehled líbil. Krátké, trefné, čtivé. A obrázky mi nechybí, cpou je všude tak je aspoň změna. Dík další pěkný přehled za minulý rok.

Zanechat odpověď